Web pro zábavu

Na výpravu do lesa jsme vyrazili ve složení tří Martinů: Martin z Fortuny, náš prvoklouček Marťa (8+ roku) a já. Z účasti se omluvil Jorge, protože mu v den konání akce ochuravěla žena a bylo ho třeba doma. Přitom Jorge se na noční přespání těšil snad nejvíce!

Místo k přespání jsme vybrali dobře. Sice jsme nakonec zvolili druhé, záložní místo, protože to první nevyšlo, ale bylo fajn. Po zabití třetího komára byl od dotěrné havěti pokoj. Nad hlavou se nám nehnutě tyčily vysoké smrky, leželi jsme na suchém a měkkoučkém jehličí a v lese bylo až nezvyklé ticho a klid. To kolem jedenácté večerní přerušilo zaštěkání srnce. Byl to zřejmě jediný žijící tvor v lese. Od té doby se do rána v lese nehla ani větvička!

Před spaním nám sprchlo, což nás zastihlo zrovna při stavění přístřešku z celty. Do toho jsem volnou rukou odbavoval zvědavý telefonát naší maminky, skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, jestli je všechno v pořádu a že doma prší jako prase. Nebylo to sice nejvhodnější načasování, ale dalo se to zvládnout. Před spaním jsme si povídali chlapácké historky a sledovali temnící se nebe a šošolky stromů na druhé straně údolí.

Ráno jsme se probudili spokojeně opuchlí a pochvalovali si, jak dobře jsme se vyspali. Mnozí z nás nevyloučili, že by šli do lesa spát i příště!

Noční přespání v lese jsme zahájili štědrou večeří v Hospůdce Romanov u Mšena na Kokořínsku. Je to pěkná hospůdka, dělají tam výborný guláš a chodíme tam rádi. Pak jsme to vzali Jezevčí stezkou dolů a přes pole do přírodní rezervace do lesa. Místo k přenocování jsem našel v rámci přípravy na akci podle korun stromů na mapách na internetu. Zaměřoval jsem se na jehličnaté stromy, protože pod nimi bývá jehličí a sucho. Místo vypadalo ve skutečnosti ještě lépe a nemělo by chybu, kdyby tam nemala noru liška nebo jezevec. Podle chybějících stop to vypadalo, že je obyvatel nory pár dní pryč. Asi dovolená. Nechtěli jsme riskovat, že se vrátí zrovna dnes v noci a ztropí povyk, že mu nocujeme na zápraží, a tak jsme šli hledat nové nocležiště. Pro takový případ jsem měl vyhlédnuto na mapách na internetu další na sousedním kopci.

Místo k nocování jsme našli po nedlouhém, přesto však zbytečném prodírání mladým a hustým lesem plným jehličnatých stromů. Tam jsme vlezli ze zvědavosti, jestli náhodou nenajdeme ještě něco lepšího, než co jsme již našli. Já jsem se mladým lesem prodíral jako buldozer a musím uznat, že jsem se zapotil. Náš vzrůstově menší Marťa se proplétal mezi stromky ladnými pohyby a z takového putování měl jen legraci. Zato však Martin z Fortuny v mladém lese trpěl! Aby ne, na výpravu do lesa si sice vzal parádní nafukovací matraci a spacák, který měl v tak maličkém vaku, že by se vešel snad i do kapsy, avšak v tričku s krátkým rukávem, v kraťasech a jakýmisi gumovými keckami do vody vypadal spíš jako turista na letišti do přímořské destinace. V hlubokém podřepu při prolézání mezi mladými smrky s neskrývaným výrazem ve tváři, že ho píchá jehličí, vypadal jako velmi žalostný zálesák. Ale držel a nevzdal to!

Místo ke spaní jsme si našli ve svahu kopce. Protože přišel jarní deštík, postavili jsme si přístřešek z celty a dál už jen vychutnávali to, proč jsme do lesa přišli: klid, pohodu, teplo a ticho. Naše ležení bylo na suchém místě bez dotěrné havěti. Pravda, zabili jsme všehovšudy tři komáry. Čtvrtého jsme nechali být, aby řekl všem ostatním o osudu, který každého dalšího komára v našem táboře čeká. Zabralo to. Žádný komár pak už nepřiletěl.

Noc byla vlahá a teplá. Ve spacáku bylo horko a dlouho jsem v tak klidném prostředí nemohl usnout. Využil jsem čas na přemýšlení a se zájmem sledoval, jak náš malý Marťa spokojeně chrupká poprvé v lese. Pak se z údolí pod námi ozvalo zaštěkání “Bek-bek” srnce. Je to takový prudký, hlasitý štěk. A to byl poslední zvuk lesa, co jsme slyšeli. Přišlo mi to málo. Čekal jsem dusot kopýtek zvědavých srn, kroužení nočních ptáků a houkání sovy, kličkování netopýrů na potemnělém nebi. Nic. Les byl tichý a pustý jako běžný hotelový pokoj. Ovšem vzdoušek, ten byl prvotřídní! Čistý, vlahý a provoněný travou a pryskyřicí. Mňam!

