Web pro zábavu

Byl to jeho pověstný prstík průzkumák, co mu opuchl jako prase. Jde o ukazováček pravé ruky, který Marťa s oblibou používá jako šperhátko, vpichovátko, zapichovátko, osahávátko. Prostě je to prstík průzkumák, který jde všude první a všechno zjistí. Ošetřující lékařka ztěží nacházela vysvětlení a přikláněla se k variantě, že muselo Marťu něco píchnout, například v průběhu naší podvečerní procházky předchozího dne. Marťa sebou škrábl do trávy, když spadl z odrážedla. Chodíme na cyklokrosovou dráhu v lese a ještě nemá všechna ta stanoviště plně pod kontrolou. Asi tam v trávě ležel nějaký hmyzák, a když na něj Marťa nalehl, nelenil a bodl.

Marťa se vrátil od lékaře s vítězoslavným výrazem ve tváři. Řehnil se na všechny strany a jistě by rozdával i podpisy fanouškům, jen kdyby neměl pravou ruku celou zafačovanou! Koule obvazu vypadala jako spravovátko na trojnásobnou zlomeninu s nepřímým zaškrcením tepny. Nejeden pozorovatel z toho neměl dobrý pocit po těle, když to viděl. Marťa si s tím hlavu nelámal. Celý den se s ovázanou rukou vystavoval jako motokrosový závodník s trofejí za první místo. Druhý den si při práci se mnou v zahradě trofej umazal. Když si toho všiml, jal se obvazu zbavovat jako kdyby šlo o největší rodovou poskvrnu na celém světě, která na jeho tělíčko rozhodně nepatří. Bylo to dobře zavázané, takže s tím škubal a lomcoval jako hladový gepard s dřevěnou sochou tučné gazely. By to tanec, to vám řeknu. Obvazy chvíli vzdorovaly, ale bylo už od začátku jasné, že nemají šanci. A tak Marťa poprvé zažil něco hodně podobného tomu, když je ruka v gipsu.

Nadějná a pohledná děckoSamice Nela setrvávala v blažené pohodě ve stínu haciendy, kterou na Jižní Moravě vlastníma osvalenýma rukama staví její tatínek Nikola. Jako jediná přítomná vrstevnice nemohla ujít Marťově pozornosti, takže netrvalo dlouho a již se ti dva proháněli a naháněli nejen po staveništi stavěného domu, ale i v předdomí a zádomí na pláních za barákem.

Jelikož vzájemná náklonnost byla nehynoucí, vytáhl Marťa sličnou děckoKočku na odpolední výlet na vodní přehradu zvanou Lučina. Jako sourozenci se ti dva proháněli po zákoutích malebné oblasti na úpatí Bílých Karpat a těšili se vzájemné pozornosti. Nela ukazovala Marťovi, jak to tady na Moravě pěkné a jak to v této části republiky vede. Marťa byl potěšen jejími schopnostmi, popadl kamení z pláže přehrady a ukázal jí, jak je silný. A silný byl! Nebylo šutérku, který by nezvedl. Nela ale musela nějak nedostatečně docenit jeho schopnosti, protože jí Marťa záhy ukázal, jak je přesný ve vrhu kamínku na cíl. Pochopitelně to vrhal na ni, aby to měla z první ruky. A tak si vlastně ulovil svou první kočku!

Mezi Marťovy oblíbené hračky patří mašinka, hasiči a santika. Všemu rozumí, u všeho má jasno, jak to funguje. Hlavně si uvědomuje, co ke každé hračce patří. K mašince například koleje a lidi do vagónu. U hasičů je to ještě dobré, protože samotný oheň dokáže nasimulovat představami. Se sanitkou ale začíná být potíž.

JeToFuk a NevímKdyŘvát, náš druhorozený syn Páááťa (0+ roku), začal fňukat. Když jsme se s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, vyloupli zpoza gauče ke gauči, skláněl se nad Páááťou Marťa, měl ve tváři potutelný úsměv a v ruce sanitku připravenou naložit pacienta. Protože pacienta neměl, udělal Páááťovi dva pořádné škrábance na lýtku a buď čekal na to, až ho zavolají na pomoc, nebo na metál. Prostě čekal jako myslivec na číhané!

