Aktuality

Zem se po našem odhodlaném řapíkovi ještě pořádně ani neslehla a už jsem pobíhal v pohotovosti. Balil jsem si batůžek se svačinou, zbraně. Rychle jsem se vypravoval na záchrannou misi najít Páááťu. Kdysi, když byl Páááťa ještě tuze malý, se nám takto zdejchl a ty dlouhé minuty nejistoty, kdy nevíte, kde máte dítě, není pro život rodiče žádná hitparáda, to vám řeknu. Protože byl Páááťa na koloběžce, tedy mobilní a rychlý, nebylo času nazbyt. Potřeboval jsem být také mobilní a rychlý. Ale po zimě ještě žádné z rodinných rychlokol nebylo napumpováno a já se smiřoval s tím, že budu muset Páááťu doběhnout pěšo. Nakonec jsem ale též po koloběžce. Přeci jen na ní drandím celkem obstojně.

Odpíchl jsem to od vrat švihem bohatýra. Myslím, že za mnou vylétl vyrvaný asfalt, jak jsem se do toho opřel. Svěží vzdoušek jara mi zachvízdal kolem spánků, jak jsem to lomil do první zatáčky. Bože, já na té koloběžce svištěl! Na Páááťu jsem narazil hned za první zatáčkou. Vyšší elementálové mi byli očividně nakloněni. Děkuji vám, elementálové! Páááťu jsem viděl s neskrývanou radostí. Ten mne naopak vnímal jako světovou samozřejmost a dál se nevzrušeně věnoval dvěma děvčatům na koloběžkách, které jakýmsi přirozeným kouzlem odváděl k našemu domu a dál do naší haciendy na návštěvu. Teda, jak to ten kluk dělá?!

V dnešní internetové době, kdy lze na spoustu věcí najít radu, manuál či rovnou parádní recept, má kutil vystaráno. Na co pomyslí, to si může naštudovat a rovnou vyzkoušet. A to se stalo i nám s Marťou. Marťa toužil upéci pizzu. Já jsem toužil se naučit dělat pizzu. Dali jsme to dohromady a začali. Podle návodu z internetu to nemělo být nic těžkého. Pro jistotu jsme ale začali s přípravou v sobotu hned zrána, abychom v případě kalamity stačili před obědem objednat pizzu z pizzerie. Tomu se říká záložní plán. Ale žádný strach, přátelé, nebyla ho potřeba.

Začal jsem těstem. Z nějakého důvodu jsem na to byl sám. Marťa nikde. Kvásek čpěl jako bolavá noha. Myslím, že kuchař těžký život má. Radost mi udělalo až parádně nakynuté těsto, co z toho kvásku dalším postupem vzešlo. První, poslední a jediné trable přišly při tvorbě kulaté placky z těsta. Měl jsem těsto nějakého srabáka, protože se mi pořád smršťovalo. Bylo jako žvýkačka. Vzal jsem na něj váleček. Nějaká moderna. Mělo to nastavitelnou výšku okrajů. Chtělo to ale trošku grif a zkušenost. To jsem zrovna neměl. Než jsem se s tím naučil, měl jsem z placky něco jako kolejiště nějakého fakt komplikovaného železničního depa, jak jsem si to nastavitelnými okraji válečků rozšmelcoval. Jeden by nevěřil. Kde jsou časy, kdy váleček byl kus kulatého dřeva s madly a člověk mohl válet do alelujá!

V potu tváře jsem uválel dvě placky na pizzu. Chvilku jsem se lopotil s nahnáním okrajů, ale těsto se stále smršťovalo a vítězilo. Nevzdal jsem to, ale upustil jsem od toho. Konzultoval jsem s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, že se to těsto vyhazuje do vzduchu, chytá se za letu a že to vypadá snadno. Jestli se prý při tom neutvoří ty mé chybějící okraje? Čekal jsem nějaké doporučení, ale poslala mne i s přípravou pizzy na zahradu, že si to tam mohu vyhazovat jak chci. Hlavně, ať to nedělám v kuchyni. Řekl jsem svým dvěma pizza plackám, že máme malou podporu a že na nějakou preciznost si musí počkat, až se to naučím.

