Web pro zábavu

“Tady je stádo mravenců,” zahlásil Marťa přírodopisně u osamělého trsu trávy na naší zahradě a zatvářil se velmi důležitě. Přítomnost mravenců mne nezaskočila. Jako zahradník s nimi mám zkušenosti a díky Ferdovi Mravencovi k nim mám i kladný vztah. Nějak mi ale nesedělo to spojení mravenců se stádem. Ve stádu mají všichni přeci kopyta, ne?

“Vždyť jsi říkal, že mravenci jsou kopyta!” bránil se Marťa, který si pamatuje, co jsem kdy řekl. Pohřbil tím hned několik věcí najednou, včetně toho, že mám k mravencům kladný vztah. Může někdo, kdo má mravence rád, o nich říci, že jsou kopyta? Může. Já!

“Navíc i Miky ze školky říká stádo mravenců. Takže je to stádo kopyt,” dodal Marťa s rozhodností, přes kterou nejede vlak.

S mravenci je to ve skutečnosti trošku jinak. Mravenci žijí v koloniích, což je nejpočetnější uskupení těchto zvířátek. Pohybují se ve shluku, kterému se neříká ani stádo, ani smečka, ani hejno, já bych řekl houf, ale dotazovaný odborník říká, že všechno početnější u mravenců je kolonie, co se týká pozemních sil. Ti okřídlení mravenci, to je jasné, to je roj

Když Marťa v zimě dost neúspěšně zahájil a záhy také ukončil svou lásku k lyžování, zůstalo nám na permanentkách několik nevyužitých jízd na lyžařském vleku. Tyto jízdy měly svou nezanedbatelnou hodnotu a k naší radosti se daly uplatnit na bobové dráze stojící kousek od sjezdovky. Naše výprava na bobovou dráhu byla, pochopitelně, naplánována dost turisticky tak, abychom toho nejen hodně viděli, ale i prožili. Vše se podařilo!

Cestou na kopec, kde jsme v zimě lyžovali, si kluci hráli na tanky. Tahali z lesa na cestu stále větší klády, ty vší silou zvedali a směrovali k výstřelu, neboť je považovali za kanón svých tanků. Útrapy pod tíhou klád zcela zastínily nevoli a hořekování nad tím, že se jde pořád do kopce, a tak nebylo divu, že jsme se s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, ke hře na tanky přidali. Já rozdmýchával fantazii dětí a vynalezl jsem do hry prvek zvaný letící projektil. To znamená, že jsem naučil kluky z děla něco vystřelit. Maminka dělala pohyblivý cíl. Cesta i maminka ubíhaly…

Návštěva bobové dráhy se setkala s velikánským úspěchem přesně tak, jak se dalo čekat. Není nad to se spolehnout na zážitkové jistoty. Kluci ještě nemohli do bobu sami, tak jsme jezdili po dvou, vždy klouček a jeden z rodičů. Jízda svištěla a kluci si říkali, jestli chtějí přibrzdit do zatáček či nikoliv. Například Páááťa neříkal nic, protože jak nezná zábran, nemá potřebu být opatrný. Já tu potřebu měl, takže jsme se na bobové dráze pohybovali i s Páááťou kontrolovaně a do zatáček jsme občas přibrzdili.

Protože vyjít jeden kopec našemu rodu obvykle nestačí, zamířili jsme na nedaleký Ještěd. To je už pěkný kopec. Zvedá se nad městem Libercem a na jeho vrcholku se pne monumentální stavba radiového vysílače s restaurací. Při výstupu jsme si pomohli sedačkovou lanovkou na sousední kopec a bylo to poprvé, co Páááťa na nějaké jel. Mrskal se na ní pod náporem zvědavosti, točil se kolem dokola jako kača v čepici a dával zabrat ocelovému sevření mé ruky, která ho chránila před vším, co Páááťovi očividně starosti vůbec nedělalo. Gravitace mu nevadila, možnost pádu dolů z lanovky si nepřipouštěl.

