Web pro zábavu

Marťa je superpracant. Není rukodělné činnosti, ke které by se nepřidal. Do spolku dobrovolných pomahačů skáče jako blecha do kožichu. Hlásí se do služby málem dříve, než se rozhodne, že se bude něco dělat! Osobně jeho horlivost připisuji na vrub nehynoucí touhy po vzdělání a největšího hnacího motoru lidstva - zvědavosti. Ve značné míře to má jistě po mně. Navrch má určitě i trošku od mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni. Ta je také občas dost zvědavá.

“Můžu taky?” vykřikne Marťa, když se jde něco dělat. Jeho horlivost a okamžité zapálení pro věc, tedy naprosto ideální charakterové vlastnosti spolupracovníka, jsou degradovány minimálním smyslem pro systematický přístup a pochopení principu jako celku. Z výšin idealismu padá pracovník Marťa dolů na úroveň zdravého děcka přesvědčením, že vykonávaná činnost se má dělat, jak řekne on. Vše ostatní je špatně a je třeba to okolí jakkoliv, hlavně za každou cenu, sdělit. S Marťou u ruky se tedy dají dělat pouze věci, které buď nejde rozbít, pokazit či dělat jinak, nebo na kterých vůbec nezáleží. Marťa totiž dokáže vymyslet nevymyslitelné i při natírání bílé zdi bílou barvou!

S Marťou u ruky jsme v posledních dnech udělali kus práce. Příkladem je vyřezání letos již třetí dýně! Ty dvě předchozí shnily ještě před Halloweenem. Ta poslední naopak nechce shnít vůbec! 

Malovali jsme bílou zeď bílou barvou. Nenatřeli jsme skoro nic, ale zato jsme vypotřebovali veškerou barvu! Kouzlo? Nikoliv - Marťa! 

Zahlazování zasádrované zdi zůstalo bez patálií. Marťovi se nepodařilo vydržet cukat smirkovým papírem v trapných pohybech sem a tam, takže mi to nechal. Naopak u zatloukání neviditelných obrubníků v zahradě ho jal pocit, že zatloukací kolíky musí být v každé díře pro ukotvení. Tahal se se mnou o poslední kolík tak dlouho, až jsem mu ho nechal. Protože jsem v rodu alfa samec já a ne on, lstivě jsem si počkal, až ho zaujme jiná činnost, kolík jsem si vzal zpět a zatlouhl ho do země na tři sáhy, že ho už nevytáhnu já, natož Marťa. 

Navážení mulčovací kůry Marťu bavilo, protože se u toho nenadřel, přestože byl s kůrou neustále ve styku. 

Při doplňování vody do ostřikovačů rodinných povozů (aut) ho nějaké doplňování vody do ostřikovačů vůbec nezajímalo. Dělali jsme to v přítmí garáže, kde si se zájmem svítil svítilnou na všechno a všude, hlavně tam, kde jsem svítit vůbec nepotřeboval. Díky Marťovi tak umím dělat spoustu věcí i potmě a často i bez nástrojů k tomu určených, protože to jsou první věci, co mi Marťa brává z ruky. Takový je to pracovník! Na co dosáhne, za to vezme!

Když jsem se dozvěděl o masově vyhledávané pochutině s názvem Včelí úly, což je vánoční sladkost z čeledi cukroví, zadoutnal jsem zájmem o téma. Jasným plamenem zájmu o přípravu takové pochutiny jsem vzplál až poté, co mi přišly poštou objednané formičky Včelích úlů. V předvečer toho dne to všechno začalo.

Nakoupil jsem ingredience, bezpečně si osvojil recept, umyl ruce mně i zbytku rodu, vysmýčil kuchyni a pustil se do díla. Až sem bylo všechno jako z dokumentárního filmu o lidovém úspěchu.

“Můžu taky?” přisvištěl odněkud Marťa a v mžiku si přisunul židli ke kuchyňské lince, protože věděl, že nikde jinde se připravované dílo dělat nebude a tudíž bude zaručeně ve středu dění. A byl! Bláhově jsem si sliboval, že mu budu dávat jen nepokazitelné úkoly. S údivem jsem postupně zjišťoval, že žádný takový není, nebyl a ani nikdy nebude!

