Web pro zábavu

“Je to vysoko na nebi, je to kulaté a žluté a hřeje to. Co je to?” nasadil jsem na Marťu docela jednoduchou ale dost dobře podanou hádanku. Marťa se dlouho nerozmýšlel a vypálil na mne správnou odpověď. Sluníčko! O další hádání následně již neměl zájem. Zřejmě mu mé hádanky přijdou příliš trapné, přízemní a jednoduché.

Hádankami doma docela žijeme. Když se to vezme kolem a kolem, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, je pro mne jedna velikánská hádanka. Ale to platí vesměs pro všechny manželské svazky odnepaměti. Netřeba to více studovat, ani měnit. Esem na zadávání hádanek u nás doma je ale náš malý Martin. Inspiraci si bere z webu raubir.cz, který jsem pro něj a pro jeho mladšího brášku vytvořil. Krátce slovy popíše cosi, co může být zároveň ryba, nosorožeč či parní válec a s neskrývaným nadšením zahlásí: “Co je to?” Marně pak na něj chrlíme odpovědi. Rušíme ho přitom při bádání, co vlastně zvolí jako správnou odpověď...

Páááťa je přílepník. Rád se na někoho přilepí, nechá se unášet v hřejivé náruči, ze které si diriguje, kam se půjde, kam se nepůjde, co se dělat bude a co se dělat nebude. Když není po jeho, čumákuje jako vyoraná myš. Když ho teplá náruč odloží, bulí jako malé děcko tak dlouho, dokud nejde kolem nějaká další hřejivá náruč.

“Jak se tak na mne zase hrnul, zakopl, zapomněl před sebe dát ruce a…,” popsala soucitně druhorodička, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Zakuckávala se přitom smíchy, jak měla scénu stále před očima. Uznávám, že jsem se uhyhňl také. Páááťa prý křápl jako poleno rovnou na obličej. Na ten jeho, pochopitelně. Co následovalo si umí každý rodič představit. Nejdříve to bylo překvapení, pak shledání, že to bolí. Následně došlo k nasání obrovského množství vzduchu do plic, aby tento hnán přes hlasivky pomohl vyjádřit roztrpčení děcka nad celou událostí. Páááťa se prostě rozbrečel. Zarmoucen byl i jeho nosík, který to schytal jako kanec na komoru. Krvácel. A to byl den, kdy Páááťa poprvé v životě prolil svou vlastní krev.

Když má Marťa náladu, řinou se z něj proslovy, výrazy, věty a moudra, že by jeden nevěřil! Když náladu nemá, vyskakuje z něj staccatově superkrátké “Ne!”. Je krátké jako psí pšouk a ostré jako psí štěk. Když se člověk doptá na zopakování vyřčeného, zasype ho Marťa odpovědí “Ne!” s kadencí samopalu. Ovšem, když náš Marťa náladu má, pak je to pohádka!

“A-oj Páááťo! Máš?” hučákuje Marťa na svého mladšího brášku vždy, když má Marťa náladu a Páááťa se se svým doprovodem vrací v kočárku z procházky po venku. Páááťa na brášku Marťu vždy nevěřícně koulí oči. Jeden by řekl, že je to proto, že Marťa dost hodně zkracuje svá sdělení. Aby ne, Marťa z nich často vypouští tu slova, tu původní smysl. Slůvko “Máš?” umí intonačně zhoupnout jako na houpačce tak, že posluchače smysl řečeného nemine, ale i tak si publikum zaslouží plnohodnotné sdělení “Jak se máš?” už jen pro krásu jazyka a kouzelnost komunikace jako celku.

Marťova stále se zlepšující motorika, ruku v ruce se zájmem o manuální práce, tvorbu a činorodost vyústily ve vytvoření slabé desítky tanků. Neprůstřelné pancíře byly z plastelíny, děla ze špejlí. Než se milující dozor, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, nadála, stála na hlavním stole v kuchyni tanková divize! Tanky vrtěly děly na všechny strany kolem dokola jako sova, když neví která páčka, a rozhlížely se po soupeři, kterého by rozstřílely na cimprcampr.