Výhled z vrcholu kopce Ještědu stál za to. Bylo tam sice dost lidí a poslední úsek cesty vedl po silnici, na které neustále smrděla projíždějící auta, ale to pokoukáníčko do širého kraje mělo své kouzlo. Protože se nám celodenní výlet na kopce Libereckého kraje moc líbil, zařekli jsme se, že až maminku přestanou bolet ze sestupu z Ještědu nohy a kluci nebudou namítat, mrkneme se na další podobně pěkná místa zase.

Prořezával jsem na našem pozemku trávu. Pozemek máme malý, okrasná tráva čítá přesně dva trsy. Řežu to nožem. Dořezal jsem. Nůž mi sebral Marťa a pod dozorem statného ošetřovatele, tedy mne, řezal také. Navzdory všem bezpečnostím opatřením, se ale Marťa nakonec přeci jen řízl. O trávu!

Páááťa přiložil ruku k dílu a v zahradě, kde stavíme zahradní bazén, převzal roli vrchního velitele stavebních a výkopových prací. Přivlastnil si zaparkovaný bagr a Marťu prováděl stavbou jako nějakého učedníka. V bazénu mu neváhal vysvětlovat, kde bude voda a další s bazénem spojené věci. Vůbec mu nevadilo, že to tak nakonec nebude. Vykřikoval něco jako: “Bazén postavím, bazén postavím!” a Marťa mu to očividně věřil. Myslím, že se mu dokonce nabídl, že mu se stavbou pomůže! A tak se stal Páááťa vrchním stavitelem bazénu.

Konec března 2022. Kokořínsko nás vítalo s otevřenou náručí. Mašírovali jsme si to po známé, asi 5km dlouhé trase přírodou, která se probouzela po zimě do krásného, slunce prosluněného jarního dne. Meze se ohřívaly a suchá tráva vábila k posezení, spočinutí a odpočinku. Kluci pobíhali od jednoho keře či porostu zdobeného drobnolistými kvítky ke druhému, kde například bzučel první horlivý čmelák. Všude se bylo na co dívat. A všechno jsme mohli - maminka zůstala doma, aby si od nás odpočinula, jak říkává.

“Já jsem rybář. Velkou rybu chytím!” zavazoval se Páááťa. Poskakoval po nerovném břehu potoka v Kokořínské dole nedaleko hospody U Grobiána s prutem dlouhým jako prase. Asi by s ním i do sluníčka dokázal šťouchnout, jak byl prut dlouhý! Bylo nabíledni, že když nepřenesu řečiště toku na druhou stranu údolí, což pochopitelně nešlo, tak Páááťa do potoka spadne. Své horlivé počínání si Páááťa nenechal vymluvit. Já si musel v té chvíli vybrat, jestli mi bude hulákat děcko jako na lesy proto, že nemůže chytat ryby, nebo vodou zmáčené děcko, že už bude vždycky poslouchat, jen ať ho přesleču do suchého. Vybral jsem druhou z možností, cestu utrpení a následného poznání. Výchovně mi to přišlo výhodnější, rizika byla přijatelná. V batohu s proviantem, co jsem pro děti měl, bylo vše, co si může voják pro přežití v týmu nepřítele přát - pamlsky s cukrem pro dodání energie, igelitové pytlíky pro zajištění tepelného komfortu promočených bot, náhradní ponožky. A tak jsem odstartoval operaci, o které se holkám špatně vypráví. Páááťa zahučel do potoka až po kolena. To znamená, že vše od kolen dolů, včetně botiček všudybylek, bylo mokré jako hadr na zem. Voda z toho crčela - ach, nedobře se na to dívalo. Páááťa sliboval hory doly, jen abych ho dostal z mokrého ošacení, chladu a útrap. Když jsem mu zajišťoval tepelný komfort, tedy že jsem ho převlékal do suchého a osvědčeným trikem obešel trýzeň promočených bot, a spolu s velmi dobře spolupracujícím Marťou eskortoval zpět domů, sliboval hory doly. Tedy nesplnitelné.

“Chci křečka džungarského, se šedou srstí a černýma korálkovýma očima,” prozradil jsem paní prodavačce poté, co ji děsně zajímalo, co v neděli tak brzy ráno v její prodejně chceme? Když jsem jí to řekl, měla oči navrch hlavy asi jako malíř, který okem přeměřuje, kolik bude potřebovat barvy na strop. Když jsem jí řekl, že budeme potřebovat také klec, piliny, misku a hromadu rad, zatvářila se na mne jako učitelka na jelito, které nemá ani páčku, co právě u tabule žblebtlo. 

