Web pro zábavu

Hravě jsme autem prokličkovali ranní špičkou. Je to mistrovství jízdy krokem s přesností na neodrané zrcátko. Marťa se sousedovic Toníkem, se kterým chodí do třídy, vyskákali z vozidla jako osvoboditelská armáda. V úprku k hlavnímu vchodu do školy se sotva stačili rozloučit. Než se za nimi zavřely pojížděcí vchodové dveře, stačili ještě houknout, abych se na ně nezapomněl dívat oknem do šatny. Je to rituál, který se tady zavedl na základě silného mateřského pouta rodiček. Pokud jej my, alfasamci rodu, nedodržíme, jsme pak pronásledováni a persekuováni dětmi, ženou a nakonec i názorem kuloárů naší ulice, když si to maminky ze sousedství mezi sebou řeknou.

Oknem do šatny jsem nahlédl se zájmem. Přišel jsem si na své, to se musí nechat. Marťa s Toníkem prosvištěli chodbou ke svým skříňkám jako dvě vytrénované myšky tajným průlezem do sýpky. Šaty do skříněk naházeli zřejmě v rámci nějakého závodu. Muselo jít o rychlost a vyhrával zřejmě také ten, kdo to nejméně poskládá. Ani sedlák by tam nenaházel seno hůře! Pak skočili do cviček, kecek či v čem to ve škole chodí, Toníkovi ještě zazářila do světa v dřepu obnažená zadnice a už si to ti dva hlodavci metli kamsi pryč za vzděláním. Úžasná podívaná. Myslím, že příště je povezu zase. Má to náboj, ta jejich cesta do školy!

O víkendu byla v Roztokách u Prahy výstava vlakových modelů. V místnosti o rozloze většího obývacího pokoje se pyšnil rozlehlý model vlakové tratě s nádražími, tunely a nejrůznějšími zákoutími podél železniční trati. Za keřem se například schovával slon. V rozsedlině mezi skalami pak Pražani vegetovali u rybníka rozloženi na lehátcích. Největší bohém pak driftoval na nafukovacím lehátku v rybníku, kde by podobného týpka po západu slunce sežrali komáři. Vlakový model se mi moc líbil. Kouzlo jeho detailního zpracování bylo silné.

Marťa obsadil část železnice, kterou se jako jedinou dalo ovládat. Přepínačem hnal model dieselové lokomotivy řady 742 přezdívané Kocour zleva doprava a zpět. Jinak perfektně naddimenzovaná lokomotiva i trať však nestačila takovému náporu. Marťa prostě uměl vlakovou soupravu rozpohybovat. Nejdříve porazil stožár vlakového vedení. Sroloval ho a táhl zaklíněný mezi vagóny až na nádraží. Bůh ví, jak se mu to podařilo? Pak dostal pod kola zeleň kolem trati. Zase záhada! Poté, co správce vlakového modelu odcházel se zasmušilým výrazem ve tváři a nechápavě kroutil hlavou, jak se to mohlo stát, volali jsme ho potřetí. Marťa dokázal posunováním vlaku po železnici vlak rozpojit! Marťa očividně disponoval větší výdrží, než vlakový model. Určitě nezbývalo mnoho a Marťa by chudáka Kocoura posunováním, na které byla mašinka určena, zadřel!

Lov myší, které se nám v létě usadily v zimní zahradě, probíhal ukázkově. Dalo by se až říci na jedničku. Přes okna do zimní zahrady jsme s úžasem sledovali, jak zvědavý hlodavec leze neohroženě do pasti, jak cvrkne od spouštěcího mechanizmu a pružinou hnaná západka dvířek klece uvězní tvora v klícce. Výborně vymyšlené! Nalovené myši jsme shromáždili do bedny, že je vyneseme do polí. Jenže přišel déšť a vítr a krabici umístěnou přede dveřmi převrhl. Myši neotálely, vlezly nám do před domem zaparkovaného auta a kdyby je pak v servisu nevytáhli, hlodaly by nám do něj dodnes. Zbytek myší vylezl na půdu a tady to pokračovalo!

