Web pro zábavu

Páááťa oslabení těla nedbal a dál radostně třepal ručičkama a nožičkama, jak to má ve zvyku. Bacil, který se mu ubytoval v tělíčku však nelenil, oslaboval mu organismus a bral Páááťovi údy a končetiny z ruky. Motorné pohyby děcka se stávaly stále nemotornějšími, těžkopádnějšími až nakonec zcela vysílen Páááťa usnul. Po probuzení se děj opakoval. Páááťa se naučil hepčííík a v noci se nevyspal ani on, ani ošetřující osoba, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Chmury přišly do naší haciendy.

Leč rod Modlů, kterým jsme se svorně stali, nelenil a obrátil se se žádostí o pomoc. A našel ji v chemolaboratorních výrobcích 21. století, kterými děťátko robátko napustil, napumpoval, nadopoval, našlapal. Páááťovi se vrátila barva i úsměv do tváře. Bacil hostující v jeho tělíčku dostává napamětnou, ba co více, nemá kam uhnout a trpí po celou dobu svého pobytu. Dle posledních pozorování to má za pár a Páááťa bude moci spokojeně prohlásit, že porazil prvního bacila!

Ubytovací zařízení, které nám poskytlo zázemí na nedávné dovolené na Vysočině, mělo fantasticky vybavenou herničku pro děti. Fakt fantasticky. Ani ne tak množstvím, jako správnými věcmi. Marťa spolu s dětmi dalších rekreuících se rodin v ní řádil jako tajfun. Nebylo hračky, hýbátka, samohýbátka a jiného madla, na které by jejich dětské ručky alespoň jednou nesáhly! A těch bojů, které byly svedeny mezi o rok starším Tomáškem a Marťou, když Tomášek našel angličáka a dělal na Marťu heč-peč, že on něco má a Marťa ne. Však mu také Marťa nezůstal nic dlužen. Ze všech nejmilejší bylo Marťovi auto, ve kterém se dalo jezdit a dal se na něm vozit náklad.

Když to samé auto, se kterým se Marťa na dovolené stal pánem herničky, našel doma, tryskala z něj taková radost, že to ani nedokázal vyjádřit. Jéééžiš, ten byl rád! Ukláněl se, řehnil a chichotal, osahával každičký záhyb plastové karoserie jako vášnivý sběratel Cadillaců (čti kadilaků) a otevíral a zavíral dvířka u řidiče jako o závod. Dokonce když ho ranní posezení na nočníku odpoutalo od dovádění, zůstal s autem v kontaktu alespoň tak, že se ho přidržoval rukou - taková to byla láska k neživotné hmotě! Nelenil, neváhal, vždy, když mohl, sedl do auta a rejdil po kuchyni. Dodnes v ní máme semknutý nábytek, aby měl ten jezdec kudy jezdit, kde se otáčet, kam zajíždět a kam couvat. Marťa má auto z dovolené a neváhá jej použít!

Kámoš si koupil nový dům, k němu nový bazén, do bazénu slanou vodu a pozval nás na návštěvu. Když jsme po návštěvě odjeli, poslal za námi účet za vodu. Byl to rozdíl toho, co v bazénu původně bylo mínus to, co po naší návštěvě zbylo. Po krátkém prostudování účtu bylo jasné, že má kámoš v kalkulaci určitě chybu a v bazénu díru hovořící v náš neprospěch!

