Web pro zábavu

Vytáhl jsem z garáže obstojné sněhové hrablo a jal se uhrnovat sníh. Šlo to dobře a do deseti minut jsem měl mít všechno hotové, jak to dobře šlo. Jenže tu se zpoza rohu vyřítili naši kluci a že budou se sněhem také pomáhat. A kdepak, že by si na to vzali hrablo na sníh jako já a postavili se do rojnice, abychom si při práci nezavazeli. To vůbec ne! Oni si na ten sníh vzali rovnou stroje a neorganizovaně se rozptýlil po pozemku!

“A tady to jako uhrnu,” sliboval Marťa. Nakvačil na scénu se svým traktorem z pískoviště s parádní radlicí a vlečkou na cokoliv. Odklízel sníh velmi pečlivě, důsledně, bezezbytku a také extrémně pomalu. Páááťa přijel s jiným traktorem a sníh nabíral namísto výkonnou radlicí úzkým rypadlem. Pekelně se nadřel, a přitom vůbec nic neodpracoval! Odborník se diví, laik žasne! Jediné, co oba kluci s těžkou technikou na sníh dělali skutečně dobře, tak zavazeli. Pohyboval jsem se mezi nimi jako Popelka na bále a musel jsem dávat pozor, abych je lžící neodhrnul do závěje. Můj dosavadní výkon hodný obdivu klesl až zcela zanikl. To je holt tak, když se na pořádnou práci namísto holých rukou vezmou stroje!

“Neběhej, uklouzne ti to!” je typická výzva adresovaná dítěti. Tato typická výzva se setkává s typicky malou odezvou adresáta a bývá zakončena pádem, typicky nejhorším myslitelným.

Páááťovi to uklouzlo při úprku z vířivky u strejdy Leoše. Strejda Leoš má úžasný vodní svět v útulném kumbále hned vedle jednací místnosti. Rozměrná vana s důmyslným rozvodem vodních trysek a metačů bublinek je dětem do pěti let fantastickým cvičištěm vodních sportů a řízených i neřízených ponorů na nádech i bez nádechu. U toho se nacáká kolem jen co je pravda. Kdo při chůzi kolem vířivky přidá do kroku, spadne. Páááťa šel původně do pádu na záda. Dost obratně se však stačil v letu přetočit, takže šel na tvář. Majzl se jako když tenista dribluje tenisákem. Ouvej! Hned ráno měl na očním oblouku stín, jako když se nějaká dost vášnivá teenagerka dekoruje na Halloween. My to přešli s pochopením a říkali tomu modřina z vířivky.

Kuchlovali a muchlovali jsme se na chodbě před venkovními dveřmi. Nejspíš jsme se někam chystali. Pořád se kolem někdo motal, tu tady, tu támhle, no znáte to. Když jde o nepřehlednou situaci, jsou na její vytváření děti kabrňáci. Jeden nevěděl, co dělá jeho pravá či levá ruka, natož, co dělají ruce někoho úplně jiného. A to jsme v rodině jen čtyři! A tehdy se to stalo.

Páááťa unaven a znechucen hladkým průběhem v chodbě vládnoucího chaosu, zavěsil se ručkou za masivní kliku vstupních dveří a zkusil své štěstí. Podobně to viděl u svého staršího brášky Martin (4+ roku). Ten se také zavěsí na kliku jako bacil za mandli angínoika, tedy toho, kdo má angínu. Hola hop, nepatrná váha jeho desetikilového tělíčka stačila nato, aby Páááťa dveře malinko pootevřel. Jako jezinka z pohádky O Smolíčkovi Pacholíčkovi ihned strčil do škvíry dva prstíčky a ta-dááá, už na něho zvenčí hledělo nedozírné dobrodružství a říkalo: “Pojď!” Páááťa se podíval přes rameno, jestli někdo nepůjde také? Pak s potměšilým: “He-he!” dveře zabouchl a utíkal do kuchyně. Myslím, že si šel pro raneček na cestu. Kudy ven právě našel!

Sklízeli jsme s Marťou na zimu zahradní trampolínu. Ráno se na ní začala dělat jinovatka a to tomu skákacímu udělátku neprospívá. Marťa by sice na trampolíně klidně dováděl i v zimě, ale pořádek musí být. V zimě se má sáňkovat a skákat do závějí, ne blbnout na namrzlé trampolíně. Takže jsme odepínali spolu pružiny a motali doskočiště do ruličky, aby se nám to na jaře zase dobře rozbalovalo.

“No, ty jsi šikovný. Kde ses to jen naučil?” pochválil jsem Marťu, aby řeč nestála. Znáte to, takovým tím chlapáckým popíchnutím, kdy dáváte najevo radost, byť jde o prkotinu.

“Naučil jsem se to od tebe, tatínku!” odpověděl Marťa s potěšením. Hoši, země se podemnou doslova zhoupla a svět zatočil, jak mne ten dojem okamžiku vzal!

Páááťa je ztělesněním radosti ze hry. Má radost, že si ho někdo všimne, takže stojí na plácku vylepený jako plakát a je rád, že ho každý hned najde. Většinou mává ručičkama a udržuje oční kontakt štěstím bez sebe, že je o něj zájem. Hledač hry na schovávanou si nemůže přát lepšího hráče!

“Deset-dvacet Páááťa totálně nekryt uprostřed zahrady!” volám. Hru na schovávanou mám rád. Vyžaduje postřeh, důvtip, předvídavost a rychlé rozhodování. Tedy vše, co u této hry s našima klukama vůbec nevyužiji.