“Máme tam myši”” spráskla ruce maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Prý jí myška přeběhla přes cestu na shromaždišti všehomíra v maminčině sektoru na půdě. Po týdnu marného natahování smrtonosných pastí na myši, které jedním šmahem přerazí myši vaz a smažou plány na slibnou budoucnost, jsme přešli na odchytové klícky. Ze smrtonosné pasti totiž vždy zmizela čokoládová návnada a past se ani neráčila švihnout, zcvaknout či dokonce něco chytit. Skoro jsem se bál chodit pasti kontrolovat, abych tam od myší nenašel vzkaz s nějakým rýpavým textem o lovci amatérovi. Leč karta se obrátila, milé myšky. Dnes jsme v klícce odnášeli jedenáctou chycenou myš! Nosíme to jako krotitelé duchů v natažené ruce před sebou, aby na nás hlodavec nemohl a zároveň celý svět viděl ten div. Vypouštíme myši za vsí u potoka, krademe se zpět potají jako Růžový Panter, zahlazujeme stopy na stezičce mezi domy i na chodníku, aby nás nevystopovaly, a dál líčíme pasti pro případ, že by jich tam nohoře na půdě bylo ještě víc.

Léto. Polovina srpna. Radostná letní kratochvíle, kdy kloučci spolu s návštěvou jejich vrstevníků Toníkem a Amálkou zvesela hopkali na koupačku do našeho zahradního bazénu, rychle vzala za své. Marťa, zkušený sjezdař po nakloněné rovině, který zdárně zdolal kdejakou klouzačku, nějak zaškobrt a poroučel se z naší zahradní klouzačky dříve, než měl, a jinak než mohl. Prostě z ní slítl po hlavě dolů. Bác, hrc, křáp! Ostuda. Ochechule. Přistávací úd, v tomto případě hlava, se zhyzdila parádní boulí na temeni, z nosu se dítku spustila krev. Vypadalo to strašidelně. V trávníku se za ním klikatila krvavá stopa tvaru útočné krajty na lovu. Ihned byla zastavena koupací kratochvíle ve vodě se hrátkám oddávajících dětí. Jediný plavčík ve službě, tedy můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa na mateřské dovolené, byl zaměstnán poskytováním první pomoci.

Když se situace a vzlykající Marťa uklidnili a zbytek lapálií nepostiženého ansáblu znovu nakvačil do vody, tu náhle se rozeřval bolestí Páááťa. Nebylo těžké odtušit proč. Na levém bicáku mu seděla včela a očividně se jí nelíbilo, že s ní zrovna šupl Páááťa do vody. Hned  mu za to dala žihadlo. Chudák Páááťa do té chvíle ani netušil, že na něj včelka medonoska sedla. Šel jsem zrovna kolem přilákán zvědavostí z home office nezvyklým řevem ze zahrady. Pohotově jsem vytáhl Páááťu z vody a vytrhl mu z bicepsu žihadlo, co po ní zůstalo. Páááťa řval, jako když ho na nože berou. Návštěva Toník a Amálka nestačili valit bulvy, co se to u nás všechno neděje, a zvesela se řehnili z bazénu. Prý aby měli na co vzpomínat, až na ně také něco takového přijde!

Při zásahu a osvobozování Páááti jsem nejspíš také já šlápl na nějakého žihadlového hmyzáka krytého nízkým porostem našeho dobře sečeného anglického trávníku a koupil to zespodu do šlapky. Po útoku sice nezbyl ani flek ani vpich, ale bolest to byla řádná. Hrome, dneska nás ta příroda na zahradě dostala všechny!

Páááťa nastoupil do školky jako osvoboditel. Vstupními dveřmi proplul jako Bílá Paní a lehkým pokývnutím ruky dal přihlížejícím pážatům pokyn, aby bylo o něj dobře postaráno a aby nebyl při své bohulibé činnosti rušen. Záhy naučil telefon telefonovat, autíčko střílet a hromadu hraček hrát hru Škatule hejbejte se. Tím částečně reorganizoval uspořádání předmětů ve třídě. Nešlo o nic nevratného. Když jsem na něj přišel s dotazem na mezilidské soužití, neskrýval své překvapení.

