Aktuality

V sobotu 25. 4. 2026 se chystáme vyrazit na kolech z Prahy podél Labe pryč, pryč, pryč za dobrodružstvím. Nejdál chceme dojet do Ústí nad Labem, sednout na vlak a vrátit se domů s nůší prima zážitků. Má to být něco přes 100 km jízdy. Dobře, přes 120 km. Každý cyklista si přijde na své. Jeden by řekl, že takové dobrodružství vyžaduje značnou fyzickou připravenost, oježděný zadek od sedátka a kdo ví, co ještě. Naštěstí mám kamarády s cejchem vrcholového sportovce, takže účast se jevila jako hojná. Než ovšem přišly odpovědi na zvadlo, tedy pozvánku.

Kamarád Kuba svůj vrchol utopil v ustavičné práci kolem nově stavěného domu. Čistě teoreticky tím představuje fyzicky nejlépe připraveného jedince, ale jeho nohy, které letos na kole ještě nešlapaly, a zadek, který na sedátku kola letos ještě neseděl, rozhodli jinak. Radim se uběhal na fotbale. Kamarád Martin na marathónu. Druhý kamarád Martin se naopak výzvy nebál. Jeho přihlášení sice předcházela konzultační korespondence, něco na styl jako když vybíráte novou pračku a nechcete udělat chybu, ale prý jede. Dmitrii namá kolo. Věřil by tomu někdo? A teď si držte klobouky, přichází kámoš z Qutemaly, Jorge (čti chorche).

“Jedu!” hlásil, ještě jsem ani nedopověděl, kdy a kam se jede. Slyšel slovo výprava, kolo, dobrodružství. Prožili jsme jich spolu několik a dodnes na to rádi vzpomínáme. Většinou s úsměvem až smíchem.

“Kolo nemám, ale mám na to dva dny, to seženu. Trénovat jsem letos ještě netrénoval, ale to nevadí. Běhat už také neběhám. Ale to půjde, neboj. Kde a v kolik mám být?” Ten člověk by byl snad schopen vyrazit na trasu z fleku a kolo si pořídit někde cestou! Je to nezpochybnitelný formát dobrodruha. Myslím, že nás v sobotu čeká další dechberoucí dobrodružství! Počasí má být na jedničku. Jedeme. Držte nám palce!

“Líbí,” přitakal vlažně Marťa. Zájem o nabízené kolo jevil především z přirozené zvědavosti, než z neutuchající lásky k cyklistice. Doposud na kole jezdil a především dojížděl hlavně na slabé nožičky. Pověstný Modl dynamit, jak s oblibou říká děda Ivan z Hodonína, v nich jetště nemá. Zejména při jízdě do svahu libovolného sklonu, tedy při jízdě do kopce, jeho dráha cyklisty brává za své. Skoro mívám v takových chvílích pocit, že na kolo již nesedne.

Jenže nedávná návštěva výstavy kol v Praze Letňanech představila Marťu v úplně jiném světle. Na výstavě bylo možné kola vyzkoušet. Pro děti šlo o nekonečnou kratochvíli a ani Marťu, ani jeho mladšího brášku Páááťu (7+ roku) jsme tam nemohli pořádně z kol dostat. Jezdili tam jako čerti. To ostatně všechny přítomné děti.

Zdá se, že to Marťovi zůstalo. Při zkoušení nového kola z něj ne a ne slézt. A to i přesto, že nemělo blatníky a při jízdě po deštěm smáčeném terénu to Marťovi ohazovalo záda. Ach, ta děcka, jak je to baví, nehledí nalevo ni napravo. Marťa jezdil sem a tam, kde mohl, tam to prokrosil po trávě či hlíně a křižoval a kroužil kolem jako orel nad Tatrami. To s oblibou říká babička Hanička z Hodonína. S kolem byl nesmírně spokojen a tak jsme mu ho koupili. Hlavně možná proto, že kolo má řadu převodů, ze kterých zatím jezdil pouze na jeden jediný. Jsem zvědavý co řekne, až zjistí, že je tam ještě více!

