Web pro zábavu

“To ale, ale vůbec nevím,” ubezpečil posluchače Marťa v okamžiku, kdy se zdálo, že není prostor pro jinou, než správnou odpověď. Zrušil tím nárok na další pokračování debaty o tématu, či jeho vysvětlení, s precizností státního úředníka rozhodnutého zamítnout žádanku na byt.

Jindy Marťa hýří přehršlí slov, vysvětlováním a množstvím příběhů. Nedávno mi například vyrazil dech tím, že se mi usadil s knížkou na kolenou a vyzval mne k soustředění, neboť se mi rozhodl knihu přečíst! Tak na to jsem byl fakt zvědavý, protože Marťa ještě nerozezná písmeno a od písmene b a naopak. O to větší bylo mé překvapení, když Marťa knihu otevřel a spustil tak souvislé vyprávění, že jsem myslel, že to fakt čte! Když jsem zvědavě nahlédl do knihy, ze které Marťa četl, nebyla v ní jediná litera (písmenko)! Namísto nahuštěných písmenek a úhledného uskupení odstavců byla kniha plná obrázků. Jejich svévolně vytvořeným a uspořádaným popisem Marťa utvořil souvislý příběh a posluchač se zatajeným dechem, zvědavý jako to dopadne, ani nedutal až do samého konce vyprávění.

“Je to ale pekelně studené. Fakt chceš jít do vody?” zpravil jsem syna natěšeného na nemyslitelné. Bazén jsme napustili teprve nedávno. Voda byla chladná, až studená. Plusových stupňů bylo pomálu, kam se oko na vodu podívalo. Páááťa trval na tom, že půjde tam, co brácha. Měl jsem pocit, že jsou v přesile, a tak jsem se rozhodl, že jim to potěšení jít do bazénu dopřeji.

A v ničem jsem kluky neošidil. Ponořil jsem je rovnou doprostřed bazénu, aby o nic nepřišli! Voda v bazénu byla křišťálově čistá a studená jako prase. Však se také vlnky na vodní hladině převalovaly jaksi nemotorně, chladně až ztuhle. To proto, že i studené vodě byla zima! Ztělesněný Nerespekt a RadyNedbal Marťa se okamžitě hrnul z vody ven. Zavděk dal suchému ručníku a klidu v ústraní. Páááťa sledoval jeho počínání s nepochopením a rval se do bazénu opřekot. Ti dva jsou nepoučitelní. A tak jsem ponořil i Páááťu. Oba byli tím pádem v našem bazénu letos první!

Dmitrij a jeho syn Slávek jsou povedená dvojice. Táta se nebojí za to vzít, konat a kde co dodělat, ať už se to týká dodání požadovaného konstrukčního či jiného řešení, či ať se to týká likvidace požadovaného jako celku. Slávek si pod taktovkou takového dříče moc nevrzne, protože táta to zvládne i sám. Příroda ale byla ke Slávkovi shovívavá a obdarovala ho něčím, co jsme v sobotu nepřevýšili, ani když jsme na to byli s Dimitrijem dva!

Rvali, páčili a bejčili jsme okapovou rouru. Nasazovali jsme ji na jinou rouru, abychom vzájemným spojením rour roury prodloužili. Jsme s Dmitrijem značně políbeni programátorským řemeslem a často hřešíme na to, že sérií stisknutí klávesové zkratky CTRL + Y, tedy krok zpět, se dokážeme vrátit v čase. V programování to jde. Bohužel, při manuální práci v kůlně a na pozemku platí pouze jedno zvučné pravidlo: “Dvakrát měř a jednou řež!”. Oč méně této moudrosti člověk dbá, o to více se nadře. A my dřeli s Dmitrijem jako koně. Roura na rouru se ne a ne nasadit. Když přišel Slávek s radou, nejenže nás osvobodil, ale také nás osvítil dobrým nápadem. Nám s Dmitrijem by to sice došlo také, ale až potom.

