Web pro zábavu

Do nedávna se zdálo, že malý Páááťa bude svými činy a pohledem a svět věrnou kopií staršího brášky Martina (3+ roku). Není tomu tak. Je to další samostatná jednotka připravena podmanit si svět a jeho části, které se nepodvolí, zlikviduje.

Kreslící tabule se nepodvolila. Tupě stála a neohroženě pohlížela na robátko batolátko, jak se jí plazilo k úpatí. Ta tam byla odvaha a chrabrost, když doplazený Páááťa uchopil tabuli za jednu ze tří stojných nohou a řádně s ní zalomcoval. Pozdě bylo na obavy, ba i strach. Netrvalo dlouho a tabule se skácela dolů na zem ve vší své parádě, němém úžasu a zbytku svrchovanosti. Ještě ani nedoznělo praštění dopadu jejích částí a součástí a Páááťa již lomcoval s vysokou lampou. Také se pyšně tyčila do výše, také svrchovaně pohlížela na robátko batolátko, jak se přibatolilo k jejímu zápatí a také pozdě honilo bycha, když na ni Páááťa sáhl!

“Postavíme mu ohrádku,” rozhodl můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Podotkla, že  v žádném případě nejde pouze o vymezení prostoru k pohybu robátka ratolátka nezdolným žbrlením (zábradlím), nýbrž o ochranu okolí před útokem batolivého živočicha.

“Například, když zazvoní pošťák, tak ho tam šupnu…,” slibovala Táňa. V duchu jsem si představil, jak často k nám asi chodí pošťák? Málo. To znamená, že se Páááťa do ohrádky nakonec ani moc nepodívá!

Ohrádku pro Páááťu ocenil nejvíce náš prvorozený syn Marťa (3+ roku). Při stavbě ohrádky výrazně pomáhal, nosil jednotlivé díly ohrádky tak dlouho, až jsme všechny, ty čtyři díly, spojili v celistvou stavbu. Marťa si s neskrývaným potěšením vyzkoušel, jaké to bylo, když byl sám významným obyvatelem tohoto výběhu. Také si připomněl, proč už toto zařízení nepatří do jeho životního inventáře. Zábradlí přelézal z jedné strany na druhou, jakoby tam ani nebylo. Byl venku, když chtěl a vevnitř jakbysmet. Holt, už to není ohrádka pro něj, ale pro Páááťu.

Marťa vstoupil do třídy a jak uviděl uprostřed hloučku volně žijících holek Toníka, ve tváři se mu rozhostil výraz potěšení. Marťa má rád známé tváře a Toník takovou tvář má. V Toníkovi se naopak zmenšila dušička, zajíkl se a ze všech reakcí zvolil tu nejpitomější. Poukázal na to, že má krokodýla. Ta velká zelená hračka před ním byla vidět i tak. Pro Marťu to, pochopitelně, byl signál, že je o co se bít a zasloužit. Marťa prostě šel a že si krokodýla vezme.

Toník Marťovi nikdy nic jen tak nepůjčil, nedal a už vůbec nedaroval. Proč by taky. Ani krokodýla nepustil. Marťa táhl a popotahoval, ale nešlo to. Toník držel. A srdnatě. Jako skála. A tak se Marťa zvedl a šťouchl do skály. Jednou, až se bude Marťa učit nějaké bojové umění, jistě tomu budou říkat navolnění soupeře. To se do soupeře šťouchne, soupeř se začne soustředit na něco jiného a šup, buď ji dostane z druhé strany, nebo hola-hop a krokodýl je pryč! Toníkovy slzy byly namístě. Ještě že za ním seděla Toníkova maminka, která vše viděla, zhodnotila a urovnala. Nevím, nevím, jak by se to vysvětlovalo, kdybych s příběhem o tom, jak to doopravdy bylo, před ni předstoupil se svými vypravěčskými schopnosti já. A tako to vypadalo, když mne Marťa vzal jednou do školky. Teď si představte, jak to tam musí probíhat, když mne do školky s sebou nevezme!

Tématem příliš neuchvátí, podáním však ano! Když si Páááťa všiml, že můj zájem o jeho přednes upadá, neváhal mi vrazit prstíky do tváře a v ní pak do nejrůznějších otvorů jako třeba oko nebo nos. Páááťa je sice malinkatý človíček, ale řeknu vám, když chytne za nerv a zmáčkne ho, bohatě to stačí. Člověk má najednou myšlenky jen a jen pro Páááťu a ten pak pokračuje v započatém proslovu.

Dneska mi Páááťa vyprávěl o hradu, o kterém se mu v noci zdálo. Musel být velikananánský hrad! Páááťa totiž rozhodil rukama do stran tak daleko, že to muselo znamenat nejmíň od nevidím do nevidím. Takový to byl hrad! V tom hradě nejspíš zapíchl draka, co hrad a město pod ním soužil. Musela to být brnkačka, protože si nacpal ruku do pusinky a žvatlal spokojeně o tom, že pak dostal princeznu, půl království, nejlepšího koně, a že stejně nevěděl, co s tím vším dělat, tak to vrátil a jel do jiného království. Poznal jsem to podle toho, že zase ukazoval, jak byl ten další hrad veliký. Muselo jít o nějaké druhořadé království, už na první rozhození paží byl hrad o poznání menší. A Páááťa u toho brebentil a brebentil a popisoval mi každou komnatu a každé páže, že si tam nemyli uši a tak. Brebentil dobře a očividně i rád!