Zatímco Páááťa je hned naráně, Marťa je rafinovanější. Parádně zaleze někam za roh. Často mne tím překvapí, ba i zaskočí, kam to vleze. Dokonce by i ve hře platil za eso, jenže on také propadá radosti ze hry a hlavně z toho, že se může pochlubit tím, kde se schoval. Takže dříve, než ho vůbec stačím objevit, ozývá se z nejrůznějších zákoutí zahrady, kam mé oko ani nepadne: 

“Haló, já jsem tadýýý!” a Marťa poskakuje radostí, rád bych věděl nad čím? A tak u nás probíhá hra na schovávanou.

Když není Páááťa Marťovi po vůli, tak svůj názor Marťa do Páááti prostě natluče. Švác! Páááťa, hlava přirozeně dutá, nechápe ani á, tedy, co se po něm chtělo, ani bé, proč je bit a propuká v pláč a bědování ublíženého. Jeden by se vrhl skokem geparda po Marťovi a vtloukl by do něj poslušnost. Jenže ruku na srdce, 4 letý Marťa je vlastně také hlava přirozeně dutá a skokem geparda bychom činili Marťovi totéž, co činí on Páááťovi.

Takže to chce rodičovské sebezapření a špunty do uší. Zatímco přirozeně dutou hlavu Marti rodič plní moudry a vědomostmi, které jen stěží, leč vytrvale padají na úrodnou půdu, ten stejný rodič na straně druhé konejší ubitého Páááťu s příslibem, že to příště už bude lepší. Marťa přijímá vzdělání těžce, Páááťa bečí, ječí, mečí. Nejeden učitel by se v takovém prostředí raději proměnil v Buchar, jako Marťa, a natlačil by to vzdělání do přirozeně dutých hlav jako do Hmoty. Tomuto přirozenému nutkání náš rod zatím úspěšně odolává. Děti pod taktovkou beznásilné formy vzdělávání přeci jen vykazují pokroky.

Myš byla malá a hnědá, jak popsala oběť hryzu. Zanechávaje pohryzaného v bolestivé agónii a hlubokém úžasu, vzala roha mezi keře rostoucí opodál. Byl to dost chytrý tah, protože jak se o násilném incidentu dozvěděly ostatní děti, ocitly se v myší díře ukazováčky průzkumáčky všech přítomných. Dalšího pohryzání se však již žádné z dalších dětí nedočkalo.

Následky pokousání myší byly minimální. Marťa sice zdivočel a v růběhu odpolední akce, které se zúčastnily děti z nejširšího okolí a rodiče většiny dětí z nejbližšího okolí, tloukl a jinak fyzicky ohrožoval účastníky všech věkových skupin. Tak on ale činí vesměs pokaždé, ať jej něco kousne či nikoliv. Pro děti bylo Marťovo pokousání myší úžasným příspěvkem do kroniky událostí ulice a kuloáry se tou zprávou rozrezonovaly až se to neslo přes další ulice našeho satelitního městečka. Pravilo se v nich, že Marťu kousla myš.

Navzdory obvykle rychlé odplatě všemu a všem, co pokouše rod Modl, nejsou plánovány vůči hnědé myšce, přebývající v dírce u bazénu, žádné kroky.

Charakteristický zápach pohromy mne praštil do nosu jako vzteklý boxer v rozehřívacím kole zápasu. Mé životem vypěstované instinkty lovce ihned zkontrolovaly únikové cesty. Byly dvě a obě volné. Měl jsem tedy chvíli na prozkoumání situace a její podrobnější vyhodnocení. Hned jsem se do toho pustil. Vítr vanul od pódia, dalo-li se cirkulaci vzduchu v sále nazvat jako vítr. Ten přinášel zápach hořícího čehosi, co smrdělo jako bolavá noha. Jakýsi opar stoupal v chuchvalcích za hradbou květin na druhé straně našeho stolu. Vypadalo to jako kouřové signály miniaturních indiánů. Obláčky depeše smrti rychle stoupajícího čoudu svištěly strmě vzhůru. Nabíraly na rychlosti, jak narůstala teplota žáru hořícího materiálu.

“Hoří!” upozornil jsem můj skvostný kvítek, ženu a panovnici Táňu, která dle mých skromných výpočtů měla sedět přímo před ohniskem začínajícího požáru. Její oči na stopkách, to jak zpozorovala tu hrůzu, potvrdily, že sedí právě tam. Pohotově sáhla po tkanině na utírání huby od jídla, která chytla od hořící svíčky. Svíčka měla svým plamenem dát svatební atmosféře nádech kouzelna a dojemna. Nepodařilo se. Nadzvednutá tkanina se provzdušnila a plamen vyšlehl vzhůru jak hladová saň. Úžas, překvapené výkřiky či oněmění byly všechno reakce, které byly namístě.

“Prosím vás, náš stůl hoří,” sdělil jsem nicnetušící kolemjdoucí servírce stav situace, aby se zbytečně nelekla. Polekala se. Vytřeštila na naši plamennou situaci oči jak nuzák na pokladnici plnou zlata. Táňa mezitím nacpala hořící sukno do nejbližší skleničky s perlivou vodou. Nuzákovi klesla čelist až na kolena.

“Můžete to, prosím, odnést?” požádal jsem servírku a pomáhal jí dostat se ze šoku přivozeného shlédnutím toho hrůzného divadla. Pomáhá na to zapojení šokovaného do nějaké rutinní činnosti. Servírka vzala přiděleným úkolem zavděk a tím byla požární situace vyřešena. Svatba mohla v klidu dál pokračovat.