Web pro zábavu

Páááťa je ztělesněním radosti ze hry. Má radost, že si ho někdo všimne, takže stojí na plácku vylepený jako plakát a je rád, že ho každý hned najde. Většinou mává ručičkama a udržuje oční kontakt štěstím bez sebe, že je o něj zájem. Hledač hry na schovávanou si nemůže přát lepšího hráče!

“Deset-dvacet Páááťa totálně nekryt uprostřed zahrady!” volám. Hru na schovávanou mám rád. Vyžaduje postřeh, důvtip, předvídavost a rychlé rozhodování. Tedy vše, co u této hry s našima klukama vůbec nevyužiji.

Zatímco Páááťa je hned naráně, Marťa je rafinovanější. Parádně zaleze někam za roh. Často mne tím překvapí, ba i zaskočí, kam to vleze. Dokonce by i ve hře platil za eso, jenže on také propadá radosti ze hry a hlavně z toho, že se může pochlubit tím, kde se schoval. Takže dříve, než ho vůbec stačím objevit, ozývá se z nejrůznějších zákoutí zahrady, kam mé oko ani nepadne: 

“Haló, já jsem tadýýý!” a Marťa poskakuje radostí, rád bych věděl nad čím? A tak u nás probíhá hra na schovávanou.

Když není Páááťa Marťovi po vůli, tak svůj názor Marťa do Páááti prostě natluče. Švác! Páááťa, hlava přirozeně dutá, nechápe ani á, tedy, co se po něm chtělo, ani bé, proč je bit a propuká v pláč a bědování ublíženého. Jeden by se vrhl skokem geparda po Marťovi a vtloukl by do něj poslušnost. Jenže ruku na srdce, 4 letý Marťa je vlastně také hlava přirozeně dutá a skokem geparda bychom činili Marťovi totéž, co činí on Páááťovi.

Takže to chce rodičovské sebezapření a špunty do uší. Zatímco přirozeně dutou hlavu Marti rodič plní moudry a vědomostmi, které jen stěží, leč vytrvale padají na úrodnou půdu, ten stejný rodič na straně druhé konejší ubitého Páááťu s příslibem, že to příště už bude lepší. Marťa přijímá vzdělání těžce, Páááťa bečí, ječí, mečí. Nejeden učitel by se v takovém prostředí raději proměnil v Buchar, jako Marťa, a natlačil by to vzdělání do přirozeně dutých hlav jako do Hmoty. Tomuto přirozenému nutkání náš rod zatím úspěšně odolává. Děti pod taktovkou beznásilné formy vzdělávání přeci jen vykazují pokroky.

Myš byla malá a hnědá, jak popsala oběť hryzu. Zanechávaje pohryzaného v bolestivé agónii a hlubokém úžasu, vzala roha mezi keře rostoucí opodál. Byl to dost chytrý tah, protože jak se o násilném incidentu dozvěděly ostatní děti, ocitly se v myší díře ukazováčky průzkumáčky všech přítomných. Dalšího pohryzání se však již žádné z dalších dětí nedočkalo.

Následky pokousání myší byly minimální. Marťa sice zdivočel a v růběhu odpolední akce, které se zúčastnily děti z nejširšího okolí a rodiče většiny dětí z nejbližšího okolí, tloukl a jinak fyzicky ohrožoval účastníky všech věkových skupin. Tak on ale činí vesměs pokaždé, ať jej něco kousne či nikoliv. Pro děti bylo Marťovo pokousání myší úžasným příspěvkem do kroniky událostí ulice a kuloáry se tou zprávou rozrezonovaly až se to neslo přes další ulice našeho satelitního městečka. Pravilo se v nich, že Marťu kousla myš.

Navzdory obvykle rychlé odplatě všemu a všem, co pokouše rod Modl, nejsou plánovány vůči hnědé myšce, přebývající v dírce u bazénu, žádné kroky.