Marťa je přeborník v přihlašování se a loučení s nejrůznějšími zařízeními, jako je mateřská školka. V první z nich zakousl paní ředitelku. Mohl za to instinkt lapané zvěře. Říkali, že nám vrátí školné, když si toho svého zakusovače začneme vodit jinam. Ve druhé školce dával Marťa dozorujícímu personálu zabrat, ale byl kolektivním pilířem při přesunu školky do nového zázemí v sousední vesnici. Dnes Marťa nastupoval do nové, třetí školky. Prý cosi prestižního. Nóbl. To bude zase nějaký nóbl kousanec, už to vidím!

Pršelo. To je typický signál blbého dne pro začátek čehokoliv. Marťa však nevěšel hlavu, natáhl holínky, gumové kalhoty a bundičku, a aby poslal jasnou zprávu o své lhostejnosti vůči dešti nahoru do nebe, otevřel si nad hlavou deštník. Dostal ho nedávno. Pravý, nefalšovaný, dětský deštník! Marťa se s ním nesl jako vašnosta a vychutnával si okamžiky, kdy kolem cákají kapky, ale na něho neprší. Byl to pohledný kluk s deštníkem!

Marťa miluje, když ho něco, neřkuli všechno, poslouchá, následuje, prostě tomu všemu velí. Zahradní hadici nevyjímaje. Jakmile vidí, že hubice hadice dává vodu, chápe se příležitosti a vytváří situace plné vody a výkřiků přihlížejících. Jeho vděčným cílem jsem já, protože jako ostatní nepanikařím, nezdrhám a v boji o svržení moci stříkutníka jsem sice nepříjemně úspěšný, avšak do poslední chvíle také zcela nekrytý a ustavičně ostřelovaný vodním proudem. Marťa má kuráž a výdrž!

Ve výsledku za svou postřikovou krutost Marťa ani nemůže. Když se zahradní hadice chopí, nesmírně vzorně zalévá tu keřík, támhle květiny, jinde dá napít stromečku. Radost pohledět! Ale kosa na kámen padá v okamžiku, kdy je Marťa instruován stříkat jinam a jinak. Ke zvratu dochází, když jdu jinam a jinak ukázat. To se na mne naštve Marťa, hned se přidá i hadice, a já Marťu zbavuji vodostřiku smáčený až na kůži. Marťa to provází potměšilým úšklebkem. Následuje rozhořčený pláč, proč mu svět zase bere hračku. No, děti, znáte to. Ale musím uznat, že Marťa s tou zahradní hadicí má mušku. Neváhám se říci, že je to super střík!

Byl to jeho pověstný prstík průzkumák, co mu opuchl jako prase. Jde o ukazováček pravé ruky, který Marťa s oblibou používá jako šperhátko, vpichovátko, zapichovátko, osahávátko. Prostě je to prstík průzkumák, který jde všude první a všechno zjistí. Ošetřující lékařka ztěží nacházela vysvětlení a přikláněla se k variantě, že muselo Marťu něco píchnout, například v průběhu naší podvečerní procházky předchozího dne. Marťa sebou škrábl do trávy, když spadl z odrážedla. Chodíme na cyklokrosovou dráhu v lese a ještě nemá všechna ta stanoviště plně pod kontrolou. Asi tam v trávě ležel nějaký hmyzák, a když na něj Marťa nalehl, nelenil a bodl.

Marťa se vrátil od lékaře s vítězoslavným výrazem ve tváři. Řehnil se na všechny strany a jistě by rozdával i podpisy fanouškům, jen kdyby neměl pravou ruku celou zafačovanou! Koule obvazu vypadala jako spravovátko na trojnásobnou zlomeninu s nepřímým zaškrcením tepny. Nejeden pozorovatel z toho neměl dobrý pocit po těle, když to viděl. Marťa si s tím hlavu nelámal. Celý den se s ovázanou rukou vystavoval jako motokrosový závodník s trofejí za první místo. Druhý den si při práci se mnou v zahradě trofej umazal. Když si toho všiml, jal se obvazu zbavovat jako kdyby šlo o největší rodovou poskvrnu na celém světě, která na jeho tělíčko rozhodně nepatří. Bylo to dobře zavázané, takže s tím škubal a lomcoval jako hladový gepard s dřevěnou sochou tučné gazely. By to tanec, to vám řeknu. Obvazy chvíli vzdorovaly, ale bylo už od začátku jasné, že nemají šanci. A tak Marťa poprvé zažil něco hodně podobného tomu, když je ruka v gipsu.

Nadějná a pohledná děckoSamice Nela setrvávala v blažené pohodě ve stínu haciendy, kterou na Jižní Moravě vlastníma osvalenýma rukama staví její tatínek Nikola. Jako jediná přítomná vrstevnice nemohla ujít Marťově pozornosti, takže netrvalo dlouho a již se ti dva proháněli a naháněli nejen po staveništi stavěného domu, ale i v předdomí a zádomí na pláních za barákem.

Jelikož vzájemná náklonnost byla nehynoucí, vytáhl Marťa sličnou děckoKočku na odpolední výlet na vodní přehradu zvanou Lučina. Jako sourozenci se ti dva proháněli po zákoutích malebné oblasti na úpatí Bílých Karpat a těšili se vzájemné pozornosti. Nela ukazovala Marťovi, jak to tady na Moravě pěkné a jak to v této části republiky vede. Marťa byl potěšen jejími schopnostmi, popadl kamení z pláže přehrady a ukázal jí, jak je silný. A silný byl! Nebylo šutérku, který by nezvedl. Nela ale musela nějak nedostatečně docenit jeho schopnosti, protože jí Marťa záhy ukázal, jak je přesný ve vrhu kamínku na cíl. Pochopitelně to vrhal na ni, aby to měla z první ruky. A tak si vlastně ulovil svou první kočku!