Web pro zábavu

“Jeden, dvě, pět, osm, deset!” počítává Marťa vagónky s nadšením vulkánu, který se už-už nemůže dočkat, až bude moci vybuchnout. U Marti je to vždy u čísla deset, protože dál počítat neumí. No prostě, vagónky počítá rád. Marťova bohatnoucí, zatím však stále ještě skromná slovní zásoba mu dává možnost dopočítat se maximálně deseti vagónků. U delšího vlaku, který má například dvacet a více vagónků, prostě a jednoduše začíná Marťa pokaždé počítat znovu od jedničky. Marťovi samotnému to nevadí a ani výsledek to nijak neovlivní. Marťa totiž u každého vlaku hlásí úplně stejný počet vagónků!

“Či! Či jagónky!” hlásí nadšeně. O správnosti svého tvrzení je často přesvědčen natolik, že inklinuje k aplikaci násilí na držku, která se opováží jeho výpočetní závěr znevážit. Prostě mne plácne přes pusu, když se správně domnívám, že vagónků bylo sedmu či dvanáct. Shodujeme se pouze u CityElephantu, což je vlak, který má vždy tři vagóny. Díváme se na vlaky na YouTube, kde pro nás průjezdy vlaků nahráli lidé z celého světa. Frčí to jeden za druhým, takže se s Marťou tlučeme a správně domníváme o počtu vagónků jako na běžícím páse. Zatím nebylo vlaku, který by měl z Marťova pohledu více nebo méně vagónků než tři! Budu si na to muset zvyknout.

ModlSekáč Marťa dosud v rodu platil za uměleckou opozici. Z nedostatku mechanických částí na pastelce či štětci nejevil o netechnický obor, kterým kreslení a malování je, pražádný zájem. Pod tíhou světové motivace, tedy pod prostým domácím nátlakem, kreslil výjevy zobrazující průřez sto let nečištěné kanalizace pod Prahou, nebo zátiší se zánikem Země.

Nečekaný leč toužený zvrat přišel teprve tento týden, kdy Marťa sám se zájmem uchopil kreslící potřeby a pustil se do uměleckého tvoření. Fantasticky si vedl nejen na prázdném papíře, který pohotově opatřil kresbou parní lokomotivy, ale také při vybarvování omalovánek. Jeho posledním dílem je trojbarevná améba se dvanácti chapadly, kterou dost rychle a zcela nepozorovaně nakreslil na stěnu u schodiště. Za malůvku se dočkal příslušné pozornosti, protože po stěnách se nekreslí. Nepomohlo ani tvrzení, že jde o superparní lokomotivu jedoucí ze Smíchovského vlakového nádraží!

“Vidělas tu kočku?” mrkl jsem na naši mamku Hanku od volantu. V trávě u cesty se plížilo malé kotě. Mělo šedý hřbet a nápadně bílý zbytek těla. Mrklo na nás, jak jsme se hnali kolem. Asi se chystalo přejít silnici a jít si zalovit na druhou stranu do polí.

“Ano viděla!” přitakala mamka pohotově. Nějak mi to nedalo, protože obvykle na společné téma dokážeme snadno rozvést hluboký hovor. Tentokrát nic.

“A jakou mělo barvu?” nadhodil jsem.

“Černou!” odpověděla mamka bez váhání, jistojistě a skálopevně. A tady to máte - naše mamka Hanka děckovatí! Co to znamená a kde se to vzalo?

Děti v útlém věku, obzvláště náš prvorozený Kralovátor a ŠlechtyŠlechta Martin (3+ roku) a jeho o rok starší kámoška z rodinného kruhu Lucinka, vynikají v pohotových odpovědích. Správnost těchto odpovědních vyštěknutí je buď nulová nebo stoprocentní. Prostě to buď vyjde nebo ne. Dlouhodobým pobytem mezi vlky nejedna lidská bytost začne vrčet a výt. Podobně se zřejmě na naší mamce Hance projevuje dnes již dlouhodobý a stále pravidelný pobyt mezi rodinnými příslušníky nejútlejšího věku. Babička Hanička, tedy naše mamka Hanka, děti hlídává a aby ji přijaly do své smečky jako alfa předáka, alfa-samici, zhostila se své funkce tak dobře, že občas zapomíná ze své přechodné role vystoupit. A to se stalo v případě toho zahlédnutého kotěte, které naše mamka Hanka sice vůbec neviděla, ale zato přesně věděla, jak vypadalo!

