Web pro zábavu

Jirka, alfa samec rodu, do kterého Áňa patří, se přikrčil s naježenou šíjí. Situace vyžadovala dobrovolníka, který by hupsl do vagónu, zaběhl do kupéčka a vrátil se s brýlemi dříve, než vlak odjede. Ta poslední část o odjezdu vlaku byla tou nejnáročnější. Paní výpravčí si totiž dala do pusy píšťalku a vypoulené tváře svědčily o tom, že se právě nadechla k odjezdovému hvizdu. Situace byla značně nepřehledná. Hrozilo, že ten, kdo skočí do vlaku, sice vystoupí, ale až na příští stanici.

“Uééé! Ještě nééé!” zvolala teta Lucka, popadla Áňu za ruku a hupsla zpátky do vlaku! Byla to vteřina. Ani tak pohotový predátor, jako je alfa samec Jirka s naježenou šíjí, nestačil zareagovat. Dříve, než se nadál, z děcek, která měl chránit, jedno chybělo! V tu chvíli se buď zastavil čas, nebo paní průvodčí zkameněla. Její vzduchem naduté tváře se ani nehly. Později mne napadlo, že zatímco my jsme na celé to divadlo valili bulvy (oči) plni emocí, překvapení, očekávání a napětí, jestli nám teta s Áňou odjede vlakem pryč nebo ne, paní výpravčí už něco podobného viděla. Možná stokrát. Tisíckrát!

Zvolání tety Lucky, se kterým zmizela v útrobách vlaku, pomalu zanikalo v hučení lokomotivy a po našich dvou rodinných příslušnících ani stopy. Paní výpravčí, stále bez pohybu, sledovala scénu s klidem jedovatého hada, který je pevně přesvědčený o své převaze. Byl to pohled chladný a zcela bez emocí. Vteřiny letěly, nebo se vlekly jako unuděná žvýkačka podle toho, jestli se na to dívá rod, kterému dva lidi chybí, nebo výpravčí s mocí rozpohybovat vlak. Rozevřený jícen dveří vlaku zel prázdnotou v nekonečné nekonečnosti. Hrůza, řekl by básník! Jen vítr si pohrával s vlasovou kšticí paní výpravčí a provokoval ji k činu.

Tu náhle hlomoz a kroky znějící vlakem! Zašuměli jsme napětím a očekáváním. Na paní výpravčí se stále hýbala jen vlasová kštice. S těmi predátory s všeobecnou převahou není vůbec sranda, to vám řeknu. Frnk a na perón vyskočila malá Áňa. Sluneční brýle na očích! Hrk, doskočila hned za ní srdnatá teta Lucka. Píííísk! Hvizdla paní výpravčí a dveře vlaku se s hlomozem zavřely. Jen o píď minuly ještě letící zadnici tety Lucky. Železný oř, tedy vlaková souprava, se dala do pohybu a odvezla stopy našeho vlakového dovádění po kolejích daleko pryč. Alfa samec rodu Jirka nechal slehnout naježenou šíji, přepočítal obě děcka a vyrazil vstříc dalším příběhům. Teta Lucka se hrdinně plácla po rameni, pohodila hlavou, jakože brnkačka, což jsme jí nevěřili, a spiklenecky mrkla osudu do očí, že si to s ním klidně rozdá příště znovu. Taková je to žena!

MocNeposedím a ZvědavostíHořím, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), má čuch i zájem o jakoukoli chlapáckou věc. Když jsem mu sdělil, že se chystám dost hodně chlapácky sledovat příchod bouřky z pohodlného křesla zimní zahrady, okamžitě se usadil v křesle vedle! Očima zpočátku bloumal, kam to čumákuji a čím je to tak zajímavé, protože zatím nebylo po dešti ani vidu, ani slechu. Očividně mi ale věřil, protože vydržel na příchod deště čekat téměř 10 minut! Na tak dlouhou dobu se děti k jednomu místu dříve přivazovaly, dnes se většinou lepí izolepou nebo sekundovým lepidlem. V našem rodu tyto barbarské praktiky nepraktikujeme. Motivujeme.

V průběhu čekání se obloha zatáhla temnými mraky a občas se zvedl tak silný vítr, že kdyby mohly stromy a keře utíkat, rozehnal by je jako bičem. Vyprávěl jsem Marťovi, jaké to bude, až se spustí déšť, kde přesně, jak a na které strany se budou rozprskávat dešťové kapky, a kam to poteče. Byl jsem něco jako řečnické demo toho, co po chvíli přišlo. A když to přišlo, byli jsme s Marťou jako dva diváci v kině na nějakém bouřlivém filmu. Déšť zašuměl vláhou, my zašuměli nadšením. Bouřka zahromovala zlobou, my vypískli fingovaným strachem. Blesk rozpůlil oblohu odshora dolů a my div nevyskočili radostí, že nám to neušlo, že jsme to viděli a že to nepáclo do nás. Bouřka v nás měla tak nadšené diváky, že kdybychom jí nebyli úplně ukradení, říkala by nám: Bouřkoví chlapi!