První skrupule přišla již při odměřování 160g piškotů. Marťa nechápal míru a zastával se obsahu sáčku s piškoty, že v něm ještě nějaké zbyly a že je to špatně, když někde něco přebývá. Než jsem se shýbl pro jeden z piškotů, o který jsme se přetahovali a spadl na podlahu, nechal Marťa na kuchyňské lince explodovat pytlík s moučkovým cukrem. Vzpřimoval jsem se zpátky ke kuchyňské lince s pocitem, že sněží. Marťa se nejistě usmíval a snažil se vyčíst z výrazu mé tváře, jestli to, co udělal, je dobře, nebo ne? Zachoval jsem chladnou tvář, což byla chyba, protože Marťa se jal ze mne vyrazit reakci tím, že jako alespoň naleje mléko. Na tom se nedalo nic zkazit, usrkával jsem ho při vaření z hrnečku, který byl přímo před Marťou. Slibovalo to pár vteřin volna na přemýšlení, co dál. No, jak říkám, neexistoval úkol, který by nešel zkazit. Tento byl jeden z nich.

Marťa se srdečnou radostí uchopil krabici s mlékem a lil. Jenomže ne do hrnečku, ze kterého jsem usrkával, ale do misky s odměřeným moučkovým cukrem! Slabých 200g moučkového cukru zalitého litrem mléka je dost pekelná směs, aby se z toho dalo něco udělat. Mléko se stalo tak cukrem nasyceným roztokem, že se v něm část curku už ani neobtěžovala rozpustit. Chuťově šlo o přeslazené Salko, něco jako kostka cukru navlhčená kapičkou mléka. Šlo o výborný životabudič pro fyzickou námahou vyčerpané tělo, žel žádný takový padlý sportovec se zrovna v dosahu nenacházel. Marťa na mne opět pohlédl dětsky rozpačitým pohledem a dychtil po pochvale. 

“Přece nebudeme brečet na rozlitým mlékem,” uchichtl se můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, zaběhla za dveře do kuchyně, aby ji nebylo vidět a slyšet, a tam propukla v bohatýrský smích hnaný ze srdce i paty. Je to charakter, ta moje ženuška. Já ji za těmi dvěřmi dobře slyšel.

Poslední zápich se Marťovi podařil, když jsme do směsi na těsto dosypávali kakao. Ten kluk prostě nemá cit pro míru! Dvě lžíce kakaa nás stály čtvt krabičky kakaa! Dříve se mi Marťovo sypací počínání zastavit nepodařilo. Chraň bůh, aby námi uplácané těsto na Včelí úly bylo mirstrnně lahodné. V takovém případě by bylo totiž supr trupr těžké zopakovat pracovní postup, protože díky Marťovi padaly do díže potřebné ingredience ve zcela náhodných poměrech. Ačkoliv, s Marťou by se nám to možná zopakovat podařilo…

Při přípravě těsta na Včelí úly pomáhal především Marťa. Zatímco já dělal vše pro to, aby se dílo podařilo, Marťa se zasazoval o to, aby byly použity veškeré ingredience a to nejen početně ale především množstvím. Při pohledu na litr mléka a kilo moučkového cukru  z toho nejednoho zkušeného kuchaře polije studený pot. 

Dorozující Páááťa (0+ roku), nejmladší z našeho rodu, na nás hulákal ze své pozorovatelny usazen v dětské stoličce. U něj člověk často neví, jestli se raduje, nebo nám hrozí. Každopádně u toho soustavně huláká, takže ho byl při našem kutění plný dům. 

Moje Táňa je zlatá žena. Nechala mi kuchyni i kluky na starost a odběhla si zaběhat. Moderní muž, který si potřebuje vyzkoušet nový recept, nemůže mít větší štěstí. Myslím to upřímně a doslova. Vše šlo podle mého plánu, mělo vysvětlení a kuchyně ve stavu jako po výbuchu přeci není nic, co by se nedalo vrátit do původního stavu, že ano? Když se Táňa vrátila z běhání a vypočítala, co všechno jsme stačili za těch dvacet minut v kuchyni a z kuchyně udělat, už jsem si tak jistý s tím návratem do původního stavu nebyl. To je zajímavé, jak vám může jiný pohled na věc často změnit názor! Ale nikdo není dokonalý. Táňa při svém výpočtu následků a ztrát, a měla v tom všem pravdu, to jo, ale přeci jen zapomněla na tu dost tmavě hnědou hroudu těsta nepravidelného tvaru. Šlo o skvost a exponát, neboť to byl výsledek našeho snažení. Cíl, kterého jsme s našima klukama dosáhli. Bez bázně a strachu jsme pro něj neváhali obětovat celou kuchyni. A zítra, přátelé, z toho těsta budeme formovat ty bájné a legendami opředené Včelí úly. To teprve budou výsledky! Jen aby šla Táňa zase běhat...

