Terez

Páááťa je duše zvídavá, hlava otevřená a huba prostá zábran. Co na srdci, to na jazyku. A chraňbů, aby pravda či logika či cokoliv jiného mělo stát v cestě všeho, co do světa vyštěkne. Když byla u nás na návštěvě spolužačka našeho Marti (9+ roku), pěkné číslo Terez (také 9 let), hned si jí všímal. Pěkně spolu kultivovali, upravovali a dle jejich slov přikrášlovali naši zahrádku. Je to taková ta dětská kratochvíle, kterou pak rodič půl hodiny uklízí.

“Ty ses mi zalíbila, tak jsem ti dal kytičku,” špital Páááťa a poskakoval kolem Terezky jako na drátkách. Nic, Terez to nějak dramaticky neprožívala. “Taky se ti líbím?” nedal se jen tak odbýt Páááťa a napral do Terez svou odvážnost a bezostyšnost přímým dotazem.

“Ale jo,” mávla nad tím ledabyle rukou Terez a dál kultivovala zahradu.

Jeden by zesmutněl, zešedivěl, zjihl a zchřadl. Nikoliv však Páááťa. Vzal si Terčino přiznání za své a hopkal kolem ještě veseleji.