“Páááťo, a máš už ve školce kámoše?” vyhrkl jsem na Páááťu zvědavě. Čekal jsem, jak mi popíše, že Jůla si s ním hrál na schovku, Pepa neumí do čtyř napočítat, Klára se pořád jen řehní a Sabča bulí v rohu. Nic takového! Páááťa se vystrašeně zarazil jako někdo, kdo zapomněl v odjíždějícím vlaku kufr s miliónem, a vybalil:

“Nemám!” Ve výrazu jeho vyjevené tváře jsem četl, že jde o bojový úkol, který hodlá brzy splnit.

V sobotu byla kosa. I ten nejodvážnější teploměr neukazoval více než 10°C. Když se rozpršelo, brala teplota kramle a začala na teploměru hrát na schovávanou. My však nedbali. Vybaveni nejrůznějšími sportovními doplňky, svištěli jsme na kolech vstříc cyklistickému dobrodružství. Když to šlo, kličkovali jsme mezi dešǒvými kapkami. Když to nešlo, krčili jsme se pod vším, co nás před deštěm mohlo chránit. Byly to například mosty, košatá koruna stromu u nedalekého stánku s masem na farmářských trzích v Dobřichovicích, či pod střechou turistického altánku, kde jsme parádně pokecali s panimámou, co ráda peče buchty a má od syna i dcery vždy po třech vnoučatech.

Klíčovým bodem naší cyklistické výpravy, která nakonec čítala 71km, byla hospoda U Máni v Třebáni. Dost dobře jsme se v ní najedli, pokecali a dokonce v průběhu její návštěvy přestalo na čas pršet, což zvedlo upadající náladu týmu. Do hospody za námi bez kola zajel vlakem také fyzicky indisponovaný týmový člen Kuba, takže společné veselí ze znásobilo. My jsme vyprávěli Kubovi, jak se nám jelo a on nám za to ukázal své nové hodinky. Protože se zdálo, že přestává pršet, neslevili jsme ze svých odhodlání a dál pokračovali v cestě dle původního plánu. Vystoupali jsme na hrad Karlštejn, a pak to stočili zpět na Prahu. Na konci dne převzalo slunce na obloze nadvládu, vysušilo louže a doprovodilo nás domů s usměvavými a spokojenými tvářemi. Nebylo cyklisty v našem tříčlenném týmu, který by nechtěl zase jednou jet někam s námi na výlet!

V hospodě U Máni v Třebáni, kam jsme se zastvili na oběd, se stala hromada veledůležitých věcí. Předně Vašek konečně odkryl tvář. Kvůli nízkým teplotám okolí ji halil v lyžařské kukle a to i v okamžiku, kdy se poprvé seznamoval s Jorgem. Jorge vlastně jel půl dne s člověkem, ze kterého viděl jen oči a nos! Když pak Vašek odkryl hustě fousatou bradu, byl to pro Jorgeho vlastně zase nový člověk!

Další parádní událostí hospody U Máni v Třebáni byla zdravě okázalá servírka. Vašek jí nahlásil, že jeho sešitové vydání jídelního lístku postrádá spínací nýtek. Prostě někdy upadl.

“A máte ho?” jukla na něj servírka s neskrývanou pohotovostí. Ta byla naše krevní skupina! Držela se až do okamžiku, kdy jsem si chtěl dát další oběd, což mi nechtěla věřit. Přinesla ho, až se za mne ostatní zaručili, že ho vážně budu jíst.

Náš tříčlenný cyklistický tým složený s Jorgeho, Vaška a mne se vyznačoval jednotným tempem a rychlostí, s jakou jsme se přesouvali po trase ke hradu a zpět, a brutální výdrží. Jeden by neřekl, že jezdíme na kole pouze občas, ne-li svátečně! Jorge od posledního cyklovýletu, kde zadřel díky absenci blatníků a sady na lepení, povýšil. Měl blatníky a vzal si náhradní duši. Sada na lepení mu přišla jako zbytečný luxus a prsil se, že když by píchl, tak jen jednu duši. Ne každý takové štěstí má, ale stává se. Vašek jako jediný jel na kole s 26” palcovými koly. My ostatní jsme měli 29”, tedy větší kola. Vašek se mohl otočit s kolem na pětníku, my zase při menší námaze mohli jet rychleji a dále. Navzdory tomu Vašek bez problémů držel tempo, směr i náladu!

