Web pro zábavu

Páááťa ztratil přehled nad dopravní situací za volantem svého domácího plastového autíčka. Jde o namakaný stroj červené barvy, který je hnán vpřed odrazy jezdce. Plynulé jízdy se u něj člověk tedy dočká jen stěží. Trable přišly při přejíždění nizoučkého prahu na hranici kuchyně a chodby. Menší práh snad už neexistuje. Přesto Páááťovi vyšel přískok tak, že se spodní okraj přední části vozítka zasekl o práh, no a zbytek už byl let lovícího tygra s rukama nohama do všech stran a oči na stopkách. Páááťa se s plácnutím natáhl na studenou dlažbu chodby, jak široký tak dlouhý. Bác, křáp, ojo-joj!

Páááťa nechal při dopadu ruce podél těla. To se tak obvykle nedělá a každý ví proč. Pád Páááťa utlumil nosem, ústy - no prostě šel na držku. Z nosních dírek mu prý valila rudá krev proudem. Huba se mu nafoukla nejen dotčením nad nespravedlností světa, ale i otokem. Vypadal jako čerstvě vylíhnutý syn nějakého super bouráka, který je zvyklý hubou třískat do betonové zdi. Byl to strašidelný pohled. Domluvili jsme se s Páááťou, že to takto už dělat nebude. Že se na to pak nedá dívat.

Dost dobrý kámoš Leoš mi věnoval 2 skládací metry. Protože už mám v životě všechno změřené, půjčil jsem je našim dvěma klukům. Marťa mi pohotově sebral skládací metr z ruky, ještě jsem ani neřekl: “Na!”. Hned byl pánem situace! Skládal a rozkládal měřidlo, dělal obrazce a hned to ohl tu a támhle. No, šel do toho jak se říká pohlavě. že by něco měřil, ani náhodou! Ale radost ze skládacího metru měl!

Páááťa také neotálel a když viděl, že se nabízí k prozkoumání i druhý metr, také nezaváhal a skládací metr si vzal. Bedlivě sledoval staršího brášku, jak s metrem obezřetně manipuluje, jak to ohýbá a jak vytváří geometrické obrazce. Za zoufalého kvičení se rozčiloval, že jeho skládací metr asi nefunguje, protože mu něco podobného nešlo. Aby také, natahoval to jako tahací harmoniku. Že se skládací metr skládá, a proto se tak také jmenuje, tak na to vůbec nepřišel. Inu, Páááťa je ještě na tak velké měřidlo moc malý. Bylo nabíledni, že takovým způsobem udělá ze skládacího metru akorát kůlničku na dříví, než geometrický obrazec. Bráno doslovně, dostal by se dál, než Marťa s obrazcem domečku s komínem!

VšechnyBác a HeHeHé, náš druhorozený syn Páááťa (1+ roku), je vděčný za každé pohlazení. Že by se sám emočně rozdal a citově vylil, to ne. Až dnes!

Páááťa je jako pytlík. Je plný nejrůznějších nálad a nápadů, které se z něj řinou do okolí. Kliďánko za váma přijde s líbezným úsměvem na tváři, takže by se člověk skoro až rozplynul dojetím a štěstím. Nikoliv však my z rodu Modl, chrabří a ostřílení rodičové. Dobře s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou víme, že líbezný úsměv na Páááťově tváři je jen maskovací pozlátko zkázy a hrůzy, co následuje. Páááťa totiž s líbezným úsměvem na tváři přijde, chvilku počká a když se nic neděje, nabančí ti hlava nehlava. Jeden ani netuší za co?

Ovšem není to necita. Když vidí, že do tlučeného již více nenamlátí a že tento skomírá na pokraji života a smrti ubit ročním děckem, přistoupí k halekajícímu a něžně mu udělá malá-malá. Pohladí torzo mučedníka po zbytku cituschopných částech těla a dožaduje se obnovení zmrzačených tkání organizmu, se kterým by si chtěl hrát.

