Web pro zábavu

Včera bylo kolem 18°C, tedy teplo a dnes ráno -0.6°C, tedy kosa jako trám. Počasí s námi dost šprýmuje. Člověk v šatníku ještě ani nenahmátl podzimní svršky a už aby na sebe navlékal zimní kožich! Mezi výhody rychlých teplotních přechodů patří ty tradiční zimní radovánky, ke kterým dnes byly ideální podmínky. Na všem venku se ráno objevila bílá jinovatka a námraza. Jinak jednotvárná, fádní, přec pěkná námraza těch tajemství tolik nevydá, dokud do ní člověk něco nenakreslí…

“Takto se kreslí srdíčko,” ukazoval jsem Páááťovi. Zvědavě přihlížel, že se dá parádně malovat i na něco jiného než na papír. Trošku se čertil, protože jeho srdíčko na fošně zábradlí mělo nepříliš líbivou podobu zatnuté pěsti v řezu. Velké pozdvižení u Páááti vyvolala má kresba myši a prasátka. Šlo o tradiční staročeské malůvky, kterými se dříve vyjadřovaly klukovské názory na okolní obyvatele jako například Pepa je prase. To se Páááťovi moc líbilo. Jen říkal, že ještě žádného Pepu nezná. Kreslení do námrazy se nám líbilo a budeme v něm pokračovat.

Příjemně nabitý program letního tábora ve Vrážném, kde jsem jako dávný táborník sbíral cenné životní zkušnosti, prošpikovaný například ranní rozcvičkou, pobíháním po lese, sbíráním dřeva a dalšmi supr trupr aktivitamií, tak to všechno Marťa s vynaložením veškerého úsilí zcela míjel. Vždy se jako úhoř nějak prosmýkl organizací, vyklidil pole a až do konce dění mizel či rovnou zmizel. Podobně k táboru přistupoval již loni, kdy byl na táboře poprvé. Když se mu účasti v klání nepodařilo ujít, nebo například vyloženě chtěl závodit, vyhrával nebo obsazoval jedny z prvních míst. Při vyhlašování u večerního táboráku ho většinou nikdo podle tváře neznal. Aby taky, kromě vyhlašování Marťu nebylo vlastně ani kde potkat a vidět.

Páááťa byl na táboře letos poprvé a očekávání do něj vkládaná nezklamal. Jeho dozorem pověřenou osobu, babičku Haničku z Hodonína, která se s námi na tábor vydala s tímto jediným úkolem, prohnal jako Káča Čerta!

“Já jsem se dvakrát otočila a on byl pryč,” popisovala po táboře babička. Masterštykem Páááťova pobytu na táboře byla masová akce, kterou spustil svým neohlášeným odchodem na záchod do kadibudky. Celý tábor hledal Páááťu, ovšem v kadibudce ho nikdo ani nečekal, ani nehledal. Jako táborníci ti naši kluci nezačínají, pravda, zrovna nejlépe. Myslím, že nejsem jediný z vráženského údolí, kdo je zvědavý, jak si povedou příště.

V neděli, dne 3. 9. 2023, vyrazila trojice IT Martinů, tedy chlapáků, co se živí o oboru IT, na kolech z Turnova podél řeky Jizery do Prahy. Trasa byla parádní. Kde zpevněné asfaltové cesty přecházely na polní cesty či přímo na úzké pěšinky, tam to neházelo, nedrkotalo - prostě se jelo výtečně! Kilometry naskakovaly rychle a vytrvale. Sice to občas bylo do kopce, ale to jsme nahoře vždy nějak rozdýchali. Počasí bylo fantastické a denní teploty kolem 20°C cyklistu nenechalo zpotit jako prase a přitom nikomu nebyla zima. Při výběru jídla jsme měli štěstí na domácí kuchyni, takže jsme pak vnitřně nebojovali s přetučnělou klobásou z fast foodu jako na výletu z Kolína do Prahy. Náš nedělní výlet jakoby prostě neměl žádnou chybu! A přesto…