“Plakej!” dožadoval se Marťa na Páááťovi a rejdil sanitkou, že prý pacienta bez pláče neodveze a neošetří! Naše hacienda se musela plácnout do čeka, aby se ujistila, že jí nad tím nezůstal rozum stát!

Nejdříve strom uschl. Stalo se to ze dne na den. Pohroma. Zahradník v takových chvílích rozšlape svůj slaměný klobouk, rozštípe šopu s hráběma a rýčem a začne chodit na ryby. Zelená koruna stromu zesinala, zešedivěla. Stalo se to ze dne na den. Večer jsem ještě zaléval jeho zeleňoučké listoví, dá-li se to tak u cypřiše nazvat, protože je to něco mezi listem a jehličím, a ráno byl cypřiš vpánu! Zasáhlo mne to. Byl to můj nejoblíbenější stromeček v naší zahradě. Plánoval jsem mu důstojné ze-země-vyrvání, a proto na sobotu naplánoval nákup nového kusu v místním zahradnictví. Vše se uskutečnilo podle plánu, až na to důstojné ze-země-vyrvání.

Když jsem přijel následující den z práce domů vidím, že je z důstojně skonaného stromku už jen jakýsi prachsprostý pahýl. Něco, čím jakoby si svět vytřel zalepené oko. Připomínalo to kus bezceného rostlinstva, který jakoby ukousla tupá tlama, zřejmě nějaké krávy. Dříve košatá koruna ležela ve smutných kouscích a cuccích dole pod kmínkem. Drolila se na atomy a rozpadala na prach.

“To byl Marťa!” pohotově rozháněl bouřkové mraky mé nastupující nevole můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Nemám rád, když někdo takto oholí bezmocné a rád se utkám s takovým hejhulákem jako adekvátní protivník. “No, kdo bude bacaný?” dodala Táňa a přísně pohlédla na Marťu. Vnímal jsem v ní soucit a porozumění, že žádný stromeček si takové oholení nezaslouží. Ach, mám ji za to rád!

Marťa, zcela neohroženě a spokojen sám se svým dílem, tedy, že očesal a oholil zahradní stromek, se vesele uklonil, předpažil ručičky a udělal: “Paci-paci!” Asi si to špatně vyložil a zaměnil to za plánované baci-baci. Pak se na mne podíval pohledem, kterým děťátko robátko vyjadřuje radost nad tím, že i já mám radost. To je tak, když se dítě mýlí. Šel jsem do kolen smíchy, protože v takové chvíli se dá někomu něco vytknout jen velmi těžko!

Vodomil Martin brává bazén útokem. Často se nezastaví ani před chladnou vodou. Občas mám pocit, že má popletené teploreceptory, nebo že vůbec žádné nemá. Kliďánko vlítne do vody, která je studená už od pohledu. Někdy mám ale naopak pocit, že má těch receptorů víc, než dost, protože když někdo při venkovní teplotě 35°C, což je zápalná teplota ulity šneka, řekne, že je zima, někde něco nehraje.

Marťa vládne bazénu skokem. Skáče z vody do vody jako ďas. Jako odrazový můstek mu slouží dno nebo já. S pomocí silných paží rodového alfasamce, to jsem jako já, dokáže vzlétnout nad bazén tak vysoko, že vidí, jak se bazén na obzoru zakulacuje. Marťa je většinou roztažený do všech stran jako žába vystřelená z kanónu. Asi se snaží udržet balanc. Samovolně se smršťuje do klubíčka těsně před dopadem do vody. Když se po pádu vynoří z hlubiny půl metru hlubokého bazénu, crčí mu voda srandovně odevšad, co může. Marťa neotálí a dychtivě nastupuje k dalšímu skoku!

