Web pro zábavu

Začali jsme mejdanem. V pohybové aktivitě známé lidstvu od pradávna jsme oslavovali všechno najednou - mohli jsme si řvát, jak jsme chtěli, hýbat se dle libosti a skákat jako blechy po celé kuchyni. Pecka! Nikdo nehulákal, že je televize s písničkami moc nahlas, nikdo nám nebránil skákat třeba po lustru. Úžasné!

Výprava ven do okolí byla součástí přirozeného schopnosti alfasamce rodu pozvednoud svěřené tvorečky duševně i fyzicky. Po návratu zvenčí jsme rozpálili krb. Z této, byť bohulibé činnosti, se nezahovala jediná obrazová stopa. Na druhou stranu hořelo, a to pouze tam, kde mělo. To je co říci, protože oba kluci, jak Páááťa, tak Marťa, byli schopni narvat do krbu klidně půlku baráku, jen aby to slušně fajrovalo. V průběhu kulturní části pozdního odpoledne, kdy jsme sledovali napínavý supertrhák dětských let Auta 3, proběhl bojový úkol zachytit myšlenku filmového představení na kreslící papír. Výkony jednotlivců byly úžasné! Marťa pokreslil hned tři papíry a nenechal se zastavit! Páááťa pokreslil sice jen jeden, avšak zachytil na něm všechno, co ve filmu zatím bylo, i to, co v něm ještě nebylo a ani být nemělo. Jemu břehy fantazie prostě problém nedělají. Po návratu maminka zjistila, že nám to samotným doma jde. Byla to první vlaštovka bezbřehého dobrodružství, které nás čeká, když zůstaneme my chlapi zase sami doma!

Dveře do chodby, kde v hojivé klidu a pokoji právě uspávala naše maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, nejmenšího bulíka z rodu Modlů, Páááťu (2+ roku), se rozlétly dokořán. Bylo to jako rána z děla vypálená přímo za ocasním pérem nic netušícího vrabce. Jen málokterý vrabec by v té chvíli nepustil něco do peří leknutím. Na cokoliv se přišel Marťa právě zeptat, bylo nabíledni, že odpověď zaskočené maminky bude ne. A byla!

“Tak je to ne!” zahlaholil neohroženě Marťa přes rameno na hordu kamarádů ze školky, co u nás právě byli na návštěvě. Bujaré veselí zaznívající z kuchyně na síle neubralo, ale bylo znát, že se pohnulo jednotným směrem. Dveře do chodby se s nezměněnou razancí zase zabouchly. Vřava v kuchyni se rozbujela. Uprostřed tiché chodby stála maminka se sprásklýma rukama a dlouze hleděla do očí probuzeného Páááti, který je kulil do nevyřčené otázky jako: “Kde to jsem? Co se děje? A co chtěla ta Jeho Veledůležitost?”

Oslava narozenin se konala v malebné herničce zuby nehty odolávající náporu dětí, rodičů a protiepidemických opatření. Navzdory této vražedné kombinaci si děti přišly na své a hernička se otřásala v základech. 

Páááťa si v herničce nevedl vůbec špatně. Zdárně a odvážně obíhal jednotlivé atrakce průlezkové dráhy a nechával svůj dozorující dozor tak daleko za sebou, že jsem za ním vlál jako vlajka za formulí jedna. Bez zaváhání vlezl tu tam, či tam onam. To já občas váhal, jestli ho následovat, protože ne všechny průlezy byly v souladu s mými léty dřiny a odříkání pohybovými aktivitami kancelářské práce. Když se pak spřáhl s nově objevenou kamarádkou Verčou, byli ti dva pro mne nedostižnými. 

V herničce se nám s Páááťou nesmírně líbilo. On běhal s Verčou a já rozpoutal kuličkovou bitvu se všemi ostatními dětmi. Jejich početní převaha mi nevadila, naopak. Obě strany věděly, na koho házet. A to byla ta část, kdy se hernička otřásala v základech.