CoVzal a ToPoužil, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), příliš nedbal, co stavíme. Zaměřoval se především na to, aby něco dělal a pokud možno, aby byly vidět výsledky. Zájem měl výhradně o nástroje, co jsem právě držel v ruce a náležitě se jich dožadoval. Nejednou jsem vrtal vrut s děckem zavěšeným na ruce, kterou jsou držel vrtačku!

Esem mezi pracovníky byl Marťa při šroubování vrutů a řezu pilkou na železo. Vruty zašroubovával do nejrůznějších děr a prohlubní, které tak vyplňoval. Dělal na tom svižně a dost nepozorovaně, takže měl výsledky! Nosná deska poliček záhy připomínala bundu vášnivého rockera hustě posetou cvokama. Byl to jeden zašroubovaný vrut vedle druhého! Pilkou na železo Marťa hodlal přeříznout papírovou krabici. Lítalo z toho cucků a dobře, že jsem stačil zakročit, jinak bych uklízel ty nařezané piliny ještě dnes.  Když jsme byli se stavbou poliček hotovi, byl jsem jediný, kdo měl skutečnou radost. Marťa totiž dost těžce nesl skutečnost, že když je dílo dokonáno, není již do čeho pořádně vrtnout!

Do stavby poliček zasáhl také UVšehoLeží a FurtJeSpokojen, náš druhorozený syn Páááťa (0+ roku). Protože je batole, u všeho leží, a tudíž je po každé fyzické činnosti nejméně unaven. Páááťa je navíc dost chytré dítě a nikdy si neklade na svá bedra nic, co by nezvládl. Při stavbě poliček se věnoval výhradně smotanému lanu, které jsme vůbec ke stavbě poliček nepotřebovali. Oč méně bylo lano třeba, o to více ho Páááťa ocucal. Oba spolupracovníky jsem si při výstavbě poliček nemohl vynachválit a do dalšího domácí kutění s nim rozhodně počítám!

Do nedávna se zdálo, že malý Páááťa bude svými činy a pohledem a svět věrnou kopií staršího brášky Martina (3+ roku). Není tomu tak. Je to další samostatná jednotka připravena podmanit si svět a jeho části, které se nepodvolí, zlikviduje.

Kreslící tabule se nepodvolila. Tupě stála a neohroženě pohlížela na robátko batolátko, jak se jí plazilo k úpatí. Ta tam byla odvaha a chrabrost, když doplazený Páááťa uchopil tabuli za jednu ze tří stojných nohou a řádně s ní zalomcoval. Pozdě bylo na obavy, ba i strach. Netrvalo dlouho a tabule se skácela dolů na zem ve vší své parádě, němém úžasu a zbytku svrchovanosti. Ještě ani nedoznělo praštění dopadu jejích částí a součástí a Páááťa již lomcoval s vysokou lampou. Také se pyšně tyčila do výše, také svrchovaně pohlížela na robátko batolátko, jak se přibatolilo k jejímu zápatí a také pozdě honilo bycha, když na ni Páááťa sáhl!

“Postavíme mu ohrádku,” rozhodl můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Podotkla, že  v žádném případě nejde pouze o vymezení prostoru k pohybu robátka ratolátka nezdolným žbrlením (zábradlím), nýbrž o ochranu okolí před útokem batolivého živočicha.

“Například, když zazvoní pošťák, tak ho tam šupnu…,” slibovala Táňa. V duchu jsem si představil, jak často k nám asi chodí pošťák? Málo. To znamená, že se Páááťa do ohrádky nakonec ani moc nepodívá!