“A nemá ta roura namísto dovnitř přijít náhodou zvenčí?” suše konstatoval klouček s rukama v kapsách. To studentské nanicovatítko mělo pravdu. Nejenže to bylo z pohledu fyziky příhodnější řešení, voda v rouře měla méně překážek, ale hlavně z hlediska nasazování roury na rouru to šlo o poznání lépe. Přesněji řečeno, najednou to bylo hnedle hotové! Od té doby jsme Slávkovi začali říkat Šéf. Po takovém výkonu si to plně zasloužil. A nejen to, při další práci měl povoleno mít ruce v kapsách.

Nebylo to ani dvacet minut, co jsem se vykradl z lože, abych si něco ukutil, než se celý dům zase ráno vzbudí. Jindy nemívám čas, nebo sil. Lože sdílím s Marťou. Jsme docela sehraná spací dvojka, a když Marťu netrápí nějaké noční můry, dost dobře se vyspíme. Marťa je parťák na spaní k pohledání. Průběžně, v nepravidelných intervalech kontroluje, jestli je v loži stále někdo s ním. Dělá to prudkým vytrčením nohy, tomu se říká kop, či rozmáchnutím ruky, tomu se říká úder. SpoluSpacák, tedy já, to většinou koupí nohou do břicha, či rukou přes hubu. Marťa je spokojen, že není v loži sám. Já po takové zkoušce přítomnosti přílišným nadšením neoplývám. Doufal jsem, že v průběhu mé ranní hodince, na kterou jsem si přivstal, ruka a noha přítomnostKontrolka nebude v provozu. Žel, mýlil jsem se a musel jsem zpátky. 

“Halóóó!” vydral ze sebe rozhorčený panovník burácivým hlasem zvonu, kterým se budí posádka pirátského škuneru brzy ráno po zatraceně bujaré párty. Je to bengál největší, to vám řeknu. V intonaci Marťova zvolání nebylo pražádné stopy po nějakého pokoře či porozumění. Bylo to vyčítavé haló za to, že jsme ho nechali v pokojíčku úplně samotného! Bylo to rozhořčené haló za to, že se to jako již nemá nikdy opakovat. Jinak by se totiž veličenstvo mohlo domnívat, že osiřelo. Byl to výkřik v podobě nepsané smlouvy, na který se nedalo říci nic jiného, že se to již nebude opakovat. Byl to výkřik zákona o tom, jak se bude do budoucna u nás doma vstávat. Zákon byl pojmenován příhodným názvem: Vstavač.

Kolo má 6 převodů, blatníky a odpudivě červenou barvu. Kromě dokonalých jízdních vlastností, jako že se na kole dobře sedí, šlape, dobře to brzdí, si slibuji hlavně od barevného provedení, že mi nikdo nějak vehementně nebude chtít kolo uzmout. To platí jako pro členy naší domácnosti, tak pro cizáky tam někde venku. Navzdory předpokladům se stala červená barva magnetem na cizáky! Hned první vyjížďka po střediskové ulici naší vsi, tedy po naší ulici, uzmula mi kolo na vyzkoušení jedna ze spřátelených přistěhovalkyň, kolo mi pochválila a už si na něj dělá místo v garáži!

Na mé nové kolo dobře reagoval také Marťa. Při souběžné jízdě, tedy když jsme jeli jeden vedle druhého, tíhl k prvníčkářství, to znamená, že ujížděl, předjížděl a kličkoval, aby si udržel prvenství. Osobně nový dopravní pekáč hodnotím velmi dobře a upřímně řečeno, rád bych si na něm zajel až k moři, jak jsme kdysi před lety provedli na úplně jiných kolech. Pravda, s tímto hrc-prc kolem to bude vyjížďka plná překvapení, přeci jen je to kolo chřestítko, ale po stránce technického zpracování a nabízeného komfortu je to slibný zdroj fantastických zážitků.

Do nedávna pouze přízemní cvičenec Páááťa, který na spoustu domácích atrakcí kvůli útlému věku (je mu málo) ještě nemohl a držel se tedy jen při zemi, prorazil do řad řádných raubířů vládnoucích ostatnímu cvičebnímu nářadí. Na trampolínu se vybral i za cenu, že z něj ostatní skákající a poskakující, tedy poskoci, vymlátí duši. Ve chvílích největší krize se rozplácl na skákací plochu do pozice rozpláclá žába a trpělivě čekal, až se poskakující poskoci unaví a trampolína uklidní. Výborných výsledků dosahoval při hře na honěnou po trampolíně, při které sice nerespektoval žádná pravidla ani směr obíhání kolem dokolečka, na druhou stranu byl jediný, který si hru na honěnou nejvíce užíval.