Ale abychom nezapomněli na Elišku. Oslava narozenin v herničce se jí moc povedla. Uprostřed oslavy dokonce vystoupil místní kouzelník! To sice bylo pro Páááťu těžko pochopitelné, protože ten ještě nevstřebává ani skutečnost, natož kouzla a čáry, ale bylo to pěkné vystoupení. Jestli si Eliška zase na Páááťu za rok vzpomene tak, jak on si na ni v průběhu dovádění v herničce ani nevzpomněl, určitě zase rádi na oslavu narozenin Elišce přijdeme.

Vášnivý hráč Marťa snad nikdy neodmítl příležitost zahrát si hru tu na tabletu či tam na herní konzoli streamující obraz na parádně velikou televizní obrazovku. Ve většině dětských elektronických her si umí poradit. Co ho vědomostně překoná, nad tím se rozčiluje a učí se, i když nerad, jak překonávat překážky na jeho věk těžké. Učí se také o tom, co je to trpělivost. To bude nejspíše ale pro něj téma pro celoživotní vzdělávání, protože zatím z té trpělivosti nepobral ani za mák.

Ale jak jsem řekl, Marťa jen zřídka nevyužil příležitosti si zahrát. Očekával jsem v něm tedy zdatného parťáka na mou oblíbenou videohru s ježkem Sonicem. Nachystal jsem ovladače hry, nažhavil drátky, roztočil plotny herní konzole, rozpálil televizní obrazovku - a Marťa nic!

“Je mi to líto, ale Já si teď s tebou nemůžu hrát. Páááťa šel spát a já musím hrát na tabletu,” sdělil Marťa a po vzoru každodenní činnosti, kdy v poledním klidu chodí hrávat na tabletu, prostě šel hrát na tabletu! Odborník se diví, laik žasne!

Kolem dětského hřiště se hnala hřmotná postava neznámého muže. Spěchal. Ten pán upoutala Marťovu pozornost díky černobíle pruhované zimní bundě a zimní čepici alá lupič začátečník, tedy nasazenou hluboko do čela, přes uši a kdyby to šlo, snad by si to ten člověk natáhl na celé tělo. Takto se v dětských očích neobléká nikdo jiný než…

“Mami, ten pán je zloděj?” zahlaholil Marťa na celou polokouli s neskrývaným nadšením, že nejspíš poznal zloděje! Dosud o této profesi slyšel jen v pohádkových příbězích nebo to viděl v kreslených filmech. V nich si lupiči, zloději a jiné kriminální živly v závěru moc dobře nevedly. V reálu se Marťa s kriminálním živlem setkal poprvé. Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, měla rázem na dětském hřišti, kde byla s Marťou sama, o zábavu postaráno. Říkala, že chtěla zvolat něco jako: “Čí je to děcko?”, aby se vymanila z případné odpovědnosti vysvětlovat bouřlivákovi, jak to Marťa jako myslel, kam ta mládež spěje a podobně. Jenže když jste na hřišti sami, není se kam schovat. Naštěstí hlomozná postava pospíchala natolik, že se k tématu blíže nevyjádřila, přestože bylo zřejmé, že dětský dotaz nepřeslechla. Marťa tak v dobrém přežil jeden ze svých prvních troufalých dotazů.

Sněžilo od rána a vydrželo sněžit až do odpoledne. Sněhová nadílka více než slušná a ve spojení s volnou sobotou byla neuvěřitelně fantastickou kombinací pro realizaci dětských snů. Ve stavbě iglů nám nestálo v cestě zhola nic. Tolik svobody ve stavebnictví si člověk snad ani nedokáže představit! Na naše iglů, které bylo projektováno na tři vchody, protože stavebníci byli také tři, bylo potřeba hodně sněhu. Dobrovolně jsme tedy vyhandlovali za odvoz sníh i od okolních stavení, kterým jsme při tom na oplátku uhrnuli chodníky. Sněhový import export jsme realizovali zánovním zahradním kolečkem, které jsem jednou pořídil od zkušeného stavitele Leoše. Tenkrát si jen těžko někdo dokázal představit, jak užitečné kolečko bude.

