Web pro zábavu

Předně je třeba uznat, že Marťa je hrdina. Bez bázně a strachu nastupoval na každou další atrakci v zábavním parku Kurpfalz Park v německém Wachenheimu, aby vykoumal, jak na to. Začal v klidu tam, kde loni při návštěvě parku skončil. Prolezl celé lanové centrum a pokořil dokonce i prolézačky, které jsou na něj stále ještě hodně náročné. Na elektromotrkách zazářil! Stačilo mu položit ruce na řídítka a pobídnout, aby šlápl na pedál. Šlo mu to hned napoprvé. Jezdil jako drak! Atrakci opouštěl s lístostivými slzami v očích. Chtěl by totiž snad jezdit do alelujá!

Na horské dráze se nijak neupejpal. Protože je ještě super malý, šli jsme do vozítka dráhy spolu. Já pilotoval, Marťa se nechával unášet. Cestou neměl výhrad a tu a tam zkoušel hulákat radostí jako na lesy podobně, jak jsem dělal v zatáčkách já. Na skluzavkách to bylo už na každém z nás zvlášť. Marťa se hnal na skluzavku, která začínala kdesi vysoko uprostřed strmého svahu dost vysokého kopce. Výstup na začátek sjezdu po schodišti nahoru byl poctivým tréninkem i pro trénovaného schodišťáka. Marťa hořel nadšením, takže bral schody útokem. Těšil jsem se, jak se při třetím výstupu po schodech unaví a bude pak spát jako zabitý. Někde jsem se ale v úsudku sekl, protože ten den se Marťa neunavil, v průběhu poledního klidu nespal a večer po večerce usnul jen proto, že se k tomu sám uvolil.

Na skluzavku skočil jako Čert na Káču, svižně, odhodlaně a s kuráží krotilele nejkrvelačnějších býků španělské arény. Marně jsem na něj volal, že si má dát pod zadek skluzavkátko, jakýsi vak, ve kterém sedící skluzavkář jel dolů jako po másle. Bez vaku skluzavka pískala, jak se holá kůže smýkala po ocelovém povrchu skluzavky. Žádná spanilá jízda, to vám řeknu. A to se právě stalo horečnatému Marťovi! Marťa dodřel doprostřed skluzavky a dál mu to nejelo. Zůstal sedět tam, kam dojel, tedy uprostřed svahu a trčel do prostoru jako zapomenutý hřebík na vlajkovém stožáru. Dole pod skluzavkou se začal hromadit německý dav a svorně se bavil na tom našem rodinném hřebíku zabitém uprostřed skluzavky. Jel jsem zrovna kolem ve svém klouzacím vaku, takže jsem Marťu popadl, svezl jej dolů a vylepšil mu reputaci před neměckým davem. Ne však na dlouho.

Jak se Marťa nadšeně přesouval z atrakce na atrakci a čas pro něj přestal existovat, unikal všemu a všem, kromě lidské potřeby. Když jsem jej svezl z prostředku klouzačky a ukončil zábavu srocenému davu, Marťa zjistil, že se potřebuje vyčůrat. Jeho neohroženost je nebetyčná! Kliďánko vyjmul oháňku a otočil se, že ztrestá klouzačku, která mu nejela. Srocený dav ožil očekáváním. Sešli se snad všichni z parku! Nikdo Marťovi v plánovaném zahanbení skluzavky nebránil, naopak, dav byl jako na číhané a nemohl se dočkat, až to Marťa spustí a pokropí! Musím si dát někdy medaili, protože když ten jeho gejzír začal kropit dějiny, trčel už Marťa po krk v německém keři, jak rychle se mi ho podařilo přemístit. Marťu, ne ten keř, pochopitelně. Dav německých parkařů, tedy lidí z parku, se začal zklamaně rozcházet. Aby také ne, Marťa ukončil zahradní kroping, čili oháňkovou seanci v keři, neboli žížalové vyměšování, popadl sjezdový vak a mazal zpátky do svahu nahoru tam, kde začínala klouzačka a končil dech každého sportovce, který podcenil letní přípravu. Marťa byl v tu chvíli nefalšovaným a zaslouženým králem skluzavky!