Ti dva, Marťa a Páááťa, mají spolu dobrý sourozenecký vztah. Marťa se o Páááťu stará, okukuje ho, volá rodiče na vartu, když třeba Páááťa pláče a tak. Páááťa na to sice nebere ohled a dělá, že vlastně takovou pozorností pohrdá, ale ve skrytu duše je rád a moc si toho cení. Úplně stejně to měl v jeho věku Marťa. Panečku, jak ten námi uměl pohrdat! A sežrat, jak nám to dával! Člověk se mohl přetrhnout, aby mu vykouzlil úsměv na tváři a on se tenkrát sotva ušklíbl.

Páááťa bude nohsled Veličenstva Marti. Marťa si ho čechrá, hýčká a pěstuje. Má totiž společnost druha i podruha rád, a protože mu v současné době nikdo pořádně nesekunduje a když už ano, tak ne nadlouho, vsází na Páááťu. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, se domnívá, že Páááťa bude nejspíš z podobně surového materiálu jako Marťa a jen tak se ohnout, kout a opracovat k poslušnosti nenechá. Marťu by proto mohlo čekat veliké překvapení, zvláště pokud by náhodou Páááťa převzal velení! To si ani neumím představit! Náš rod zřejmě čekají brzy dost zajímavé chvíle, kdy se dostanou k hlavnímu slovu vládci a veličenstva. V tuto chvíli ještě není totiž jasné, kdo by mohl být kdo.

Podnosí bobánka se změnilo v řečiště rozzlobeného Dunaje. Nudle měl, že se to mohlo krájet, jen co je pravda. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, jde do vývrtky, jen když si na to vzpomene. Je zajímavé, že dětem z toho tolik hlava kolem nejde. Udělá se šmik šmik hbitým jazýčkem a… Už vás to asi bere tak, jako tu moji Táňu, co? Takže zpět k tomu kašli. Ten Marťa chytil také.

Marťa skuhral a chrchlal jako strhaný kůň v posledním tažení. Znělo to, jako když švihneš dlaní plnou bláta proti zdi a bláto udělá cááák! Když mi Marťa zakašlal za krkem, myslel jsem, že se večer budu muset omýt mopem. Váhal jsem, jestli večer už nebude pozdě a ta Marťova nálož mi krk nezabetonuje. A tak jsme přišli s nápadem, že si Marťa při kašlání bude dávat ruku před pusu. Lidstvo to praktikuje léta a výsledky nejsou vůbec špatné.
“Ruku! Ruku!” pobízeli jsme s Táňou Marťu. Projevil se jako strašně rychlý žák. Dnes chrchle, sice jako starý hrnec, ale s noblesou anglického džentlmena.

Satelitní část naší obce zná Marťu především jako žokeje a jezdce sedlajícího žluto-červený motocykl z umělé hmoty. V ulicích je na tomto stroji Marťa úchvatný, v křižovatkách nebezpečný a ve sjezdu z jediného kopce v okolí zcela šílený. Cestou dolů totiž vůbec nebrzdí. Pokud ano, tak hubou!

Odrážedlo, tedy okolená věc, se kterou se sedící jezdec pohybuje pomocí střídavého odrážení levou a pravou nohou, rozšířilo Marťovi obzory a kolemjdoucím zornice. Marťa snadno urazil větší vzdálenosti, takže ho začínalo znát i širší okolí. To už v něm ale nevidělo šíleného jezdce na motorce, nýbrž zvědavého průzkumníka. Když totiž Marťu něco u cesty zaujalo, zcela plynule přešel z jízdy na odrážedle do chůze zcela bez odrážedla. Odrážedlo mezitím odmetalo pár kozelců díky jízdě bez řidiče a dobouralo někam k patníku.

A tento pilot dostal nové kolo! Parádní kousek. Řídítka, zvonek, šlapátka a dvě vyvažovací kolečka vzadu. Jediný typ kola, ze kterého se nedá po zastavení spadnout. Marťa se dvakrát opřel do pedálů, jednou zazvonil, seskočil, vzal si svoje zelené odrážedlo a nechal svět daleko za sebou na cestě za dalším dobrodružstvím.

Páááťa je odmalička bojovník a nenechavec. Nenechá si totiž nic líbit a bojuje, aby ho jako všichni nechali napokoji. Jak mu někdo sáhne na ručičku, hned si ručičku bere zpátky. Jak mu někdo sáhne na nožičku, už ji má těsně u těla. Prostě nepůjčí nic a nikomu. A to jeho kukuč, kterým častuje útočníka, přátelé! Jedno srdce nezapomene plesat! Jak se kolem něj něco šustne, už na to hledí!

