Web pro zábavu

Páááťa je duše zvídavá, hlava otevřená a huba prostá zábran. Co na srdci, to na jazyku. A chraňbů, aby pravda či logika či cokoliv jiného mělo stát v cestě všeho, co do světa vyštěkne. Když byla u nás na návštěvě spolužačka našeho Marti (9+ roku), pěkné číslo Terez (také 9 let), hned si jí všímal. Pěkně spolu kultivovali, upravovali a dle jejich slov přikrášlovali naši zahrádku. Je to taková ta dětská kratochvíle, kterou pak rodič půl hodiny uklízí.

“Ty ses mi zalíbila, tak jsem ti dal kytičku,” špital Páááťa a poskakoval kolem Terezky jako na drátkách. Nic, Terez to nějak dramaticky neprožívala. “Taky se ti líbím?” nedal se jen tak odbýt Páááťa a napral do Terez svou odvážnost a bezostyšnost přímým dotazem.

“Ale jo,” mávla nad tím ledabyle rukou Terez a dál kultivovala zahradu.

Jeden by zesmutněl, zešedivěl, zjihl a zchřadl. Nikoliv však Páááťa. Vzal si Terčino přiznání za své a hopkal kolem ještě veseleji.

Byl horký letní den. Naše tříčlenná družina stoupala z vesnice Vápenky na vrcholek kopce Velká Javořina. Kopce, který kdysi sehrál velmi důležitou roli v mém životě. Ve věci dosahování cílů to byla taková ta má pověstná první meta. Přestože šlo o výstup 6 km dlouhý a s převýšením 513m, takže pěkný stoupák, a to samé pak dolů zpátky z kopce, Marťa (9+ roku) a Páááťa (6+ roku) si vykračovali, jakobychom šli jenom někam na zmrzlinu. Výpravu si dokonce moc pochvalovali. A to je přitom obvykle na dlouhé pochody moc neužije!

Výstup na Velkou Javořinu je vesměs prověrkou dobré fyzické kondice a silné vůle snášet utrpení. To je kdekoliv v Bílých Karpatech sice pěkné, ale nevyhnutelné. Samo vás to do kopce totiž nevynese. Vrcholek kopce Velká Javořina vždy nějak svého dobyvatele odmění. My měli štěstí a nahoře panoval slunečný den. Výhled byl krásný a čistý od obzoru k obzoru. Takže jsme přehlédli půlku Moravy a notný kus Slovenska. Kluci byli unešení, že čumákují do ciziny. Společně jsme v tom hledali něco nového a jiného, ale nic nového či cizího jsme v tom nenašli. Bylo to pěkné stejně, jako když jsme hleděli do naší domoviny.

“Vidíš tam tu vesnici ve tvaru kuřecího stehýnka? Tak to je Líbeznice,” pochvaloval si výhled Páááťa a ukazoval mi, kde je vesnice, u které v Čechách bydlíme. Pranic ho nezajímalo, že jsme asi 400 kiláků od domova a to, co vidíme, o naší vesnici nikdy neslyšelo. Jenže pro Páááťu to mělo tvar kuřecího stehýnka, a proto to byla vesnice Líbeznice. Jen tak mezi námi, ta naše sousední vesnice Líbeznice vůbec tvar kuřecího stehýnka nemá! Cestou dolů z kopce jsem klukům, abych je rozptýlil, pověděl příběh o Trifidech z knihy Johna Widhama s názvem Den Trifidů. To je příběh o chodících rostlinách. Docela drámo. Trošku jsem to pro děti zaonačil a udělal z toho recyklační propagandu. Páááťa si po vyslechnutí příběhu vymyslel trifidku, které říkal Trifi. Šlo o dominantní samici, která měla dvě oči a pojídala odpadky. Z toho pak rostla. Po svém zániku obohatila půdu živinami a stala se tak významným recyklátorem odpadu. Ve svém vyprávění byl Páááťa k nezastavení. Dokonce jednou navrhoval i zkrácení přestávky, co byla na odpočinek, jen aby mne zase vzal za ruku a vesele mi vyprávěl o své trifidce Trify. Marťa vesele hopsal kolem a prozkoumával les. Tu a tam umístil větévku jehličí na listnatý strom. Prý aby zmátl případné pronásledovatele. Nikdo nás sice nesledoval, ale až nás přeci jen bude stopovat nějaký Old Shaterhand, určitě si na tom vyláme mozkové závity. Kdo to kdy viděl, aby na listnatém doubku rostl smrk! Výstup na Velkou Javořinu byl jeden z našich zatím nejzdařilejších pěších výletů. Kluci se dokonce hned ptali, že až je přestanou bolet nožičky, kam půjdeme příště?

