Web pro zábavu

Páááťa plácl Marťu, asi aby už zavřel klapačku. Marťa si to nenechal líbil a šplíchl Páááťovi vodu do obličeje. Páááťa pro prohraném zápase začal natahovat a oddal se táhlému a dlouhému hučení, takovému žvýkačkovému a téměř nekončícímu fňuku, asi jako když koncertuje malý vlk. Byl to táhlý, dlouhý, fňukavý a nevýrazný tón bez zakolísání a intonace. Páááťa prostě polohlasně vyl!

“Páááťo, takto se to nedělá,” šermoval Marťa Páááťovi v bezprostřední vzdálenosti vztyčeným ukazováčkem před obličejem. Kýval prstíkem ze strany na stranu v odmítavém gestu ne-ne-ne.
“A jak se to dělá?” zajímalo mne.
“Dělá se to hodně,” pravil Marťa s rozhodností zkušeného uřvance. Prostě, když někdo brečí, má řvát pořádně. Jinak nemá řvat vůbec!

Byl krásný letní den. Po obloze skotačilo pár dešťových mraků, které se předháněly se sluncem, kdo z nich bude na obloze a kdo ne. Vyrazili jsme na polodenní výlet na horu Milešovku. Nápad to byl tak okázalý, nečekaný a nám dobrodruhům natolik vlastní, že nikdo nestačil ani protestovat. A to ani můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, která je doma často rozený protestMistr!

Horu Milešovku jsme vzali útokem. Tentokrát jsme šli po modré turistické značce z úplně zapadlého koutu světa od vesnice Čerňany. My s maminkou vykročili krokem rázným a turisticky vášnivým. Kluci Marťa (5+ roku) a Páááťa (2+ roku) byli samý hop a skok, popoběh a mami, tati, podívej! Byli hned tu a hned támhle. Vydrželo jim to až na vrchol hory. Dokonce i Páááťovi! Když Marťa začal slízat nějaký kámen, Páááťa slízal kámen. Když Marťa lezl na val nad cestou, Páááťa tam lezl také. Když měl Marťa s výstupy mimo cestu problémy, Páááťa tam sebou křápl a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Nedbal, nelenil, zvedl se a tím svým srandovním poskakujícím obkročákem běžel vesele dál. Nesměřoval ani tak na vrcholek hory, nýbrž k další atrakci na cestě vzhůru. Horu Milešovku doslova vyběhl!

Nutno podotknout, že jsem Páááťa v jednom místě asi 20m poponesl. Páááťa umdléval a svezeníčko na koníka bylo nezbytné. Jenže Marťa v místě nástupu na koníka začal lézt na zcela zbytečný, ale poutavě veliký šutrák. Páááťa mi málem vyrval nozdry, aby mne obrátil zpátky. U šutráku, kde chvíli před tím nastoupil, slezl z koníka dolů a od té doby jsem ho cestou nahoru na horu na koníkovi už neměl. Páááťa, jak jsme si později uvědomili, ve svých 2 letech Milešovku vlastně vyběhl!

“Já ho chci napustit hned!” poskakoval Marťa po kuchyni jako nepříliš nadějný kouzelník při prvních pokusech o chůzi po žhavém uhlí. Vůbec ho nezajímalo, že voda v bazénu bude po napuštění pár dní fakt studená, než se ohřeje. Nehledě na to, že venku sice konečně vysvitlo slunce, ale denní teploty rozhodně nebyly žádné tropy!
“Nevadí!” ubezpečoval Marťa.

“Kdy pro tebe nebude studená voda v sudu, napustím ti bazén,” navrhl lstivý lišák našeho rodu a vyzval jsem Marťu, aby se svlékl, že jde do sudu. Šel. Jeho nadšení bylo horečnaté. Nechal se vysadit a když jsem ho chtěl do sudu s vodou, co včera napršela, ponořit, stalo se něco, co jsem ani ve snu nečekal. Předně, Marťa zjistil, že je voda v sudu studená. Stačilo mu ponořit tam palec u nohy. To byl ten úplně nejmenší z divů na světě. Ještě před chvíli Marťovy natažené nožičky, kterými dychtil po vodě v sudu, se náhle skrčily. Jenže tím to neskončilo. Když jsem dával Marťu níž a níž, abych jej, dle dohody, ponořil do sudu, nožičky mu kamsi zalezly, či co, trup se zasunul kasmi do krku, co já vím - prostě najednou jsem držel Marťu v podpaždí těsně nad sudem a on neměl ve vodě ponořený ani ždibeček těla! To jsem ještě neviděl. Výsledkem byla, a na tom jsme se s Marťou shodli, názorná ukázka, že na napuštění bazénu je ještě příliš brzy a že s tím ještě pár týdnů počkáme.

