Web pro zábavu

Děd Vševěd, takový ten světoznámý předskokan či demo verze Google vyhledávače, v tom byl zcela nevinně. Páááťa ho vlastně ani skalpovat, tedy zbavit vlasové pokrývky čítající hustou kštici tvořenou třemi vlasy, nechtěl. Žel, nešlo to jinak. Jak za to Páááťa vzal, byly Tři zlaté vlasy Děda Vševěda v čudu!

Ti, co dávají pozor na malá a velká písmenka ve větě a pamatují si ze základní školy jejich význam, již určitě tuší, že Páááťa ani nenašel Děda Vševěda, ani se mu nevrhl na lysohlavou škebli, tedy kebuli, chtěl jsem říci hlavu. Nechal jsem ho listovat obrázkovou knížkou s pohádkami pro děti a liboval si, jak je to během mé služby a dozoru hodné děťátko koťátko, že si listuje a nezlobí. Když tu náhle křís, škub a trh. Kniha sípala bolestí a byla na cáry! Páááťa byl překvapený, já byl překvapený, Děd Vševěd vystoupil z knihy na třech vytržených stránkách a doplnil náš klub překvapených na užaslé trio! Od té doby já koumám, jak přesvědčit Děda Vševěda, aby se vrátil do knihy a Páááťa klečí v rohu na hrachu, protože trhat knihy se nemá!

Hrstka nejvěrnějších, kteří by si pro záchranu naší haciendy klidně vymontovali vlastní vodovodní baterii, aby nám ji dali, nám ji nedali. Koumák Honza neváhal a přicházel s nápady, jak protékající vodu zastavit nástroji a způsoby z dob, kdy nebyla instalateřina ještě ani v plenkách a nikdo z jeskynních obyvatel neměl ani tucha o účincích tlaku vodu v potrubí. Honza se mnou navázal vidoekonferenci a prostřednictvím kamery mého mobilního telefonu dychtivě přihlížel, jak se jeho nápady promítají ve výrazu mé tváře. Zatímco jsme se bavili, řehnili a vtipkovali, voda dál nepříjemně protékala do vany a na chodbě vlhla zeď. Události nabíraly spád. Neblahý spád.

Visel jsem zrovna s kleštěmi zvanými bleskovky na vodovodní baterii. Pral jsem se s ní jako krvesaj či upír s první obětí. Přetahovali jsme se o to, jestli povolím zatuhlý závit nebo ne. Chtěl jsem se znovu pokusit o vyčištění těsnění v baterii. Občas to v podobně kalamitních případech pomůže. Po prvním čištěn jsem závit dost zatáhl, tak jsem teď měl co dělat, abych to zase povolil. Na čele jsem měl krůpěje potu o velikosti mexických fazolí a na zádech se mi slévaly stružky potu do spletitého řečiště amazonské delty. Pomalu mi začínaly docházet nápady a na obzoru se rýsovalo nejrsabáčtější řešení všech domácích kutilů - objednání pohotovostní servisní služby. A v tom zazvonil zvonek u dveří a hluboký hlas zvěstoval, že nám veze novou vodovodní baterii!

“Kdo to je?” neubránil jsem se překvapení. Sice jsem myslel na kde koho, kdo by nám mohl první den po Vánocích pomoci, ale že bych intenzivní myšlenkou na instalatéra jednoho přivolal, tak to se mi ještě nestalo. A přitom před naším domem skutečně jeden takový instalatér stál! V ruce třímal zbrusu novou vodovodní baterii a ve tváři měl výraz zabijáka, který bez jejího namontování neodejde. Ten týpek vypadal fakt drsně! Byl to švára našeho rodinného kamaráda Leoše. Instalatér. Tvářil se, jakoby ho k nám Leoš poslal pod pohrůžkou smrti. Instalatérovi nabíhaly žíly na krku i na čele a v kapse se mu mrskal nastartovaný hasák, další ze speciálních typů kleští. Instalatér s ním dokáže divy. Zabiják také. Novou vodovodní baterii jsme si nechali namontovat víceméně v sebeobraně. Ještě jsme za to poděkovali. Jestli byla naše trampota s vodou výsledkem šprýmů letošního Ježíška, pak se mu to fakt povedlo. V takovém případě byly naše Vánoce nakonec šťastné a také hodně vodoinstalatérské! 