Když jsem se pracně vykřesával po jedné z dalších mlátiček, kterou mi Páááťa uštědřil, tu ke mně ten citlivý necita přistoupil a dal mi pusinku! Jééé. To bylo jako živá voda. Skoro jsem si říkal, že pro takový kousek něhy bych se nechal bít třeba každý den!

Na každý dotaz, kterým se pátrá po strůjci toho či onoho, Marťa pravidelně odpovídá hlaholným: “Páááťa!”. Páááťa, duše čistá, žádnými návyky nezkažená, je radostí bez sebe, když se o něm mluví. Inu, děcko. Vždycky radostně přitaká a hlásí se svým zvučným: “Jááá!” aniž by tušil, k čemu se vlastně hlásí a zavazuje. Často to není ani on, po kom se pátrá a kdo za danou věcí stojí.

Co se zásluh týče, o ty se Marťa rád přihlásí. Často se umí přihlásit i zpětně poté, co správně rozezná, že se nehledá viník trestuhodného činu, nýbrž hvězda roku. Když je s něčím na vině Páááťa, je tento nejmenší z rodu Modlů vyloženě rád, že jsme jej odhalili. Když se to vezme kolem a kolem, tak v první chvíli za všechno může vždy a pouze Páááťa. A je jedno, o co jde.

U Mlčechvostů, což je vesnice u řeky Ohře, máme vyhlédnutou trasu pro krátké nožky našich rodosvišťů. Turistickou značkou lemovaná cestička vede podél železniční trati dost frekventovaného koridoru, takže si na své přijde každý milovních železniční dopravy. Mám pocit, že máme takové týpky v rodu hned dva, tedy Marťu (4+ roku) a Páááťu. Vlivem častého sledování dění na železnici ať již venku či na YouTube internetovém kanálu mám pocit, že se zalíbení v železniční dopravě začíná rodit i ve mně!

Nesl jsem si tou cestičkou mezi hvozdy u železniční trati spokojeného Páááťu za krkem, jak tomu bývá, když jeho nožičky jsou příliš krátké na to, abychom někam vůbec došli. Zničeho nic mi začal Páááťa otáčet hlavu kolem dokola, jakoby chtěl jít přesně na druhou stranu. Přestože mi rval hlavu kolem dokola jak zloděj zlato, obracel mi nosní dírky naruby a vytahoval oční bulvu až za nervová vlákna, signálu jsem nedbal, protože mi nedával smysl. Páááťa sice často pootáčí mou hlavou, aby změnil směr pochodu, ale vždy to bylo jen o pár stupňů vpravo či vlevo, nikdy na druhou stranu. Až dnes!

“Ko-o! Ko-o!” provolával Páááťa při mém výkrutu hlavou. Na poslední chvíli mi to došlo, takže jsem se zezadu blížícímu cyklistovi stačil vyhnout. Záhadou mi zůstalo, jak se Páááťa o kole dozvěděl, jak ho vůbec viděl a jak ho napadlo mi to takto správně zvěstovat? Normálně mi říkal: “Táto, pozor, kolo!”

Páááťa je výtečný adept na člena do hudebního sboru, obor trubka. Je totiž trumpeta! Nastoupí na Marťu a plácne ho, jakoby se nechumelilo. A už to lítá. Marťa je bouchnutím nejdříve zaskočen. Bylo zrovna krásné ráno, všichni jsme vstávali z postelí a jen málokdo si uměl představit, že by se chtěl někdo tak brzy po probuzení bít. Se svou reakcí se Marťa dlouho nezdržel a v dost zažitém sledu útok pohotově vrátil. On se jen tak tlouci nenechá, o tom žádná. Jeho šťouchnutí je ránu jako z děla. Páááťou to otřáslo jako osikou. Byla to učiněná devastace robátka ratolátka. Přihlížející okamžitě tonul v emocích a stavěl se na stranu utlačovaného prcka, navzdory tomu, že to právě prcek celé vyvolal. Emoce jsou až příliš často zrádné.

