Aktuality

Pustili jsme se do obrody ploch s bujnou květenou, která se přes zimu utrhla z řetězů, zdivočela nebo naopak odumřela. Cílem bylo udělat okolí našeho příbytku zase pěkné a bujně rostoucí. Kluci Marťa s Páááťa prošvihli začátek, takže se připravili o ty fyzicky nejnamáhavější práce jako je výkop tuje v předdomí, či hloubení kráteru pro stromeček v zahradě za domem, které jsem odřel sám. Pozemek jsme osazovali květenou, která nejistě postávala v nejrůznějších květináčích z dob největšího rozmachu stavebních prací našeho zahradního aquaparku z loňského roku. Letos mají stavební práce sice pokračovat, jak slíbil pan stavbyvedoucí, ale to už by stromky v květináčích asi nerozchodily. Natěšeně vyskakovaly z květináčů, džberů a nejrůznějších kádí a zvědavě pokřikovaly, kdy už prý budou moci zakořenit do volné zeminy.

Marťa se okamžitě chápal pracovní činnosti těžké a namáhavé. Pilotoval zahradní kolečko a vyřvávaje do okolí povzdechy, jako když z něho nějaký otrokář ždímá maximum, dopravoval náklad po našem pozemku z místa na místo. Na co sáhl, to mi už nechtěl půjčit. Páááťa na to šel naopak poněkud zdrženlivěji a sebeúsporněji. Co neunesl, do toho vlezl. Jestli se nadřel, tak jedině náhodou. Podobně jako Marťa, na co sáhl, to mi nechtěl vrátit. Pro další mé vášnivé zahradničení budu muset nakoupit všechno pracovní nářadí dvakrát, nebo například rýč nikdy nedávat z ruky!

Zlákán přirozenou zvědavostí, co je za další zatáčkou nekonečné sítě lyžařských sjezdovek v italských Dolomitech kolem vísky Falcade, odbočili jsme na dosud nepoznanou trasu. Nečekal jsem nic víc, než další parádní sjezd, restauraci s vyhlášeným horkým nápojem Bombardino, což je něco jako horký pudink nadupaný douškem lihoviny, a lanovku, která nás vyveze zase zpět na kopec. Až na lanovku ten plán neměl chybu. Návrat zpět na kopec byl tak složitou a od začátku se špatně odvíjející událostí plnou překvapení a zvratů, že to snad svět ani neviděl.

“Na lanovku tě nepustím!” vykročil mi v ústrety vysoký, starší, přec na první pohled dost vitální chlapík. Žádný začátečník. Vyjadřoval se krátce a velmi výstižně. Sice italsky, což je jazyk, k jehož porozumění mám velmi daleko, ale rozuměl jsem. Že se mu ani náhodou nelíbily mé superkrátké lyže, v obchodních kruzích nazývané Sledge Dogs, které nejsou ničím jiným než lyžákou s napevno připevněnou lyží o titěrné délce rovnající se velikosti mé boty, jsem rozeznal tak dobře, až jsem si začínal myslet, že umím italsky! Projev toho o hlavu většího Itala s oválnou tváří a rysy strhanými věky práce v horách neříkal nic jiného než to, že jestli se ještě pohnu směrem k jeho lanovce, dá mi přes držku. Podle jeho držení těla a blesků sršících z očí jsem usoudil, že mi to řekl ještě pěkně. Ti přede mnou, které kdy potkal podobný osud, přes ni určitě rovnou dostali.