Již dostatečně užaslá Marťova maminka Táňa žasla ještě více, když důvtipný Marťa vyčlenil jeden z tanků, přisunul jej po stole k mamince a krátkým, univerzálně dorozumívacím pokynutím hlavou ji vyzval k tomu, aby se s tankem jala klást odpor. Osamělému tanku při pohledu na sešikovaný zbytek tankové divize strachy vytekl olej a ke střelbě se neměl ani náhodou. Táňa chtěla pomoci, ale zahajovat mírová jednání důraznou výtkou, že je soupeř v přesile, a že to není fér, rozesmívá dobyvatele od rané historie lidské společnosti. Marťa, určitě značně pobaven, jako ta historická hromada vojevůdců, co vždy všechno dobyli, vytáhl na bitevní pole jeden tank ze své divize. Zbytek chytře nechal v původní palebné formaci. Navenek to vypadalo jako férový boj tank proti tanku, ale známe historii, že ano. Vždy je v záloze plán B, aby férový přístup boje nestál v cestě za vítězstvím. Kam ten lišák Marťa na takové strategické plány chodí? Historie našeho rodu se o tom již nezmiňuje, ale myslím, že jako první vystřelil osamělý tank naší maminky Táni. A tak začala první tanková bitva v haciendě našeho rodu...

Marťa je superpracant. Není rukodělné činnosti, ke které by se nepřidal. Do spolku dobrovolných pomahačů skáče jako blecha do kožichu. Hlásí se do služby málem dříve, než se rozhodne, že se bude něco dělat! Osobně jeho horlivost připisuji na vrub nehynoucí touhy po vzdělání a největšího hnacího motoru lidstva - zvědavosti. Ve značné míře to má jistě po mně. Navrch má určitě i trošku od mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni. Ta je také občas dost zvědavá.

“Můžu taky?” vykřikne Marťa, když se jde něco dělat. Jeho horlivost a okamžité zapálení pro věc, tedy naprosto ideální charakterové vlastnosti spolupracovníka, jsou degradovány minimálním smyslem pro systematický přístup a pochopení principu jako celku. Z výšin idealismu padá pracovník Marťa dolů na úroveň zdravého děcka přesvědčením, že vykonávaná činnost se má dělat, jak řekne on. Vše ostatní je špatně a je třeba to okolí jakkoliv, hlavně za každou cenu, sdělit. S Marťou u ruky se tedy dají dělat pouze věci, které buď nejde rozbít, pokazit či dělat jinak, nebo na kterých vůbec nezáleží. Marťa totiž dokáže vymyslet nevymyslitelné i při natírání bílé zdi bílou barvou!

S Marťou u ruky jsme v posledních dnech udělali kus práce. Příkladem je vyřezání letos již třetí dýně! Ty dvě předchozí shnily ještě před Halloweenem. Ta poslední naopak nechce shnít vůbec! 

Malovali jsme bílou zeď bílou barvou. Nenatřeli jsme skoro nic, ale zato jsme vypotřebovali veškerou barvu! Kouzlo? Nikoliv - Marťa! 

Zahlazování zasádrované zdi zůstalo bez patálií. Marťovi se nepodařilo vydržet cukat smirkovým papírem v trapných pohybech sem a tam, takže mi to nechal. Naopak u zatloukání neviditelných obrubníků v zahradě ho jal pocit, že zatloukací kolíky musí být v každé díře pro ukotvení. Tahal se se mnou o poslední kolík tak dlouho, až jsem mu ho nechal. Protože jsem v rodu alfa samec já a ne on, lstivě jsem si počkal, až ho zaujme jiná činnost, kolík jsem si vzal zpět a zatlouhl ho do země na tři sáhy, že ho už nevytáhnu já, natož Marťa. 

Navážení mulčovací kůry Marťu bavilo, protože se u toho nenadřel, přestože byl s kůrou neustále ve styku. 