Cyklovýlet na hrad Karlštejn se nám moc líbil a zařekli jsme se, že si další dobrodružství, které se chystá na následující měsíc, nenecháme ujít. A to dokonce i přesto, že už nepojedeme na kolech!

Páááťa neohroženě vplul do třídy místní školky jako osvoboditel, nehleděl nalevo napravo, a už se chápal všech těch nových věcí, hraček a možností, které se mu naskytly v malebném a dosud nepoznaném prostoru školky. Telefonem telefonoval, autíčko naučil střílet a další. Přítomnost dvou paní učitelek mu nevadila. Absenci ostatních dětí, které předběhl svým brzkým příchodem do školky, neřešil. Našeho odchodu, a tedy toho, že jsme ho zanechali napospas státní instituci, si ani nevšiml. Vše běželo krásně jako na drátkách. Poprask způsobil až můj nevinný povzdech, že o Páááťu strach nemám, ale že paní učitelky by se měly držet. Páááťa byl hned diskutované téma. Loučili jsme se s kantorkami se vzájemně usměvavou tváří a přáli si, abychom se vídali jen za příjemných okolností. Páááťa po příchodu ze školky prohlásil jasně a skálopevně, že tam rozhodně musí jít další den zase!

Marťa o půl hodiny později kráčel krokem důstojným a úctu vzbuzujícím do školy. Proprvé. Ve své nové aktovce nesl půlku vesmíru, který prvňák první den ve škole nezbytně potřebuje. K tomu dostal obrovský kornout zbylé poloviny vesmíru v podobě cukrlátek a sladkostí. Účelu jsem nerozuměl, ale vypadalo to dobře. Ve třídě se sesedl s kámošem, známou firmou z naší ulice Toníkem. Při zvonění si ti dva sehraně a synchronizovaně zacpávali uši a při prvním výkladu nepozorovaně osnovali plán buď útěku, nebo jak společně vyzrají nad školním docházkou. Možná to bylo i něco jiného, o čem se tajně bavili, ale bylo to něco strašně důležitého, jak napovídaly výrazy jejich dětských tváří a maskované pohyby úst ve snaze nehýbat pusou vůbec. Takže o tyto dva jsem zase strach neměl. Povzdechu alá chudák škola jsem se ušetřil, abych nevyvolal další paniku. Marťa po příchodu ze školy také prohlásil, že tam musí zítra zase. Očividně tam má něco rozdělaného. Tak ti dva naši kloučci vstoupili do školství.

Fantastická letní neděle sezvala Kubu, Jorgeho (čti chorcheho) z Guatemaly, Martina a mne už v šest ráno na Hlavní vlakové nádraží v Praze. Brzké ranní hodiny byly pro mnohé z nás kritické. Načas jsem se dostavil jen já. Jorge bloumal po staré hale Hlavního nádraží a velice se divil, že nemůže najít místo srazu. Kuba hřešil na to, že když je z Prahy, že mu to nemůže ujet. Martin se nedostavil vůbec a navrhoval, že nastoupí v Podbabě. To je sice vlaková stanice, avšak náš rychlík tam nestavěl. Protože se jeho požadavek, abychom mu tam zastavili, jevil jako značně nesplnitelný, dopádloval na nádraží Holešovice, kde náš rychlík stavěl. Takže jsme se nakonec ve vlaku sešli všichni. Ale byly to nervy!

Letním dnem jsme putovali podél řeky Labe a za Mělníkem pak podél řeky Vltavy. Byla to parádní jízda, kterou jsme si po 10. hodině dopolední, kdy začaly otevírat hospody podél cyklistických tras, zpestřovali gastronomickými dýchánky. V přepočtu jsme vypili každý 5l limonád a spořádali přibližně půlku prasete. Dopřávali jsme si jako horda dobrodruhů, co týden nejedla. Tak na nás působil čerstvý vzduch a jízda na kole. Většina týmu totiž přípravu a trénink na kole hluboce podcenila a tělo si pak žádalo své.