“Mohu mluvit s vaším nadřízeným, prosím?” požádal jsem slušně anglicky poté, co jsem vyčerpal pokusy ho dost působivou pantomimou přesvědčit, že 21. století můj lyžařský vynález, co jsem měl na nohou, řadí mezi lyže. Prostě jsem mu ukázal skluznici na odvrácené straně lyžáky. Nic, mozek soupeře nenalezen. Obsahem svého požadavku jsem nabyl kontroly nad situací asi jako krasobruslař při dopadu z pirulety na tenký led. Uvědomil si, že k eskalaci našeho sváru ohledně shánění nadřízeného nedošlo jen díky jazykové bariéře. Kdyby jen tušil, co jsem mu právě řekl, už bych asi neměl cokoliv dalšího čím říci a moje česká huba by se kutálela v Itálii po horách. Mezi námi bylo zcela jasno - on byl ztělesněné zlo italských vlekařů, které žilo z odpírání všeho, co jsem potřeboval či chtěl. Ve vteřině se stal mým věznitelem a stál mezi mým zbytkem poklidného života, co jsem doposud docela úspěšně vedl, a nekonečným pobytem v jeho údolí. Na lanovku mne pustit nechtěl a já se jinudy neměl jak dostat. Ne bez pomoci, ne bez botů, které jsem s sebou neměl. A jestli si nedám říci, tak prý i bez zubů…

Situace se pro mne nevyvíjela příznivě. Z té trochy životních zkušeností, které mi kdy zachránily kejhák, jsem usoudil, že toho nabroušeného italského tatíka mohu překonat jen s pomocí silnějšího, ideálně domorodého kamaráda, tedy Itala. Taliána, se kterým se domluvím a bude chtít porozumět a pomoci v boji proti bezpráví, útlaku a křivdě, které se mi dostalo v míře větší než veliké. Po krátkém rozhlédnutí kolem jsem vsadil na opodál postávajícího policistu něco kolem třiceti let. Mohla to být moje výhra, nebo nekonečná trubka, která se stane tak akorát náhrobním kamenem mého napínavého životního příběhu. Moje sněžné, superkrátké lyže si nejdříve prohlížel jako Indián korálky z prodejny Švadlenka a na popíchnutí, že už jsme ve 21. století, asi díky svému věku, reagovat pro můj další osud docela příznivě. Tak mi to alespoň připadalo do okamžiku, než se z budky, kam se šel poradit, vyrojili tři chlapi s xichtem vejčitého tvaru a rysy strhanými věky práce v horách. Připadalo mi, že jsou to další tři jednovaječní bráchové toho lanovkáře. To se pro mne nevyvíjelo dobře.

“Zakázal, uvěznil!” přehrál jsem znovu své vystoupení podobající se ozvučené pantomimě ve snaze předat cizokrajnému publiku přesný popis událostí bez použití slov v cizím, pro ně neznámém jazyce. Následovala scéna Indiánů s darovanými korálky. Kdyby je mé sněžné brusle zaujaly tak, jak je nezaujaly, mohl jsem je rovnou prodávat, protože lepší pomo akci by jim vyšvihl někdo další jen těžko. Má představa, že se ti tři srotí, vezmou policejní obušky a zajdou těch dvacet metrů za roh rozbít bráchovi budku s pákou na ovládání lanovky, mi najednou přišla bláhová a marná. Rozplývala se jako obláček páry nad rybníkem za letního ranního úsvitu. Byl jsem vydán napospas Itálii. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli by mi držet hubu nepomohlo více.

Asi mi byl ale přidělen nějaký italský anděl strážný, protože situace doznala dalšího, pro mne nečekaného zvratu. Přišel další policejní muž s procesím dalších policejních mužů. Jejich soudkovitá těla napovídala, že fyzické testy jako kliky a dřepy dělali neposled v minulém století. Očividně měli ale postavení, vliv a špetku selského rozumu. Moje představení “Zakázal a uvěznil!” shlédli se zájmem a neskrývaným pobavením. Následovali zase Indiáni a korálky. Pak vládce pluku zavtipkoval na mou adresu synkopickou školní anličtinou. Znělo to jako když se sypou matky M8 na blánu vyřazeného tympánu. Vyjádřil jsem pobavení jen v rámci záchrany svého holého života, protože jinak byl jeho výstup z velmi suchého soudku. Přec tento suchý humorista pomohl! Pověřil mladého policistu, aby mne vyvezl na horní stanici mně zakázaného vleku. Policejní skůtr měl vyhřívané sedátko a svištěl do kopce dokonce rychleji, než nejrychlejší lyžař, kterého jsem tam kdy viděl z kopce sjíždět! Byla to úžasná jízda. Všichni v údolí mi ji záviděli. Mladý policista se za mnou ještě dlouho díval, jako Indián na korálky, než to obrátil zpátky do údolí, do kterého jsem slíbil, že se už nikdy nevrátím.

