Web pro zábavu

Bylo pošmourné počasí, vlhko a vlezlá zima. Pro mírné mrholení a ustavičnou mlhu místní domorodci už slunce málem ani nepamatovali. Jakmile člověk došlápl mimo asfaltový chodník, čváchlo to a umazal se od bláta. Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa s oblibou říká, že je hnusně. V rámci sebeobrany v takových chvílích nevystrkuje nos z domu, když nemusí. Tuto výpravu, a to klobouček nastranu, si ale ujít nenechala.

Hned za posledním ústeckým panelákem uhnula stezička mezi mokřady, kyprou zeminu, tlející dubové listí a zurčící potůček. Stačilo pár kroků a lišky tady dávaly dobrou noc. Na bahnité cestě to šlo krok vpřed, dva jste sjeli zpátky. Na každém rohu lesní cestičky čekalo na kluky vzrůšo dobrodrůžo, jak v podobě nařezaného dřeva, které hned začali přeskládávat, či řečiště potoka pod vodopádem, které se jali obracet. Zima a chlad byly pro les sice mizérie, ale Marťa s Páááťou postrach! Cestou zpět jsme dokonce lezli nahoru do svahu cestou necestou na laně. Táňa lomila rukama, kluci byli jako u vytržení štěstím! Přitom to měla být taková poklidná procházka k těm Pekelským vodopádům…

V dobách, kdy ještě na planetě Zemi bylo v létě teplo a v zimě padal sníh, jsme za to vzali a postavli iglů. Tradičně ho postaví nejstatnější alfasamec rodu, tradičně má tři vchody, tradičně nám ho očůrá kde jaký vořech ze sousedství, tradičně ho Marťa proleze křížem krážem a tradičně nám Páááťa pomůže akorát s jeho bořením. Zvesela vyleze na iglů a poskakuje po něm jako blecha na trampolíně v bezbřehé důvěře ve stavitele, že to iglů vydrží.

Na stavění iglů jsme s Marťou vyrazili brzy v neděli ráno. Ulice ještě spala. Sníh jsme stahovali z veškerého přilehlého okolí rodovou lopatou, shrnovači na sníh a zahradním kolečkem. Výměnou za odklizení sněhu z chodníku u sousedů jsme vršili velestavbu roku. Museli jsme být se stavbou rychlí, protože každou chvíli hrozilo, že se vyrojí nějaká sousedská parta stavitelů. Sněhu sice bylo hodně, ale na takový nápor zájemců by to nestačilo. Naštěstí se nakonec ukázalo, že z celé ulice jsme ze stavění iglů ještě nevyrostli jen my, Modli. A díky tomu, nebo právě proto, jsme si postavili dost dobré iglů.

“Maminko, mně bolelo v krku,” pípl Páááťa jen tak mimochodem. Jeho sdělení mají zatím pořád jen zábavný charakter, protože většina z toho, co říká, je příběh z dost natuněného soudku říše fantazie. Kdyby mu člověk všechno věřil, neuvěří! Jsou však sdělení, která ani u Páááti člověk nebere na lehkou váhu. Toto bylo jedno z nich.

“Jak jsem spolkl ten bonbón. Takový ten skleněný bonbón…”

A rázem máte o zábavu postaráno. Skleněné bonbóny přeci neexistují! Po takovém proslovu se z vás, rodičů okamžitě stanou detektivové s extrémně vyvinutou schopností klást doplňující otázky. Úspěšnost detektiva byla v našem případě, i přes veškerou snahu, značně proměnlivá. Získané informace byly kusé a mnohdy zavádějící, jakoby o úplně něčem jiném. Inu, jak má Páááťa posluchače, umí jim povyprávět. Nakonec se ukázalo, že Páááťa buď nic nespolkl, nebo nám v následujících dnech muselo ujít to, co z něj mělo vyjít. 

Já měl vsazeno, že ten skleněný dekorační oblázek modré barvy, o který mělo jít a který jsme od té doby už neviděli, Páááťa vypálí takovou rychlostí, že to nejen nepřehlédneme, ale že to i prorazí nočník či nedejbože záchodovou mísu. Páááťa byl ale na vyměšování od okamžiku odstartování bedlivého sledování skromný a schovívavý. Přestože byl pod drobnohledem, po oblázku se slehla zem.

