Web pro zábavu

“Pluto!” vystřelil okamžitě svou odpověď Marťa, přestože se jednalo o perfektně rozeznatelnou planetu s prstencem, kterou všichni správně považujeme za Saturn.

“Pluto!” nenechal si to vymluvit Marťa a trval na svém. Člověk přežije déle, když mu to více nevymlouvá. Marťova prchlivost je dost razantní. Přesto jsem to nevzdával a zkusil to ještě jednou do něj našroubovat.

“Pluto!” vyprskl Marťa a postavil se do postoje bojovníka odhodlaného ubránit celou galaxii. 

Pozoruhodných detailů si všímá Marťa při kreslení Měsíce. Zatímco jiní jej vyobrazují jako banán, rohlík či srpeček s čapkou na spaní, Marťa jde do sedlčanského bochanu sýra s jasně naznačenými krátery po pádech meteoritů! Kam na takové poznatky chodí je záhada. Můj první tip by byl, že to má odpozorováno z kreslených pohádek. Tam se hlavní postavičky umí vystřelit i na Měsíc! Marťa je, holt, dobrý na ty planety. Asi bude planetář!

“Udělal ne,” ubezpečil Páááťa v odpovědi. Myslel tím, že dotazované neudělal. Slova mu jdou. Slovosled má pořád nakočku. Procesní sled, tedy jak se vše událo, má ale zmáknutý. Když to neudělal on, pak jeho starší bráška Marťa (5+ roku). Jsou-li pochyby a Páááťa vidí, že s obviněním Marti nepochodil, dokáže to hodit klidně i na tátu. Vůbec nebere v potaz, že táta je ten, kdo se ptá!

Páááťa dává ve větách zápor až úplně nakonec. Posluchač na dotaz: “Páááťo, máš mě rád?” prožije v odpovědi hned několik protichůdných situací.

“Mám rád…,” sdělí Páááťa v očekávané reakci. Posluchač se zalévá blahem největším, že ho někdo má rád. Když tu ale přijde konec věty: “...ne.” Páááťa se na vás podívá upřeným pohledem spokojen, že vyjádřil, co chtěl, zcela nevěda, co tím způsobil. Posluchač upadá do skepse, zármutku ba i zloby, že vesměs bez provinění padl až na úplně existenční dno, kde ho nemá rád už ani ten Páááťa. Tak tak umí zapůsobit Páááťovy řečnické zápory.

Podle svědectví mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táňi, sebou Páááťa praštil na ulici. Šel volným krokem kolem dětské motorky, která ani nebyla jeho, a znenadání na ni spadl. Co spadl, křápl na ni. Co čert nechtěl, ani ručičky si před sebe nevystrčil, aby pád zmírnil. Asi se mu nechtělo, nebo co. Výsledkem byla sedřená jeho levá tvář. Krvavý šrám se mu táhl v oblouku jako když tygr šlehne prackou s vytrčenými drápy. Nepřehlédnutelné zranění se táhlo přes oko a levou škraň. Vypadalo to tak hrozivě, že i běžný chirurg by odmítl na něčem takovém pracovat, aby to opravil. Rána však naštěstí nebyla vážná a Páááťa se hojí rychle.

Ovšem ne dost rychle. Když ho spatřila naše švitořivá paní uklízečka, které v cestě svévolného úsudku nikdy mnoho pravdy zbytečně nestojí, hned tu byla s vysvětlením:

“Tatínek, no jo!” Ona se ta babička ani na nic nikoho neptala. Ona prostě ze sebe vychrlila závěr samozvaného detektiva a hotovo. Křivda, kterou tím způsobila, by se dala krájet! Paní uklízečce se ale musí nechat, že pravdu nakonec přijala. Bránila se, ale dala to. Výsledkem bylo, že vše se vysvětlilo a na pořadu zůstal už jen ten Páááťův rozbitý ciferník.

