Web pro zábavu

“Zahajuji zimu!” zvolal jsem nadšeně, protože s tou zasněženou zahradou se dalo dělat ledacos. Dalo se například koulovat. Žádná velká akce, pochopitelně, sněhu bylo jen centimetr. Odhadoval jsem to na dvacet mizerně spláclých koulí. Dali se postavit dva až tři supr malí sněhuláci. To už je téměř vojenský, sice dost zdecimovaný, ale útvar! To vše se dalo. My jsme však šli s naším odhodláním ještě dál. Snesl jsem totiž z půdy naše sáně!

MůžuJá Marťa (4+ roku) a DůvtipSobě Páááťa (1+ roku) se bez okolků usadili na sedátku sání a taženi mocnou silou alfa samce rodu jsme svištěli zasněženou zahradou. Brali jsme to z návrší u pergoly dolů ke skleníku, ostře vpravo kolem trampolíny ke švestce, u meruňky zase ostře v pravo a do svahu zpátky pod pergolu. Žádný velký okruh, pravda. Když člověk neklopýtl, vycházelo to na třicet kroků. První okruh šel hladce jako po másle. Lyžiny na sněhu seděly, v zatáčkách povoz dokonale seděl. Ve druhém kole už to taková hitparáda nebyla, protože jsme šustili spíše po trávě než po sněhu. Ve třetím kole už to bylo všechno jen otázka síly a vytrvalosti. V pátém kole jsme ztratili Marťu, že ho to už nebaví. V průběhu sedmého kola se jal Páááťa na sedátku sání usnout. 

Přešli jsme na koulovanou, abychom ospalost a malátnost rozkoulovali. Přidala se maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, a rekrutovala kluky do své armády s jediným cílem - zkoulovat mne. Mé nekryté útočné hnízdo disponovalo rychlejším procesem výroby koulí a přesnější muškou, takže jsem brzy motivoval útočníky k jiné aktivitě. Tvořivá Táňa nabídla světu, namísto původně zvoleného násilí, tvořivost. Stavěli se sněhuláci. Ze zbytku sněhu, co v zahradě zbyl, jsme udělali hned tři! Krásná práce! Po zhruba půl hodině byla zima v zahradě spotřebována. Sáně se uklidili, oteplovačky poskládaly hluboko do skříně, aby byly připraveny na další zimu, a já šel, jako každé ráno po dovádění s dětmi, do práce. Byla to krásná zima!

Předně je třeba říci, že kdyby skákání na trampolíně bylo jen o skákatelově hlavě, pak by Páááťa skákal třeba i výkruty, jak moc se mu skákání líbilo! Nemotorné děcko tělíčko se do složitějších pohybových kreací pouštělo jen sporadicky či pouze v sebeobraně, když bylo vymrštěno odrazem jiného skákatele (Marťa). Ať Páááťa padl jak padl, vždycky propukl v srdečný smích. Skákání si užíval natolik, že se jeho spokojenost dala vyloženě nahmátnout, nakrájet, olepit cenovkou a prodávat!

Páááťa, narozdíl od svého staršího brášky Martina, disponuje spokojenostní záklopkou, tedy porozuměním míry, kdy má dost. Zcela naplněn blažeností ze skákání Páááťa ulehl na doskočiště trampolíny a dál vstřebával pohybovou kratochvíli již jen jako pasivní účastník. Připomínal lenivou kuličku kukuřičného klasu, na kterou se na rozžhavené pánvi zapomnělo a její puknutí a proměna v popkorn je otázkou nejbližších okamžiků. Tak tak Páááťa prožíval své první skoky na trampolíně.

Pád nejpřízemnějšího, tedy nejmenšího tvora rodu Modl, zahlédl pouze můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Hovořila o výjevu značně dech beroucím, s koncem tak šťastným, že kam se hrabe Hollywood! Páááťa hodil držku a při křápnutí na obličejovou část vůbec nepoužil ruce ke zmírnění pádu! Ani neplakal! Takové věci dělají jen opravdoví frajeři.