Ráno při budíčku kolem šesté ranní bylo nádherné. Slunce nás vytahovalo svými teplými paprsky ze spacáků a my se na sebe vzájemně culili spokojenými baculatými tvářemi. Všichni tvrdili, že se vyspali dobře, ale že se dnes ještě pro jistotu doma dospí.

Za sklem v krbu poletoval nějaký pták. Dalo by se říci poskakoval a poletoval, neboť se plácal hned tu a nebo tam. Byla to směsice zběsilých a zoufalých pohybů vězně, který se ještě nesmířil se svou bezvýchodnou situací. Z toho místa nebylo pro ptáka úniku. Krb neposkytoval mnoho komfortu. Úhledně srovnané dříví na další ohýnek odrazovalo od plánování jakékoliv budoucnosti. Vůbec jsem tomu opeřenci nezáviděl.

Nebylo těžké odtušit, jak se pták, kterého jsem podle tmavého a drobného vzhledu podobného vrabčákovi tipoval na kominíčka, do krbu dostal. Včera se přes nás přehnala nejdivočejší bouřka, kterou jsem v tomto kraji zažil. Kominíček se jistě krčil nahoře u komína a ono ho to sfouklo dolů do krbu. Tam byl sice v suchu, ale do dalšího života dost nahraný.

Zhostil jsem se role zachránce, otevřel dveře ven do zahrady a kominíčkovi krb. Ve svých představách jsem viděl, jak kominíček volným průletem zakroužil kolem lustru v kuchyni, elegantním obloukem se snesl do otevřených dveří a dál ven do zahrady na svobodu. Jasná nominace na medaili za záchranu divokého ptactva! Sociální sítě bouří ovacemi. Aáách, paráda! Děkuji. Avšak kde ty věci. Opeřenec vystřelil nejkratší cestou do první skleněné zavřeného tabule okna, kam to napral vší silou, která mu po pobytu v krbu zbyla. Rána to byla jako prase. Myslel jsem, že je po něm. Našel jsem ho vystrašeného dole pod oknem s výrazem, jaký mívá náš pětiletý Páááťa, když zjistí, že se v něčem hluboce zmýlil. Je to něco jako když šlápnete na žábu, ta vyvalí překvapením oči a trpělivě čeká, až ji to přejde.

Otevřel jsem tedy úplně všechny dveře, co se do zahrady otevřít daly, protože ptáček zpěváček očividně nehodlal létat tudy, kudy jsem si myslel, že poletí. Kominíček si vyskočil na horní okraj hromady hraček, co v místnosti naši kluci měli a se zájmem mne pozoroval. Ani jsem se nedivil, že se mu do dalšího vzletu nechtělo. Po čelním nárazu, který prodělal, bych si nepamatoval ani že jsem pták! Párkrát jsem kominíčkovi vysvětlil, kudy bych nyní letěl ven já, kdybych byl pták. Odvážil jsem se i k názorné ukázce a zakroužil místností s rukama v širokém rozpažení. Kominíček sice přihlížel, ale pořád hrál tu ušlápnutou žábu, která čeká, až to přejde.

“Jestli mi sem nalítají mouchy, budeš si je chytat,” upozornil jsem čumákujícího kominíčka na důsledky jeho váhavého přístupu k odletu. Poté se ptáček zřejmě zaposlouchal do mého vyprávění, kterým jsem ho zahrnul, když jsem si chystal oběd. Říkal jsem mu, co jsou lidi zač a tak. Znáte to, člověk si troufne na různá témata, když ta němá tvář nemá šanci reagovat. Když se kominíček ani poté neměl k odletu a já již měl jiné plány s započatým odpolednem, vzal jsem to k němu zkratkou přes gauč jako sokolský cvičenec skokem bokem přes kozu. Kominíček se vyplašil správným směrem a frnkl pryč. Tak jsem nakonec toho ptáka z krbu přeci jen zachránil.

Náš zahradní bazén bráváme útokem. Do nedávna neplavec Páááťa již plave a vévodí všemu, co se děje nad vodou, tedy na vodní hladině. S oblibou nastoupí do nafukovací duše a svižnými pohyby, kterými připomíná kačenu v plaveckém závodu na dva metry, se docáká kamkoliv, kde jste vy a vaše bláhová touha po klidu. Páááťa coby objevitel nezaostává ani v pokusech o sestup pod vodu, ale v tomto má ještě rezervy.

