28. 11. 2025 | Kdysi jsem se toulával po přírodě, odpočíval opřen o kmen ve stínu stromů a na noc zalezl do kde jakého remízku. Nikdy jsem nenarazil na tolik hadů, jako na obyčejných toulkách s našimi kluky.
Vyrazili jsme s Marťou (9+ roku) a Páááťou (6+ roku) na kopec Kobyla ležícího na úpatí Bílých Karpat nedaleko Radějova. Je to přibližně 14 km dlouhá trasa překrásnou letní krajinou, přes Vojšické louky plné lučního kvítí, hmyzu a života. Turista si zde přijde na své, potěší oko, ducha a často i mnohé prožije.
Páááťa například našel starou, značně zrezivělou dotahovací matku od nějakého velkého šroubu. Matka byla velká jako kráva, Páááťovi byla přes celou dlaň. Hned jsem se díval, jestli není poblíž nějaký rozpadlý traktor nebo kombajn, kterému by taková matka mohla chybět. Páááťa se rozhodl matku doma očistit a udělat z ní novou. Viděl to v YouTube videu a vzal si do hlavy, že to dokáže. Přestože byla matka veliká a těžká, nevzdal se jí. Marťa naproti tomu sice tolik nepaběrkuje a tedy nesbírá nesmysly, ale zase přichází s nejrůznějšími nápady a teoriemi. Při chůzi do kopce například přišel na to, že když se jde do kopce pozpátku, je to lepší, než popředu. Všichni jsme to museli vyzkoušet. Docela jsme se u toho nasmáli.
Ovšem asi nejsilnější zážitek jsme zažili s Páááťou. Postávali jsme na polní cestě zarostlé nízkou travičkou. Vedla tudy docela frekventovaná turistická trasa z od přehrady Lučina na vrchol kopce Kobyla. Tráva byla ušlapaná a taková, která si netroufá vyrůst výše. Páááťa si kliďánko postával a ládoval se nějakou laskominu Neohroženě si vychutnával to své světové bytí, tedy pobyt na světě. Sledoval, kde co lítá, kolik to má barev, jestli to nemá žihadlo a podobně. Zářila z něj ztělesněná spokojenost. Tu vidím nějaký pohyb pod našima nohama. Něco se klikatilo v četných a krátkých kličkách mezi námi. Připomínalo to krátký úzký potůček, jak kličkuje trávou. Pak to nabralo směr k Páááťovu pravému kotníku. Byla to šedá žížala s černou, ostře lámanou čarou na hřbetě. Zmije! Malá. Svižně to hvízdla kolem Páááťova kotníku a byla ta tam dříve, než jsem stačil nějak zareagovat. Ani jsem o hadu Páááťovi neříkal. Určitě by se začal točit kolem jako kača v čepici, aby ji viděl, protože je zvědavý. Určitě by přitom na zmiji šlápl, jí by se to nelíbilo, byla by naštvaná či co - no, ani se mi nechce domýšlet. Letos to byla již druhá zmije, která se dostala do naší bezprostřední blízkosti. Zbystřil jsem. Dábel byl nezvykle blízko. Když jsem šel například za potřebou do křoví, plížil jsem se tam jako při průchodu minovým polem. Když jsem si znovu vybavil, jak rychle se ta malá zmije klikatila, říkal jsem si, jestli bych jí vůbec stačil ucuknout, až si na mne otevře tu svou klapačku a kousne mě jedovým zubem?