A tady to přichází. Natěšený Marťa se ke mně, coby organickému odrazovému můstku, vrhá skokem geparda. Protože většinou nedoskočí, snaží se zachytit zuby nehty. Spíše nehty, bych řekl. Prostě ty své prstíky s ostrými nehtíky zatne do živého, aby se zachytil a mohl přitáhnout. Když se zachytí, píchá to jako jehličky. Bolest mizí rychle poté, co se pustí. Dá se to snést a nemám nic proti tomu. Když ale Marťa nedoskočí a jeho drápečky pařátečky sklouznou po kůži, zůstávají mi na ní často šrámy jako po nedorozumění s tygrem střední váhové kategorie. Bolest je palčivá a ustupuje tak pomalu, že mívám po třech Marťových skocích kůži jako v ohni! Říkám Marťovi kamarád Velký Dráp a skáču v bazénu s ním, protože když skáču, nestačí se na mne vydrápat. Když se zastavím, Velký Dráp jde po mně!

Předně je třeba uznat, že Marťa je hrdina. Bez bázně a strachu nastupoval na každou další atrakci v zábavním parku Kurpfalz Park v německém Wachenheimu, aby vykoumal, jak na to. Začal v klidu tam, kde loni při návštěvě parku skončil. Prolezl celé lanové centrum a pokořil dokonce i prolézačky, které jsou na něj stále ještě hodně náročné. Na elektromotrkách zazářil! Stačilo mu položit ruce na řídítka a pobídnout, aby šlápl na pedál. Šlo mu to hned napoprvé. Jezdil jako drak! Atrakci opouštěl s lístostivými slzami v očích. Chtěl by totiž snad jezdit do alelujá!

Na horské dráze se nijak neupejpal. Protože je ještě super malý, šli jsme do vozítka dráhy spolu. Já pilotoval, Marťa se nechával unášet. Cestou neměl výhrad a tu a tam zkoušel hulákat radostí jako na lesy podobně, jak jsem dělal v zatáčkách já. Na skluzavkách to bylo už na každém z nás zvlášť. Marťa se hnal na skluzavku, která začínala kdesi vysoko uprostřed strmého svahu dost vysokého kopce. Výstup na začátek sjezdu po schodišti nahoru byl poctivým tréninkem i pro trénovaného schodišťáka. Marťa hořel nadšením, takže bral schody útokem. Těšil jsem se, jak se při třetím výstupu po schodech unaví a bude pak spát jako zabitý. Někde jsem se ale v úsudku sekl, protože ten den se Marťa neunavil, v průběhu poledního klidu nespal a večer po večerce usnul jen proto, že se k tomu sám uvolil.

Na skluzavku skočil jako Čert na Káču, svižně, odhodlaně a s kuráží krotilele nejkrvelačnějších býků španělské arény. Marně jsem na něj volal, že si má dát pod zadek skluzavkátko, jakýsi vak, ve kterém sedící skluzavkář jel dolů jako po másle. Bez vaku skluzavka pískala, jak se holá kůže smýkala po ocelovém povrchu skluzavky. Žádná spanilá jízda, to vám řeknu. A to se právě stalo horečnatému Marťovi! Marťa dodřel doprostřed skluzavky a dál mu to nejelo. Zůstal sedět tam, kam dojel, tedy uprostřed svahu a trčel do prostoru jako zapomenutý hřebík na vlajkovém stožáru. Dole pod skluzavkou se začal hromadit německý dav a svorně se bavil na tom našem rodinném hřebíku zabitém uprostřed skluzavky. Jel jsem zrovna kolem ve svém klouzacím vaku, takže jsem Marťu popadl, svezl jej dolů a vylepšil mu reputaci před neměckým davem. Ne však na dlouho.

Jak se Marťa nadšeně přesouval z atrakce na atrakci a čas pro něj přestal existovat, unikal všemu a všem, kromě lidské potřeby. Když jsem jej svezl z prostředku klouzačky a ukončil zábavu srocenému davu, Marťa zjistil, že se potřebuje vyčůrat. Jeho neohroženost je nebetyčná! Kliďánko vyjmul oháňku a otočil se, že ztrestá klouzačku, která mu nejela. Srocený dav ožil očekáváním. Sešli se snad všichni z parku! Nikdo Marťovi v plánovaném zahanbení skluzavky nebránil, naopak, dav byl jako na číhané a nemohl se dočkat, až to Marťa spustí a pokropí! Musím si dát někdy medaili, protože když ten jeho gejzír začal kropit dějiny, trčel už Marťa po krk v německém keři, jak rychle se mi ho podařilo přemístit. Marťu, ne ten keř, pochopitelně. Dav německých parkařů, tedy lidí z parku, se začal zklamaně rozcházet. Aby také ne, Marťa ukončil zahradní kroping, čili oháňkovou seanci v keři, neboli žížalové vyměšování, popadl sjezdový vak a mazal zpátky do svahu nahoru tam, kde začínala klouzačka a končil dech každého sportovce, který podcenil letní přípravu. Marťa byl v tu chvíli nefalšovaným a zaslouženým králem skluzavky!