Ohrádku pro Páááťu ocenil nejvíce náš prvorozený syn Marťa (3+ roku). Při stavbě ohrádky výrazně pomáhal, nosil jednotlivé díly ohrádky tak dlouho, až jsme všechny, ty čtyři díly, spojili v celistvou stavbu. Marťa si s neskrývaným potěšením vyzkoušel, jaké to bylo, když byl sám významným obyvatelem tohoto výběhu. Také si připomněl, proč už toto zařízení nepatří do jeho životního inventáře. Zábradlí přelézal z jedné strany na druhou, jakoby tam ani nebylo. Byl venku, když chtěl a vevnitř jakbysmet. Holt, už to není ohrádka pro něj, ale pro Páááťu.

Marťa vstoupil do třídy a jak uviděl uprostřed hloučku volně žijících holek Toníka, ve tváři se mu rozhostil výraz potěšení. Marťa má rád známé tváře a Toník takovou tvář má. V Toníkovi se naopak zmenšila dušička, zajíkl se a ze všech reakcí zvolil tu nejpitomější. Poukázal na to, že má krokodýla. Ta velká zelená hračka před ním byla vidět i tak. Pro Marťu to, pochopitelně, byl signál, že je o co se bít a zasloužit. Marťa prostě šel a že si krokodýla vezme.

Toník Marťovi nikdy nic jen tak nepůjčil, nedal a už vůbec nedaroval. Proč by taky. Ani krokodýla nepustil. Marťa táhl a popotahoval, ale nešlo to. Toník držel. A srdnatě. Jako skála. A tak se Marťa zvedl a šťouchl do skály. Jednou, až se bude Marťa učit nějaké bojové umění, jistě tomu budou říkat navolnění soupeře. To se do soupeře šťouchne, soupeř se začne soustředit na něco jiného a šup, buď ji dostane z druhé strany, nebo hola-hop a krokodýl je pryč! Toníkovy slzy byly namístě. Ještě že za ním seděla Toníkova maminka, která vše viděla, zhodnotila a urovnala. Nevím, nevím, jak by se to vysvětlovalo, kdybych s příběhem o tom, jak to doopravdy bylo, před ni předstoupil se svými vypravěčskými schopnosti já. A tako to vypadalo, když mne Marťa vzal jednou do školky. Teď si představte, jak to tam musí probíhat, když mne do školky s sebou nevezme!

Tématem příliš neuchvátí, podáním však ano! Když si Páááťa všiml, že můj zájem o jeho přednes upadá, neváhal mi vrazit prstíky do tváře a v ní pak do nejrůznějších otvorů jako třeba oko nebo nos. Páááťa je sice malinkatý človíček, ale řeknu vám, když chytne za nerv a zmáčkne ho, bohatě to stačí. Člověk má najednou myšlenky jen a jen pro Páááťu a ten pak pokračuje v započatém proslovu.

Dneska mi Páááťa vyprávěl o hradu, o kterém se mu v noci zdálo. Musel být velikananánský hrad! Páááťa totiž rozhodil rukama do stran tak daleko, že to muselo znamenat nejmíň od nevidím do nevidím. Takový to byl hrad! V tom hradě nejspíš zapíchl draka, co hrad a město pod ním soužil. Musela to být brnkačka, protože si nacpal ruku do pusinky a žvatlal spokojeně o tom, že pak dostal princeznu, půl království, nejlepšího koně, a že stejně nevěděl, co s tím vším dělat, tak to vrátil a jel do jiného království. Poznal jsem to podle toho, že zase ukazoval, jak byl ten další hrad veliký. Muselo jít o nějaké druhořadé království, už na první rozhození paží byl hrad o poznání menší. A Páááťa u toho brebentil a brebentil a popisoval mi každou komnatu a každé páže, že si tam nemyli uši a tak. Brebentil dobře a očividně i rád!