“Tatínku, vosy jsou ještě támhle pod střechou,” ukazoval náš prvklouček Marťa kamsi do výšin. Tvářil se u toho jako vždy, když by ho docela zajímalo, co s tím jako udělám? Krátce a pozorně jsem se zadíval na střešní podbití, kde to žlutočernými tvory docela žilo a hned věděl, že je třeba jednat. Ta křídla, ta žlutočerná těla statných reprezentatů bodavého hmyzu mohla být na tu dálku považována za vosu jen v případě, že by to nebyla vosa, ale o poznání větší netvor - sršeň! Rychlá porada s internetovým vyhledávačem Google napověděla, že v hnízdě, kam se nám pod střechu dost svižně slétaly další a další sršni, jich může být od 200 do 1.700 kusů! No, tomu říkám soupeř!
Navlékl jsem se do brnění. Kapsáče a huňatá mikina měly zabránit tomu, aby na mne dosáhlo žihadlo a proniklo na mou kůži. Převlékací pláštěnka měla tvořit nárazníkovou zónu, kterou sršeň jen tak neprobodne. Protože měla pláštěnka vojenské maskování, vypadalo to dost dobře a celá akce měla docela styl. Na krku jsem měl huňatý nákrčník, co se používá namísto šály. Na hlavě tlustou zimní čepici. Na očích pracovní brýle, to kdyby náhodou lítaly třísky. Na rukou zimní rukavice. Fantastický vohoz ideálně někam na hory na lyžování. Protože ale bylo venku horké léto, teplota kolem 30°C byla to bída. Lilo ze mě jako z pisoáru. Dlouho by netrvalo a uvařil bych se ve vlastní šťávě. Akce, kterou jsem zosnoval, proto musel proběhnout rychle a hladce.
Nic jsem v organizaci příprav nepodcenil. Sezval jsem dva sousedy, oba je vyzbrojil plácačkou na mouchy a věřil jim, že mi budou krýt záda. Že umlátí každého sršně, který na mne sedne dříve, než mne bodne. Byli to profíci. Na rozdíl ode mne přišli na akci v trenýrkách a tričku s krátkým rukávem. Jak já jim v tom horku záviděl! Vzal jsem do každé ruky sprej Biolitu s odvážným nápisem, že to prý zabije i traktor, a vylezl po žebříku pod střechu. Trenýrkáři, co mi měli krýt záda, byli v tu chvíli nejen mimo dosah plácačky na mouchy, ale navíc se dali do vášnivého hovoru. Myslím, že zrovna vsázeli na výsledek. Odtušil jsem, že jsem v týmové bitvě osiřel a na vše zůstal sám. Myslel jsem si něco o tom, že musím být rychlý a nedát hmyzu žádnou šanci! A tak jsem šel na to.
Boha, řeknu vám, ten sršeň je ale velký tvor! Když jsem se jim přiblížil ke vstupu do hnízda ukrytého někde mezi prkny pod naší střechou, nalétávali na mne spíše se zájmem, než s pocitem ohrožení. Pod střechou to hučelo jako v úle. Bylo to autoritativní. Na strach už bylo ale pozdě, už se nebylo kam vráti. A to byla má chvíle. Moment překvapení se tomu říká. Schoval jsem se za dva k sobě přitisknuté spreje Biolitu a zmáčkl to. Vystříkly dva bělavé jazyky spreje a začaly tvořit dílo zkázy. Nejdříve prolétly škvírami mezi prkny, kudy chodili dovnitř a ven sršni. Hučení pod střechou zesílilo. Měl jsem pocit, že nám to odnese dům. Napadlo mne, jak to budu vysvětlovat mému skvostnému kvítku, ženě a panovnici Táni, ale rychle jsem ty rozptylující myšlenky zatratil a soustředil se na boj. Sprejoval jsem podbití střechy jako o život. Na lakovaných prknech se začala tvořit bílá pěna. Kolem se linul nasládlý zápach Biolitu. Byl silný a pronikavý. Musel jsem dýchat opatrně, protože se z toho snadno zatočila hlava. A což teprve na to říkali sršni!