Dost vyhlášené eso všech uličníků školky, náš esodón Marťa (5+ roku), přivedl do školky hned oba rodiče. Tím jsme se stali nejpočetnějším rodem události. Pramálo jsme se upejpali a pustili se do vyřezání obstojně strašidelné dýně. Materiál jsme na to měli dobrý. Kulaťoučkou dýni jsme totiž pořídili ve známém zahradnictví naší obce. Do ní se to řezalo málem samo!

Při vyřezávání dýně byl Marťa platný asi jako lednička na severním pólu, tedy vůbec. Vnitřnosti dýně na něj působily nezjímavě, takže jsem to dlabal sám. S nožem naopak operoval s takovou vervou, až hrozilo, že nevyřeže jenom dýni. Takovou pracovní rozpínavost jsme si nemohli dovolit. Používal jsem tedy Marťu jako přirozené situační křoví. Stahoval pozornost okolí, zatímco já v klidu pracoval na dost parádní dýni. Výsledek byl velmi uspokojivý. Vzájemně si jej s Marťou pochvalovali a shodli se na tom, že jsme dost dobří kluci od dýní.

Jak jinak šlo o hru s vláčky. Společnost Brio ji nabízelo jako vzdělávací dílo doporučované většinou z dotázanách učitelů. Učitelů bůhví čeho. Hra se zdála být dost komplexní nato, aby odpovídala své ceně a poslání. Okem odborníka jsem investici shledal jako vhodnou. Navíc jsem s Marťou uzavřel dohodu, která zněla více než báječně. Kdyby ji Marťa dodržel alespoň zpoloviny, byla by to pecka a vlastně by téměř do konce dní své nezletilosti měl bezměrně poslouchat.

“Do vánoc nezazlobíš,” navrhoval jsem v jednom z bodů nepsané dohody. Marťa kýval horlivě asi tak jako jeho mladší bráška Páááťa (2+ roku). Ten reaguje hlavně na intonaci hlasu a následně nepopírá, že neví, o čem je řeč, když se ho člověk napřímo zeptá. Marťa přiznal, že ví, k čemu se zavazuje. A tak Marťa získal svou první elektronickou hru, o kterou měl již dlouhodobě zájem. Dodnes ji spokojeně paří na tabletu. Mém tabletu.

“Jedna, dvě, tři…,” začal Marťa, když se rozhoupával na houpačce. Myslel jsem si, že až se pořádně rozhoupe, že toho nechá. Když byl Marťa u čísla padesát tři a šel dál, už jsem si to nemyslel. Marťa dál trpělivě počítal a vyslovoval čísla vyšší a vyšší. A přitom se houpal!

“Padesát devět, padesát…,” zaváhal. Padesát deset se nenosí. Chtělo to číslovku něco jako šedesát. Marťa byl za nápovědu vděčný a hned se chytl a pokračoval v počítání. Do stovky mne to bavilo. Nad sto už to zavánělo nekonečností. U sto dvanácti jsem pociťoval stav něco jako vyčerpání. Marťa nikoliv. Je to prostě počítadlo!

Loni nám s Marťou štafetový kolík spadl na zem. Soupeřící panimámy mi dost utekly, ale běžel jsem jako o život a před cílem je ještě předběhl. Ale protože jsem podcenil převzetí štafetového kolíku a kolík padl na zem, bylo v závodu po nás jako po žabách. Rázem jsme byli sice nejrychlejší, ale jen mezi těmi, kterým spadl kolík jako nám. A těch, kterým to spadlo, moc nebylo. Ve zběsilém úprku jsem ještě ke všemu vzal palcem o kapsu kraťasů a roztrhl ji. Bylo to v momentě, kdy mé životní priority byly orientovány výhradně na vítězství, takže i kdyby mne ten palec měl zcela obnažit, ty běžící panimámy bych stejně předběhl. Kraťasy po trhu palcem vypadaly jako dost odvážný model pánských plavek nějaké rovníkové země - nahalily, spíše zdobily. Ale pryč od trapných zážitků.