“On se shýbal pro kamínek, shýbal, shýbal, pak ho to převážilo a on, s úžasem v očích, zaryl rypáček do hlíny,” popsala nějak podobně moje Táňa. Použila určitě jiných slov, možná i větného významu, ale pro zjednodušení a zachycení vývoje velikána, nechť je nám historie lehká, servíruji to zde, jak bych to viděl já, kdybych to já viděl. Páááťa s fejsem, tedy obličejem, jakoby mu po něm přejela sekačka na trávu, nehledí nalevo ni napravo, šrámu nedbá a zvesela se kření, culí a usmívá na svět, jakoby se nechumelilo. Jeho dětská tvářička se šrámem uprostřed tak čas od času nabídne pozorovateli tu úsměvný, tu dost strašidelný výjev. Hodně to závisí na hojící se ráně, jak se vyspala a jak se zrovna do obličejové grimasy seskládala. To je prostě tak, když někdo hodí držku!

Trasa nočního pochodu čítala slabých 25 km, vedla napříč Českým rájem, začínala na vlakovém nádraží v Sobotce a končila na vlakáči v Turnově. Počasí bylo slibné, stabilní kosa kolem 0°C po celou noc, obloha vymetená, ani mráček, a v nadhlavníku se skvěl zářivý kotouč měsíce, který šajnoval, že jsme viděli na cestu i bez baterek! Na srážky letos značně chudá zima způsobila, že nebylo památky ani po sněhu ani po dešti. Šlo se navýsost dobře!

Putování bylo zábavné až by člověk brečel. Místy bylo náročné, hlavne ke konci, a poučné zároveň. Ve vlaku z Prahy jsme hýřili vtipem my i drážní personál. Zatímco studentík na vedlejší sedačce dostal sprda a vyhubováno, že nemá jízdenku, na nás vystrčil průvodčí tvářičku, která byla ztělesněním příjemna a náklonnosti. Začalo to hnedle převzetím podané jízdenky. Pan průvodčí ji uchopil jako občanský průkaz legitimovaného, kterého právě vytáhli z hnoje. Lístek držel tak daleko od těla, až se zdálo, že by lístek nejraději vůbec nedržel. V jeho postoji bylo kus setsakramentsky ostříleného kovboje, kterého jen tak něco nerozhází. Ten týpek v uniformě byl fakt třída!
“Ale to je krásné dílo!” zvolal průvodčí a rozmáchl se v typickém gestu, že taková paráda prostě nemá obdoby. Když naši super jízdenku označkoval, odplul dál do vlaku stylem lesní víly. Dveřmi proskočil v úhybném manévru do stoje toporného za stromem. To znamenalo, že vytrčil paži do dveřního rámu a tělem obepsal těsný oblouček kolem křídla dveří. Nad tím by dokázal cestující žasnout snad pořád!

Pěší putování začalo hodně dobře - večeří. Do restaurace na konci světa, kousek od Plakáneckého údolí, jsem udělal rezervaci. Teplá večeře byla část nočního putování, na kterou jsme se všichni tři těšili snad nejvíce, proto nebylo radno udělat chybu, že bychom si v hospůdce nesedli. S úžasem jsme hleděli na naše rezervovaná místa. Byla totiž volná stejně jako zbytek hospody. Nikdo další v ní nebyl! Prý to nebývá zvykem, jak říkala servírka s kuchařkou, přesto se tak stalo. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a narval jsem do sebe hned tři hlavní jídla. Dmitrij zvládl dvě, Lucka jedno. Chuťově zvítězil guláš, i když na mne byl dost mastný. Palačinka, ke které jsem se projedl jen já, nesla stopy po čertovském dechu. To znamená, že se to mělo dělat více nasporo, aby se to nepřipeklo. Náš plán bylo zdržet se v hospůdce do desíti večer, aby nám sedmihodinový pochod vyšel tak akorát na první ranní vlak z Turnova do Prahy. Jenže, co čert nechtěl, už před devátou nebylo kam českorájskou gastronomii rvát, břicha byla plná k prasknutí. Nepomohlo ani pobízení. V devět jsme byli v liduprázdné hospodě marní jak fotbalista na prázdném stadionu. Nic naplat, bylo načase vyrazit na cestu.

Byla to krásná cesta. Měsíční svit na ní rozséval svůj stříbřitý svit po širém kraji a odíval spící skály Českého ráje, lesy a rybníky do překrásného stříbrného hávu. Nedalo se na to vynadívat! U pusy se dělaly chuchvalce páry, jak byla kosa, a pod nohama tu a tam čváchla voda z louže, která zamaskovanána ve stínu holé koruny stromu nešla rozeznat od obyčejného tmavého fleku na cestě. Občas se díky tomu naše putování podobalo procházce minovým polem. Kličkovali jsme jako molekuly vody - neustále a neuspořádaně. Zpočátku jsme si dávali na kaluže pozor. Pak, jak šel čas, už ani moc ne.