Naopak Marťa má snad žábry. Pod vodou se zdržuje tak často a tak dlouho, že se zdá, že pod ní umí i dýchat! Vodou proplouvá jako závodní makrela, hned je tady a hned tam. Míhá se bazénem jako stín a své rychlosti využívá v jeho nejoblíbenější hře na babu. Je mu těžké uniknout. Dohnat ho lze jen v případě, že ho člověk uhoní jako dugonga. Právem lze naše dva plaváčky označit jako vládce naší vodní a podvodní říše!

Ve vísce Ostrá nedaleko Lysé nad Labem, se nachází středověká vesnice. Je to vyhledávaná zábavná atrakce, kde člověk nejen shlédne, jak se žilo v dobách středověku, kdy všechno bylo dřevěné, ukované ze železa a všude plápolal nějaký ohýnek, ale také si může řadu dávných řemesel vyzkoušet! 

Asi nejjednodušší a nejpoutavější atrakcí ve středověké vesnici bylo rýžování zlata. Člověk hnán vidinou přeukrutného zisku dokázal kroužit vodou a pískem v široké míse hodiny. Musím říci, že když se pak na dně mísy zalesklo pár kousku čehosi, co připomínalo zlato, člověk zavýskl! 

Marťa s Páááťou se do řemesel nikdy dlouho pobízet nenechali. Páááťa se zajímal o věci silácké a většinou ty, se kterými nehne. Hned se hrnul do kovárny. Ani nečekal, až na něj přijde řada, popadl nejbližší kladivo a začal s ním mydlit do kovadliny. Ťuk-ťuk! Překvapenému kováři div nevypadly oči z důlků. Ale nelenil, nažhavil želízko a postupně ho podstrkoval pod Páááťovo zběsilé kladivo a společně tak ukovali malou podkovičku. Moc pěkné!

Marťa mimo jiné zasedl k hrnčířskému kruhu. Paní babička, která řemeslu učila, se pohybovala pomalu, úsporně, ale plynule. Jak se zdálo, že si ničeho nevšímá, opak byl pravdou. Můj tip, že je to ostřílená kantorka, byl správný! A byla to velmi zkušená kantorka. Trpělivě a vytrvale působila na dětské hrnčíře a nenásilnou a poučnou formou formovala nejen ratolest rodičů, ale i vyráběný hrnek. Úžasné!

V areálu středověké vesnice v Ostré je překrásná zahrada. Vzrostlé keře ji rozdělují na několik částí jako velké silné stěny. Někde jsou sešikovány záhonky nejrůznějších bylin jako levandule, máta, meduňka a další. Jinde se například k nebi tyčí ze železa ukovaná rozhledna. Přátelé, celé ze železa to bylo! Zahrady ve středověké vesničce ne nadarmo lákají k odpočinku. Jsou fakt hezké.

Na oběd jsme skočili do středověké krčmy, co byla ve středověké vesnici. Vařili výtečně! Platilo se, světe div se, groši! To je platidlo v podobě mince, které si je třeba zakoupit u vstupu do středověké vesnice. Tímto platidlem se platí všude. Za jídlo i pití, i za lekci nějakého řemesla. Parádní! Akorát je třeba dávat pozor, abyste, když stojíte půlhodinovou řadu na oběd, nakonec měli těch mincí na jídlo dostatek.

Do středověké vesnice v Ostré u Lysé nad Labem nás vzal Marťa. Nedávno zde byli se školou na výletě, a tak se nám stal průvodcem. A Marťa byl velmi dobrým průvodcem. Když zrovna někde nedřepěl u nějakého řemesla a nevyráběl, vždy nás velmi dobře vedl vesincí dál, aby zase někde zasedl k nějakému řemeslu. Tak se nám z obou našich zvídavých kluků na chvíli stali opravdoví řemeslníci!

Každodení dopravu do školy si snažíme zpestřit, co to jde. Když jedeme s Marťou autobusem, je to nasnadě - Marťa se chytne nějakých spolužáků a já v autobuse plném štěbetajících dětí osiřím. Když ale jedeme autem, je to jiná!

Úplně obyčejným sklopením jedné ze zadních sedaček se vytvořil průchod do nákladového prostoru našeho vozidla. To rozhodně nebyl obyčejný průchod. Byl to neobyčejný vlez do bunkru ve vozidle, kam si okamžitě Marťa s jeho kámošem Toníkem uschovali své aktovky. Při jízdě se tvářili velice významně a důležitě, protože jako jediní věděli, co se v jejich bunkru veze. Na parkovišti před školou dokonce mohli bunkrem prolézt a vystoupit z auta zadním kufrem. No, oba kluci byli štěstím bez sebe a hned se ptali, kdy se zase pojede do školy!