Marťa skákal do bazénu stylem neohroženého a nesmrtelného smrtelníka. Odháněl mne od břehu a skolem vplavmo se ke mne vodou, bez náznaku jakéhokoli plaveckého stylu, všelijak dokroutil, dokopal, dopíďalkoval, domrskal. Přihlížející tomu nadšeně říkali plavecký styl a aplaudovali. My s Marťou dobře věděli, jak to bylo a hleděli jsme si být vzájemně nablízku, protože, a to ví každé malé dítě, bez plaveckého stylu to ve vodě není žádná legrace. Co se týče skoků do vody, odvahy při plavání bez plaveckého stylu a vůbec pohybu v kapalině, tak Marťa skutečně jevil známky odborníka. Vůbec mu nevadilo, když jsem se nestačil vzdálit od břehu, jak zrovna ukázal, kliďánko mi skočil na hlavu, udělal ha-ha-ha a šel na to znovu! Jeho skoky vplavmo, tedy cosi na styl šipky (skok po hlavě), avšak s dopadem dost naplacato na břicho, mu dávaly rychlost, kterou dosplíval ke druhému břehu, kde jsem ve vodě stál. Tyto skoky patřily k těm, které našly docenění v kámošově vyúčtování za vodu, protože to cákalo na všechny světové strany! Tyto skoky byly zároveň praktikou, pro kterou si Marťa vysloužil dočasnou přezdívku: Superskokan!

Byli jsme s Marťou na vycházce po lesích Českého Švýcarska. Hemžilo se to tam bunkry z druhé světové války. Tlustý beton stavby nesl spíše známky bojů stavebního materiálu s povětrnostními vlivy, než šrámy, prohlubně a díry smrtonosné armádní munice nepřátel, jak bych čekal. U vchodu jsem si všiml mělké rýhy u dveří, která se už-už podobala vrypu kulky vystřelené odboku nepřesně mířícího přicházejícího střelce. Nakonec jsem se smířil s tím, že je to vryp od držátka ešusu s jídlem, jak si nekonečným hlídkováním umořený voják vyšel z bunkru na oběd ven do trávy. Naplnila mne řada pocitů, včetně úcty k historii, z nich převyšoval ten, že bych tady tedy za války být nechtěl. Marťa byl v této věci bez většího názoru, v bunkru se mu líbilo, protože tam byla tma, a vesele pádil dál cestou lesem, jestli tam nebude něco zajímavějšího.

Na vrcholku vysokého kopce jménem Chřibský vrch, odkud je krásný výhled do všech stran, si Marťa zamiloval kmen padlého stromu. Ležel strnule přes cestičku, kterou jsme nahoru přišli, a nedalo si ho nevšimnout. Marťu fascinovalo zvětrávající dřevo kmene, neboť se dalo při minimálním úsilí odlamovat. Ve vteřině bral strom útokem a zval ho na kusy jako ratlík košili prachsprostého loupežníka, který mu vlezl vyloupit psí boudu. Mordy a cucky! Jen třísky lítaly! A byl to boj. Co nešlo silou, rval ještě větší silou. A když to nešlo ani tak, tak se Marťa prostě zapřel a ono to nakonec nějak povolilo a šlo. Úskalí jeho počínání na sebe nedala dlouho čekat.

Marťa hodil záda. Přikryl ho kus dřeva o velikosti školní tabule, kterým už notnou chvíli casnoval a cukal, aby jej urval. Bezbranný strom jej zlomyslně uvolnil, když to Marťa čekal nejméně. Jak jinak. Marťa si přitom utržil povrchové zranění na předloktí v podobě dlouhého šrámu. Prostě se škrábl. Byl to šrám přes půlku předloktí a tvarově připomínal hranice mezi Českou republikou a Německem, ke kterým odsud nebylo daleko. Hrozný šrám! Peroxid vodíku hned konal svou povinnost a ránu vydezinfikoval. Marťa na to hleděl s odporem a po dobu následujících 2 kilometrů se s rukou nebavil. Připadalo mi, že s ní do života s takovým zohavením už nepočítá. Držel ji daleko od těla, a když to šlo, nepoužíval ji. Vypadalo to srandovně. Přitom na ní měl šrám jako Rambo. Jeden by na něco takového byl i pyšný!

Přední a zatím jedinou Páááťovou pohybovkou je přetáčení se z bříška na záda a opačně. Dost parádních výkonů v přetáčení dosahuje pod taktovkou Marti. Ten vždy přijde, vidí tělo batolete téměř bez vlády, tedy tělo bezvládné, chňapne chudáka Páááťu za tričko a smýk - otočí ho na břicho nebo na záda podle toho, jak zrovna Páááťa leží. Páááťa, hlava nezkušená, těžko ještě rozeznává, co je příkoří a co je už láska, takže na to všechno hledí s vytřeštěnýma očima bez valného názoru.