První očkování v životě přestál Páááťa s chrabrostí bohatýra. Na paní doktorku s injekční stříkačkou v ruce vyvalil ta svá kukadla, oči, šťopky, bulvy a čumítka, udělal tu-tu-tů a oddal se osudu. Aby taky, něco takového ještě v životě neviděl. Pak propukl v pláč, když mu jehla s očkovacím sérem vnikla do tělíčka, vzala to těsně kolem žebra do dutiny břišní, či kam se to očkování vlastně dává. Po zbytek dne, jak tělíčko bojovalo s cizí látkou, byl Páááťa jako praštěný. Ta tam byla jeho bojovnost a jediné, co z něj zbylo bylo čumítko. Ale báječné čumítko. Přestože čumákoval na svět z posledních sil, čumákoval statečně a rád!

Odlet našeho nočního letu byl opožděn. Psali, že o hodinu. Opruz, hadr, hrůza, děs! Zapadli jsme do první hospody v čekací zóně a dali si kus žvance za cenu, za kterou bychom si něco takového nikde jinde nedali. Pjéťo za hambáč! Hrůza! Za to by byla jinde půlka býka! Ale bylo to jídlo tak akorát na tu hodinu, kterou jsme na to měli, takže jsme do toho šli. Žvýkali jsme s kolegou z práce docela chutnou tuctovku za diamantovou cenu a vylévali si profesní zážitky naší IT praxe jako dva zamilovaní tokatéři. Tu vidím, jak se údaj o našem odletu na informační tabuli změnil. Z plánovaného hodinového zpoždění se mávnutím kouzelného proutku stalo oznámení - nástup do letadla a odlet ihned! Myslím, že mi to vzpříčilo hranolku v krku.

Půl vteřiny jsem si říkal, že to snad ani kolegovi neřeknu. Měl jsem na talíři pořád půlku jídla! Sáňky borový, pro jídlo normálně zabíjím! Tady, s nejnepříznivější finanční kombinací na světě mám opustit rozjezenou večeři?

“Už nám to letí. Teď to změnili!” šel jsem s pravdou ven. Kolega vyskočil jako když střelí a křikl na obsluhu, že budeme urgentně platit. Hory se v ten okamžik zazelenaly, jak silný měl kolega hlas. Dělá nám šéfa a schopnost jasně, zřetelně a stručně úkolovat okolí je jeho denním chlebem. Pikolík s účtenkou se vyřítil na scénu téměř okamžitě. Cena za véču byla strašná, ale nebyl ani čas mu za to zlámat vaz. Popadli jsme své cestovní kufříky a tryskem švihali letištní halou k letadlu. Byli jsme zhmotněním stresu uprostřed čekáním smrtelně unuzeného prostředí. Byl to nejtrapnější běh mého života. Na startu zůstala půlka hamburgru zaplacená div ne zlatem, z čehož mi krvácelo srdce, peněženka a všechny hamburgrčivé chuťové buňky, na které se při večeři ještě nedostalo. No, všechno bylo špatně. Letadlo jsme chytli, všechna čest, i když v průběhu letu jsme toho dost litovali. Vypadalo to na spadnutí, ale to je už jiný příběh...

Osobně jsem byl zprávou o Marťově překonání plotu potěšen. Informace o okolnostech jeho lezu k sousedům jsme neměl zhola žádné, a proto jsem si celou událost pouze představil. Vypadalo to nejspíš takto...

Marťa toužebně hleděl přes plot tam, kde stál zaparkovaný parání traktor. Hrál si s ním u souseda na zahradě o víkendu. Tenkrát tam přišel normálně za doprovodu domorodců vstupní brankou. Marťa vida, že nikde nikdo není a rodičovský dozor bláhově utopený v přesvědčení, že plotem obehnaný dům omezí jeho volnost, přehodil nožku přes plot a jako cvičený sokol se na druhé straně spustil do stoje o napjatých nohou. Tedy do stoje. Dál už pokračoval, jak umí, tedy chůzí, během či jak jinak se záškodník na cizím území může pohybovat.

Nic netušící dozor, který měl být složen z naší ostřílené mamky Hanky a mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táňi, na sebrané kramle přišel o něco později. To již měl Marťa traktor pěkně pod kontrolou. Byl zrovna uprostřed hloubení solidního okopu uprostřed jednoho výstavního záhonu u souseda na zahradě. Určitě mu tím udělá radost! Nebylo divu, že seběhnuvšímu se ansáblu dozoru, tedy mamky a Táni, vyrazil na čele studený pot a srdce se rozbušila smrtelnou frekvencí. Stavební práce Marťova traktoru to však neovlivnilo. Naopak, když na něj obě ženy volaly, lákaly jej domů a za poslušnost, kterou Marťa zrovna moc neoplývá, slibovaly hory doly, pokračoval ve výkopových pracech zvýšenou rychlostí. Věděl totiž, že když už jej rodoví příslušníci objevili, je jen otázkou času, než se k němu dostanou a supr kratochvíli mu utnou. Pak budou určitě chtít probírat, jak a proč jako přelezl plot?