Uprostřed stavby, kdy jsme již začínali do navezené hromady sněhu hloubit vchody, začala pracovní morálka realizačního týmu značně upadat. Marťa se začal oddávat kratochvílím v zabydlování se v nedokončené novostavbě a sníh už neimportoval ani neexportoval. Páááťa naopak objevil kouzlo konzumace sněhu a také už nemakal. Když jsme ho vychmátli a tuto konzumaci mu zakázali, plácl sebou nepozorovaně na zem a trpělivě čekal, až ho někdo zvedne. Jeden by si myslel, že trpěl, ale kdepak Páááťa. On si totiž v té nehybné poloze v lehu na břiše, zababušen do kapuce, přes kterou nebylo vidět, co vlastně dělá, v klidu olizoval veškerý sníh pod sebou, na který jazýčkem dosáhl! Je to hlava, to se musí nechat.

Iglů se nám navýsost podařilo. Mělo tři vchody pro všechny tři pracovníky, kteří se na něm nadřeli. Marťa obsadil východní vchod, já vchod ze silnice a Páááťa lezl pořád jen na střechu iglů, svého vchodu vůbec nedbaje. V průběhu dne přišlo naše iglů poměřit několik dalších stavbychtivých iglůistů a řada dalších iglů byla dokonce na naší ulici i postavena. I když žádné nebylo třícestné jako naše a také nedosahovalo stejné výšky a robustnosti, všechna byla velmi zdařilá. Na to, že to byla letošní první iglů, to byla pecka iglů!

Dováděli jsme s našimi kluky u večerní koupele. DobřeŠplích a SemTamSePotopil, náš prvorozený syn Marťa (5+ roku) se mrskal ve vaně jako šílena makrela. Bublalo to a cákalo na všechny strany. Podlaha kolem vany byla rázem mokrá, až to hezké nebylo. Páááťa už bezmála půl hodiny bojoval se svou svévolí, díky které se mu nedařilo shodit šat a nastoupit do koupele. Jak uviděl mokrou podlahu, nastoupil cestu činu!

“U-u, udělám!” vlítl do zmáčeného prostoru Páááťa. Rozhazoval rukama jako fotbalový rozhodčí, který v zápalu zuřivosti vytahuje červenou kartu na dvanáct neposlušných hráčů najednou. Popadl mop a pustil se do vytírání podlahy. Jak ten si na tom zakláda!. Držel dlouhou násadu mopu jako prasátko kost. Fyzické indispozice jeho dětského, tedy slabého tělíčka, podléhala tíze dlouhé násady mopu, takže Páááťa v jednom kuse bojoval s rovnováhou sebe i mopu. Podlahu vytřel vlastně v zápalu boje s gravitací. Vytřel ji ale nádherně! Páááťa uložil mop zpátky do kouta, spokojeně přehlédl uklizenou scénu, shodil denní ošacení a nastoupil do koupele.

Toníček s Mikim přišli za svým dlouhetým kamarádem vrstevníkem Marťou, protože se jim zalíbila vlaková dráha, kterou si v době jejich nezájmu Marťa pracně a s dost velkou radostí postavil. Kromě know-how, jak to postavil, ale neměl Marťa na vlakovou dráhu větších vlastnických práv, protože všechny hračky ve školce jsou všech. Vyhrává ten, kdo to lépe odargumentuje. Slovní ubezpečení, že železnice je nyní Marťova, nestačilo. Rána lokomotivou do kebule nebožáka Mikiho co se neoprávněně dožadoval zapojení do hry byl sice pádný argument, měl razanci a zapůsobil, ale situaci pro udržení Marťových práv na železnici neposloužil. Ba naopak.

V zájmu zachování klidu, autority a správné výchovy jedince vzala paní učitelka “Šípková, dobrý den” Marťu k tabuli. Jeho narůstající zlobu a opovržení nefungujícím řádem chtěla rozptýlit vzděláním. Vrazila suptícímu vulkánu do ruky písmenko U z abecedy, aby ji Marťa mohl umístit na magnetickou tabuli. Úkol jednoduchý jako facka. Marťa byl však na stopě úplně jiného úkolu. Písmenko U, které je k tomu svým zaoblením předurčeno, ve vteřině roztrhl vejpůl. U jsme i s příběhem dostali domů ke slepení. Půl hodiny si můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, při lepení písmenka oapkovala, že není radno trhat paní učitelce písmenka abecedy. Marťovi jsem poprvé prozradil, co znamená slovo strategie, jak se vyhrává i beze zbraní a co je vlastně vítězství. Protože roztržená abeceda rozhodně vítězství nepřinesla.