Martin z Fotuny s námi jel podruhé. Prvně přišel pozdě a odjezd vlaku stihl tak říkajíc naknap, tedy na poslední chvíli. Tentokrát upgradoval, tedy povýšil a dobíhal do vlaku v posledních 10ti vteřinách před odjezdem! Byly to nervy ho vyhlížet na peróně. Tím Martin drží prvenství v pozdním příchodu. Aby toho nebylo málo, tak přišel na lačno, protože ve spěchu nestihl snídani. Měl ji sice nachystanou, ale nestihl. Dokonce měl nachystáno i jídlo na cestu. To ale nestačil pobrat. Díky tomu nám protáhl výlet o nejméně 2 kilometry zajížďkou v Turnově do Lídlu pro snídani.

Turnovský Lídl, tedy prodejna s potravinami pro náročné, byl klíčovým místem, kde jsme s druhým členem týmu, Martinem z Tesca, pronikli do problematiky huštění kola vzduchem. Martin si pořídil pumpičku na kolo a rozhodl se ji použít. Když mu zadní kolo kleslo na ráfek a ventilkem unikl poslední vzduch v kole, stala se situace napínavou. Stálo nás to dvě IT hlavy, než jsme přišli na to, co všechno v univerzální pumpičce rozšroubovat, obrátit a nastavit, než se znovu začal do kola hustit vzduch. Krásné!

Jednou z nejtrvanlivějších pozoruhodností našeho cyklotýmu je sporá vybavenost kol některých našich členů. Blatníky například má jen mé kolo. A nevypadá to ani, že by si je někdo další chtěl pořídit.

“Já v dešti nejezdím, blatníky proto nepotřebuji,” prohlásil sebevědomě Martin z Tesca. Protože po dešti bývá nejen mokro, ale i pěkně blátivo, nemohl jsem s ním souhlasit. Zvláště pak, když byl od bláta kropenatý jako slepičí vejce! Kličkoval sice mezi loužemi jako posledně Martin z Fortuny na cestě z Kolína do Prahy, ale kličkoval marně. Jestli bych si raději nekoupil blatníky.

Závěrerm musím vyzvednout fyzickou zdatnost obou kamarádů Martinů. Ta byla přínosem nejen při dlouhé a docela svižné jízdě, ale i morální oporou v okamžicích, kdy jsme se protloukali pěšky rozblácenou lesní cestou plnou popadaných stromů kousek za Mladou Boleslaví, přes které bylo třeba kola přenášet. Martin z Tesca mi to dával sežrat, jakobych tu cestu stavěl já. Je přísný a má smysl pro detail. Martin z Fortuny jezdí pro Wolta, což je rozvážková služba v Praze, a bylo nepřehlédnutelné, že je v sedle svého kola velmi dobře zabydlen. Martin z Tesca zase fandí pravidelnému běhání a také si s dlouhou jízdou z Turnova do Prahy hravě poradil. Já, oslaben nedávnou nemocí, sice také zdárně dorazil do cíle, ale musím přiznat, že mnoho rezerv mi v tu chvíli nezbývalo. 

Cyklistcký výlet z Turnova do Prahy podél řeky Jizery se nám líbil. V mém osobním hodnocení se umístil na druhém místě hned za cestou z Ústí do Prahy a díky sjízdnějším stezičkám před drkotavou cestu z Kolína do Prahy. Shodli jsme se, že bychom měli vyrazit na nějaký takový výlet zase!

První me-che-che u Karla na zahradě vyvolalo pozdvižení. Pro mnohé z nás bylo výzvou, která dala zabrat. Jak jsme se všichni svorně shodli, nejvíce dostala na frak nálada na sedánku a jeho kulturní průběh. Bez obvyklého a po všech směrech střídmého bohémského opojení nám nešly tlachy, vypadávaly texty u písniček, ztrácel se rytmus (nikoliv buben týmově známé kapely Tři Šnorchli) a tak vůbec to bylo jako na oslavě, kde něco chybí. Nutno podotknout, že střídmá atmosféra byla prevencí proti nepředvídatelným událostem a neřízenému dění opojených jednotlivců.