“Když budeš chtít, naučím tě na snowboardu,” slibuje s oblibou Marťa a otevírá tím téma světové záhady. Nikdy totiž na snowboardu nestál. Na lyžích ano, ale na nich má výsledky nárazové a spíše překvapivé, než stabilně uspokojivé. Z toho důvodu také najímáme z lyžařské školy na jeho výuku lyžování raději instruktora, než instruktorku. Věříme, že instruktor má totiž více přirozených předpokladů tu hodinu výuky s Marťou přežít. Marťa, když mu něco nejde, to totiž dost hodně prožívá. Dokáže rychle naplnit svou zlobou celý vesmír. A ten je, jak známo, nekonečný!

Na Benecku však Marťa výrazně zazářil. Nejenže se na lyžích naučil bezpečně sjet tréninkový kopeček, on také bravurně zvládl jízdu na poma vleku! Na svahu exceloval natolik, že z něj nechtěl pryč. Rod povolal rodinného lídra v pohybu na zasněžených svazích, aby s Marťou vyjezdil permici na vlek, tedy jezdil s ním nahoru a dolů do vyčerpání.
“Nasaď si brýle a jedem!” velel Marťa na kopci. Přidřepl jako komár na bonbónu a už si to metl dolů zpátky k vleku. Pranic dbal mých elegantních kliček ve sněhu. Sám byl uchvácen nově nabytými schopnostmi a lyžoval jako o duši! Všechna čest!

Bylo pošmourné počasí, vlhko a vlezlá zima. Pro mírné mrholení a ustavičnou mlhu místní domorodci už slunce málem ani nepamatovali. Jakmile člověk došlápl mimo asfaltový chodník, čváchlo to a umazal se od bláta. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa s oblibou říká, že je hnusně. V rámci sebeobrany v takových chvílích nevystrkuje nos z domu, když nemusí. Tuto výpravu, a to klobouček nastranu, si ale ujít nenechala.

Hned za posledním ústeckým panelákem uhnula stezička mezi mokřady, kyprou zeminu, tlející dubové listí a zurčící potůček. Stačilo pár kroků a lišky tady dávaly dobrou noc. Na bahnité cestě to šlo krok vpřed, dva jste sjeli zpátky. Na každém rohu lesní cestičky čekalo na kluky vzrůšo dobrodrůžo, jak v podobě nařezaného dřeva, které hned začali přeskládávat, či řečiště potoka pod vodopádem, které se jali obracet. Zima a chlad byly pro les sice mizérie, ale Marťa s Páááťou postrach! Cestou zpět jsme dokonce lezli nahoru do svahu cestou necestou na laně. Táňa lomila rukama, kluci byli jako u vytržení štěstím! Přitom to měla být taková poklidná procházka k těm Pekelským vodopádům…

V dobách, kdy ještě na planetě Zemi bylo v létě teplo a v zimě padal sníh, jsme za to vzali a postavli iglů. Tradičně ho postaví nejstatnější alfasamec rodu, tradičně má tři vchody, tradičně nám ho očůrá kde jaký vořech ze sousedství, tradičně ho Marťa proleze křížem krážem a tradičně nám Páááťa pomůže akorát s jeho bořením. Zvesela vyleze na iglů a poskakuje po něm jako blecha na trampolíně v bezbřehé důvěře ve stavitele, že to iglů vydrží.