Pustil jsem se do zdobení. Osobně jsem to považoval za nejsnazší část přípravy pizzy. Mýlil jsem se. Byla to dost rozhodující část. V tu dobu mi přišel na pomoc Marťa. Houby pomoc. Přišel se zrealizovat. Osvojil si jednu placku a dost pečlivě si ji nazdobil. Moc se mu to povedlo. Bylo to jako obrázek na výstavu. Na můj vkus ji nazdobil dost decentně a přišlo mi, že tam toho má málo. Já, na druhou stranu, naložil na pizzu, co se vešlo. Vypadalo to jako mozaika po zemětřesení. Samá dobrota. A ve značném množství!

“No, uvidíme, kdo to bude mít lepší!” těšil se Marťa. Určitě mi přál, ale bylo vidět, že by ho morálně zabilo, kdybych vyhrál já. A já, přátelé, nevyhrál! Marťova decentně nazdobená pizza, prostá přílišného množství ingrediencí, chutnala báječně! Oproti tomu mé těžkotonážně naložené kolo směsi dobrot připomínalo pizzu jen tvarem. Chutnalo to všehochutně a sytě. Výživovou hodnotu to muselo mít asi jako Amaroun vytlačený z tuby na talíři vesmírného cestovatele - tuna kalorií a chuti v každém kousku. Sebekriticky jsem zhodnotil, že na pizze z myslitelných ingredinecí vůbec nic nechybělo! Pohrával jsem si s myšlenkou, že jsem ji možná přeplácal.

Po obou našich prvních pizzách se ten den jen zaprášilo, jak nám chutnaly. S Marťou jsme si spokojeně poplácali spokojená bříška a svorně prohlásili, že to byl pěkný pizza den!

V pokoji na chatě probíhala polštářová válka. Nejmladšímu polštářovému bijci Páááťovi nezbývalo než se rvát hlava nehlava a čekat, že tím překvapí. Starší bojovníci měli značně navrch. A Páááťa se bil. To on umí. Mlátil polštářem do lidí, do nábytku i do vzduchu. Největší štěstí měl v tu chvíli lustr. Nejmenší pak dvě letadla, co byla zavěšená u stropu…

Kdysi dávno, v dobách dávno minulých, tipuji, že v podvečerních hodinách u lampičky, za smradu acetonových barev, dopilovával strejda Jirka detail po detailu, když ta dvě sundaná letadélka jako začínající modelář lepil. Dvouplošník z první světové a MIG z konce 19. století. Švác. Jejich první a zároveň nejspíš poslední let je zavedl kamsi za gauč mezi topení a stěnu pokoje. Je to nejzazší kout pokoje, kam už nesedá ani prach a ani slunce tam nechodí. Tak tam skončily oba letecké exponáty. Nechť je jim nebe přívětivé a strejda Jirka odpustí. Náš kluk je holt z Top Gunu!

Zaslíbenou ledovou plochou nám byl zamrzlý rybníček kousek za poslední vískou nějakého bílého místa na mapě, co je vidět z dálnice vedoucí z Prahy na Mladou Boleslav, kousek před odbočkou na Starou Boleslav. Led byl úžasný!

Marťa jako vždy nastoupil na led plný očekávání. Zpočátku se na bruslích zmítal jako chudáček pracovníček z elektrárny, do kterého neustále proudí elektrický výboj. Pak ale nad gumovými nožkami získal vládu a krosil to z jedné strany rybníku na druhou. Nejvíce ho lákalo prošlapování děr do ledu. Pramálo dbal fyzikálních zákonů a našich upozornění, že až tu díru do ledu prohloubí, propadne se a zůstane pod ledem. Tam ho bude čekat úplně jiné životní dobrodružství. A nás nad ledem také. Inu, děti. Kde jim to nelze vysvětlit, tam se na ně musí nalepit rodič. Takže jsem se po ledu pohyboval rychlostí střely, abych byl vždy, všude a dříve, než nějaká pohroma.