Obvykle se Páááťa rozbrečí a tím získá pozorovatele zcela na svou stranu. Z bitého je nakonec štvanec a vyvrhel. Je to neférové, jen co je pravda. Marťa je následně označen za hulváta světa a nespravedlnost světa klíčí a žene do květu. Hrůza! Ne však dnes. Páááťa sice natáhl a už to vypadalo, že se rozbrečí na celé kolo, ale kde ty věci. Zadržel to v sobě, šel a plácl Marťu znovu. Marťa v té chvíli už neznaje bratra pohotově útok vrátil s razancí jemu vlastní. Tedy zase rána jako z děla. Páááťa div neposkočil a neupadl. Slabší povahy v přihlížejícím publiku omdlévaly. Marťa po uštědřené ráně vyklidil scénu. Těžko říci, jestli to byla taktika, nebo prostě neměl o další potyčku zájem. Prostě šel pryč. Jenže Páááťa se zase zapřel a šel ho praštit potřetí! Normálně se rozhodl, že ztluče bráchu!

Páááťa se protáhl kolem konferenčního stolku v kulturní místnosti tety Andy v Německu jako bacil kolem lékárny, tedy rychle, svižně a lstivě. Krátkým, téměř nenápadným pohybem se zmocnil bezmocně ležícího mobilního telefonu. Ležel tam položen jen tak na chvíli, na moment, že si ho majitel zase vezme, aby mu ho nějaké děcko nerozbilo. Nepodařilo se. Páááťa mobilní telefon uzmul a ihned zkusmo ocucal. Protože je mobilní telefon v ideálním případě zařízení bez chuti a zápachu, nebylo co dalšího chuťově zkoumat. Páááťa mobil zahodil krátkým prudkým pohybem kamsi za sebe. V tom pohybu byla tuna pohrdání a možná i odporu vůči odhazované věci. Takové zhnusení si telefon ani nezasloužil.

Mobilní telefon křápl tupě na dlážděnou podlahu a zůstal nehnutě ležet s pavučinou dvou milionů prasklin vybíhajících z pravého horního rohu až do poloviny zobrazovací plochy. Telefon sice fungoval, ale byl na odpis. Bylo na něm prd vidět. Pantáta od mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, prohlásil, že už nemůže ani přijmout hovor, jak na to přes prasklé sklo nevidí. Mne pavučina na mém mobilu mrzela hlavně proto, že sám bych si mobil takovým způsobem těžko zdevastoval. Páááťa to měl za vteřinku. Prostě a jednoduše nám roztřískal mobily!

“Dělá to schválně a testuje, co vydržím!” odhalila znepokojení maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Páááťa ji prý kouše, tahá, štípe, utíká jí a přes rameno se potměšile, pobaveně, se zájmem a potěšením přesvědčuje, že je sledován, následován a pronásledován. Prostě tu naši maminku prohání, jen co je pravda!

Páááťa, kterému svět propůjčil rysy andělíčka pacholíčka, je roztomilý na pohled a má jakousi přirozenou auru ochraňující ho před výchovným úderem. Řádné výchovy řádu a disciplíny se tedy v rodu chápou jen jedinci extrémně zdatní a vyspělí. Ti ostatní bláhově věří, že se s ním domluví. Přeji jim to. Zatím marně, ale vytrvale. Vesměs se tedy na Páááťovi střídáme doma všichni. Starší bráška Páááťu tluče a otlouká jako píšťaličku, protože jako člen orchestru, tedy trubka, nemá ani tucha, že Páááťa ještě není myšlenkově tam kde on a pramálo rozumí, proč je otloukán a utlačován. Naopak s námi, rodiči, Páááťovi vše díky osvětě a neustálé komunikaci dochází. Protože je buď prudce inteligentní, nebo další člen orchestru, tedy druhá trubka, zahrává si s představenými pravidly a příliš často testuje, jsou-li stále ještě v platnosti. No prostě, dělá to, co nemá. Když už dlouho dělá to, co má, začne dělat to, co nemá, a tak pořád dokola. Osobně se domnívám, že testuje mantinely. Tímto mu do budoucnosti vzkazuji, až bude tyto řádky jednou číst jako uvědomělý a rozumný muž, že tady ty mantinely jsou a budou.