Aktuality

Lednicko-Valtický areál je vděčným cílem výletníků v každém ročním období, protože se zde dá čumákovat na parádní zahrady ve francouzském divokém a anglickém pečlivě zastřiženém stylu. V zahradách jsou pak působivé altánky a divukrásné stavby inspirované svým slohem stavebními skvosty z dalekých krajů. Ačkoliv, pravda, v zimě sem zajedou fakt jen srdcaři. Kraj je tu docela syrový, holý a nebarevný. Do Lednice jezdím rád na kukendos do zahrad Lednického zámku a hlavně na poklidnou procházku zámeckou zahradou k Minaretu a zpátky. Minaret mi vždycky přijde tak nějak nakřivo. Jestli ona to nebude pravda!

Naši kluci, Marťa (9+ let) a Páááťa (6+ roku), tradičně pyskovali, že nikam na výpravu nejdou, nepudou, že je to daleko a podobně. Marně se však vzpouzeli. Jako obvykle, hned jak jejich noha poprvé spočinula na dobrodružné trase lednickými zahradami, nechtělo se jim vůbec domů. Aby ne, všechny cesty zámeckého parku byly pokryty tajícím ledem. Takže to bylo kluzké a mokré. Kdo by hodil držku zvršku, rozhodně by se neměl dobře. Turista musel být ve střehu v každém okamžiku. A to mají naši kluci rádi. Však také prosmýčili a prozkoumali ledacos a kde kam vlezli tam moc, že už snad ani nic dalšího prolézt nemohli.

Na Minaret udělal Páááťa dlouhé: “Óóó!” Dělá to pokaždé, když ho něco převýší nebo ho to ohromí. Vysoká věž Minaretu zdobená ornamenty připomínající Turecko toto zcela splňovala. Marťa naopak vedl průzkumnou výpravu do uměle vystavěné jeskyně a břehu jezera. Bylo tam sice mřížoví, aby nitro jeskyně ochránilo od zvědavců jako je Marťa a Páááťa, ale moc nechybělo a tito dva se pletivem div nepropasírovali (proniknout úzkými otvory), aby se do jeskyně dostali! Výpravu si pochvalovala také naše babička Hanička z Hodonína, která s námi v Lednici byla. Je to příkladná turistka, kluzký led pro ni nebyl překážkou a na výpravě si, jak říkala, přišla na své. My všichni zúčastnění cestovatelé jsme se shodli, že Lednice stojí za návštěvu v každém ročním období!

Základním posláním rodiče je ve své ratolesti pěstovat lásku a pochopení. Alespoň tím žiju jako rodič já. Aby to člověk zvládl nejen teoreticky, ale i prakticky, musí jít příkladem. A na to je dobré být jako rodiče dva - táta a máma. Základem je mít tu svou ženušku rád. Dává se to najevo třeba tím, že ten můj skvostný kvítek, ženu a panovnici Táňu vezmu za ruku, nebo tím, že jí dělám takové to láskyplné cukrůůů. A ten mezek Páááťa, když to viděl, kliďánko navázal!

“Doteď jsem ti říkal maminko, ale protože tě mám moc rád, budu ti říkat Táňo,” prohlásil Páááťa a tvářil se tak neohroženě a zcela přesvědčený o správnosti svého návrhu, že jsme se málem potrhali smíchy. Návrh byl, pochopitelně, zamítnut a volnou rozpravou jsme se dostali zpátky do zažitých kolejí, kdy se mamince říká maminko.

Páááťa je duše zvídavá, hlava otevřená a huba prostá zábran. Co na srdci, to na jazyku. A chraňbů, aby pravda či logika či cokoliv jiného mělo stát v cestě všeho, co do světa vyštěkne. Když byla u nás na návštěvě spolužačka našeho Marti (9+ roku), pěkné číslo Terez (také 9 let), hned si jí všímal. Pěkně spolu kultivovali, upravovali a dle jejich slov přikrášlovali naši zahrádku. Je to taková ta dětská kratochvíle, kterou pak rodič půl hodiny uklízí.

“Ty ses mi zalíbila, tak jsem ti dal kytičku,” špital Páááťa a poskakoval kolem Terezky jako na drátkách. Nic, Terez to nějak dramaticky neprožívala. “Taky se ti líbím?” nedal se jen tak odbýt Páááťa a napral do Terez svou odvážnost a bezostyšnost přímým dotazem.

“Ale jo,” mávla nad tím ledabyle rukou Terez a dál kultivovala zahradu.