Páááťa jako vždy nastoupil na led jako vládce, osvoboditel a dobyvatel. Jemu patří na světě všechno, jemu se všechno klaní. Jemu to také na ledu vůbec nešlo. Snažil se, láteřil i bědoval a nakonec zkroušeně a nečekaně sebekriticky prohlásil: “Mně nejde ani bruslení.”

Skoro to znělo, jakoby byl ten nejméně efektivní z rodu. Historie často dokládá, že to s ním tak špatné není. Ba naopak. Bruslení se nám moc líbilo a hodláme v něm pokračovat.

Ze vstupních dveří lyžařské školynějaké legendy jménem Miroslav v Benecku vyrazili dva sehraní chlapi. V rukou třímali nastartované lyže. Z výrazu jejich tváří čišela historie zkušeností pobytu a práce na horách. Chlapi jako hory. Hned se mi ptali po ženě. Nakonec se vysvětlilo, že to bylo jen kvůli tomu, že její jméno bylo na objednávce jejich služeb. Vladan a Vladan. Jinak se jmenovat nemohli. Jejich vstup na scénu byl zosobněním týmové spolupráce a síly dvoučlenného davu. Působivé!

Ten větší se hned ptal po Páááťovi. Prý, který to je? Ten náš cvrček Páááťa si svého Vladana prohlížel jako mravenec Eiffelovu věž - dlouze, se zájmem a obdivem a pekelně zespodu. Druhý Vladan mi připomínal olympionika, který dokáže za večer přepít dva až tři slabší konzumenty ve frťanech a do rána dokonale vystřízlivět. Deset let neviděl holiče a holič neviděl deset let jeho. Bylo mu jedno, který je Marťa. Přistupoval k dnešní lyžařské lekci ta, že by naučil vykrajovat na lyžích oblouky i ztrouchnivělou kládu z Třetihor. A to i přes její naprostý nezájem!

Zatímco Marťa si na svahu vedl dost obstojně, sledovat Páááťu znamenalo umlátit se smíchy. Vzrostlý Vladan dobře věděl, že pro udržení Páááťovy těkající pozornosti musí najít způsob, jak ho zaujmout. 

“Je tady pro něj spousta nových a zajímavých věcí,” připustil Vladan, že práce s Páááťou byla výzva. Aby ne, když mu v jedné chvíli řekl: “Sleduj!”, ještě se ani neotočil, aby ukázal Páááťovi, jak mu to jde, už se Páááťa díval jinam. Tu na vlek, tam na krajinu, támhle na kolem projíždějící ženskou, což má nejspíš po mně. Když letěl vrtulník, to se mu nesmí zazlívat, to bylo nějaké lyžování až na úplně posledním místě. 

V jednu chvíli jsme s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, ze své pozorovatelny nahoře u vleku spatřili, jak Páááťův Vladan a Páááťa samotný poskakují ve sněhu bez lyží. Nevím, kde jsem tu představu vzal, ala hned se mi vyjevily Hvězdné války, kde čiperný mistr Yoda tluče nějakého vzpurného galakťana. Páááťa byl ten Yoda. Vladan ten předem poražený galakťan, o kterého Páááťa zrovna přerážel svou krátkou lyži. Dospěli jsme k názoru, že to byla chvíle, kde se lámal Páááťův vzdor.

Navzdory tomu, jak z pohledu nás rodičů hodina lyžování našich ratolestí vypadala, si naši kluci oba lyžařské instruktory moc pochvalovali. Páááťův Vladan diplomaticky doporučil, abychom Páááťu letos ještě na olympionádu ve sjezdovém lyžování nepřihlašovali. Marťův Vladan kategoricky odmítl, že by měl Marťa přejít na jiný sport. To zapůsobilo natolik, že v našich srdcích lyžařští instruktoři Vladan a Vladan ještě nějakou dobu zůstanou.

V dětském pokojíčku spokojeně dřímala dvě naše dítka. Jedno školou povinné, druhé čert ze školky.