V sršním hnízdě zřejmě bili na poplach. Nejenže hukot pod střechou zesílil, z pod prken se navíc začali hrnout statní žlutočerní sršní macci. Podle instruktážního dokumentu o životě sršňů šlo o takzvané bojovníky, kteří měli hlídku u vchodu do hnízda. Hlavně, aby nelezli ven všichni, říkal jsem si. Jednomu po druhém jsem jim to nastříkal do xichtu i do obličeje, pak pod oční víčka a do uší. Když otevřeli hubu překvapnením, naplnil jsem jim Biolitem břicho. Představoval jsem strašného útočníka. Díky ochranným brýlím jsem mohl sledovat to, před čím by jiný raději přivřel oči. Viděl jsem sršně umírat v jediné vteřině po zásahu Biolitem. Hrozná zbraň. Tvor se zkroutil v bolestivé agónii tak rychle, že zemřel dříve, než se narodil, a bezvládně padal k zemi. V tomto případě mně za krk. Bylo to jako když vám spadne na ramena velká třešeň. Nic příjemného, zvláště, když vás dožene představa, že se sršeň vzpamatuje a začne vám lézt zpátky po krku, aby vám tam narval žihadlo. Brrr. Slepě jsem důvěřoval trenýrkářům dole, že mi plácačkami na mouchy kryjou záda. A já dál sprejoval. Chrlil jsem proudy Biolitu pod střechu, co lahve obou sprejů daly. Držel jsem spreje před sebou a šplíchal naplno obklopen padajícími masou mrtvého hmyzu.
Najednou bylo po všem. Došel Biolit. Kolem z něj bylo opojného smradu, že jsem si málem ustlal na zemi mezi bezvládnými sršni. Vůbec jsem se nedivil, že to sršně kosilo jako na běžícím pásu. Ze dřevěného podbytí okapávala bílá pěna Biolitu a co chvíli vypadlo bezvládné tělo sršně lezoucího z hnízda. Bylo to jako v lese po dešti, když kape voda. Hnus. Obezřetně jsem slézal ze žebříku a vyklízel pole, protože mi bylo jasné, že jestli bylo Biolitu málo a v hnízdě se zrovna formovala jednotka odplaty, mohlo by jít o dost nevyrovnaný boj. Měl jsem v plánu se ukrýt k nám domů. Horší to bylo s trenýrkáři. Ti by museli mazat k bráně a přes ulici do svých ubykací. Nebo to umlátit těmi plácačkami na mouchy. No, žádná hitparáda s tou představou o tom, že by sršni vrátili úder.
Když jsem slezl ze žebříku dolů zpocený jako prase, měl jsem pocit, že mám na zádech huňatou, teplou a naprosto mokrou deku, která se táhla od krku, přes záda, mezi půlkami až po kotníky. Úžasně intenzivní pocit, to vám řeknu. Přes zamlžené ochranné brýle jsem viděl usměvavé tváře trenýrkářů, kterým nejspíš vyšel tip na výsledek. Nevím, jestli viděli ty sršní macky, co mi padali za krk, ale byl jsem za dobrý výsledek také rád. Svorně jsem si poplácali po ramenou a od té doby jsme u nás na zahradě představitele žádného bodavého hmyzu již neviděli. Dobrá práce. Díky, sousedé!
Zvláštní poděkování patří:
- Marťovi, že sršně objevil, ačkoliv o nich mluvil jako o větších vosách.
- Páááťovi, našemu druhorozenému kloučkovi, že sice horlivě poskakoval kolem, ale poslechl a v době největší bitvy se ukryl do bezpečí.
- Mému skvostnému kvítku, ženě a panovnici Táni, že nevolala hasiče, jak navrhovala, a koupila mi Biolit na bitvu se sršni.
- Sousedovi Honzovi odnaproti, že přišel na pomoc. Navíc přinesl sprej na vosy, kdyby se to náhodou hodilo.
- Sousedovi Sergejovi, který mi také přišel krýt záda před sršni.
- A nakonec také velký dík sršňům za odvahu, kterou ve mne probudili. Cítím s vámi, hmyzáci, ale muselo to tak být. S vámi se holt jinak domluvit nedá.