Charakteristický zápach pohromy mne praštil do nosu jako vzteklý boxer v rozehřívacím kole zápasu. Mé životem vypěstované instinkty lovce ihned zkontrolovaly únikové cesty. Byly dvě a obě volné. Měl jsem tedy chvíli na prozkoumání situace a její podrobnější vyhodnocení. Hned jsem se do toho pustil. Vítr vanul od pódia, dalo-li se cirkulaci vzduchu v sále nazvat jako vítr. Ten přinášel zápach hořícího čehosi, co smrdělo jako bolavá noha. Jakýsi opar stoupal v chuchvalcích za hradbou květin na druhé straně našeho stolu. Vypadalo to jako kouřové signály miniaturních indiánů. Obláčky depeše smrti rychle stoupajícího čoudu svištěly strmě vzhůru. Nabíraly na rychlosti, jak narůstala teplota žáru hořícího materiálu.

“Hoří!” upozornil jsem můj skvostný kvítek, ženu a panovnici Táňu, která dle mých skromných výpočtů měla sedět přímo před ohniskem začínajícího požáru. Její oči na stopkách, to jak zpozorovala tu hrůzu, potvrdily, že sedí právě tam. Pohotově sáhla po tkanině na utírání huby od jídla, která chytla od hořící svíčky. Svíčka měla svým plamenem dát svatební atmosféře nádech kouzelna a dojemna. Nepodařilo se. Nadzvednutá tkanina se provzdušnila a plamen vyšlehl vzhůru jak hladová saň. Úžas, překvapené výkřiky či oněmění byly všechno reakce, které byly namístě.

“Prosím vás, náš stůl hoří,” sdělil jsem nicnetušící kolemjdoucí servírce stav situace, aby se zbytečně nelekla. Polekala se. Vytřeštila na naši plamennou situaci oči jak nuzák na pokladnici plnou zlata. Táňa mezitím nacpala hořící sukno do nejbližší skleničky s perlivou vodou. Nuzákovi klesla čelist až na kolena.

“Můžete to, prosím, odnést?” požádal jsem servírku a pomáhal jí dostat se ze šoku přivozeného shlédnutím toho hrůzného divadla. Pomáhá na to zapojení šokovaného do nějaké rutinní činnosti. Servírka vzala přiděleným úkolem zavděk a tím byla požární situace vyřešena. Svatba mohla v klidu dál pokračovat.

“Melánii mám rád, protože mne poslouchá!” prozradil Marťa po prvním dnu v nové třídě. Dříve chodil do Bublinek, nyní chodí do Hvězdiček. V nové třídě se sešel s řadou kamarádů z předchozí třídy, ale také s kamarády novými. Mezi nimi vyčnívá uskupení Toníček, Miky a Evička. To jsou esa naší ulice známá jako pěkný hlouček raubířů.
Toníček má rád krokodýly a všude s sebou tahá jednoho velkého plyšového. Miki unikl mé pozornosti, zato Evička nikoliv. Evička je po mamince dost ostrá, nabitá a v ničem se nenechá utlačovat, v ničem si nenechá křivdit. Jak ji někdo bací, už mu jde po krku! Nedávno na to dojel Toníček i se svým krokodýlem. Evička je na druhou stranu ale také citlivé a vnímavé děvče. Prostě ví, kde má soupeř na krku tepnu a vnímá, když ji skutečně nahmátne a vyrve z těla až po játra! Náš Marťa také kdysi zkřížil krok s Evičkou. Myslím tenkrát lítaly chlupy z jeho talismanu v podobě plyšové ovečky. Od té doby mají vše s Evičkou vyřízené a žijí pospolu v úctyhodné harmonii. Tu nenarušuje ani skutečnost, která nechává Evičku klidnou, že Marťa má rád ve školce především, nebo možná jenom, Melánii.

Třináct dobrodružných duší na dvou motorových lodích vyrazilo vzhůru proti proudu Baťova kanálu na Jižní Moravě. Výchozím přístavem byl Petrov, místem obratu, kde jsme zaskočili na oběd, Veselí nad Moravou. Bylo to krásných 24 km plavby! Co si může suchozemec z Jižní Moravy více přát? Slunce nám stálo téměř v nadhlavníku, venkovní teploty v okamžicích bezvětří stoupaly až na 28°C, řeka Morava byla zdivočelá po nedávných deštích, což hraničilo s prvním povodňovým stupněm, takže to rvalo břehy a bylo se na co dívat. Výprava byla prošpikována vším, co si jen může soudobý potápěč z Hodonína přát, tedy: pohodička, krása a nádhera s náznakem slušného, ve výsledku však zcela bezvýznamného nebezpečí, které hravě moudrost a zkušenost přítomných pardálů zažehnala.