Leoš je machr. A ten jeho švagr s výrazem instalatérského zabijáka také!

Dle výsledků nedávno zveřejněného hodnocení ze školky je Marťa jasným adeptem na jednoho ze dvojice Pažout a Horáček. To jsou všem dětem známí repetenti ze 3. bé z příběhů Macha a Šebestové. Prostě dle hodnocení propadl. Přeskočit čáru - neumí. Složit puzzle ze čtyř částí  - neumí. Obléci si tričko - neumí.

Marťa skáče jako klokan přes čáru či jámu. Do jámy navíc umí skočit i padnout pohlavě! Puzzle skládá výhradně ze 32 a více dílků. 4 dílné puzzle ho nejenže nebaví, ale rozčiluje svou jednoduchostí. Když spěchá ven, nikdo ho při oblékání nepředběhne! Takže kde vzal ve školce tak mrzké hodnocení? Vysvětlení bylo jednoduché. Když se Marťovi něco nehodí, nebo to nechce dělat, všiml si, že funguje oznámení: “Neumím!”. Zřejmě se to osvědčilo ve školce. Doma na jeno neuím reagujeme se zvýšeným zájmem o provedení zájmové věci či činnosti, která je nakonec provedena ať činitel, tedy Marťa, umí, nebo neumí.

Do nedávna měl Páááťa v puse pouze osamělý zoubek ve přední části spodní dásně. Šlo o univerzální nástroj dětské moci. Kdyby byl Marťa had, byl by to parádní jedový zub, kterým by ochromoval všechno, do čeho by se zakousl. Z pohledu mechanika opravny motorových vozidel byl zoubek umístěn v ideálním postavení pro páčení. Jako otvírák na lahve by byl Páááťa nepřekonatetlný!

K tomuto osamělému průkopníkovi Páááťova chrupu se začínají klubat na svět další zoubky. Prořezávají se dáničkami dítěte ve dne v noci a sužují Páááťu otravnou, vytrvalou a nekončící bolestí, které se nedá utéci a ze které se nejde vybrečet. Trpělivě snášíme příkoří seslané na náš rod a v noci slyšíme úplně všichni zuby růst!

Adept na repetenta nejútlejšího věku, tedy ten, komu hrozí opakování ročníku již ve školce, hladce překonal očekávanou laťku schopností a dovedností. Zatímco školený personál výchovného zařízení ve školce přihlížel Marťově neschopnosti, neškolený rodinný ansábl shledal tohoto jedince zcela schopným!

“Nahatý, nahatý, od hlavy až po paty!” provolávali jsme s nejmladším z rodu Páááťou (0+ roku) a řehnili se Marťovi, jak zcela bez ošacení poskakoval po gauči a předváděl se. U jeho nohou ležela veliká výzva - oblečení do školky. Dětské šatečky byly vyskládány pečlivě v pořadí, v jakém by je bylo dobré oblékat. Například slipy první, a tak. Poskakováním po gauči tyto šaty Marťa zcela promíchal. Buď si pořadí svého šatu pamatuje, nebo mu na něm vůbec nezáleží.

Za hlaholného povzbuzování maminky, mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, a rodové babičky Haničky z Hodonína, Marťa oblékal jeden díl svého ošacení za druhým. Vysoké sázky byly vypsány na ponožky, takové to bavlněné střívko na chodidla. Přihlížející pokládali oblékání této části svršků za nejnáročnější. Marťa po navlečení ponožek, s čímž neměl větších problémů, žasl, nad čím přihlížející žasnou, když navlékání ponožek je taková trivka? Marťa sklidil bouřlivý potlesk. Dnes se poprvé, zcela sám a dokonce s dost velkým nadšením, převlékl z pyžama do školkového oblečení!