Páááťa se na kole naučil jezdit téměř okamžitě. Sice s nástupem na kolo léta otálel, jezdit začal až v pěti letech, ale jen na kolo sedl, hned mu to šlo! Jenže pak přišla jízda do kopce, kde je potřeba se umět opřít do pedálů a zabrat nohama. Na to samovládce Páááťa nebyl stavěný. Proměňovat námahu ze šlapání do pedálů v zážitek z jízdy na kole zatím není jeho silnou stránkou. Velmi důrazně se vyjádřil o své nevoli k fyzické námaze při jízdě na kole a nehynoucí touze užívat si jízdy na kole bez námahy. A jak to dělal?

Seskakoval z kola sice s elegancí Terrence Hilla (italský herec minulého století) vždy, když mu to do kopce nejelo, naštvaně s kolem praštil o zem a důležitě od něj odcházel, jakoby se chystal věnovat jiné činnosti. Když tak učinil na polní cestě uprostřed nedozírného lánu obilí na Jižní Moravě zamýšlel jsem se nad tím, co tady chce jiného dělat? Páááťa je však bojovník. Ke kolu se po rozptýlení své prchlivosti zase vrátil, rád na nějak nasedl a se zájmem se pustil do překonávání překážek, které mají cyklisti tak rádi. A když to pak zase rozšlapal a rozjel a svištěl krajinou, povídal a vyprávěl a radoval se. Inu, ten náš Páááťa, to je prostě jezdec!

Nedaleko městečka Janské Lázně, kde se zrovna zahajovala lázeňská sezóna, je na kopci pod lyžařskou sjezdovkou chata Chudobka. Kromě prima ubytování zde byl v suterénu pink-ponkový stůl, u kterého jsem žasl, jak lze hrát pinec! Marťa (8+ roku) si zakládal na tom, aby se hra nepřerušovala a míček se odpaloval odkudkoli. Výsledkem bylo, že na začátku bylo jedno jediné podání a zbytek byla hra na stole, pod stolem, vedle stolu, hra o zeď, reinkarnace skákání míčku, boj s míčkem v rohu místnosti a podobně. Marťa často naháněl míček jako pobíječ much plácačkou na mouchy kdy na jeden úspěšný odpal spotřeboval asi pět předchozích promáchnutí. Dobré kardio. Při hře s Páááťou (5+ roku) jsem měl pocit, že mne chce zabít. Šil to do mne přes stůl jako švec knoflíky do kabátu!

Ráno v sobotu lilo jako z konve. Fakt hodně. To nám dalo možnost navštívit výstavu permoníků v muzeu v Janských Lázních. Permoník je druh skřítka, tedy trpaslíka. Marťu uchvátily detaily zpracování výstavy, která v mnohém připomínala mravenčí práci tvořitelů modelů vláčků, které má tak rád. Malé postavičky človíčků o velikosti asi tak pěsti chlapáka měly nápadité ošacení, třímaly v rukou miniatury nástrojů jako housle, sekera, hrnec na guláš a podobně. Postavičky byly zasazeny do přírodního prostředí, maskovali se za listím, chvojím či kapradím. Vypadalo to pohádkově!

Páááťu uchvátil vypínač, kterým se dole v podzemí zhasínalo, a pak vítězoslavně odkráčel do dětské herničky, o které prohlásil, že byla na celé výstavě nejlepší.

Avšak pojďme také se zážitky ven do krásné přírody, která v Krkonoších je. Hned vedle chaty Chudobky, kde jsme byli ubytováni, byla, jak tomu Marťa říkal, Tornádová rozhledna. Je to oku lahodící rozhledna ve tvaru trychtýře, který se směrem nahoru rozšiřuje. Rozhledna má bezbariérový přístup, to znamená, že na ní nejsou žádné schody a výstup nahoru vede po zatočeném ochozu. Je to jako jít po chodníku do kopce, akorát jdete pořád dokolečka. Sezhora, z výšky 41.5m, je pak krásný výhled nejen do korun stromů krásné přírody, ale i do okolí na vrcholky nejbližších kopců a přilehlého údolí. Rozhledna má dát především možnost nahlédnout do korun stromů, což splňuje do puntíku.

Srdcervoucím hitem naší návštěvy Krkonoš byl náš nový domácí mazlíček Ňufík. Je to králík, co ho taháme pořád s sebou a co mi ohryzal zvukový kabel ke kombíčku na kytaru. Nově mi prokousl obal od čtečky elektronických knih. Lásku k němu chovám jen s výrazným sebezapřením, přesto ho mám rád. Na pohled je pěkný, na omak příjemný a na vystavování ideální. Srdce přihlížejících si získává snadno. Kamarád Martin z party, se kterou jsme na chatě byli, měl psa, takovou základní verzi vlka, a říkal, že také jemu se náš Ňufík líbil! Vždy, když ho viděl, tak se oblizoval a byl k neudržení. Tak tak jsme se všichni měli na chatě u Tornádové rozhledny.