První loď naší výpravy byla jako vystřižena z časopisu o nechutně zbohatlých mořeplavcích. Byla to fakt pěkná loď, na kterou člověk utáhne každou smyslnou dorostenku. Řídil ji Erik. Při plném výkonu motoru loď pozvedla svou špici tak vysoko, že lechtala spodní cíp srpku měsíce vysoko na nebi! Osádka lodi, které upovídaný Mira vykecal díru dohlavy, se při každém záběru motoru propadala do měkounkých kožených sedaček. Zážitek z jízdy byl úžasný už jen, když to člověk viděl, natož aby tam i seděl! Druhá loď byla jako loterie. Osádka propadala tak akorát skepsi, zoufalství a smrtěbojným představám. Zlobil nás motor. Vrčel, ale netáhl. Loď pak nejela. Nic velkého, řekl by si jeden, avšak když to nejede v proudu řeky, která vás odnáší na stavidla splavu, nejeden nebojsa znejistí!

Začarovaným místem naší výpravy byly plavební komory ve Vnorovech. Jsou tam hned dvě, mezi nimi dravý proud rozvodněné řeky Moravy. Tam si dal motor naší lodi pauzu. To neměl dělat. Loď hned vzal proud a přestože tolik vzdálený splav, který by z naší lodi udělal třískoviště, kdybychom na něj najeli, nebyl nikdy tak blízko, jako dnes.

“Vezmi lano a vyskoč na břeh!” velel kapitán Nikola. Nebylo nic lehčího. Jeden stojící námořník by díky lanu loď hravě udržel na místě, dokud se motor neopraví. Fantastický a dost osvědčený postup ukotvení lodi na živého námořníka narazil na nečekanou potíž - na lodi bylo jen jakési lano z gumy, pružilo jako žvýkačka a o své délce necelého metru nemělo šanci uspokojit kapitánovu tužbu, protože na námořníka, coby na břehu stojící pilíř spásy, za který se mohla loď zachytit, ani náhodou nedosáhlo. Proud řeky Moravy nás brzy odnesl do středu řeky, kde jsme se svorně celá posádka oddali hlubokému překvapení. Pak přišlo zoufalství a výkřiky, že se k nám blíží ten jez a podobně. Ve skutečně jsme se k jezu blížili my. Vypadalo to, že naskáčeme do vody, doplaveme ke břehu a o osudu Nikolovy bezmotorové lodi se dočteme ráno v tisku. Prostě jsme byli ztraceni a vesmíru to bylo úplně šumák!

Jenže nebyl by to Erik, kdyby hned nepřispěchal se svou zázračnou lodí na pomoc. Zaháčkoval si nás na své o poznání delší lano a mocným a silným motorem své lodi obracel vlny vzhůru nohama tak dlouho, dokud nás nedotáhl pryč z proudu dešti rozhněvané řeky Moravy. Bylo to jako z filmu. Adolescentky by takový výjev bezpečně rozložil na malé, ale dobře polarizované kousíčky hřejivých emocí. Prostě by se ve vteřině do Erika musely zamilovat a postupně se blahem rozplynout. Taková to byla scéna!

V tiché zátoce za plavební komorou Vnorovy, kam jsme chromíka, tedy ochromenou loď dotáhli, znovu, jako přede dvěma lety, poklekl Marmeláda k lodnímu motoru a holýma rukama opravil to, o čem údržba Nikolovy lodi nikdy neslyšela a nikdy to neviděla. Marmeláda pracoval jako zkušený pyrotechnik. Láteřil sice jako námořník, který už všechno na světě viděl, slyšel a prožil, ale opravoval rychle, svižně a přesně jako technik Formule 1. V ustavičných poznámkách o hovnoSvětě nešetřil nic a nikoho, zvláště pak kapitána lodi, který toho viděl oproti němu zatraceně málo, slyšel ještě méně a vlastně zhola nic neprožil. Na každý tah klíčem utahovákem měl jediný pokus, protože kdyby mu to vypadlo z ruky, šlo by to hluboko dolů ke dnu do temnot pod kýlem lodi, odkud nebylo návratu. Bylo to jako ve filmu. Marmeláda byl hlavním hrdinou. Jen díky němu jsme ten den dopluli tam i zpět živi a zdrávi. Všichni jsme se shodli, že příště bez něho rozhodně nepojedeme. Marmeláda to tak růžově neviděl a na věc měl svůj názor i přesto, že náklonnost publika, kterou si právem vysloužil, byla obrovská.