Jeden by zesmutněl, zešedivěl, zjihl a zchřadl. Nikoliv však Páááťa. Vzal si Terčino přiznání za své a hopkal kolem ještě veseleji.

Byl horký letní den. Naše tříčlenná družina stoupala z vesnice Vápenky na vrcholek kopce Velká Javořina. Kopce, který kdysi sehrál velmi důležitou roli v mém životě. Ve věci dosahování cílů to byla taková ta má pověstná první meta. Přestože šlo o výstup 6 km dlouhý a s převýšením 513m, takže pěkný stoupák, a to samé pak dolů zpátky z kopce, Marťa (9+ roku) a Páááťa (6+ roku) si vykračovali, jakobychom šli jenom někam na zmrzlinu. Výpravu si dokonce moc pochvalovali. A to je přitom obvykle na dlouhé pochody moc neužije!

Výstup na Velkou Javořinu je vesměs prověrkou dobré fyzické kondice a silné vůle snášet utrpení. To je kdekoliv v Bílých Karpatech sice pěkné, ale nevyhnutelné. Samo vás to do kopce totiž nevynese. Vrcholek kopce Velká Javořina vždy nějak svého dobyvatele odmění. My měli štěstí a nahoře panoval slunečný den. Výhled byl krásný a čistý od obzoru k obzoru. Takže jsme přehlédli půlku Moravy a notný kus Slovenska. Kluci byli unešení, že čumákují do ciziny. Společně jsme v tom hledali něco nového a jiného, ale nic nového či cizího jsme v tom nenašli. Bylo to pěkné stejně, jako když jsme hleděli do naší domoviny.

“Vidíš tam tu vesnici ve tvaru kuřecího stehýnka? Tak to je Líbeznice,” pochvaloval si výhled Páááťa a ukazoval mi, kde je vesnice, u které v Čechách bydlíme. Pranic ho nezajímalo, že jsme asi 400 kiláků od domova a to, co vidíme, o naší vesnici nikdy neslyšelo. Jenže pro Páááťu to mělo tvar kuřecího stehýnka, a proto to byla vesnice Líbeznice. Jen tak mezi námi, ta naše sousední vesnice Líbeznice vůbec tvar kuřecího stehýnka nemá! Cestou dolů z kopce jsem klukům, abych je rozptýlil, pověděl příběh o Trifidech z knihy Johna Widhama s názvem Den Trifidů. To je příběh o chodících rostlinách. Docela drámo. Trošku jsem to pro děti zaonačil a udělal z toho recyklační propagandu. Páááťa si po vyslechnutí příběhu vymyslel trifidku, které říkal Trifi. Šlo o dominantní samici, která měla dvě oči a pojídala odpadky. Z toho pak rostla. Po svém zániku obohatila půdu živinami a stala se tak významným recyklátorem odpadu. Ve svém vyprávění byl Páááťa k nezastavení. Dokonce jednou navrhoval i zkrácení přestávky, co byla na odpočinek, jen aby mne zase vzal za ruku a vesele mi vyprávěl o své trifidce Trify. Marťa vesele hopsal kolem a prozkoumával les. Tu a tam umístil větévku jehličí na listnatý strom. Prý aby zmátl případné pronásledovatele. Nikdo nás sice nesledoval, ale až nás přeci jen bude stopovat nějaký Old Shaterhand, určitě si na tom vyláme mozkové závity. Kdo to kdy viděl, aby na listnatém doubku rostl smrk! Výstup na Velkou Javořinu byl jeden z našich zatím nejzdařilejších pěších výletů. Kluci se dokonce hned ptali, že až je přestanou bolet nožičky, kam půjdeme příště?

Náš rodinný Picasso Marťa (9+ roku) nakreslil komiks, co měli do školy vytvořit na téma svátek sv. Martina. V několika málo obrázcích Marťa vystihl základní myšlenky příběhu tak jednoduchou, pochopitelnou a zároveň úsměvnou formou, že jsem nejen žasl, ale chtěl se to od něj i naučit. O on za ten svůj komiks přinesl ze školy basu, pětku, tedy nedostatečnou!

Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, seslala na školu hromy a blesky. A to je ještě slabé vyjádření. V takové ráži jsem ji nikdy neviděl. Mastný flek, který v jejích plánech na adekvátní odpověď za udělenou pětku po škole měl zbýt, byl jen slabý odvárek plánované skutečnosti. Cítili jsme se, jakoby odsoudili Marťu za vraždu, kterou nejenže nespáchal, ale ani ji spáchat nemohl. Eh, ten rodič ale tvrdý chleba má!