Náš rodinný Picasso Marťa (9+ roku) nakreslil komiks, co měli do školy vytvořit na téma svátek sv. Martina. V několika málo obrázcích Marťa vystihl základní myšlenky příběhu tak jednoduchou, pochopitelnou a zároveň úsměvnou formou, že jsem nejen žasl, ale chtěl se to od něj i naučit. O on za ten svůj komiks přinesl ze školy basu, pětku, tedy nedostatečnou!

Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, seslala na školu hromy a blesky. A to je ještě slabé vyjádření. V takové ráži jsem ji nikdy neviděl. Mastný flek, který v jejích plánech na adekvátní odpověď za udělenou pětku po škole měl zbýt, byl jen slabý odvárek plánované skutečnosti. Cítili jsme se, jakoby odsoudili Marťu za vraždu, kterou nejenže nespáchal, ale ani ji spáchat nemohl. Eh, ten rodič ale tvrdý chleba má!

Školu jsme vzali jak nejjemněji to šlo, tedy útokem. Mučednický kůl, ke kterému jsme představitelku příkoří o velké přestávce přivázali dračákem, zajistili škoťákem a přidali z rozmaru dvojici pevných uzlíků preclíků, byla sázka na jistotu. Marťa přidržoval před učitelkou vytištěnou kopii svého komiksu, kterou jsem čistě náhodou tenkrát pořídil, když jej Marťa doma dokreslil. Já jsem proháněl po obnažených patách paní učitelky špičku husího brku a přitom se ptal, kde je ten Marťův obrázek. Šlo o nejusměvavější přiznání letošního roku.

“Omylem jsem na Marťův komiks napsala jméno jiného žáka a Marťovo dílo jsem označila za nedodané, ja-cha-chááá!” přiznala paní učitelka rozesmátá od ucha k uchu, jak ji husí brk na patách lechtal k popukání. Tím se vysvětlila naše pětka. Prý jich bylo za komix ve třídě ale více. To se asi chudák paní učitelka ještě nasměje.

Letos byl pilířem svátku sv. Martina náš prvorozený klouček Marťa (9+ let). Přišel s příběhem o Martinovi, který byl později prohlášen za svatého. Příběh byl nějak takto: Jednou, dne 11. listopadu, nebyl jen tak ledajaký den. Tehdy ještě jen docela obyčejný Martin, který měl být za svatého teprve prohlášen, utíkal před povýšením do bohatého stavu. Měl se stát vlivným a zámožným. Ani se nedivím, že před něčím takovým zdrhal. Tento Martin měl ale smůlu, protože ho dopadli, lapili a povýšili. Přitom na to nešel nijak zle. Dost chytře se ukryl do kůlničky, asi pod seno, nebo co tam tehdá zrovna měli, aby ho ozbrojení pochopové, co ho hledali, nenašli. Jediné přihlížející huse pravil pšt, aby ho neprozradila. Jenže husa Rozárka byla zrovna z těch pomalu myslících. Ostatní z hejna se s ní moc nebavily. Krátké a rychlé sdělení od Martina soukajícího se do kůlničky ji zaskočilo nepřipravenou. Když zjistila, že nerozumí Martinovu sdělení, přikolébala se za Martinem a do jeho důmyslně vybrané skrýše volala:
“Có? Có?” V lidské řeči to bylo dost otravné a vytrvalé kejhání. Zabít, opéci a sníst málo!

Po troše historie zpátky k realitě. Nesněžilo. Zase. Příjezd Martina na bílém koni, což znamená to sněžení, se nekonal. Ale není nad čím truchlit, v mém životě párkrát na Martina sněžilo a byl to fakt príma den. Ty zbylé dny, kdy na Martina nesněžilo totiž většina blahopřání, za které patří všem dík i bez ohledu na obsah, se týkala právě tématu, že všichni Martinové dlužíme blahopřejícím sníh.