Nejpřitažlivější činnosti jsou s nějakými nástroji a příslušenstvím, které jsou znakem správného domácího kutila. Čím více je to elektrické a čím více to řeže, tím je to přitažlivější. Ovšem, zkrátka nepřijde ani obyčejná konev na vodu a voda v sudu!

Jen, co jsem se shýbl, abych nabral vodu v sudu do konve a ono to zabublalo, zachrochtalo, odfoukl se vzduch z konve, jak se rychle plnila vodou, hned tu byli ti naši všudybýlci! Protože je plná konev na ně příliš těžká, ihned se rozdělují do dvou táborů. Ideální tábor Páááťa okamžitě běží pro svou pidikonvičku. Unese ji i plnou. Marťa naopak stojí řadu na pořádnou konev a dožaduje se, aby byla naplněna jen do půlky. To totiž unese. Proto máme doma hned tři konve! Dvěma kropím já, mám to jako spřažené kulomety a zalévám jimi současně. Krásná práce. Krásná podívaná! Třetí má Marťa. Jediný rozdíl mezi námi ModlKropiči je v tom, kdo a co zalévá. Zatímco já zalévám to, co má růst, kluci kropí vše bez ohledu na to, jestli to má růst nebo ne. Nezřídka naplňují všelijaké předměty vodou, dělají z nich vodojemy a zvyšují tak spotřebu vody ze sudů. Dělají to sice blbě, ale dělají to rádi!

Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, motivovala Marťu k rychlejší činnosti. Popoháněla ho jako bača ovce, povzbuzovala jako trenér líné fotbalisty a pobízela ho bohabojnými pokřiky: “Dělej! Dělej!”. 

Marťa, neznaje výrazu jako minulost a budoucnost, žijící výhradně v bezbřehé přítomnosti, zřejmě správně neodhadl důležitost situace a zvesela, přesto upřímně, opáčil přes rameno na baču: “Mám dvě ruce!”

Podle posledních zjištění jde o vyjádření, které často používá maminka, a to právě ve chvílích poctivé nálože zodpovědnosti. Absence dalších rukou, které by zvládly potřebný multitasking, tedy zpracování více činností ve stejnou chvíli, je citelná. Přestože je maminka spíše realista žijící s tím, co je, brousívá často k hranicím bezbřehé říše fantazie a touží po větším množstvím rukou, aby pro nás mohla dělat to, co dělá, snadněji a ve větší míře.

Do party ASKO Seals Marťa pronikl a splynul s ní zcela nepozorovaně. To jediné se o Marťově vpádu do řad sehraného turistického týmu rozhodně nedá říci. Už při dopravě na parkoviště ve vsi Příhrazy, odkud jsme do přírody vnikli, si kamarádi z party ASKO Seals nemohli Marti nevšimnout. V autě, kde trůnil v parádní dětské sedačce, totiž zabíral nejvíce místa. Sedačka se prostě roztahovala a na úkor ostatních spolujezdců vytvářela nechutný komfort pouze pro toho, kdo v ní seděl. Po mimořádné zastávce, při které jsme Marťův trůn přemístili ze strany doprostřed zadního sedadla, se mnoho nezměnilo. Do té doby jednostranně zmáčknutá dvojice Lucka a Dmitrij, které Marťova sedačka hnala do protějšího rohu rodinné Fabie, tito dva dál podstupovali kompresi. O samohybu, tedy autě, se začali bezostyšně vyjadřovat, že je malý! Jízdu tak strávili v sedu na jedné polovině zadnice a na jeden nádech. Poznali jsme to podle toho, že po výstupu z auta vykazovali známky značného opotřebení a protahovali se jako skládací metr. Při jízdě se do rozhovoru zapojovali jen sporadicky, neboť šetřili dech v plicích, které se při nádechu vlastně neměly ani kam roztáhnout.

Za dopravu autem jsem si u kamarádů z ASKO Seals vysloužil příslovečný políček s doporučením, že jestli je ještě někdy chci vézt na výpravu, měl bych si koupit větší auto. Něco takového vám mohou říci jen opravdoví kamarádi, to vám řeknu! Přestože Marťa během 45 min. dlouhé cesty v podstatě vyřídil hned tři lidi tím, že jim sebral dostatek životního prostoru, byl na výpravě přínosem. Ve svých pěti letech toho neujde více něž přibližně 8km, takže i kamarádi z party se mohli těšit, že je výprava fyzicky nezruinuje.