Jelikož jsme se do jednoho shodli, že tak silné obruče opatření nás svázaly až přespříliš, rozhodli jsme se naučit pít s mírou. Mnozí z nás to kdysi uměli a neváhali se to naučit znovu. To znamená, že to není ruka v úzké spolupráci s hubou, co pije z číše, nýbrž svobodná vůle dbající na přiměřenost, aby z toho ryzího charakteru člověka na sedánku pořád bylo jen to, co máme rádi. Světe div se, podařilo se to! Zahradní posezení se povedlo. A to i přes to, že Karel povolil líh!

Byl nádherný páteční podvečer. Karel nás sezval na svou zahradu, kde nabídl pečené koleno, koupání v bazénu a přísný zákaz konzumace alkoholu. Tak vražednou kombinaci životního potěšení mohli přežít jen ti nejodolnější z lidí - my. Naše týmová kapela Tři šnorchli šla do rizika a hrála, seč to šlo. Výsledek byl ale neslaný, nemastný, publikum bylo nepoddajné a vyšťavené jako jablko, co právě vypadlo z lisu na moštování. Písně zněly jako na školním večírku, ze kterého se pořizuje videozáznam pro pozdější zkoumání, kdo, co a jak udělal. Vypadali jsme jako scéna z pohádky Byl jednou jeden král, kde se podávala jídla připravená bez použití soli jako například neslané prase, kuře apod. Navzdory Karlově nadvládě a přísným pravidlům nastaveným pro ten večer, našel Ďábel skulinku a naprosto zbořil sny o tom, že bychom kdy mohli být jako parta lepší.

Dana byla jediná, kdo měl výjimku z konzumace alkoholu. Vesele si popíjela šampaňské z Karlovy svatební skleničky a užívala výhod hlubší známosti s hostitelem. Neméně vesele pak náhodou upustila skleničku na zem. V tříštivé agónii sklenice zanikla vidina lepších zítřků, ať už ji měl Karel či kdokoliv další. Naše parta je prostě stvořena tvořit dějiny a jakýkoliv zákaz či omezení není více, než pouhá inspirace k něčemu, co by se jinak nestalo. Svorně jsme se domluvili, že příští naše mecheche bude na neutrální půdě, kde neplatí protialkoholní zákony a kde je prostor pro vypuštění nespoutaného vlastního já. Očekává se opětovný příchod jodlujících pěvců, bujarých bubeníků tlukoucích čímkoliv do čehokoliv, sjednocených uřvanců, kterým nevadí, že neznají text zpívané písně a harmonikářů, kteří v jediné písničce dokáží vyfoukat deset jiných melodií. Dokud zase nepoplujeme na Baťák, měli bychom to ukočírovat. Do začátku máme odvážný bojový úkol: musíme dohnat to, co jsme návštěvou u Karla zameškali. Laťka je tedy dost vysoko!

Chystali jsme se na návštěvu do Německa. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa za sestrou, klui Marťa (7+ roku) s Páááťou do zábavních parků a já na pečené preclíky s máslem, co se většinou podvají k snídani. Abychom to zahraničí trošku potěšili svým zájmem, zkusili jsme se trošku jazykově připravit, abychom zbořili pár komunikačních mostů. Začli jsme dost zlehka…

“Gůten tááák” učil jsem Páááťu zahájení konverzace v němčině. Páááťa, hlava pomazaná, lotrovin plná, mne chvíli se zájmej sledoval. V jednom okamžiku jsem se dokonce domníval, že skládá do věty odpovď a řekne mi ji německy. To bych fakt spadl ze židle. No, ze židle jsem sice nakonec div nespadl, ale německým proslovem od Páááti to nebylo.

“Vodní ptááák!” vyštěkl na mne Páááťa v odpovědi a odběhl si hrát hezky česky. Smířil jsem se s tím, že pozdrav dobrý den, pokud by Němec zrovna moc dobře neposlouchal, by se z toho vymáčknout dal.