Ale ať na Martina sněží nebo ne, u nás se slaví. Slaví se svátek Martina tak moc, že se přímým účastníkem oslav stává i náš druhorozený klouček Páááťa, který se Martin ani nejmenuje. Jsme ale natolik soudržný tým, že na svátek Martina má svátek i Páááťa. To jinde asi nemají. Svátek je u nás něco jako narozeniny a narozeniny jako druhé Vánoce. Všichni Martinové dostanou dárek. Kluci dostali po dětské skládačce Lego a já něco do nosu. Jsem totiž jedlík. Dostal jsem od svého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, dort. Ovocný. Od té doby, kdy se přišlo na to, že nám chutná nejvíce právě ovocný dort od naší maminky, nezbyde. Nezbyde dokonce natolik, že se dává na příděl, lednice se zamyká a klíč mají všichni, jenom ne já! Dříve tomu tak nebylo a dort trčel v nezamčené lednici třeba až do konce doby své poživatelnosti. S příchodem ovocných dortů je toto ale minulostí a my s dychtivostí vyhlížíme další příležitost, kdy zase bude. Nejbližší je už na Vánoce. Už mám připravenou lžíci.

Naše první vystoupení nás zavedlo do malebné hospůdky rodové kamarádky Kristýny. Byla to malá, útulná knajpa s výhledem na Prahu, na metro a paneláky. Rovnou před hospodou začínal les. Lepší umístění jsme si nemohli přát. Co by za to dal Cimmrman! V případě hudební kalamity se dalo zdrhnout do tmy lesa. Na druhou stranu jsme museli být připraveni, že v publiku budou lesní muži a divoženky.

Publikum na nás reagovalo vesměs pozitivně. S množstvím vypitého piva se přidávalo čím dál více Karlů Gottů, kteří se nebáli zpívat hluboko, vysoko, mimo slyšitelné zvukové spektrum a dokonce i mimo výseč zpívané písničky. To znamená, že tito lidé dokázali zpívat úplně jinou píseň bez toho, aby je to vyrušovalo nebo si toho všimli. Ach, ten alkohol, to je síla. A kdyby jen zpívali! Oni přišli za námi a v rytmu známých písní tancovali zcela neznámé tance, které se daly popsat jako třasák, dupák, a klopýták.

Na mikrofon naší zvučné aparatury jsme zprvu zpívali spolu s Bělobou. Všechna čest zpívat s vystudovanou operní pěvkyní, která drží hlas pevně na uzdě, zatímco pro mne je každý další dvojhlas dobrodružstvím jestli nesklouznu na její tóninu a nesebezavraždím se, protože zpívá výš než já, nebo uteču do textu, který není v písničce můj. Buď nám to neskonale šlo, nebo to budilo dojem, že už může zpívat každý, dočkal se mikrofon dalších dvou pěvců - našeho Marti (9+ let) a Páááti (6+ roku). Oba při pěveckém přednesu nasadili tvář vážnou a důstojnou a hlas měli pevný a šťastný. Vedli si vážně dobře. Hodně dobře zpíval i malý Mates od Běloby. Ten těch našich písniček ale znal!

Hláška večera přišla od nejmladší dcery Běloby. Z našeho rodu zná hlavně mého bratra Oldřicha, se kterým jsme si vizuálně i gestikulací hodně podobní : “Mámí, kdo s tebou zpíval? Připadal mi jako ostříhanej Olda, co vyměnil manželku, děti a taky trochu obličej…”. Pro takové zážitky je hřích nejít znovu, že? A tak už plánujeme další vystoupení.

Veklý dík patří Káče za organizaci, Kristýně za útočiště, panímámě z kuchyně za výtečnou kuchyni, Hughovi za doprovodný zpěv a nečekaný tanec, dětem za radost a zážitky a ostatním za příjemnou hospodskou atmosféru!

Dvě polopatrové postele s úložným prostorem vespod, kde si kluci ihned udělali bunkr a v něm tajné dětské zákoutí, jsme objednali u solidní firmy s dlouholetou tradicí. Polotovary z masivního buku, které bylo třeba sešroubovat svépomocně, přišly hned za tři týdny, jak slíbili. Paráda. Všechno šlo jako na drátkách. A pak řách, bác, křup - šrouby, co jsem k postelím dostal, neseděly. Je zajímavé, jak málo se s vámi najednou každý snaží bavit, když člověk hlásí závadu. Řešení bylo časově i komunikačně náročné a těžko říci, jestli byl nakonec těžký ten problém samotný, nebo já jako zákazník zvědavý, jak se to bude řešit.

Výsledkem bylo sestavení dvou parádních postelí. Dokonce tak parádních, že mne na ni ani jeden z našich kluků dodnes nechtějí pustit, abych si tam vyzkoušel spát. 