Marťa mluví rád. O to raději oč více je ujištěn, že má posluchače. Babičkám vysvětluje fungování světa a neváhá složitější souvislosti opakovat i vícekrát, aby nikomu z publika nic neuniklo. Často připomíná řečníka, který se rozhodl našroubovat téma do posluchačů jako šroubek až po hlavičku! Moc rád ukazuje v obrázkové knížce mladšímu bráškovi RukaVPuse a FurtSeVrtí, našemu druhorozenému synovi Páááťovi (0+ roku). Vysvětluje mu, že kůň má dlouhé nohy, kráva že dělá bů a podobně. Páááťa na to hledí s výrazem vyorané myši, která v životě neměla potuchy, že existuje něco nad povrchem země, natož, že jsou obrázkové knížky a v nich stádo koní a krav. Na takový výraz posluchače je Marťa zvyklý od babiček, takže téma opakuje a šroubuje a šroubuje.

S rychle se rozvíjejícími vyjadřovacími schopnostmi začíná Marťa předkládat vlastní názor. Prostě stále častěji něco řekne, či se vyjádří k aktuální situaci. Zvláštěn, je-li tázán. Je to vždycky půlka světa omeleta, tedy hádanka jako prase, ale tu a tam je potřeba to vzít vpotaz. Ještě minulý týden byly jeho odpovědi na naše otázky fantastické, přesné a konstruktivní. Ano bylo ano, ne bylo ne, hasiči byli hasiči a tramvaj byl skutečně vlak na kolejích. Tento týden se mu to ale nějak zašmodrchalo a když řekne ne, často myslí ano a naopak. Jeho vyjádření je nám proto hádankou. Není to nejlehčí pak s takovou osobou vést hovor, natož Marťovi vyhovět. Osobně beru Marťovy odpovědi jako zvukovou kulisu, jakýsi hles z rákosí, jehož skutečnou podobu, tedy tu správnou odpověď, odhalí až chvíle následující po tom, kdy se hles z rákosí vyjádří.

Mírumilovně vyhlížející děcko je dnes již několikanásobný přemožitel okolního okolí. Vytrvale dychtící Páááťa, který miluje nošení v náručí s výhledem na svět ve směru vpřed před nosiče, dosahuje svého dost dobře natrénovaným poplakáváním. Prostě hučí, bečí a pláče, dokud se svět neuvolí a nepošle někoho, kdo ho popadne a začne nosit. Páááťa trhá rekordy v počtu odnošených hodin. Srdnatá maminka Páááti, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, je z toho celá ztrhaná.

Sedmikilový Páááťa je v současné době přeborníkem v zápase v muší váze. Nemaje konkurence v své váhové kategorii, využívá slabosti, kterou pro něj mají váhově výrazně těžší kolemjdoucí a knock-outuje nás jednoho po druhém. Dneska jsem například strčil do jeho spárů svou po ránu střapatou hlavu. Páááťa mi zvědavě zajel svýma ručičkama do vlasů. Pozdě jsem si uvědomil, že je Páááťa rozený zápasník a že mi prstíky rozhodně výskat vlasy nebude. Zaklínil tam ty své ručky zlomvazky, uchopil stiskem kapitálním prameny mého vlasového porostu a už se mnou kroutil sem a tam. A znáte to, kam jde hlava, tam jde tělo. Pěkně se mnou vytřel svou postýlku! Nechybělo moc a umlátil mne o žbrlení! Když jsem s pláčem odcházel do ústraní, vesele se na mne šklebil a šermoval ručičkama, ať přijdu brzy zase!

Při pravidelném hádání správných odpovědí s dětskou partou z ulice jsem osiřel s tvrzením, že sup je pták, který požírá mršiny. Mršiny jsou zvířátka, kterým se udělalo tak špatně, že si je Manitou vzal do Věčných lovišť. Děti z ulice neznají ani Manitoua a jeho Věčná loviště. Také tvrzení o zvířátku, kterému je špatně, nerozuměly. Proti ptákovi supovi se kategoricky ohradily.

“Sup je ryba!” překřikovaly se. Byla to slušná přesila, ale supa jsem neodvolal. Syn Děda Vševěda, Google, potvrdil, že sup je pořád ještě pták.

“Naše učitelka nám to říkala,” děti odmítaly přijmout mého supa mezi ptactvo. Kroužení ryb nad mršinou uprostřed vyprahlé prérie jim sice znělo divně, ale sup byl a nadále je pro ně ryba a přes to nejede vlak.

“Tak dej do vyhledávače ryba supovitá!” přišla najednou s nápadem nejstarší holka z dětského hloučku. Bylo načase ukončit hádanky, protože po takovém dotazu by si mne už Google označil jako tydýta, co pozbyl rozumu. Dětem jsem na rozloučenou doporučil změnu základní školy, ale nechtěly o tom slyšet podobně jako o opeřené rybě jménem sup!