Křečkovi jsme dali jméno Pišta.

“Neboj se. Jsi u nás v doma,” chlácholil Marťa křeččí miminko, když jsme po převozu domů Pištu ubytovali. Marťa klečel u jeho klícky a mluvil do ní jak hlasatel do rádia. Sliboval Pištovi hory doly, celkovou spokojenost a transportaci vláčkem, který mu právě postavil z lega. Nejde o nic pohodlného, ale zážitek by to mohl být nezapomenutelný. Pro všechny. 

Pišta se, dle mého pozorování, u nás nebude mít špatně. Naše obzory chovatelů hlodavců se velmi rychle rozšířily o to, že křečci se nemyjí ve vodě, nýbrž v písku! To jsem například netušil. A to jsem, prosím, již jednoho křečka v životě měl! Marťa Pištovi hned postavil z lega průlezku, jak jsme párkrát viděli na YouTube.com ve videu. Mám pocit, že bude Pištovi průchod labyrintem stopovat. Nevylučuji, že se bude muset Pišta v rychlosti průchodu zlepšovat. No, čekají ho u nás pěkné věci. Asi se z něj rychle stane křeček olympionik.

“Oddávali jsme se průzkumu budovy a se zájmem čelili výzvám z toho plynoucích,” shrnul bych naše počínání ve škole s Marťou. Omrkli jsme skříňky ve školní šatně, protože byly pěkně barevné, nahlédli jsme do školních tříd s pidi lavicemi a tabulemi na fixy. Za dob mé školní docházky se na tabuli psalo křídou. Na chodbě před třídou, kde zápis probíhal, jsme domlouvali poslední části naší taktiky. Ta byla jednoduchá, prostě se postavíme tomu, co přijde, s tím, co máme, co známe, co umíme a co použijeme.

Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, se zhostila nejdůležitější úlohy na světě. Vtáhla, nasála a nadále přitahovala veškerou nervozitu a stres, čímž tyto neblahé a úsudku nepomáhající vlivy zcela odstínila ode mne a především od Marti. Jedině díky tomu mohl Marťa nakráčet za paní učitelkou jako generál, bez bázně a strachu. Poprvé usazen do lavice hovořil o všem, na co se paní učitelka ptala, co ji zajímalo a co potřebovala vědět. Když se paní učitelka s překvapeným výrazem ohlídla, o jaké chobotnici na stěně to Marťa hovoří, věděl jsem, že se toho dne dozvěděla více, než potřebovala. Když paní učitelka na konci pohovoru pozvala Marťu v září do školy, že jako může nastoupit coby nový žáček, Marťa ji nezjištně opravil, že si nevezme tašku, jak pravila, nýbrž aktovku. Tím paní učitelku u zápisu zcela rozsekal.

“Marťo, ale my máme svátek v listopadu. To je na podzim. Dneska je jaro,” upozornil jsem chybujícího potomka ve snaze zastavit jeho narůstající rozjaření a radost, že zase dostane dárky, že se mu bude gratulovat a že prostě bude všelijak jinak a jakkoliv v centru veškerého dění dnešního dne. Marťa se na mne dlouze a upřeně zadíval. Byl to pohled, který jsem mu měl uštědřit spíše já. V tom pohledu byla směsice pokárání, nepochopení a dokonce i něco jako zhnusení nad tím, že se Marťa musí patlat s někým tak nechápavým jako jsem já. Skoro jsem si takový pohled ani nezasloužil!

“Já prostě dneska mám svátek!” prohlásil Marťa a pozvedl ruce v gestu číšníka, který zrovna nese dva obrovské tácy plné talířů s jídlem. Je to takové to gesto zdůrazňující váhu vyřčeného. Prostě o tom, co bylo řečeno, se již diskutovat nebude a má se to vzít za hotové. Mám oslavy rád, a tak jsem to přijal. Marťa má, holt, dneska zase svátek!