Naše pomlázky byly sice shluk přesušených větviček z neurčitého stromu, kde stopa po míze a jarní svěžesti nebyla ani náhodou a ozdobné mašle padaly po prvním svižnějším švihu, přesto přinesly radost a folklór naší země. Marťa s Páááťou pojali chození po šlahačce podobně jako počítačovou hru, ve které se do košíku sbírají hodnoty. Nasbíraný počet hodnot pak ukazuje zdatnost a vyspělost hráče.

“Hody-hody doprovody,” hlásali kluci u dámské zadnice nadšeně a svorně. Letos kluci přistoupili na návrh vrchního rodinného choreografa a fádní odříkávání, u kterého se vyplácená zadnice nemůže dočkat konce, jsme zpestřili. Říkanku jsme rozdělili na rýmy a každý takový rým říkal jeden, nebo druhý koledník. Koledovačka se stala zajímavější a zároveň symbolizovala jednotu obou koledujícíh koledníků.

Což o to, obejít naši ulici bylo zábavné a kluci se hnali od domu k domu jako závodní koně. Když přišla výprava ke Karence, co bydlí za rohem či za Terkou, už kluci frflali. Zejména Páááťa poukázal na narůstající vzdálenost cíle od našeho domu. Toulku do středu naší vísky k tetě Radce zrpvu kategoricky vyloučil s tím, že k ní půjdeme až příští rok. Marně jsem mu vysvětloval princip seschnutí ženského organizmu, který není počastován úderem velikonoční pomlázky. Nakonec k toulce za tetou Radkou svolil, ale bylo to vyloženě dílem náhody. Klukům se koledovačka líbila, ale prý zase na rok stačilo.

Lednicko-Valtický areál je vděčným cílem výletníků v každém ročním období, protože se zde dá čumákovat na parádní zahrady ve francouzském divokém a anglickém pečlivě zastřiženém stylu. V zahradách jsou pak působivé altánky a divukrásné stavby inspirované svým slohem stavebními skvosty z dalekých krajů. Ačkoliv, pravda, v zimě sem zajedou fakt jen srdcaři. Kraj je tu docela syrový, holý a nebarevný. Do Lednice jezdím rád na kukendos do zahrad Lednického zámku a hlavně na poklidnou procházku zámeckou zahradou k Minaretu a zpátky. Minaret mi vždycky přijde tak nějak nakřivo. Jestli ona to nebude pravda!

Naši kluci, Marťa (9+ let) a Páááťa (6+ roku), tradičně pyskovali, že nikam na výpravu nejdou, nepudou, že je to daleko a podobně. Marně se však vzpouzeli. Jako obvykle, hned jak jejich noha poprvé spočinula na dobrodružné trase lednickými zahradami, nechtělo se jim vůbec domů. Aby ne, všechny cesty zámeckého parku byly pokryty tajícím ledem. Takže to bylo kluzké a mokré. Kdo by hodil držku zvršku, rozhodně by se neměl dobře. Turista musel být ve střehu v každém okamžiku. A to mají naši kluci rádi. Však také prosmýčili a prozkoumali ledacos a kde kam vlezli tam moc, že už snad ani nic dalšího prolézt nemohli.

Na Minaret udělal Páááťa dlouhé: “Óóó!” Dělá to pokaždé, když ho něco převýší nebo ho to ohromí. Vysoká věž Minaretu zdobená ornamenty připomínající Turecko toto zcela splňovala. Marťa naopak vedl průzkumnou výpravu do uměle vystavěné jeskyně a břehu jezera. Bylo tam sice mřížoví, aby nitro jeskyně ochránilo od zvědavců jako je Marťa a Páááťa, ale moc nechybělo a tito dva se pletivem div nepropasírovali (proniknout úzkými otvory), aby se do jeskyně dostali! Výpravu si pochvalovala také naše babička Hanička z Hodonína, která s námi v Lednici byla. Je to příkladná turistka, kluzký led pro ni nebyl překážkou a na výpravě si, jak říkala, přišla na své. My všichni zúčastnění cestovatelé jsme se shodli, že Lednice stojí za návštěvu v každém ročním období!