Králem klouzačky byl do nedávna pouze Marťa. Skluzné koryto sjížděl za hlučného hlaholení, aby vzbudil co největší pozornost. Přízemní Páááťa hynul při pohledu, že Marťa sjíždí klouzačku jako na pouti a on nic. Pak se vybral na klouzačku také Páááťa a světe div se - Marťa jej přijal, zapojil si Páááťu za sebe jako vagónek vláčku a oba takto propojení rodoví rodáci jezdili v tandemu dolů po klouzačce do alelujá.

Zaléval jsem zahradní hadicí flóru v naší zahrádce. Rostliny vláhu potřebují. Vím to. Učili jsme se o tom kdysi v přírodopisu. Také má praxe věčně začínajícího zahradníka napovídá, že bez vody to v zhradě prostě nejde. Páááťa vida novou hračku a také činnost, které by se mohl zhostit, jal se toho všeho zhostit a kropící hadici mi uzmul!

Jeden by se ani nenadál, kolik by toho mohl roční človíček s kropící hadicí natropit. Náš rod díky Páááťovu staršímu bráškovi Marťovi (4+ roku) však již nějaké ty zkušenosti má. Když jsem Páááťovi nastartovanou zahradní hadici chrlící proud chladné vody předával, bylo mi jasné, že se budu muset jít brzy přesléci do suchého. A jak říkám, u zalévání kytek dlouho nezůstalo. Páááťa zřejmě vyhodnotil mé zahrádkářské rady o tom, jak se kropí, jako kybicování. Zatímco já naléhal, aby zavlažování bylo rovnoměrné a tedy na všechny květiny se dostalo, Páááťa zakládal jezírka a tůňě. Zápěstíčkem se mu vrtět nechtělo a aby se natáčel s hadicí celý, to ho ani nehlo. Některé části záhonků, ba vlastně celá zahrada nikdy tolik vody pohromadě ještě neviděla. A pak ten proud vody Páááťa obrátil na mne! Proto jsem také říkal, že šlo o proud chladné vody. Pocítil jsem to na vlastní kůži. Obyčejný pozorovatel by řekl, že voda byla studená. Zlitý pozorovatel by řekl chladná, což je více, než studená, a odchází se přesléct. Byl jsem v tu chvíli zahradník na ústupu, což Páááťa sledoval s potměšilým úšklebkem a se zájmem. Dokonce ani neprotestoval, že jsem mu ihned hadici sebral. Očividině svůj úkol splnil.

Kvůli pandemii, což je označení onemocnění zasahující hromadu lidí napříč kontinenty světa najednou, je setkávání s neznámými lidmi plné ostychu, zdrženlivosti a vůbec dost značné odtažitosti. Nikdo dopředu neví, co z takového setkání vzejde a moc z nás si ani moc nepřeje, aby vůbec něco vzešlo. A tak se hledíme nepotkávat. Míst, kde je to možné, je málo, ale jsou. A právě na taková místa často vítáme.

Nahoře na táhlém kopci nad nedalekou vískou je krásná, 1km dlouhá rovinka. Křižují se zde dvě turistické trasy, ale provoz v podvečer všedního dne není téměř žádný. A tady drandíme, to znamená chodíme, běháme, jezdíme na kole a očumujeme okolní přírodu na rozlehlé pláni lemované lesy. SuprTrupr prcek Páááťa (1+ roku) očichává pole s řepkou, my s cyklistou Marťou (4+ roku) svištíme na druhou stranu pláně na posed. Marťa jede na kole, já běžím. Poslední dobou má Marťa setsakramentsky rychlé pedály, takže je napřed. Není to tak dávno, co býval daleko za mnou a potkali jsme se až u posedu. Dneska je to sice stejné, potkáme se až u posedu, ale pořadí se otočilo. Zvažuji koupi skládacího kola. To by mohlo zpestřit naše pandemické procházky a znovu otočit pořadí u posedu tak, aby to odpovídalo.