Hravě jsme autem prokličkovali ranní špičkou. Je to mistrovství jízdy krokem s přesností na neodrané zrcátko. Marťa se sousedovic Toníkem, se kterým chodí do třídy, vyskákali z vozidla jako osvoboditelská armáda. V úprku k hlavnímu vchodu do školy se sotva stačili rozloučit. Než se za nimi zavřely pojížděcí vchodové dveře, stačili ještě houknout, abych se na ně nezapomněl dívat oknem do šatny. Je to rituál, který se tady zavedl na základě silného mateřského pouta rodiček. Pokud jej my, alfasamci rodu, nedodržíme, jsme pak pronásledováni a persekuováni dětmi, ženou a nakonec i názorem kuloárů naší ulice, když si to maminky ze sousedství mezi sebou řeknou.

Oknem do šatny jsem nahlédl se zájmem. Přišel jsem si na své, to se musí nechat. Marťa s Toníkem prosvištěli chodbou ke svým skříňkám jako dvě vytrénované myšky tajným průlezem do sýpky. Šaty do skříněk naházeli zřejmě v rámci nějakého závodu. Muselo jít o rychlost a vyhrával zřejmě také ten, kdo to nejméně poskládá. Ani sedlák by tam nenaházel seno hůře! Pak skočili do cviček, kecek či v čem to ve škole chodí, Toníkovi ještě zazářila do světa v dřepu obnažená zadnice a už si to ti dva hlodavci metli kamsi pryč za vzděláním. Úžasná podívaná. Myslím, že příště je povezu zase. Má to náboj, ta jejich cesta do školy!

O víkendu byla v Roztokách u Prahy výstava vlakových modelů. V místnosti o rozloze většího obývacího pokoje se pyšnil rozlehlý model vlakové tratě s nádražími, tunely a nejrůznějšími zákoutími podél železniční trati. Za keřem se například schovával slon. V rozsedlině mezi skalami pak Pražani vegetovali u rybníka rozloženi na lehátcích. Největší bohém pak driftoval na nafukovacím lehátku v rybníku, kde by podobného týpka po západu slunce sežrali komáři. Vlakový model se mi moc líbil. Kouzlo jeho detailního zpracování bylo silné.

Marťa obsadil část železnice, kterou se jako jedinou dalo ovládat. Přepínačem hnal model dieselové lokomotivy řady 742 přezdívané Kocour zleva doprava a zpět. Jinak perfektně naddimenzovaná lokomotiva i trať však nestačila takovému náporu. Marťa prostě uměl vlakovou soupravu rozpohybovat. Nejdříve porazil stožár vlakového vedení. Sroloval ho a táhl zaklíněný mezi vagóny až na nádraží. Bůh ví, jak se mu to podařilo? Pak dostal pod kola zeleň kolem trati. Zase záhada! Poté, co správce vlakového modelu odcházel se zasmušilým výrazem ve tváři a nechápavě kroutil hlavou, jak se to mohlo stát, volali jsme ho potřetí. Marťa dokázal posunováním vlaku po železnici vlak rozpojit! Marťa očividně disponoval větší výdrží, než vlakový model. Určitě nezbývalo mnoho a Marťa by chudáka Kocoura posunováním, na které byla mašinka určena, zadřel!

Lov myší, které se nám v létě usadily v zimní zahradě, probíhal ukázkově. Dalo by se až říci na jedničku. Přes okna do zimní zahrady jsme s úžasem sledovali, jak zvědavý hlodavec leze neohroženě do pasti, jak cvrkne od spouštěcího mechanizmu a pružinou hnaná západka dvířek klece uvězní tvora v klícce. Výborně vymyšlené! Nalovené myši jsme shromáždili do bedny, že je vyneseme do polí. Jenže přišel déšť a vítr a krabici umístěnou přede dveřmi převrhl. Myši neotálely, vlezly nám do před domem zaparkovaného auta a kdyby je pak v servisu nevytáhli, hlodaly by nám do něj dodnes. Zbytek myší vylezl na půdu a tady to pokračovalo!