Marťa mluví rád. O to raději oč více je ujištěn, že má posluchače. Babičkám vysvětluje fungování světa a neváhá složitější souvislosti opakovat i vícekrát, aby nikomu z publika nic neuniklo. Často připomíná řečníka, který se rozhodl našroubovat téma do posluchačů jako šroubek až po hlavičku! Moc rád ukazuje v obrázkové knížce mladšímu bráškovi RukaVPuse a FurtSeVrtí, našemu druhorozenému synovi Páááťovi (0+ roku). Vysvětluje mu, že kůň má dlouhé nohy, kráva že dělá bů a podobně. Páááťa na to hledí s výrazem vyorané myši, která v životě neměla potuchy, že existuje něco nad povrchem země, natož, že jsou obrázkové knížky a v nich stádo koní a krav. Na takový výraz posluchače je Marťa zvyklý od babiček, takže téma opakuje a šroubuje a šroubuje.

S rychle se rozvíjejícími vyjadřovacími schopnostmi začíná Marťa předkládat vlastní názor. Prostě stále častěji něco řekne, či se vyjádří k aktuální situaci. Zvláštěn, je-li tázán. Je to vždycky půlka světa omeleta, tedy hádanka jako prase, ale tu a tam je potřeba to vzít vpotaz. Ještě minulý týden byly jeho odpovědi na naše otázky fantastické, přesné a konstruktivní. Ano bylo ano, ne bylo ne, hasiči byli hasiči a tramvaj byl skutečně vlak na kolejích. Tento týden se mu to ale nějak zašmodrchalo a když řekne ne, často myslí ano a naopak. Jeho vyjádření je nám proto hádankou. Není to nejlehčí pak s takovou osobou vést hovor, natož Marťovi vyhovět. Osobně beru Marťovy odpovědi jako zvukovou kulisu, jakýsi hles z rákosí, jehož skutečnou podobu, tedy tu správnou odpověď, odhalí až chvíle následující po tom, kdy se hles z rákosí vyjádří.

Mírumilovně vyhlížející děcko je dnes již několikanásobný přemožitel okolního okolí. Vytrvale dychtící Páááťa, který miluje nošení v náručí s výhledem na svět ve směru vpřed před nosiče, dosahuje svého dost dobře natrénovaným poplakáváním. Prostě hučí, bečí a pláče, dokud se svět neuvolí a nepošle někoho, kdo ho popadne a začne nosit. Páááťa trhá rekordy v počtu odnošených hodin. Srdnatá maminka Páááti, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, je z toho celá ztrhaná.

Sedmikilový Páááťa je v současné době přeborníkem v zápase v muší váze. Nemaje konkurence v své váhové kategorii, využívá slabosti, kterou pro něj mají váhově výrazně těžší kolemjdoucí a knock-outuje nás jednoho po druhém. Dneska jsem například strčil do jeho spárů svou po ránu střapatou hlavu. Páááťa mi zvědavě zajel svýma ručičkama do vlasů. Pozdě jsem si uvědomil, že je Páááťa rozený zápasník a že mi prstíky rozhodně výskat vlasy nebude. Zaklínil tam ty své ručky zlomvazky, uchopil stiskem kapitálním prameny mého vlasového porostu a už se mnou kroutil sem a tam. A znáte to, kam jde hlava, tam jde tělo. Pěkně se mnou vytřel svou postýlku! Nechybělo moc a umlátil mne o žbrlení! Když jsem s pláčem odcházel do ústraní, vesele se na mne šklebil a šermoval ručičkama, ať přijdu brzy zase!