Základním posláním rodiče je ve své ratolesti pěstovat lásku a pochopení. Alespoň tím žiju jako rodič já. Aby to člověk zvládl nejen teoreticky, ale i prakticky, musí jít příkladem. A na to je dobré být jako rodiče dva - táta a máma. Základem je mít tu svou ženušku rád. Dává se to najevo třeba tím, že ten můj skvostný kvítek, ženu a panovnici Táňu vezmu za ruku, nebo tím, že jí dělám takové to láskyplné cukrůůů. A ten mezek Páááťa, když to viděl, kliďánko navázal!

“Doteď jsem ti říkal maminko, ale protože tě mám moc rád, budu ti říkat Táňo,” prohlásil Páááťa a tvářil se tak neohroženě a zcela přesvědčený o správnosti svého návrhu, že jsme se málem potrhali smíchy. Návrh byl, pochopitelně, zamítnut a volnou rozpravou jsme se dostali zpátky do zažitých kolejí, kdy se mamince říká maminko.

Páááťa je duše zvídavá, hlava otevřená a huba prostá zábran. Co na srdci, to na jazyku. A chraňbů, aby pravda či logika či cokoliv jiného mělo stát v cestě všeho, co do světa vyštěkne. Když byla u nás na návštěvě spolužačka našeho Marti (9+ roku), pěkné číslo Terez (také 9 let), hned si jí všímal. Pěkně spolu kultivovali, upravovali a dle jejich slov přikrášlovali naši zahrádku. Je to taková ta dětská kratochvíle, kterou pak rodič půl hodiny uklízí.

“Ty ses mi zalíbila, tak jsem ti dal kytičku,” špital Páááťa a poskakoval kolem Terezky jako na drátkách. Nic, Terez to nějak dramaticky neprožívala. “Taky se ti líbím?” nedal se jen tak odbýt Páááťa a napral do Terez svou odvážnost a bezostyšnost přímým dotazem.

“Ale jo,” mávla nad tím ledabyle rukou Terez a dál kultivovala zahradu.

Jeden by zesmutněl, zešedivěl, zjihl a zchřadl. Nikoliv však Páááťa. Vzal si Terčino přiznání za své a hopkal kolem ještě veseleji.

Byl horký letní den. Naše tříčlenná družina stoupala z vesnice Vápenky na vrcholek kopce Velká Javořina. Kopce, který kdysi sehrál velmi důležitou roli v mém životě. Ve věci dosahování cílů to byla taková ta má pověstná první meta. Přestože šlo o výstup 6 km dlouhý a s převýšením 513m, takže pěkný stoupák, a to samé pak dolů zpátky z kopce, Marťa (9+ roku) a Páááťa (6+ roku) si vykračovali, jakobychom šli jenom někam na zmrzlinu. Výpravu si dokonce moc pochvalovali. A to je přitom obvykle na dlouhé pochody moc neužije!

Výstup na Velkou Javořinu je vesměs prověrkou dobré fyzické kondice a silné vůle snášet utrpení. To je kdekoliv v Bílých Karpatech sice pěkné, ale nevyhnutelné. Samo vás to do kopce totiž nevynese. Vrcholek kopce Velká Javořina vždy nějak svého dobyvatele odmění. My měli štěstí a nahoře panoval slunečný den. Výhled byl krásný a čistý od obzoru k obzoru. Takže jsme přehlédli půlku Moravy a notný kus Slovenska. Kluci byli unešení, že čumákují do ciziny. Společně jsme v tom hledali něco nového a jiného, ale nic nového či cizího jsme v tom nenašli. Bylo to pěkné stejně, jako když jsme hleděli do naší domoviny.