Délku trasy jsme původně odhadovali na 100 km. To se ale na základě společných vyjednávání změnilo a po 130 km jsme byli doma. Trasu jsme rozdělili do 10 km dlouhých úseků, na jejichž konci jsme vždy sedli někam na limonádu, jídlo a podobně. Působilo to blahodárně na tělo i ducha. Zcela neblahý vliv to mělo na průměrnou rychlost. Těch deset kilometrů jsme zvládali hluboko pod 30 min. Jenže v hospodě jsme pak seděli nejméně tři čtvrtě hodiny! Naše průměrná rychlost díky tomu padala na dramatických 10 km za hodinu. Když by člověk přidal do kroku, dosáhl by téhož i chůzí pěšky bez kola! Na druhou stranu jsme si po stránce obživy přišli na své. Svět byl krásný!

Přibližně 40 km před Prahou začal jorge simulovat píchlé zadní kolo. Na každé gastro zastávce si půjčoval pumpičku, odmítal pomoc, natož že mu píchlou duši slepíme. Nejenže neměl pumpu, on neměl ani lepení, helmu, držák na flašku na vodu, blatníky a další. Moc nechybělo a vlastně neměl ani kolo! Přesto tento zběsilý jezdec vezl největší batoh, za kterým zcela mizel vždy, když se pořádně opřel do pedálů. V batohu měl vesměs prd: kalhoty na přeslečení, mikinu do -20°C, půl litru krému na opalování. Který cyklista něco takového na letním výletu využije? Jorge je úžasný člověk.

Celý chrabrý tým našeho cyklistického výletu byli pracovníci v oboru IT. Díky tomu jsme si nesmírně rozuměli a svět kolem chápali jednoznačně a správně. Dva z nás měli v neděli tzv. “on-call” pohotovost. To znamená, že když se někde něco v IT vymňoukne, někdo zavolá, kolo letí do příkopu vytahuje se notebook a řeší se. Služba zaskočila Martina, který se s tím vyrovnal hravě a vzal si s sebou na kolo notebook. Naštěstí pro něj se nic nevymňouklo a nenadálý výpadek webových stránek společnosti, pro kterou pracuje, urovnal přes telefon. Jeho notebook tak poprvé a možná naposled ve době své existence urazil 130 km na kole! Stejnou službu, tedy “on-call” měl i Jorge, ale ten nám s nehynoucím úsměvem oznámil, že to vyřeší přes telefon, protože zavolá kamarádovi.

Fyzická přípravenost týmu na nedělní výlet se různila. Očividně nejvíce v kondici byl jorge. Upaloval na svém kole schován za nepoměrně velikým batohem jako někdo, kdo šel vykrást banku a ke vší smůle tam neměli cash, tedy peníze, ale jen zlaté cihly. Batoh s ním na kole lomcoval, až se tajil dech. Zpočátku jsem se neubránil úžasu, jak s takovou almarou na zádech chce dojet až do Prahy? Martin jako jediný jel na kole s 26” koly. Na základě vlastní zkušenosti jsem si všiml, že při stejném úsilí lze na kole s 29” koly, jako měli my ostatní, v klidu jet o 5km/hod. rychleji. Martin prvních 30 km láteřil, že zastávky po 10 km jsou moc brzy. Pak se propadl na konec pelotonu se slovy: “Já jedu, co můžu a nějak vás pořád nemohu dohnat.” Zastávky po 10 km si nakonec nejenže pochvaloval, ale také zamiloval! Zcela rozsekaný zadek jako první hlásil Kuba. Přišel s tím dost brzy, takže mu to nikdo nezáviděl. Já jsem také nebyl žádná cyklistická hitparáda. Byl jsem v rekonvalescenci po prodělané angíně a soustředil jsem se, abych jel tak, aby tělo nepoznalo, že jsme na výletě. Šlo to snáze, než jsem čekal, ale uvidím v následujících dnech, až se k tomu vyjádří i mé tělo.

Výlet se nám nesmírně líbil. Další plánujeme již na tento rok! Jedinou změnou, ke které jsme se zavázali, bude maximální délka trasy 100 km. Počet gastronomických zastávek hodláme zachovat. Přesněji řečeno, stalo se podmínkou konání dalšího cyklistického výletu.