Při doplňování vody do ostřikovačů rodinných povozů (aut) ho nějaké doplňování vody do ostřikovačů vůbec nezajímalo. Dělali jsme to v přítmí garáže, kde si se zájmem svítil svítilnou na všechno a všude, hlavně tam, kde jsem svítit vůbec nepotřeboval. Díky Marťovi tak umím dělat spoustu věcí i potmě a často i bez nástrojů k tomu určených, protože to jsou první věci, co mi Marťa brává z ruky. Takový je to pracovník! Na co dosáhne, za to vezme!

Když jsem se dozvěděl o masově vyhledávané pochutině s názvem Včelí úly, což je vánoční sladkost z čeledi cukroví, zadoutnal jsem zájmem o téma. Jasným plamenem zájmu o přípravu takové pochutiny jsem vzplál až poté, co mi přišly poštou objednané formičky Včelích úlů. V předvečer toho dne to všechno začalo.

Nakoupil jsem ingredience, bezpečně si osvojil recept, umyl ruce mně i zbytku rodu, vysmýčil kuchyni a pustil se do díla. Až sem bylo všechno jako z dokumentárního filmu o lidovém úspěchu.

“Můžu taky?” přisvištěl odněkud Marťa a v mžiku si přisunul židli ke kuchyňské lince, protože věděl, že nikde jinde se připravované dílo dělat nebude a tudíž bude zaručeně ve středu dění. A byl! Bláhově jsem si sliboval, že mu budu dávat jen nepokazitelné úkoly. S údivem jsem postupně zjišťoval, že žádný takový není, nebyl a ani nikdy nebude!

První skrupule přišla již při odměřování 160g piškotů. Marťa nechápal míru a zastával se obsahu sáčku s piškoty, že v něm ještě nějaké zbyly a že je to špatně, když někde něco přebývá. Než jsem se shýbl pro jeden z piškotů, o který jsme se přetahovali a spadl na podlahu, nechal Marťa na kuchyňské lince explodovat pytlík s moučkovým cukrem. Vzpřimoval jsem se zpátky ke kuchyňské lince s pocitem, že sněží. Marťa se nejistě usmíval a snažil se vyčíst z výrazu mé tváře, jestli to, co udělal, je dobře, nebo ne? Zachoval jsem chladnou tvář, což byla chyba, protože Marťa se jal ze mne vyrazit reakci tím, že jako alespoň naleje mléko. Na tom se nedalo nic zkazit, usrkával jsem ho při vaření z hrnečku, který byl přímo před Marťou. Slibovalo to pár vteřin volna na přemýšlení, co dál. No, jak říkám, neexistoval úkol, který by nešel zkazit. Tento byl jeden z nich.

Marťa se srdečnou radostí uchopil krabici s mlékem a lil. Jenomže ne do hrnečku, ze kterého jsem usrkával, ale do misky s odměřeným moučkovým cukrem! Slabých 200g moučkového cukru zalitého litrem mléka je dost pekelná směs, aby se z toho dalo něco udělat. Mléko se stalo tak cukrem nasyceným roztokem, že se v něm část curku už ani neobtěžovala rozpustit. Chuťově šlo o přeslazené Salko, něco jako kostka cukru navlhčená kapičkou mléka. Šlo o výborný životabudič pro fyzickou námahou vyčerpané tělo, žel žádný takový padlý sportovec se zrovna v dosahu nenacházel. Marťa na mne opět pohlédl dětsky rozpačitým pohledem a dychtil po pochvale. 

“Přece nebudeme brečet na rozlitým mlékem,” uchichtl se můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, zaběhla za dveře do kuchyně, aby ji nebylo vidět a slyšet, a tam propukla v bohatýrský smích hnaný ze srdce i paty. Je to charakter, ta moje ženuška. Já ji za těmi dvěřmi dobře slyšel.