Na stavění iglů jsme s Marťou vyrazili brzy v neděli ráno. Ulice ještě spala. Sníh jsme stahovali z veškerého přilehlého okolí rodovou lopatou, shrnovači na sníh a zahradním kolečkem. Výměnou za odklizení sněhu z chodníku u sousedů jsme vršili velestavbu roku. Museli jsme být se stavbou rychlí, protože každou chvíli hrozilo, že se vyrojí nějaká sousedská parta stavitelů. Sněhu sice bylo hodně, ale na takový nápor zájemců by to nestačilo. Naštěstí se nakonec ukázalo, že z celé ulice jsme ze stavění iglů ještě nevyrostli jen my, Modli. A díky tomu, nebo právě proto, jsme si postavili dost dobré iglů.

“Maminko, mně bolelo v krku,” pípl Páááťa jen tak mimochodem. Jeho sdělení mají zatím pořád jen zábavný charakter, protože většina z toho, co říká, je příběh z dost natuněného soudku říše fantazie. Kdyby mu člověk všechno věřil, neuvěří! Jsou však sdělení, která ani u Páááti člověk nebere na lehkou váhu. Toto bylo jedno z nich.

“Jak jsem spolkl ten bonbón. Takový ten skleněný bonbón…”

A rázem máte o zábavu postaráno. Skleněné bonbóny přeci neexistují! Po takovém proslovu se z vás, rodičů okamžitě stanou detektivové s extrémně vyvinutou schopností klást doplňující otázky. Úspěšnost detektiva byla v našem případě, i přes veškerou snahu, značně proměnlivá. Získané informace byly kusé a mnohdy zavádějící, jakoby o úplně něčem jiném. Inu, jak má Páááťa posluchače, umí jim povyprávět. Nakonec se ukázalo, že Páááťa buď nic nespolkl, nebo nám v následujících dnech muselo ujít to, co z něj mělo vyjít. 

Já měl vsazeno, že ten skleněný dekorační oblázek modré barvy, o který mělo jít a který jsme od té doby už neviděli, Páááťa vypálí takovou rychlostí, že to nejen nepřehlédneme, ale že to i prorazí nočník či nedejbože záchodovou mísu. Páááťa byl ale na vyměšování od okamžiku odstartování bedlivého sledování skromný a schovívavý. Přestože byl pod drobnohledem, po oblázku se slehla zem.

Hravě jsme autem prokličkovali ranní špičkou. Je to mistrovství jízdy krokem s přesností na neodrané zrcátko. Marťa se sousedovic Toníkem, se kterým chodí do třídy, vyskákali z vozidla jako osvoboditelská armáda. V úprku k hlavnímu vchodu do školy se sotva stačili rozloučit. Než se za nimi zavřely pojížděcí vchodové dveře, stačili ještě houknout, abych se na ně nezapomněl dívat oknem do šatny. Je to rituál, který se tady zavedl na základě silného mateřského pouta rodiček. Pokud jej my, alfasamci rodu, nedodržíme, jsme pak pronásledováni a persekuováni dětmi, ženou a nakonec i názorem kuloárů naší ulice, když si to maminky ze sousedství mezi sebou řeknou.

Oknem do šatny jsem nahlédl se zájmem. Přišel jsem si na své, to se musí nechat. Marťa s Toníkem prosvištěli chodbou ke svým skříňkám jako dvě vytrénované myšky tajným průlezem do sýpky. Šaty do skříněk naházeli zřejmě v rámci nějakého závodu. Muselo jít o rychlost a vyhrával zřejmě také ten, kdo to nejméně poskládá. Ani sedlák by tam nenaházel seno hůře! Pak skočili do cviček, kecek či v čem to ve škole chodí, Toníkovi ještě zazářila do světa v dřepu obnažená zadnice a už si to ti dva hlodavci metli kamsi pryč za vzděláním. Úžasná podívaná. Myslím, že příště je povezu zase. Má to náboj, ta jejich cesta do školy!