Parádně se začalo jít kolem jedné hodiny ranní. Přišla na nás únava, opadávala ostražitost. Klasika. Pro to na noční výpravy chodíme. A tehdy se stala krásná věc. Obešli jsme zrovna Věžický rybník, nad kterým visel stříbrný měsíc tak výsostně, jakoby to byla medaile za krásu okolního kraje. Kráčeli jsme nocí odevzdaným krokem turisty, který nemá daleko k tomu, aby při chůzi usnul. Zejména Lucka tak pochodovala. To máte takový nápadně rozhodný krok a jdete kupředu, jako osvoboditel, který se ničeho nebojí. U potoka Jordánka se Lucka nebála ale vůbec ničeho!

Napříč přes cestu se rýsoval jakýsi velikánský světlý flek o velikosti několika vedle sebe položených stavebních panelů. Často se z nich staví provizorní mostky přes potok. Po hodinách chůze po křivolakém lesním terénu to slibovalo tři až čtyři kroky po rovném betonu. Krásná představa, to vám řeknu. Také bych si v tu dobu rád šlápl na rovné. Jenže ta světlá rovná plocha měla při pozornějším prozkoumání k betonovým panelům daleko. A to víte, že to také betonové panely nebyly! Nikde pořádně nekončily ani nezačínaly, vypadalo to jako jeden jednolitý panel o velikosti, ve které se betonové panely obvykle nedělají. Čím více jsme se blížili, tím hladší byl jejich povrch! No, jako sklo!

Lucka maršovala kupředu jako održděná lokomotiva. Z ní vyloženě cákalo natěšení, jak si pěkně šlápne na rovný beton. Srovnal jsem zrakový vjem s povědomím o místě, kde jsme se nacházeli, s tím, co jsem znal z denních zážitků a došlo mi, že místem, kde je ten parádní beton, obvykle teče potok. Takže to nebyl beton, ale číhající voda! S ohledem na šíři toho rádoby betonem přemostěného místa mohlo být uprostřed tak po kolena vody! Napadlo mne, že Lucka bude za chvíli asi dost mrkat na drát!

Lucka do vody nakonec nevkročila, co vás budu napínat. Chyběl jí jediný krok. Ale co tomu předcházelo, bylo až neuvěřitelné. Když jsem totiž odhalil vodu v přestrojení za beton, vytanula mi myšlenka na to, že jdeme nocí rychleji, než s čím počítal náš časový plán. Příchod do Turnova se rýsoval tak na třetí hodinu ranní, což nevěstilo nic jiného než nekonečné kodrcání odnikud nikam po dobu více než čtyř hodin v ulicích města zcela bez nočního života, než pojede první ranní vlak. Takové vysoušení mokrého ošacení nad mihotavým plamínkem ohníčku uprostřed Českého ráje slibovalo báječné dobrodružství! Zkrátilo by nám to čekání na vlak a zpestřilo putování. Stačilo jen Lucku nechat jít dál tím jejím bohatýrským krokem.

“Voda! Voda! Voda!” vydralo se ze mne dříve, než jsem se uchýlil k tak barbarskému, byť ryze dobrodružnému plánu. Jeden by pro dobrodružství málem obětoval kamarádku! Lucka sebou trhla, zarazila se na místě, jako správně vycvičený voják, který vycítil nebezpečí, a tím se zastavila na krok před číhající vodní hladinou. Báječný výkon! Dobrodruhové utřeli, žádné vysoušení nad mihotavým plamínkem se nekonalo. Nevím, co na to říkal Dmitrij, ale Lucka byla určitě ráda.

Náš pochod napříč Českým Rájem byl nečekaně svižný. Postupovali jsme nečekaně rychle. Na místa, kam jsme se měli dostat až za svítání, jsem byly ještě za hluboké noci. Marně jsem za černočerné tmy lákal Lucku s Dmitrijem na skalní vyhlídky. Jednak byly vidět jen skály v kouzelné záři měsíce, což ale bylo vidět od začátku putování, a druhak jsme měli v tu dobu tolik nachozeno, že by si člověk raději spíše sedl někam do tepla a hleděl se vrtnout někam do teplé peřiny, aby dospal noc.