Poslední zápich se Marťovi podařil, když jsme do směsi na těsto dosypávali kakao. Ten kluk prostě nemá cit pro míru! Dvě lžíce kakaa nás stály čtvt krabičky kakaa! Dříve se mi Marťovo sypací počínání zastavit nepodařilo. Chraň bůh, aby námi uplácané těsto na Včelí úly bylo mirstrnně lahodné. V takovém případě by bylo totiž supr trupr těžké zopakovat pracovní postup, protože díky Marťovi padaly do díže potřebné ingredience ve zcela náhodných poměrech. Ačkoliv, s Marťou by se nám to možná zopakovat podařilo…

Při přípravě těsta na Včelí úly pomáhal především Marťa. Zatímco já dělal vše pro to, aby se dílo podařilo, Marťa se zasazoval o to, aby byly použity veškeré ingredience a to nejen početně ale především množstvím. Při pohledu na litr mléka a kilo moučkového cukru  z toho nejednoho zkušeného kuchaře polije studený pot. 

Dorozující Páááťa (0+ roku), nejmladší z našeho rodu, na nás hulákal ze své pozorovatelny usazen v dětské stoličce. U něj člověk často neví, jestli se raduje, nebo nám hrozí. Každopádně u toho soustavně huláká, takže ho byl při našem kutění plný dům. 

Moje Táňa je zlatá žena. Nechala mi kuchyni i kluky na starost a odběhla si zaběhat. Moderní muž, který si potřebuje vyzkoušet nový recept, nemůže mít větší štěstí. Myslím to upřímně a doslova. Vše šlo podle mého plánu, mělo vysvětlení a kuchyně ve stavu jako po výbuchu přeci není nic, co by se nedalo vrátit do původního stavu, že ano? Když se Táňa vrátila z běhání a vypočítala, co všechno jsme stačili za těch dvacet minut v kuchyni a z kuchyně udělat, už jsem si tak jistý s tím návratem do původního stavu nebyl. To je zajímavé, jak vám může jiný pohled na věc často změnit názor! Ale nikdo není dokonalý. Táňa při svém výpočtu následků a ztrát, a měla v tom všem pravdu, to jo, ale přeci jen zapomněla na tu dost tmavě hnědou hroudu těsta nepravidelného tvaru. Šlo o skvost a exponát, neboť to byl výsledek našeho snažení. Cíl, kterého jsme s našima klukama dosáhli. Bez bázně a strachu jsme pro něj neváhali obětovat celou kuchyni. A zítra, přátelé, z toho těsta budeme formovat ty bájné a legendami opředené Včelí úly. To teprve budou výsledky! Jen aby šla Táňa zase běhat...

U Marti ve školce se pořádala malá dětská Halloweenská párty. Děti měly přijít v nějakém vhodném kostýmku. Marťova maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, pořídila pohledný a fantastický obleček v podobě překrásné dýně. Marťa ho měl doma v předvečer před událostí přibližně vteřinu. Pak jej popadl zhoubný démon a Marťa ze sebe obleček serval tak rychle, jak jen to šlo. Vyhlídky na pěknou besídku v kostýmcích ve školce byly mizerné. Chtělo to něco vymyslet. Nějakou fintu. A taky že jo!

Kostýmek dýně mi nešel k pleti ani k charakteru a už vůbec nebyl mé velikosti. To, co si Marťa oblékl na trup, já dostal tak maximálně přes hlavu. Pokus s tím, že když ke kostýmku citově přilne táta, syn se tím nechá inspirovat, byl nejmizernější ze všech pokusů toho dne. Ale jsem alfa samec rodu, nedal jsem nikomu nic zdát a svou roli v celém příběhu sehrál až dokonce s úsměvem a nadšením, že já jsem to pravé tělo pro kostýmek halloweenské dýně. Úspěch byl zaručen. Marťa, vida jak si v kostýmku jeho dýně lebedím, po mne skočil jako ratlík po deseti deka turistického salámu a už to ze mne strhával. Sám si do toho vlezl a sám si zalebedil. Jako táta. Byl z něho rázem dýnový kluk!

Kuloáry zmiňují, že Marťův kostýmek dýně byl natolik působivý, že se k Marťovi na fotkách přidal jeho do nedávna úhlavní nepřítel, nekamarád a rival, se kterým si dávali ustavičně do držky, pouliční kámoš Toník v kostýmku krokodýla. Jak je vidět na fotografiích, jejich přátelství je nyní nehynoucí, jak se dá usuzovat z pevného servření rukou na každé fotce, kde tito dva výtečníci jsou spolu!