Avšak neváhá a využívá plodů cirkulačního výcviku, kterého je mu dopřáváno! Sám se, když si myslí, že se nikdo nedívá, obrací. Hned je tu Marťa, který se sice nedíval, ale změny si všiml. Více klidu má Páááťa při obracení v kočárku v době poledního klidu a všech těch jeho spacích pauz během dne. Od včerejška nespí jinak, než na bříšku, na které se před usnutím sám samostatně překulí. Spí rozplácnutý jako samolepka, tedy takzvaně naplacáka.

Kolem našeho domu kráčela malá Evička v doprovodu obou rodičů. Evička je Marťova vrstevnice s lokty tak ostrými, že dokáže udeřit, když je potřeba. Postrach! Je to takový Marťa v sukni. Evička si vedla jejich rodinného psíka na vodítku. Je to takový ten klepající se osikový proutek, který se v případě oslabeného sebevědomí rozsype i před stejně velikým morčetem. Marťa neváhal, Evičce uzmul vodítko a již pádil se psem ulicí nahoru a dolů. Pes díky vodítku nemohl jinak, takže lítal za ním!

Zatímco Evička propukla v pláč, že jí někdo sebral psa, a pes čelil osobnostnímu zániku, protože na tak dlouhé rozběhy již není vzhledem ke svému vysokému věku stavěný, rodiče Evičky plesali.
“Jojo, je to dobrý pes. Poslouchá, ale neslyší,” usmíval se dobrácky otec Jirka, který hned dodal, že dá klidně pětistovku tomu, kdo si pejska vezme. Navrch nabízel misku i s vodou a pytel granulí! Jak štědrá nabídka! Kdyby tak Evička jen tušila, jak jí taťka handluje rodinného mazlíčka. To by se jí koulely z očí slzy jako hrách a ne jen takový ten májový deštík, který jí zrovna prskal z obličeje.

Marťa, neznaje souvislostí, vzal ulici útokem. Hnal psa věrného o hmotnosti zcela zanedbatelné, kam si zamanul. Kam se psu nechtělo, tam jej Marťa dotáhl smýknutím vodítka. Ve druhém rozběhu nahoru ulicí byl pes ve formě olympijského chrta, který zvítězí v každém bězeckém závodu! Psovi začínalo jít o život. Táhlo mu v přepočtu na 63, takže tak dlouhé běhání pro něj začínalo být životním výkonem na hranici výkonu posledního. Marťovi se špatně chápalo, proč mu nově vytrénovaného olympionika berou? S podivem hleděl i do očí psíkovi, který byl rád, že je rád a že na druhém konci jeho vodítka již není olympijský trenér Marťa!

Německé městečko, kde naši příbuzní bydlí, spojuje do jednoho příběhy městské aglomerace, tedy dění v ulicích běžného rušného města, s nefalšovaným venkovem. Zatímco v ulicích stojí zaparkovaná auta, za posledními řadovými domy už u každého příbytku postávají traktory, cisterny, sem tam kombajn a jiné zemědělské stroje. Vše vyparáděné, německé! Marťa, který miluje jakoukoli těžkou techniku, nad tím bývá v sedmém nebi. Do Německa jezdí rád. Ještě to sice nevyjádřil, ale z jeho nadšení a spokojenosti je to evidentní.

Náš vegetační a regenerační pobyt v Německu je založen na několika osvědčených činnostech, které denně i ročně s Marťou opakujeme. První základní věcí je rozložení regenerovaných těl na zahradních lehátkách. Osobně mi tato činnost jde v Německu nejlépe. Žel můj parťák a svěřenec Marťa v tom přílišnou zálibu nevidí, takže dlouho nesetrvá a já pak musím regenerovat při značně pohybově výraznějších aktivitách.