Školu jsme vzali jak nejjemněji to šlo, tedy útokem. Mučednický kůl, ke kterému jsme představitelku příkoří o velké přestávce přivázali dračákem, zajistili škoťákem a přidali z rozmaru dvojici pevných uzlíků preclíků, byla sázka na jistotu. Marťa přidržoval před učitelkou vytištěnou kopii svého komiksu, kterou jsem čistě náhodou tenkrát pořídil, když jej Marťa doma dokreslil. Já jsem proháněl po obnažených patách paní učitelky špičku husího brku a přitom se ptal, kde je ten Marťův obrázek. Šlo o nejusměvavější přiznání letošního roku.

“Omylem jsem na Marťův komiks napsala jméno jiného žáka a Marťovo dílo jsem označila za nedodané, ja-cha-chááá!” přiznala paní učitelka rozesmátá od ucha k uchu, jak ji husí brk na patách lechtal k popukání. Tím se vysvětlila naše pětka. Prý jich bylo za komix ve třídě ale více. To se asi chudák paní učitelka ještě nasměje.

Letos byl pilířem svátku sv. Martina náš prvorozený klouček Marťa (9+ let). Přišel s příběhem o Martinovi, který byl později prohlášen za svatého. Příběh byl nějak takto: Jednou, dne 11. listopadu, nebyl jen tak ledajaký den. Tehdy ještě jen docela obyčejný Martin, který měl být za svatého teprve prohlášen, utíkal před povýšením do bohatého stavu. Měl se stát vlivným a zámožným. Ani se nedivím, že před něčím takovým zdrhal. Tento Martin měl ale smůlu, protože ho dopadli, lapili a povýšili. Přitom na to nešel nijak zle. Dost chytře se ukryl do kůlničky, asi pod seno, nebo co tam tehdá zrovna měli, aby ho ozbrojení pochopové, co ho hledali, nenašli. Jediné přihlížející huse pravil pšt, aby ho neprozradila. Jenže husa Rozárka byla zrovna z těch pomalu myslících. Ostatní z hejna se s ní moc nebavily. Krátké a rychlé sdělení od Martina soukajícího se do kůlničky ji zaskočilo nepřipravenou. Když zjistila, že nerozumí Martinovu sdělení, přikolébala se za Martinem a do jeho důmyslně vybrané skrýše volala:
“Có? Có?” V lidské řeči to bylo dost otravné a vytrvalé kejhání. Zabít, opéci a sníst málo!

Po troše historie zpátky k realitě. Nesněžilo. Zase. Příjezd Martina na bílém koni, což znamená to sněžení, se nekonal. Ale není nad čím truchlit, v mém životě párkrát na Martina sněžilo a byl to fakt príma den. Ty zbylé dny, kdy na Martina nesněžilo totiž většina blahopřání, za které patří všem dík i bez ohledu na obsah, se týkala právě tématu, že všichni Martinové dlužíme blahopřejícím sníh.

Ale ať na Martina sněží nebo ne, u nás se slaví. Slaví se svátek Martina tak moc, že se přímým účastníkem oslav stává i náš druhorozený klouček Páááťa, který se Martin ani nejmenuje. Jsme ale natolik soudržný tým, že na svátek Martina má svátek i Páááťa. To jinde asi nemají. Svátek je u nás něco jako narozeniny a narozeniny jako druhé Vánoce. Všichni Martinové dostanou dárek. Kluci dostali po dětské skládačce Lego a já něco do nosu. Jsem totiž jedlík. Dostal jsem od svého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, dort. Ovocný. Od té doby, kdy se přišlo na to, že nám chutná nejvíce právě ovocný dort od naší maminky, nezbyde. Nezbyde dokonce natolik, že se dává na příděl, lednice se zamyká a klíč mají všichni, jenom ne já! Dříve tomu tak nebylo a dort trčel v nezamčené lednici třeba až do konce doby své poživatelnosti. S příchodem ovocných dortů je toto ale minulostí a my s dychtivostí vyhlížíme další příležitost, kdy zase bude. Nejbližší je už na Vánoce. Už mám připravenou lžíci.