Výprava na řeku Moravu byla prohlášena za úspěšnou s tím, že takové množství zážitků na vodě už zase rok nepotřebujeme. To znamená, že na vodu vyrazíme zase až tak za rok! Už za rok!

Úhledného chlupatce z okolních polí zahlédl bystrý alfasamec rodu, když jsem spočíval okem na svém skvostném kvítku, ženě a panovnici Táni. Postávala ledabyle opřena o kuchyňskou linku a jako obvykle si stýskala, jak je upracovaná. Tu kolem vesele proběhla myš jak pěst, šedá jak nečisté svědomí, a pohyby hbitými a zkušenými mrštně zalezla za koš a dál do útrob za kuchyňskou linkou. Tam byla v bezpečí. Bez granátu a zboření kuchyně by se za ní nikdo v životě nedostal.

Třemi pastmi na myši jsem lokalizoval výskyt hlodavce v našem obydlí. Na půdě zůstaly návnady pastí na myši netknuté. V kuchyni naopak zmizela návnada, past necvakla. Buď jsem udělal chybu při kladení pasti, nebo jsem měl proti sobě protivníka, kterého nebylo radno podceňovat. Soustředil jsem se na myš v kuchyni. Lovit se dalo jen v noci, v opačném případě by byla myš u pastičky nejen vyrušována, ale také bych mohl chytit do pasti palec u nohy některého z rodových příslušníků. Pasti jsem tedy kladl na noc a ráno je před příchodem rodového ansáblu sklízel.

Ráno bylo mrzuté. Myš, proti které jsem stál, byla prudce inteligentní, zkušená a jistě i vychytralá. Do tří pastí jsem dal kus sýru, salám a klobásu. No, hotový hodokvas! Ve dvě ráno, protože se pořád nic nedělo, jsem šel a natřel pochutiny čokoládou Nutelou. Myši jdou po čokoládě. To se možná málo ví, ale já to vím. Ráno jsem našel pasti natažené, pochutiny na místě, avšak čokoláda nikde. Myš tu čokoládu v klidu slízala a nechala mne v hlubokém úžasu!

To mne motivovalo, inspirovalo a podnítilo k činnosti. Mozkové závity frčely naplno, v hlavě mi zahučelo jako ve včelím úlu. Představy a nápady, jak zlikvidovat myš, se jen hrnuly, až vyústily v jediné rozhodnutí. S těžkým srdcem, leč odhodlaně jsem na trn kladélka pasti na myši napíchl kousek čokolády Studentská pečeť. O ni se dělím fakt nerad, natož s myší! Navzdory, že je čokoláda tvrdá, šlo napichování krmě dobře, napíchl jsem to na měkou rozinku. Jako návnada byla čokoláda tutovka, to vám řeknu. Myš zhynula v okamžiku slastného opojení při konzumaci. Hrazdička pasti hnaná silným pérkem jí přerazila páteř v mžiku kratším než hned, zakonzervovala její spokojený výraz natolik, že když jsme ji v pasti našli, vypadala jako živá. Nebylo lehké se s tím srovnat a nepropadat emocím, takže jen nejsilnější z rodu jsem šel a tu krásu a nádheru vyhodil do popelnice. Pro jistotu byla v pohotovosti další noc past na myši s čokoládou pro případ, že by chycená myška hrabalka měla v domě nakučovaného nějakého komplice, kámoše, brášku či celou rodinu. Nic. Lov myši jsem tím uzavřel, a přestože jsem dostal nakládačku dva nula pro myš, prohlásil jsem ho za úspěšný.