V sobotu, dne 1. 7. 2023, vyrazila legendární parta ASKO Seals, přesněji řečeno to, co z ní zbylo a přišlo na místo srazu, na dobrodružnou cyklistickou vyjížďku z Kolína do Prahy podél řeky Labe. Inspirací bylo podobné dobrodružství uspořádané loni. Oproti loňsku nás jelo méně, trasa vedla ze značné části po polních a lesních nezpevněných cestách, takže to házelo a drkotalo. Ze všech myslitelných útrap nás stihla pouze jediná a to, že foukalo do protisměru. Jinak neměl výlet, jak jsme se všichni shodli, žádnou chybu!

Jelo se výborně. Kličkovali jsme slunečným prázdninovým dnem uprostřed bujných lesních porostů kolem řeky Labe ve směru na Prahu, po úhledných chodníčcích či silničkách v ústraní, mimo rušného silničního provozu, kudy nás naváděla cyklistická trasa A2. Předháněli jsme se s loděmi na Labi, které pluly naším směrem a měly páru a trošku přiložily do kotle, jak se říká, aby jim to frčelo. Každý z nás, kdo si chtěl parádně zajezdit na kole, si ten den přišel na své. Zastavovali jsme u kde jaké hospůdky a restaurace na občerstvení a futrovali nejrůznější dobroty, jako například domácí zmrzlinu či pečeného pstruha. Mňam! U Čelákovic jsme skočili na pláž jezera Mezi mosty a zaplavčili s místními v chladivých vlnách. Opodál koupala koňařka bílého koně. Byl pěkný a asi i drahý, protože hubené koňařce nezbylo na pořádné plavky a plavila to zvíře nahoře bez. Absence horního dílu jejích plavek vyhnal sobotní výpravu vysoko nahoru v žebříčku našeho hodnocení…

Nástup na dobrodružnou výpravu byl výmluvný. TescoMartin proběhal noc na záchod. Následně nesebral dostatek odvahy vyrazit na kolo, aby to náhodou nemělo pokračování. Takže nepřišel vůbec. Na místě srazu jsem se sešel jen já sám. FortunaMartina a Jorgeho (čti chor-cheho) jsem potkal až ve vlaku, když těsně před jeho odjezdem naskakovali. Bylo by lepší přijít včas, ale to, holt, není styl těchto dvou dobrodruhů.

 Jorge je pozdním příchodům nebývale věrný. Vlak na poslední chvíli dobíhal už loni. Tenkrát sliboval, že nejenže příště nepřijde pozdě, ale dokonce vybaví své kolo praktickými doplňky jako jsou blatníky, pumpička a lepení, jak viděl u ostatních zkušenějších jezdců našeho týmu. Až na jednu výjimku zůstalo jen u slibů. Jorge si totiž koupil parádní zvonek. Modrý! Při jízdě mezi loužemi, které u Kolína zbyly po vydatném děšti, to nebyla žádná hitparáda. Stříkající bláto zvonkem nezastavíš. Jorge byl za chvíli kropenatý jako vejce! 

Jorge je hlava pomazaná, má Filipa, tedy, že mu to pálí a cestovní útrapy zahlazoval všemi dostupnými prostředky. U přívozu například vytáhl jakýsi bílý krém. Původně jsem myslel, že to má na opalování, ale když se jím tento snědý človíček původem z Quatemaly, tedy dost opálený tvor, obílil, dospěl jsem k závěru, že krém používá jako kamufláž. Zahladil tím nejen tečky od bláta, ale dost dobře ze sebe udělal Bělocha!