Letos jsme si s Marťou vedli navýsost dobře. Ve štafetě jsme nafasovali dost rovnocenné soupeře, zvláště já. Všechno chlapi a všichni oba vypadali na to, že ví, jak se běhá. Marťa na tom byl podobně. V rozběhu měl dokonce kamaráda ze školky Mikiho, který se v běhu vůbec neupejpá! Navzdory tomu Marťa přiběhl se štafetovým kolíkem s přibližně metrovým náskokem. Kolík jsme si předali s takovou bezpečností, že nebyla příležitost, aby vůbec spadl. Krásná práce! Před cílem jsem měl sice pocit, že jeden z těch naběhaných soupeřů mne dohání, ale není lehké být dvakrát lepší než ten druhý, takže cílová čára mne přijala jako prvního. Krásný pocit.

Ve skoku do dálky Marťa skákal krásně! Jako do peřin. Já naproti tomu připominíal Boeing, velké a nemotorné tůčo letadlo, které s trapností zelenáče přeletělo přistávací dráhu. Rozběh jsem měl raketový, dal jsem si záležet. Ovšem já amatér zapomněl na odraz. Však mi také na něj nevyšel krok. Silou vůle jsem se do povětří příliš nevznesl, takže můj doskok zcela spoléhal na vše, co jsem dal do rychlého běhu. Víceméně jsem se vůbec neodrazil. Jako ten Boeing jsem pouze zatáhl kolečka, tedy skrčil nohy, a doufal, že můj parádně rozběhlý těloKolos padne do písku co nejdál. S výsledkem jsem si sice nevedl nejhůře, ale můj výkon marného skokana mne dočista romrzel. Byl mizerný asi jako ta roztržená kapsa na štafetě minulý rok. To doskočiště si prostě zasloužilo lepší výkon! Jak se znám, příští rok se na to zase budu soustředit.

Prima disciplínou byl běh přes překážky. Tam jsme se hodně nasmáli. Marťa upažil ruku, aby mi předal plácnutím štafetu, už v půli závodní dráhy. Běžel tedy celou cestu zpět ke startovní čáře jako zapálený mažoret v průvodu na 1. Máje, který ze sebe máváním na ostatní chce dostat veškerou nasbíranou lásku k socialistické vlasti. Okouzlující! Já jsem zase vyrazil na trasu rychlostí svižného avšak nemotorného Boeingu, jako u skoku do dálky mi nevycházel krok na překážky a v jednu chvíli to vypadalo, že při výskoku přeskočím rovnou dvě! Hned jsem si vzpomněl, že mi kdysi v životě někdo říkal, že ne vždy je to o síle či rychlosti, ale o technice. Časy, kdy mi do všeho někdo kecal, jsou pryč, a pak to tak taky vypadá.

Hod oštěpem byla disciplína, která poutala pozornost už svým názvem. Těžko jsem si v představách spojoval našeho Marťu, kovový oštěp a bezpečnost. Oštěp nakonec bylo pěnové udělátko tak akorát na hraní do bazénu. Lítalo to prd a dalo se s tím soutěžit v hodu na dost malém prostoru - nikam to nedolétlo. Navíc jsme házeli proti větru, takže bylo štěstí, že ta pěnová imitace rakety do vesmíru skončila za startovní čarou. Se zkušeností mně vlastní jsem si hod nejdříve stranou soutěže natrénoval. Na startovní čáře jsem si lstivě vyčíhl okamžik, kdy na chvilku přestalo foukat. Hod byl překrásný a předaleký. O tom, jak moc mi ho okolí nepřálo jsem poznal záhy podle bouřlivého potlesku a výskání, juchání a jiných ejchuchů přihlížejících. Nic. Nikdo ani nepípl. Jediný Marťa mne objal a pravil:
“Jsem na tebe tak pyšný, tati.” A to bylo nejvíc, co si snad může soutěžící rodič přát. Letošní atletické závody byly masy přítomných hodnoceny jako velmi zdařilé. I my s Marťou si slíbili, že příště půjdeme zase. Aby ne, musím si opravit ten skok do dálky! Marťa se nakonec, podle později zveřejněných výsledků, umístil někde v první desítce soutěžících. Ach, co já bych za to dal!