Naše první vystoupení nás zavedlo do malebné hospůdky rodové kamarádky Kristýny. Byla to malá, útulná knajpa s výhledem na Prahu, na metro a paneláky. Rovnou před hospodou začínal les. Lepší umístění jsme si nemohli přát. Co by za to dal Cimmrman! V případě hudební kalamity se dalo zdrhnout do tmy lesa. Na druhou stranu jsme museli být připraveni, že v publiku budou lesní muži a divoženky.

Publikum na nás reagovalo vesměs pozitivně. S množstvím vypitého piva se přidávalo čím dál více Karlů Gottů, kteří se nebáli zpívat hluboko, vysoko, mimo slyšitelné zvukové spektrum a dokonce i mimo výseč zpívané písničky. To znamená, že tito lidé dokázali zpívat úplně jinou píseň bez toho, aby je to vyrušovalo nebo si toho všimli. Ach, ten alkohol, to je síla. A kdyby jen zpívali! Oni přišli za námi a v rytmu známých písní tancovali zcela neznámé tance, které se daly popsat jako třasák, dupák, a klopýták.

Na mikrofon naší zvučné aparatury jsme zprvu zpívali spolu s Bělobou. Všechna čest zpívat s vystudovanou operní pěvkyní, která drží hlas pevně na uzdě, zatímco pro mne je každý další dvojhlas dobrodružstvím jestli nesklouznu na její tóninu a nesebezavraždím se, protože zpívá výš než já, nebo uteču do textu, který není v písničce můj. Buď nám to neskonale šlo, nebo to budilo dojem, že už může zpívat každý, dočkal se mikrofon dalších dvou pěvců - našeho Marti (9+ let) a Páááti (6+ roku). Oba při pěveckém přednesu nasadili tvář vážnou a důstojnou a hlas měli pevný a šťastný. Vedli si vážně dobře. Hodně dobře zpíval i malý Mates od Běloby. Ten těch našich písniček ale znal!

Hláška večera přišla od nejmladší dcery Běloby. Z našeho rodu zná hlavně mého bratra Oldřicha, se kterým jsme si vizuálně i gestikulací hodně podobní : “Mámí, kdo s tebou zpíval? Připadal mi jako ostříhanej Olda, co vyměnil manželku, děti a taky trochu obličej…”. Pro takové zážitky je hřích nejít znovu, že? A tak už plánujeme další vystoupení.

Veklý dík patří Káče za organizaci, Kristýně za útočiště, panímámě z kuchyně za výtečnou kuchyni, Hughovi za doprovodný zpěv a nečekaný tanec, dětem za radost a zážitky a ostatním za příjemnou hospodskou atmosféru!

Dvě polopatrové postele s úložným prostorem vespod, kde si kluci ihned udělali bunkr a v něm tajné dětské zákoutí, jsme objednali u solidní firmy s dlouholetou tradicí. Polotovary z masivního buku, které bylo třeba sešroubovat svépomocně, přišly hned za tři týdny, jak slíbili. Paráda. Všechno šlo jako na drátkách. A pak řách, bác, křup - šrouby, co jsem k postelím dostal, neseděly. Je zajímavé, jak málo se s vámi najednou každý snaží bavit, když člověk hlásí závadu. Řešení bylo časově i komunikačně náročné a těžko říci, jestli byl nakonec těžký ten problém samotný, nebo já jako zákazník zvědavý, jak se to bude řešit.

Výsledkem bylo sestavení dvou parádních postelí. Dokonce tak parádních, že mne na ni ani jeden z našich kluků dodnes nechtějí pustit, abych si tam vyzkoušel spát. 

“S tebou by se to propadlo!” tvrdil Páááťa a hned mi přidal tou svou uprskanou pusou názornou ukázku, jak by se to se mnou bortilo, křachalo a lámalo dolů k zemi. V jeho představách jsem musel být v troskách rozlámané postele vyloženě mrtvý, ne-li více.

Marťa byl na druhou stranu ke sdílení lože svolný, ale nešlo mu do hlavy, jak se tam spolu vejdeme? Netrápil jsem jeho představivost více a od vyzkoušení spaní na postelích jsem upustil. Kluci si hnedle pod postelemi vybudovali každý svůj bunkr. Dlouho netrvalo a už do nich brali své pouliční kamarády, tedy kamarády z ulice - Amálku a Toníka. Do bunkru se stála řada jako na nějakou atrakci. Když byla prohlídka dokončena, šlo se stát zase do řady na druhý bunkr. Tak si naši kluci přišli každý na nové bydlo, jak se slangově říká vyvýšeným, ne-li rovnou patrovým postelím. Tak, ať se na nich dobře spí!