Příhrazské skály vydaly svá odvěká tajemství plná přírodních krás v podobě lesních pěšin a výhledů z vrcholků pískovcových skal daleko do kraje. Byl krásný svěží jarní den. Přestože slunce svítilo a hřálo, denní teploty se ostýchavě držely těsně nad 10°C. Kromě výstupu nahoru na hřeben skalní cesty nad vískou Příhrazy, kde bylo schodů nahoru do kopce jako prase, už nás ohřívalo jen slunce, což žádná hitparáda nebyla, a mládí. To taky žádný hajcunk nebyl. Když si Kuba dopřál u hospůdky Na Krásné vyhlídce chlazený nápoj, dala se do něj zima, dostal z toho škytavku a po zbytek cesty z toho blafkal jako drahý pes: Uick-uick! Lucka si z něj dělala srandu, že jestli mu to vydrží až do auta, pojedeme domů jako ze zverimexu (prodejna zvířátek, pozn. aut.)!

Drábské světničky, sídlo dávných loupežníků, kteří tady ve skalních věžích měli svá doupata a loupili, na co přišli, byly pro veřejnost zavřeny. Jeden by posmutněl, ne však my. Zvesela jsme kopli do vrtule a putovali jsme dál krásami Českého ráje po vyhlídkách nahoře na pískovcových věžích. Bylo jich všude kolem dost. Ladně jsme se vyhýbali přelidněným úsekům tamního koutu světa a mezi věžemi plných žebříků a strmých výstupů a sestupů vychutnávali liduprázdnost kraje. Když už jsme někoho potkali, za břicho jsme se museli popadat. Většinou šlo o lufťáky, tedy turistické občasníky, kteří se přijeli do přírody vyluftovat. Předvoj dělala obvykle nezadržitelná, přibližně patnáctiletá dcera vzezření modelky uprostřed překotného chvatu na výstavní molo. Za ní kráčela matka s kariérou modelky sice dávno za zenitem, avšak s hlavou stále prudce vztyčenou a bradou vystrčenou tak, že byla všude první. Za těma dvěma děvama nebylo dlouho nic, až pak se dolů po žebříku z pískovcové věže sypal jakýsi chlap ověšený brašnami, na každé lahev s pitím pro slečinky. Tipoval jsem ho na šerpu a smrdutého sluhu, ale když jsme se dali do řeči, byl to táta od rodiny, co právě prošla před ním. Nechápali jsme, ale soucítili.

Hvězdou našeho týmu, která si ani v nejmenším nezadala s tím šerpou, byl Marťa. Kde mohl, tam se držel v popředí. Z fotek to často vypadá, že nás všechny vedl! Poprvé byl na výpravě obtěžkán vlastním batůžkem a poprvé ho nesl málem celou cestu! Trasa se mu líbila. Když ne, dal nám to patřičně znát a šlo se jinudy. V půli cesty se mu unavily nožičky a dál chodil a pobíhal po vlastních pouze když zapomněl, že je unavený. V autě vytuhl hned po nastartování motoru a cestu domů strávil v blaženém odpočinku. Na něco takového neměla Lucka s Dmitrijem ani pomyšlení a v Praze Letňanech se zase lámali z auta jako skládací metr. Příště prý pojedou na výpravu pouze po zásadním přepracováním plánu dopravy našeho týmu do cílové destinace. Odborník se diví, laik žasne!

“Já-já-já! Můj-můj-můj!” drmolí toto děcko vždy, když někdo jiný někde v některé činnosti zaujímá jeho místo. Podle nikým nevypracované studie trpí Páááťa chronickou představou, že on a jen a pouze on má právo na veškeré tulení s tátou, veškerou pozornost táty. Také má jedinečný a neochvějný nárok na hodinky na zápěstí mého skvostného kvítky, ženy a panovnice Táni! Po hodinkách jde Páááťa snad od narození. Asi bude hodinář. Když ale dostane nějaké na svou ručku, dlouho u nich nevydrží.

Poslední bitka o tátu proběhla dnes ráno při vstávání. Dorůstající a rozum pobírající starší bráška Marťa (4+ roku) se na chvíli přitulil. Zrovna jsme se si povídali o vláčcích, které má Marťa rád. Hned tu byl Páááťa a neváhal použít násilí pro narušení tohoto souznění. Nejraději by Marťu odtáhl do vedlejšího pokoje za nohu, ale tolik síly ještě nemá. Zabušil tedy do chudáka Marti jako kanibal do tympánů s mocným nápřahem k úderu vedeným zvysoka nad hlavou. Chvíli jsem myslel, že Marťu takovým úderem přerazil. Pak jsem měl pocit, že Marťa za to přerazí Páááťu. No, hrozné okamžiky se dějí, kdy chce Páááťa tátu jenom pro sebe!