Nedávno zděckovatělá naše mamka Hanka vstoupila do historie příhodou s kočkou. Žádnou sice neviděla, ale přesně věděla, jak byla veliká a jakou měla barvu! Při dlouhodobějším pobytu mezi dětmi, o které se nám stará, a za to jí patří obrovský dík, si nemůže jako opatrovatelka dovolit nedržet s dětmi krok, nevidět a nevědět. Co nezachytí zrak, vykryje fantazií. Přesně, jako děti. Není na tom nic špatného dokud člověk umí na konci šichty ze své dětské role zase vystoupit a stát se znovu dospělým. A zde přišlo to zaškobrtnutí!

Trasa naší odpolední vycházky po okolí zahla nahoru do kopce do lesa. Marťa nic nenamítal a odhodlaně kráčel vpřed. Kočárek s druhorozeným předákem rodu, malým Páááťou (0+ roku), vesele poskakoval po terénních nerovnostech, neboť kloudné cesty nahoru na kopec nebylo. Zezadu, kdesi z ocasu našeho peletonu, zahučela mamka Hanka sérií zjištění, která výstup na kopec čininala doslova neproveditelným!

“Tady není žádná cesta!” úpěla naše mamka Hanka. “To je strašný krpál! Už je tma!” Jeden by žasl, s čím vším našem mamka nepřijde, aby na kopec nemusela! Na kopec vedla úhledně vyšlapaná stezička, po které jsme kráčeli jako provazochodec v jedné stopě, ale šlo to výtečně. Mírné převýšení bylo nezbytné, aby se dalo vůbec hovořit o nějakém výstupu. Ale krpál, to bylo značně nadnesené. A tma? Přátelé, bylo vidět na míle daleko a každý z nás házel stín! Jestli ta naše mamka Hanka nechytla přirozený odpor k jakémukoliv nápadu od malého Marti. On také na všechno říká: “Ne-e, na kopce né!” a stejně pak mašíruje jako první vzhůru za dobrodružstvím!

Páááťa jásal radostí. Svět z výšky kousek pod stropem ještě neviděl. Viděl, co neviděl a neviděl, co obvykle ze své přízemní výše vidí. Radostně třepal nožičkama a pranic se nestaral ni o to, jestli se drží nebo ne, ni o to, jestli mu jde v ústrety horní okraj futer dveří v kuchyni, který jsme společně o kousek převyšovali.

Značnou kratochvílí bylo Páááťovi natřásání a hluboké úkoly nosiče. Instinktivně zanořil své ručičky do hustého vlasového porostu alfa samce rodu, kde se mne držel dlouho poté, co otřesy a úklony odezněly. Ve chvílích pohybového klidu se uchyloval můj zákrční pasažér ke kroucení mého ucha. Otáčel mi boltcem tak urputně a vytrvale, že mít jej našroubované na závit, dávno by mi ucho vyšrouboval! A to byla teprve první jízda na koníkovi! Což teprve, až začneme trénovat úklony pro průchod pod horním rámem dveří. Zatím se o něj Páááťa klidně opře čelem a zcela bez znalosti souvislostí čeká, co to jako znamená a co se jako bude dít dál?

Na prvním řádném rodinném setkání u strejdy Jirky, příslušníka našeho Modl kmene, v Mnichově Hradišti, zaútočil Marťa v herní pauze na osiřelé brankoviště. To bylo v průběhu hry dost dobře okupováno a bráněno sehranou dvojicí strejda Jirka a syn Ondra. Oku nezávislého pozorovatele se brankoviště jevilo jako neprůstřelné. To, pochopitelně, nebyl žádný pádný argument pro nás, Modly, abychom tu neprůstřelnost řádně neprověřili

Marťa si nedal pokoj ani v pauze mezi utkáními, kterou vyčerpaný soupeř využíval k odpočinku. Zcela nechráněnou branku atakoval jako na mistrovství světa a zavěšoval do ní góly s takovou razancí, že by prostřelil i obránce postavené ve dvouřadém zákrytu. Střílel zásadně z bezprostřední vzdálenosti, takže kdyby těm dvěma řadám obránců v zákrytu chtěl něco říci, mohl by dost klidně i šeptat a slyšeli by ho i ve druhé řadě!

“Góóól!” radoval se Marťa. A radovat, to se ten kluk umí! Kdo by se také neradoval nad pořádným gólem, že ano?