V uších mi zahučelo, před očima se zatmělo, jen mžitky zazářily jako světlušky nad potemnělým rašeliništěm. V břiše mi zarachotilo jako ve starém mlýně pět minut před půlnocí, když se chystají strašidla ke strašení, a cokoliv bylo uvnitř, šlo ven! Ladným pohybem laně jsem vyskočil z vany a děkoval náhodě, že mi na podlaze neujela mokrá noha. Ještě jsem pořádně ani neobejmul záchodovou mísu a hola-hop hledíme si z očí do očí s mým dnešním obědem. Hnus fialový. Chuť pachuť. Brutus hnusus. Řekl bych: znáte to, ale ani bych vám to nepřál. Marťa, který mne trpělivě a mlčky pozoroval ukryt za okrajem vany, ani nedutal. Pohotově si ho převzal můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, abych mohl nerušeně hynout. Zmocnil se mne pocit obyčejných smrtelníků. Prostě se mi udělalo zle. Trvalo den, než to přešlo. Byl to krušný den.

Proč o tom ale píši. Sešel se den se dnem a my se s Marťou chystáme zase do vany. On vesele skáče, protože se do vany těší. Já se veselím, protože je mi po dni mrákot a mrtvolného sténání zase dobře. Vlastně skvěle! Však jsem také ve vaně první a užívám si volného pohybu v předklonu i záklonu. Dívám se kolem a hle, Marťa nikde! Pohlédnu z vany ven a co mé oči nevidí - Marťa na mne spiklenecky mrkl, obejmul záchodovou mísu jako já předevčírem a zvolal do ní: “Halóóó!”.

Cyklista poskakoval na silnici před kapotou mého vozidla. Udržoval jsem bezpečnou vzdálenost, která by se mohla hodit nejen cyklistovi, ale také mně. Jezdím na kole, mám kolo rád a tu a tam jsem již na sedátku oštangleného cyklošlapu něco zažil. Jsem smířen s tím, že všichni ti, co sedí za volantem a na kolo nesednou, jsou tlupa zabijáků a je jen otázkou času, kdy nám osud rozdá hru, ve které budeme muset hrát.

Cyklista předemnou předpisově vjel na kruhový objezd. Krásná zatáčka. Perfektně se opíral do pedálů. Exceloval! Také bych tak chtěl jezdit do práce. Zprava se vylouplo větší osobní auto. Na kapotě byl znak koně. Řidič byl zřejmě milovník koní. Později mne napadlo, že byl spíše kůň a měl by mít na kapotě raději znak vola. Řidič se svědomitě podíval doleva a tu se to stalo. Myslím, že očekával auto, kterému by měl dát přednost. Protože auto neviděl a cyklistu nečekal, vjel na kruhový objezd. Cyklista střetu zabránit nestačil.

Brzdil, téměř dobrzdil, ale narazil. Řidič vůl se znakem koně vida, že cyklista neupadl, pokračoval dál v jízdě. Světe div se! Divoký Západ hadra! Poslal jsem za tím vrahem zatroubení mého klaxonu. Je dost silný. Často mám pocit, že když zatroubím, auto mi samovolně zpomalí. Tak je klaxon silný! Auto s volem jsem klaxonem sice nezastavil, ale síla zvuku nakopla cyklistu. Ten se opřel do pedálů a protože všechny cesty z kruhového objezdu vedly na parkoviště u velikého obchodního centra, nebyl špatný nápad toho řezníka silnic dohonit a probrat téma přednosti z prava. A to ten nečekaný cyklista udělal. Kolem desáté dopolední mělo centrum v akční nabídce koňský salám...

Jirka, alfa samec rodu, do kterého Áňa patří, se přikrčil s naježenou šíjí. Situace vyžadovala dobrovolníka, který by hupsl do vagónu, zaběhl do kupéčka a vrátil se s brýlemi dříve, než vlak odjede. Ta poslední část o odjezdu vlaku byla tou nejnáročnější. Paní výpravčí si totiž dala do pusy píšťalku a vypoulené tváře svědčily o tom, že se právě nadechla k odjezdovému hvizdu. Situace byla značně nepřehledná. Hrozilo, že ten, kdo skočí do vlaku, sice vystoupí, ale až na příští stanici.