Jednou ze základních pohybových aktivit naší sehrané rodinné dvojice Marťa a já jsou výlety do okolí. Letos, protože je Marťa o rok starší, jsme se mohli pustit na odvážné toulky podél místní říčky dál do nitra zahraniční země. V řece, a to nás mile překvapilo, byli pěkně macatí pstruzi a říční škeble. Voda byla průhledná až na dno. Hm, jak to ti Němci jen dělají? Řeka nás zavedla daleko do polí. Přijeli tam za námi akorát kombajn a traktor se dvěma vlečkami, jinak jsme tam byli osiřelí jako zapomenutý šutr uprostřed savany. Příjezd zemědělské techniky zvedall moře prachu, neboť kraj již několikátý týden dychtil po dešti, a Marťovi náladu, protože má velké stroje rád. Výprava do polí se ocitla vysoko na špici v žebříčku našeho hodnocení, a proto jsme ji podstupovali každé dopoledne!

Rádi jsme zašli také do místních parků a zahrad pro děti. Jsou plné atrakcí z nichž milujeme Vodní svět. Dítě se zde snadno může zasadit na regulaci toku. Je zde dost prostoru i pro rodiče, když je třeba z koryta vyhrabat nanesený písek. Často se s Marťou realizujeme společně. Marťu totiž baví regulovat, pouštět vodu a velet. Když mu voda neteče, ječí, takže já jdu a odhrabávám ten písek, aby voda tekla a Marťa neječel. Bude z něj určitě manažer a já jsem jeho první manažovaný zaměstnanec!

Osvěžením nám bývá v Německu zmrzlina všeho druhu. U Marti je dobré, že si vždy řekne o velikou zmrzlinu, takže zbyde dost i pro ostatní, když už nemůže. Letos mu však začala chutnat zmrzlina něco alá Šmoulová, co chutná jako zubní pasta Tutti-Frutti. To je vyloženě antidospělácký cuc, protože po prvním lizu mívám dost. Tak kdyby si Marťa dal citronovou nebo jogurtovou, ach jo! Nanuky si Marťa vybírá podle barev, takže tam býváme dost ztracení všichni. Marťa totiž, když mu to nešmakuje, přijde a vymění vám svůj liz za váš! Úplně kliďánko. Ten se ale má, co? Má to jedinou výhodu a to v tom, že ochutnáte i takový nanuk, který byste si v životě nevybrali!

Nejslastnější pochutinou pobytu v Německu je nám německý preclík. Dáváme si ho s máslem ke snídani a můžeme se po něm utlouct. K preclíku zdědil Marťa správnou náklonnost, takže si u snídaně dost notujeme. Dokonce tak moc, že pak s plnými bříšky alespoň na chvíli zavítáme na ta zahradní lehátka, kde se pěkně natáhneme a regenerujeme. Je to sice jen na chvíli, ale řeknu vám, stojí to za to. To je totiž pro nás ten pravý německý veget!

Těmi dvěma úspěšnými domorodými vzorky byla dítka ze sousedního domu. Vyloupla se na zahradě, a přestože mezi nimi a jejich prvním českým lektorem, jazykozpytcem Marťou, byl německý plot, přistoupili všichni k výuce zcela bez zábran.

“A-hoj!” zahlaholil na ty dvě německé hlavičky makovičky kryté plotem Marťa. Starší klouček znejistěl, mladší holčička, přibližně ve věku našeho Marti, ihned konvertovala. Intonace a síla hlásku dospívajícího alfasamečka jí imponovala, drzost podmaňovala a zdravé sebevědomí vyloženě svádělo k odevzdání. Zatímco starší bráška holčičky bledl závistí nad úspěchem české diktatury, Marťa s holčičkou vesele komunikovali v krásném českém jazyce. Rozuměli si výtečně. Na Marťovo A-hoj přišlo výtečně vyslovené A-hoj z německéí strany. Ti dva si vydrželi ahojovat tak dlouho, že na konci dne všichni v doslechu věděli, co znamená české ahoj! Konvertaci na češtinu pak Marťa užíval všude, kde uviděl nějakého konvertabilního Němce. Budil pozdvižení, ale pokaždé naučil Němce česky!