Příchod do cílového města Turnova byl provázen jásotem nad tím, že je hluboká noc a nikdo nevidí, jak se belháme. Mnozí z nás při práci v kanceláři citelně vyměkli. Šourali jsme se na pusté vlakové nádraží jako rebelové, o které pan starosta rozmlátil palici sukovici, jak jsme byli uchození a utrmácení. Jiný by zatrpkl, nikoliv však my. Vida fyzických rezerv, umluvili jsme se, že na podobnou akci vyrazíme zase. Do té doby potrénujeme, abychom mohli poměřit svou připravenost. Noční putování krajem je totiž kouzelné a přes všechno, co to obnáší, stojí rozhodně za to!

Kralupy nad Vltavou, sobota večer. Kolem hlavní budovy nádrží pobíhala skupinka nepovedených výrostků a svým tropením nezbedností tancovala tu na pomezí přestupku proti veřejnému pořádku, tu na hraně trestného činu. Milovník westernových příběhů by to nazval Divokým Západem, rozepnul by přezku kolťáku u pasu a šel by vstříc osudu. My s Marťou vykročili na perón podívat se na vláčky.

Sotva jsme vystoupili z rodinného vozu na ulici, praštil nás do nosu smrad štiplavého kouře. Valil se v  tmavnoucích obáčcích z vytlučených oken zpustlé budovy vedle parkoviště. Bylo to očividné doupě temnoty a zatuchlého podsvětí ztracených duší a lidí bez domova. To rozhodně nebyl revír pro dobrodružné toulky a výzvědné akce někoho s rodinou na krku. Jeden by nelenil a zavolal hasiče. Já zavolal Městskou policii. Kouř na první pohled sice svědčil o dovádění zlověstého živlu, ale s ohledem na povahu a účel, ke kterému budova sloužila, mohlo jít dost dobře o parfumérskou kratochvíli současných obyvatel. Operátor Městské policie neměl pro mé úvahy pochopení a trval na tom, abych ho příště neotravoval a volal hasičům. Ubezpečil jsem se, zda-li jsem dostatečně splnil svou oznamovací občanskou povinnost a nechal jsem mlýnek státního aparátu svému osudu. S Marťou jsme vykročili vstříc zážitkům na perónu vlakového nádraží.

Dle popisu mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, která zůstala s druhořapíkem rodu, Páááťou (0+ roku), v autě, členové sboru Městské policie přijeli na obhlídku téměř okamžitě. Situaci očichali, hlavy do nitra vybydlené budovy opakovaně strkali, a protože temný štiplavý kouř zeslábl a zmizel, odjeli to vykázat jako parfumerskou kratochvíli tamních obyvatel, tedy, že kluci bez domova hodili do ohně nějakou špatnost, že se ohni udělalo tak špatně až to kouřilo a štípalo jako regiment smradlavých čertů. A tím skončila naše příhoda s názvem Nádražní plamen.

Marťa se s nůžkami nezastaví před žádným materiálem. Jako každý nůžkový operátor začal s papírem. Měkký papír byl zřejmě nuda, tak přešel k rozstříhávání krabic z tvrdého papíru. Musel si tím značně posílit zápěstí, či co, protože když pak našmikal na malé kousky provázek, který představoval lana na jeřábu dětské hračky, měl to šup-šup, ani se u toho nezapotil.

O správnosti každého svého střihu nůžkami je Marťa neochvějně přesvědčen. Jako stříhač netrpí žádnýma výčitkama svědomí. Dokonce není žádného plánu, který při stříhání nůžkama nesplnil. Jak někde něco začne stříhat, končí to malými kousíčky, které už nikdo nikdy dohromady nedá. Marťa například umí nastříhat obrázky pexesa tak, že to nikdo jiný v životě nenapodobí. Je třeba uznat, že moc nechybí a s pexesem se málem nedá ani hrát. Když totiž máte žirafu na dvě půlky, rychle se dostanete mimo pravidla hry, protože u takové žirafy je třeba otočit hned 4 související obrázky! Mistrovským střihem bylo nakouskování vytištěné tabulky s daty, co si maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, nechala na stole. Lejstro leželo proklatě blízko nůžek a dychtilo po nějaké akci. Takové výzvě se nedalo odolat. Excelová tabulka s konturovanými okraji jednotlivých buněk vzala za své. Maminka měla rázem z pracovního archu parádní puzzle. Marťa u nás platí za vrchního stříhače rodu!