Co se Jorgemu nedá upřít, pak je to jeho schopnost vyrazit dech. Loni jel Jorge na naši cyklistickou výpravu s batohem velikým jako kráva. Měl tam sbalenu půlku galaxie a klátil se s tím na kole jako bankovní lupič s pytlem plným prachů ve zběsilém úprku. Tentokrát jel s batůžkem tak malým, že by se tam snad nevešla ani svačina. Přesto z tohoto batůžku Jorge v nejméně očekávané chvíli vytáhl litrovou lahev oleje na kolo ve spreji, aby mi ho půjčil, když mě zlobila přehazovačka. S FortunaMartinem jsme šli do kolen v hlubokém úžasu. Se zatajeným dechem jsme zkoušeli uhodnout, co dalšího by mohl Jorge v tom svém malém batůžku mít? Osobně jsem usoudil, že jeho batůžek je bezedný, vejde se do něj cokoliv a Jorge je jako postava z filmového příběhu Jumanji 2. Ta nosila batoh, ze kterého se dalo výtáhnout cokoliv, na co člověk pomyslel, bez ohledu na velikost předmětu či batohu. Jinými slovy, dal se z batohu vytáhnout třeba tank. To musel být případ i našeho Jorgeho, protože jeho litrová lahev oleje ve spreji hraničila s možností, že by se do jeho batůžku vešla! Na tomto místě musím Jorgemu poděkovat za olej. Sice nepomohl mé přehazovačce a kolo mám dnes už na opravě, ale rozhodně se zážitek s bezedným batohem zapsal do historie našich výprav a dobrodružství.

FortunaMartin je velmi obezřetný dobrodruh. Dává pozor, aby se nikde moc do paměti nezapsal a zůstal s čistým štítem. Kromě baterek, které valil na tu zdivočelou koňařku plavící koně ve vlnách jezera Mezi mosty, když se na ni díval, div mu oči nevypadly z důlků, byl emočně zdrženlivý a v komunikaci střídmý. Jako sportovec a silák si neodpustil sjet z lesní cesty na dětské hřiště, kde si udělal pár rychlých shybů na hrazdě, aniž by slezl z kola. Tedy shyboval i s kolem! Na hřišti byly dvě malé holky s maminkou. My událost přešli s pochopením, děvčatům spadla brada. Pak ještě děsně moc kličkoval při jízdě lesním porostem. Když jsme chtěli přijít záhadě na kloub říkal, že tak nedává šanci klíšťatům naskočit. To je jasný důkaz toho, že co člen naší výpravy, to myslitel!

Sobotní výlet na kolech jsme si moc pochvalovali a slíbili si, že podnikneme další. Tipuji, že všichni přijdou zase pozdě a  budou do vlaku naskakovat až za jízdy.

Na víkendovém setkání rodu, které se konalo na počest naší mamky přezdívané babička Hanička z Hodonína, jsme mimo jiné zavítali také na samotnou přehradu Lučina. Tam jsme se oddali vášnivým radovánkám na klouzačce, která se odnepaměti tyčí z vln přehrady. Klouzačka je to pěkně vysoká. Začátečník nahoře sbírá odvahu a dole ve vodě pod klouzačkou pak sebe.

Marťa s Páááťou dlouho neotáleli a hned byli ve vodě. Páááťa se zájmem lovil pulce, co si z něho dělali srandu ledabylým poplaváváním v mělké vodě, nebo bojoval s rovnováhou na kluzkém dně přehrady. Marťa vystoupal na klouzačku a jako jeden z nejmladších skuzníků toho dne ji sjel. Několikrát! Je to jízda, to si pište, ale jak říkám, jen pro otrlé. Jednu teenagerku z Brna jsme vytleskávali svorně všichni, co na přehradě byli, aby se nahoře pustila a sjela dolů. Nechtělo se jí. Asi málo odvahy nebo co. Přitom je sjezd dolů taková paráda!

Na Lučině se nám moc líbilo. Bydleli jsme v chatkách, cárali jsme po lesních cestách na výpravě k restauraci U Palečka, Lucka hodila tygra do potoka u spadlého mostu až to hezké nebylo, Jeník marně čekal, až mu nalezená samička roháče obživne, ale dal tomu šanci, a Páááťa se sice bál, ale na rozhlednu Travičná přeci jen vystoupal. Toto a mnoho dalšího jsme prožili svorně s naším rodem s takovou blažeností a potěšením, že příště, až budeme něco takového pořádat, pojedeme všichni zase!