“Tos mě měl probuditi. Mně se vybil budík!” opřel se do mne ostře můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa po procitnutí. Kde jsou časy, kdy jsme si říkali něco jako: Dobré ráno, miláčku. Nechejme stranou to množství nespravedlnosti tím páchanou, a vnímejme další sled událostí. Takový pláč nad rozlitým mlékem, něco jako příchod s křížkem po funuse, kdy dílo bylo dokonáno a je třeba spíše upřít síly, snahu a fantazii směrem kupředu a reagovat na nastalou situaci, nemám rád. Přijde mi to zbytečné, motivace prosté a zdržující. Nastalá situace, kdy jsme si o čtvrt hodiny pospali déle, mi naopak přišla jako příjemné oživení dění v našem rodu i každodenním životě. Zatímco maminka v dnešním ránu viděla katastrofu přirovnatelnou k ukončení rotace planety Země a tím zániku života na ní, pro nás ostatní to bylo pozdvižení a příležitost ukázat, jací dobrodruzi v nás dřímají. A samotného mne to zajímalo!

Sérií rychlých rozhodnutí, krátkých příkazů vypálených s kadencí úměrnou vážnosti situace, a řadou doporučení jak se udržet v cílevědomém tempu jsme zvládli ranní přípravu. Marťa s Páááťou vklouzli do vycházkových kalhot skoro jako kluci z Večerníčku o Jájovi a Pájovi. Do školy a do školky jsme se dokonce vypravili rychleji a tím pádem i dříve, než kdy jindy! Do nového dne jsme vyběhli s parádně rozprouděnou krví v žilách plni očekávání. Maminka, náš ranní vulkán běsu všelijakách emocí, na nás mohla být právem hrdá. K mému návrhu, že bychom mohli od zítřka, díky zvládnuté situaci, posunout budíček a zase si to zopáknout, se ještě nevyjádřila. Asi ještě vstřebává to pozdvižení, že jsme zaspali.

Byl podmračený konec října a my vlítli do známého parku v Německu. Na co jsme se těšili a proč máme park rádi byla řada zábavných atrakcí, na kterou stačilo vystát frontu, pokud tam nějaká byla. Tentokrát fronty nebyly a my si, co se týče zábavy, přišli na své bez čekání!

Zábavný park byl vyzdoben dýněmi nejrůznějších tvarů a velikostí. Často z nich byly vytvořeny různé ornamenty a obrazce - radost pohledět! Aby ne, bylo to napočest svátku Halloween. Kluci ojížděli jednu atrakci za druhou. Marťa se blýskl při práci s důlním vozíkem, který neuvezl, takže zapřáhl do práce i mne. Šlo to nějak ztuha, ale šlo to. Páááťa na druhou stranu nedbal ničeho a na nafukovacím hradě bez okolků a skrupulí kliďánko projel a prolezl kde jakou skulinu atrakce. Protože asi večer pršelo, našel tam dost vody na to, aby si svá sjezdová kaťata pěkně promáčel. Odborník se divil, laik žasl. Ovšem, jak bylo řečeno, Páááťa nedbal a hnal se zábavním parkem dál, aby vstřebával a žil. A my s ním. Nebo on s námi?

Páááťa na zahradě u babičky Haničky na Jižní Moravě dostal úkol, důvěru a malou zahradnickou lopatku. Měl zahrabat čerstvý krtinec, což je hromádka, kterou leze krtek ze země ven. Zahrabat to měl proto, aby se nemohl jen tak krtek promenádovat po zahradě. Svou přítomností, a to babička opakovaně a důrazně vyzdvihla, krtek zahradě škodí.

Motivován srdceryvným příběhem o tom, jak krtek ožíráním kořenů kosí rostliny na zahrádce, pustil se Páááťa do díla. A docela brzy měl hotovo. Nastoupil před babičky Haničku jako voják před velitele a oznamoval tu medailehodnou zprávu. Ruce měl černé jako prase kopyta, tváře růžovoučké a spokojené a lopatku nikde!

“Kde máš lopatku?” všimla si zkušená zahrádkářka babička.

“Tu jsem zakopal,” pustil se do vysvětlování Páááťa. “On ten krtek poleze, narazí na lopatku a zůstane v zemi,” pravil. A tak jsme se všichni pustili do hledání místa, kde mohl Páááťa lopatku zakopat. Jako obvykle si nemohl vzpomenout.