Nikým nepozorován, vyšvihl se Marťa do výšin. Uvelebil se na horní hraně branky na schodišti, kterou tam máme, aby potomstvo nepodlehlo nástrahám pádu ze schodů. Marťa měl alotrie na brance nejen nedoporučované, ale protože zkušenosti moudrých nedbal, tak i zakázané. Branka, rozhořčena neposlušností takového floutka, Marťu setřásla a shodila ho hlavou napřed dolů na chladnou dlažbu v chodbě. Je to poctivá a tvrdá dlažba. Naším obydlím, kde jsem zrovna vykonával pravidelné hlídání potomstva, zarezonoval signál trablů. Bylo to jako pácnutí palcátem do gongu. Je to taková ta příslovečná předzvěst příchodu poskvrnky na čistý štít hlídače dětí.

Ryk, křik, pláč, vzlykot, no prostě takové to mokvavé utrpení, které se následně neslo domem bylo na jednu stranu útrpné, na druhou stranu to byl dobrý signál - bečící děcko je většinou zdravé děcko. Marťu jsem našel pod schodištěm v pozici meditujícího budhy, tedy v kleče na kolenou, s tváří zalitou slzami. Z Marťovy tváře čišelo poznání zakázaného neznáma a skálopevné rozhodnutí, že to již vícekrát zkoušet nebude. Na čele se mu formoval odznak situace - boule. Ale ta vám byla! Měla tvar hory Říp, tedy kopec se strmým svahem a oblým vrcholem. Připomínala také horu z mušlí, sídlo nejstaršího z říše fantazie - Morlora. Nejtrefnějším přirovnáním však byl uříznutý roh HellBoye, protože to sedělo velikostně i umístěním. Prostě ušvácnutý (uřízlý) pravý roh čerta. No to vám byla boule! Podlaha to Marťovi fakt nedarovala. No, a co udělá chrabrý táta ve službě? Zkontroluje rozsah škod, na dítěti pochopitelně. Tedy soudržnost lebky, motorické dovednosti pacienta jako například trefit se ukazováčkem na špičku nosu, zapamatuje si čas události 18:50 hod. kdyby to vyústilo v otřes mozku a časový údaj se hodil, a studeným ručníkem kluka s boulí zbavuje boule. V mém případě situace i lékařská praxe vyžadovala chladnou hlavu. Marťovu i moji. Vida Marťu brečícícho jako malé děcko, propukl v pláč i mladší bráška Páááťa (0+ roku). Hacienda rezonovala dětským pláčem ve dvou fistulích (vysoký tón zpravidla vlastní intonaci zbytečně rychlého výčtu pichlavých sdělení ženou) a měnila mou lékařskou praxi v hotové peklo. Naštěstí bylo zvládnutí situace pouze otázkou udělat z Hellboye zase člověka. Co více si může moderní otec ve službě přát! A to je naštěstí celý příběh o zvědavém klukovi s boulí.

Marťa je společenský typ. Platí to do té doby, než mu někdo sáhne na jeho pověstný zelený svět nebo se Marťa musí dělit o něco, co je z jeho pohledu nedělitelné. Často se stává, že nabízí sousto tehdy, kdy to nikdo nečeká. Ještě častěji ale nabízené sousto není bůhvíjaká hitparáda!

Od jídelního stolu se neslo pomlaskávání spokojeného strávníka. Marťa si pochutnával na dobře propečeném kuřecím stehýnku, které by zaujalo každého jedlíka. Z Marťova pohledu to byla typická nedělitelná strava, tedy pokrm, o který není třeba se dělit. A přesto se to stalo:
“Táto, pojď! Na!” hlaholil od stolu náš povedený řapík a zuřivě gestikuloval, ať se jako odebéřu ke stolu a přidám se k hostině. Stál nahoře na dětské stoličce jako námořník ve strážním koši a máchal rukama jako dirigent na koncertu Iron Maiden (dost tvrdá kapela). Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, sledovala mé pozvání ke stolu s úžasem. Stejně tak já. Marťa a dělit se o jídlo - to tu ještě nebylo. Však se ale ani moc nezměnilo.
“Táto, na, kost!” vyčlenil mi majestátně klouček můj podíl. Sám zasedl zpátky do stoličky s výrazem dobyvatele, jakoby mi právě přistrčil pekáč s pečeným krocanem a ne ohlodanou kuřecí kost. Bylo na ní masa, co by se tak akorát za nehet vešlo! Dobrák od kosti je ten náš Marťa, to se musí nechat!