“S tebou by se to propadlo!” tvrdil Páááťa a hned mi přidal tou svou uprskanou pusou názornou ukázku, jak by se to se mnou bortilo, křachalo a lámalo dolů k zemi. V jeho představách jsem musel být v troskách rozlámané postele vyloženě mrtvý, ne-li více.

Marťa byl na druhou stranu ke sdílení lože svolný, ale nešlo mu do hlavy, jak se tam spolu vejdeme? Netrápil jsem jeho představivost více a od vyzkoušení spaní na postelích jsem upustil. Kluci si hnedle pod postelemi vybudovali každý svůj bunkr. Dlouho netrvalo a už do nich brali své pouliční kamarády, tedy kamarády z ulice - Amálku a Toníka. Do bunkru se stála řada jako na nějakou atrakci. Když byla prohlídka dokončena, šlo se stát zase do řady na druhý bunkr. Tak si naši kluci přišli každý na nové bydlo, jak se slangově říká vyvýšeným, ne-li rovnou patrovým postelím. Tak, ať se na nich dobře spí!

Když Marťa vesele hopsal do školy se zbrusu novým deštníkem a liboval si cestou, jak ho deštník parádně chrání před nepřízní počasí, ještě nikdo netušil, jaká to bude detektivka. Marťa totiž nový deštník zpátky domů nedonesl. Namísto něj přinesl ale jiný.

“Určitě si  ho s někým vyměnil v šatně, když se převlékali,” odhadoval přední detektiv našeho roku maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. “Ale mně je ten deštník povědomý! On je můj!” zvolala nakonec. Tím se detektivní zápletka nesmírně zauzlovala. Záhadou bylo, jak mohl Marťa ze školy přinést Tánin deštník, který do školy vůbec nenesl?

O pár dní později Táňa náhodou zavítala za Marťou do školy. Bez nadpřirozených schopností a s neuvěřitelnou lehkostí našla ztracený deštník. Nebylo to těžké. Ležel si tam totiž v rožku skříňky a jak byl celý mokrý zabalen do přepravního váčku, vesele a nerušeně si tam tlel. Také záhadu deštníku, který Marťa přinesl domů a přitom nebyl jeho jsme vyřešili. Na začátku školního roku si Marťa vložil do školní aktovky deštník od maminky. Prý, kdyby ho cestou do školy nebo ze školy zastihl déšť. Protože od začátku školního roku ještě nepršelo, deštník klesl hluboko na dno aktovky. Tam jej čirou náhodou nahmátla Marťova ruka šmátralka, když mu na cestě ze školy skráplo a on zrovna ten nový deštník nechal ve skříňce. Tím byla záhada ztraceného deštníku vyřešena.

Dva zbrusu nové deštníky přišly balíkem přesně den před tím, než se rozpršelo. To se hodilo, protože jsme mohli deštníky hnedle vyzkoušet. A kde jinde, než cestou do školy. Marťa s Páááťou si vykračovali jako páni a měli z deštníků nesmírnou radost. Páááťa, který se u nás těší důvěře se zcela jasně vymezenými mantinely, musel deštník odevzdat ještě před vstupem do školy. Bylo nabíledni, že by ho zpátky už nikdy nepřinesl. Marťa naopak tuto důvěru dostal. Mokrý deštník jsme narvali do obalu s tím, že až Marťa přijde ze školy, že ho usušíme.

Jenže Marťa nový deštník ze školy nepřinesl! Ale bez deštníku se také nevrátil. Přinesl totiž deštník jiný. Dokonce lepší! A suchý! Rodinní detektivové se domnívali, že muselo dojít k deštníkové záměně, nejspíše hned v šatně, kde se školáci přezouvají a převlékají.
“To je divné, to je přece můj deštník!” kroutila nad tím nevěřícně maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. A tím vlastně odstartovala rodinnou záhadu. Kde by Marťa, který ze školy nepřinesl darovaný deštník, mohl přijít s deštníkem naší maminky?

“Já mu ho kdysi dala do školní tašky,” vzpomněla si maminka. A měla pravdu. Deštník zůstával dlouho ve školní tašce a Marťa s ním chodil do školy, aniž by o něm věděl. Chodil s ním v tašce tak dlouho, že až byl deštník zapomenut. Marťa, který nečekaně brzy ztratil nový deštník, ale pamětiv, že do školy přinesl deštník, tento dávný deštník vložený do školní tašky objevil a zvesela se vrátil domů s deštníkem, jak se od něj čekalo. To znamená, že ten nový deštník, ten promáčený a narvaný do obalu, někde někomu vesele hnije pod nosem.