“Vidíš tam tu vesnici ve tvaru kuřecího stehýnka? Tak to je Líbeznice,” pochvaloval si výhled Páááťa a ukazoval mi, kde je vesnice, u které v Čechách bydlíme. Pranic ho nezajímalo, že jsme asi 400 kiláků od domova a to, co vidíme, o naší vesnici nikdy neslyšelo. Jenže pro Páááťu to mělo tvar kuřecího stehýnka, a proto to byla vesnice Líbeznice. Jen tak mezi námi, ta naše sousední vesnice Líbeznice vůbec tvar kuřecího stehýnka nemá! Cestou dolů z kopce jsem klukům, abych je rozptýlil, pověděl příběh o Trifidech z knihy Johna Widhama s názvem Den Trifidů. To je příběh o chodících rostlinách. Docela drámo. Trošku jsem to pro děti zaonačil a udělal z toho recyklační propagandu. Páááťa si po vyslechnutí příběhu vymyslel trifidku, které říkal Trifi. Šlo o dominantní samici, která měla dvě oči a pojídala odpadky. Z toho pak rostla. Po svém zániku obohatila půdu živinami a stala se tak významným recyklátorem odpadu. Ve svém vyprávění byl Páááťa k nezastavení. Dokonce jednou navrhoval i zkrácení přestávky, co byla na odpočinek, jen aby mne zase vzal za ruku a vesele mi vyprávěl o své trifidce Trify. Marťa vesele hopsal kolem a prozkoumával les. Tu a tam umístil větévku jehličí na listnatý strom. Prý aby zmátl případné pronásledovatele. Nikdo nás sice nesledoval, ale až nás přeci jen bude stopovat nějaký Old Shaterhand, určitě si na tom vyláme mozkové závity. Kdo to kdy viděl, aby na listnatém doubku rostl smrk! Výstup na Velkou Javořinu byl jeden z našich zatím nejzdařilejších pěších výletů. Kluci se dokonce hned ptali, že až je přestanou bolet nožičky, kam půjdeme příště?

Náš rodinný Picasso Marťa (9+ roku) nakreslil komiks, co měli do školy vytvořit na téma svátek sv. Martina. V několika málo obrázcích Marťa vystihl základní myšlenky příběhu tak jednoduchou, pochopitelnou a zároveň úsměvnou formou, že jsem nejen žasl, ale chtěl se to od něj i naučit. O on za ten svůj komiks přinesl ze školy basu, pětku, tedy nedostatečnou!

Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, seslala na školu hromy a blesky. A to je ještě slabé vyjádření. V takové ráži jsem ji nikdy neviděl. Mastný flek, který v jejích plánech na adekvátní odpověď za udělenou pětku po škole měl zbýt, byl jen slabý odvárek plánované skutečnosti. Cítili jsme se, jakoby odsoudili Marťu za vraždu, kterou nejenže nespáchal, ale ani ji spáchat nemohl. Eh, ten rodič ale tvrdý chleba má!

Školu jsme vzali jak nejjemněji to šlo, tedy útokem. Mučednický kůl, ke kterému jsme představitelku příkoří o velké přestávce přivázali dračákem, zajistili škoťákem a přidali z rozmaru dvojici pevných uzlíků preclíků, byla sázka na jistotu. Marťa přidržoval před učitelkou vytištěnou kopii svého komiksu, kterou jsem čistě náhodou tenkrát pořídil, když jej Marťa doma dokreslil. Já jsem proháněl po obnažených patách paní učitelky špičku husího brku a přitom se ptal, kde je ten Marťův obrázek. Šlo o nejusměvavější přiznání letošního roku.

“Omylem jsem na Marťův komiks napsala jméno jiného žáka a Marťovo dílo jsem označila za nedodané, ja-cha-chááá!” přiznala paní učitelka rozesmátá od ucha k uchu, jak ji husí brk na patách lechtal k popukání. Tím se vysvětlila naše pětka. Prý jich bylo za komix ve třídě ale více. To se asi chudák paní učitelka ještě nasměje.