“Uééé! Ještě nééé!” zvolala teta Lucka, popadla Áňu za ruku a hupsla zpátky do vlaku! Byla to vteřina. Ani tak pohotový predátor, jako je alfa samec Jirka s naježenou šíjí, nestačil zareagovat. Dříve, než se nadál, z děcek, která měl chránit, jedno chybělo! V tu chvíli se buď zastavil čas, nebo paní průvodčí zkameněla. Její vzduchem naduté tváře se ani nehly. Později mne napadlo, že zatímco my jsme na celé to divadlo valili bulvy (oči) plni emocí, překvapení, očekávání a napětí, jestli nám teta s Áňou odjede vlakem pryč nebo ne, paní výpravčí už něco podobného viděla. Možná stokrát. Tisíckrát!

Zvolání tety Lucky, se kterým zmizela v útrobách vlaku, pomalu zanikalo v hučení lokomotivy a po našich dvou rodinných příslušnících ani stopy. Paní výpravčí, stále bez pohybu, sledovala scénu s klidem jedovatého hada, který je pevně přesvědčený o své převaze. Byl to pohled chladný a zcela bez emocí. Vteřiny letěly, nebo se vlekly jako unuděná žvýkačka podle toho, jestli se na to dívá rod, kterému dva lidi chybí, nebo výpravčí s mocí rozpohybovat vlak. Rozevřený jícen dveří vlaku zel prázdnotou v nekonečné nekonečnosti. Hrůza, řekl by básník! Jen vítr si pohrával s vlasovou kšticí paní výpravčí a provokoval ji k činu.

Tu náhle hlomoz a kroky znějící vlakem! Zašuměli jsme napětím a očekáváním. Na paní výpravčí se stále hýbala jen vlasová kštice. S těmi predátory s všeobecnou převahou není vůbec sranda, to vám řeknu. Frnk a na perón vyskočila malá Áňa. Sluneční brýle na očích! Hrk, doskočila hned za ní srdnatá teta Lucka. Píííísk! Hvizdla paní výpravčí a dveře vlaku se s hlomozem zavřely. Jen o píď minuly ještě letící zadnici tety Lucky. Železný oř, tedy vlaková souprava, se dala do pohybu a odvezla stopy našeho vlakového dovádění po kolejích daleko pryč. Alfa samec rodu Jirka nechal slehnout naježenou šíji, přepočítal obě děcka a vyrazil vstříc dalším příběhům. Teta Lucka se hrdinně plácla po rameni, pohodila hlavou, jakože brnkačka, což jsme jí nevěřili, a spiklenecky mrkla osudu do očí, že si to s ním klidně rozdá příště znovu. Taková je to žena!

MocNeposedím a ZvědavostíHořím, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), má čuch i zájem o jakoukoli chlapáckou věc. Když jsem mu sdělil, že se chystám dost hodně chlapácky sledovat příchod bouřky z pohodlného křesla zimní zahrady, okamžitě se usadil v křesle vedle! Očima zpočátku bloumal, kam to čumákuji a čím je to tak zajímavé, protože zatím nebylo po dešti ani vidu, ani slechu. Očividně mi ale věřil, protože vydržel na příchod deště čekat téměř 10 minut! Na tak dlouhou dobu se děti k jednomu místu dříve přivazovaly, dnes se většinou lepí izolepou nebo sekundovým lepidlem. V našem rodu tyto barbarské praktiky nepraktikujeme. Motivujeme.

V průběhu čekání se obloha zatáhla temnými mraky a občas se zvedl tak silný vítr, že kdyby mohly stromy a keře utíkat, rozehnal by je jako bičem. Vyprávěl jsem Marťovi, jaké to bude, až se spustí déšť, kde přesně, jak a na které strany se budou rozprskávat dešťové kapky, a kam to poteče. Byl jsem něco jako řečnické demo toho, co po chvíli přišlo. A když to přišlo, byli jsme s Marťou jako dva diváci v kině na nějakém bouřlivém filmu. Déšť zašuměl vláhou, my zašuměli nadšením. Bouřka zahromovala zlobou, my vypískli fingovaným strachem. Blesk rozpůlil oblohu odshora dolů a my div nevyskočili radostí, že nám to neušlo, že jsme to viděli a že to nepáclo do nás. Bouřka v nás měla tak nadšené diváky, že kdybychom jí nebyli úplně ukradení, říkala by nám: Bouřkoví chlapi!