“Máme tam myši”” spráskla ruce maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Prý jí myška přeběhla přes cestu na shromaždišti všehomíra v maminčině sektoru na půdě. Po týdnu marného natahování smrtonosných pastí na myši, které jedním šmahem přerazí myši vaz a smažou plány na slibnou budoucnost, jsme přešli na odchytové klícky. Ze smrtonosné pasti totiž vždy zmizela čokoládová návnada a past se ani neráčila švihnout, zcvaknout či dokonce něco chytit. Skoro jsem se bál chodit pasti kontrolovat, abych tam od myší nenašel vzkaz s nějakým rýpavým textem o lovci amatérovi. Leč karta se obrátila, milé myšky. Dnes jsme v klícce odnášeli jedenáctou chycenou myš! Nosíme to jako krotitelé duchů v natažené ruce před sebou, aby na nás hlodavec nemohl a zároveň celý svět viděl ten div. Vypouštíme myši za vsí u potoka, krademe se zpět potají jako Růžový Panter, zahlazujeme stopy na stezičce mezi domy i na chodníku, aby nás nevystopovaly, a dál líčíme pasti pro případ, že by jich tam nohoře na půdě bylo ještě víc.

Léto. Polovina srpna. Radostná letní kratochvíle, kdy kloučci spolu s návštěvou jejich vrstevníků Toníkem a Amálkou zvesela hopkali na koupačku do našeho zahradního bazénu, rychle vzala za své. Marťa, zkušený sjezdař po nakloněné rovině, který zdárně zdolal kdejakou klouzačku, nějak zaškobrt a poroučel se z naší zahradní klouzačky dříve, než měl, a jinak než mohl. Prostě z ní slítl po hlavě dolů. Bác, hrc, křáp! Ostuda. Ochechule. Přistávací úd, v tomto případě hlava, se zhyzdila parádní boulí na temeni, z nosu se dítku spustila krev. Vypadalo to strašidelně. V trávníku se za ním klikatila krvavá stopa tvaru útočné krajty na lovu. Ihned byla zastavena koupací kratochvíle ve vodě se hrátkám oddávajících dětí. Jediný plavčík ve službě, tedy můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa na mateřské dovolené, byl zaměstnán poskytováním první pomoci.

Když se situace a vzlykající Marťa uklidnili a zbytek lapálií nepostiženého ansáblu znovu nakvačil do vody, tu náhle se rozeřval bolestí Páááťa. Nebylo těžké odtušit proč. Na levém bicáku mu seděla včela a očividně se jí nelíbilo, že s ní zrovna šupl Páááťa do vody. Hned  mu za to dala žihadlo. Chudák Páááťa do té chvíle ani netušil, že na něj včelka medonoska sedla. Šel jsem zrovna kolem přilákán zvědavostí z home office nezvyklým řevem ze zahrady. Pohotově jsem vytáhl Páááťu z vody a vytrhl mu z bicepsu žihadlo, co po ní zůstalo. Páááťa řval, jako když ho na nože berou. Návštěva Toník a Amálka nestačili valit bulvy, co se to u nás všechno neděje, a zvesela se řehnili z bazénu. Prý aby měli na co vzpomínat, až na ně také něco takového přijde!

Při zásahu a osvobozování Páááti jsem nejspíš také já šlápl na nějakého žihadlového hmyzáka krytého nízkým porostem našeho dobře sečeného anglického trávníku a koupil to zespodu do šlapky. Po útoku sice nezbyl ani flek ani vpich, ale bolest to byla řádná. Hrome, dneska nás ta příroda na zahradě dostala všechny!

Páááťa nastoupil do školky jako osvoboditel. Vstupními dveřmi proplul jako Bílá Paní a lehkým pokývnutím ruky dal přihlížejícím pážatům pokyn, aby bylo o něj dobře postaráno a aby nebyl při své bohulibé činnosti rušen. Záhy naučil telefon telefonovat, autíčko střílet a hromadu hraček hrát hru Škatule hejbejte se. Tím částečně reorganizoval uspořádání předmětů ve třídě. Nešlo o nic nevratného. Když jsem na něj přišel s dotazem na mezilidské soužití, neskrýval své překvapení.

“Páááťo, a máš už ve školce kámoše?” vyhrkl jsem na Páááťu zvědavě. Čekal jsem, jak mi popíše, že Jůla si s ním hrál na schovku, Pepa neumí do čtyř napočítat, Klára se pořád jen řehní a Sabča bulí v rohu. Nic takového! Páááťa se vystrašeně zarazil jako někdo, kdo zapomněl v odjíždějícím vlaku kufr s miliónem, a vybalil:

“Nemám!” Ve výrazu jeho vyjevené tváře jsem četl, že jde o bojový úkol, který hodlá brzy splnit.