U Marti ve školce se pořádala malá dětská Halloweenská párty. Děti měly přijít v nějakém vhodném kostýmku. Marťova maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, pořídila pohledný a fantastický obleček v podobě překrásné dýně. Marťa ho měl doma v předvečer před událostí přibližně vteřinu. Pak jej popadl zhoubný démon a Marťa ze sebe obleček serval tak rychle, jak jen to šlo. Vyhlídky na pěknou besídku v kostýmcích ve školce byly mizerné. Chtělo to něco vymyslet. Nějakou fintu. A taky že jo!

Kostýmek dýně mi nešel k pleti ani k charakteru a už vůbec nebyl mé velikosti. To, co si Marťa oblékl na trup, já dostal tak maximálně přes hlavu. Pokus s tím, že když ke kostýmku citově přilne táta, syn se tím nechá inspirovat, byl nejmizernější ze všech pokusů toho dne. Ale jsem alfa samec rodu, nedal jsem nikomu nic zdát a svou roli v celém příběhu sehrál až dokonce s úsměvem a nadšením, že já jsem to pravé tělo pro kostýmek halloweenské dýně. Úspěch byl zaručen. Marťa, vida jak si v kostýmku jeho dýně lebedím, po mne skočil jako ratlík po deseti deka turistického salámu a už to ze mne strhával. Sám si do toho vlezl a sám si zalebedil. Jako táta. Byl z něho rázem dýnový kluk!

Kuloáry zmiňují, že Marťův kostýmek dýně byl natolik působivý, že se k Marťovi na fotkách přidal jeho do nedávna úhlavní nepřítel, nekamarád a rival, se kterým si dávali ustavičně do držky, pouliční kámoš Toník v kostýmku krokodýla. Jak je vidět na fotografiích, jejich přátelství je nyní nehynoucí, jak se dá usuzovat z pevného servření rukou na každé fotce, kde tito dva výtečníci jsou spolu!

Marťa vlastně zdolává jakýkoli vrchol a překonává vzdálenost na pěších přesunech, aniž by se nějak zvlášť nadřel. Kromě otlačeného zadku od mých ramenou mu žádná větší útrapa nehrozí. Mé cestovatelské cíle tak zdolává jako paša v rytmu kroku jeho nesoucího šerpy. Dneska tak vyšel ke zřízenině hradu Valečov a nahoru do skal Drábských světniček v Českém ráji! Bravo!

Na koníka beru Marťu dle naší dávné úmluvy. V dobách, kdy nemluvil, ač by měl a mohl, jsem mu slíbil, že kdykoli řekne slovo “koník”, vezmu jej na namena. Věděl jsem, že se mi jednou Marťa pěkně pronese. Také jsem ale věděl, že chci-li jako odvěký cestovatel s rodinou dojít tam, kam chci, musím pro to něco udělat. Marťa prolomil ledy, promluvil a já jej od té doby bez okolků nosím na výpravy vždy, kdy se mu unaví nožičky. Beru to jako fyzický trénink, a tak nějak nám to oběma vyhovuje. Okolí buď žasne, nebo trpí, protože ostatní děti to chtějí po svých rodičích také. Fyzicky nepřipravený rodič si, pochopitelně, rychle spočítá své šance a od děckomilé alotrie upouští hned v zárodku takové myšlenky.

Na zřícenině hradu Valečov se Marťovi líbilo, protože tam bylo co okukovat a kam se vrtnout, vlézt, prolézt, zalézt a nasínout, nakouknout, prostě se podívat. Přechod na Drábské světničky krajem, který nadcházející podzim vymaloval všemi barvami, Marťa ocenil z výšin mých ramenou, kde si pochutnával na svých cestovatelských pochutinách jako je sušenka, čokoládový bonbón a lízátko. Někdy si říkám, že se mnou na výpravy chodí vlastně jen pro to žrádlo! Při výstupu nahoru na Drábské světničky se Marťa pokusil navázat přátelství se psíkem kolemjdoucích cestovatelů. Ale protože si házení písku na pejska pejsek nevykládal jako znak vzájemné náklonnosti, jejich přátelství vzalo rychle za své. Pejsek utekl. Marťa se divil. Já ne.

Na Drábských světničkách, tedy na vrcholcích skal, odkud byl krásný výhled do širého kraje směrem k Mnichovu Hradišti a okolí, se na mne Marťa tuze rozzlobil. Chtěl pořád lozit po úzkých schůdcích na další a další vyhlídky a pranic nedbal, že je to nebezpečné jako prase. Se srdcem záchranáře jsem jej popadl do podpaždí a děsného dětského křiku jej snesl dolů do údolí. Kdyby mne někdo cestou majzl kyjem a nechal zavřít do žaláře za únos dětí, ani bych se nemohl divit. Vypadal jsem skutečně jako loupeživý únosce dětí, s batohem na zádech! S Marťou jsme si to potom vysvětlili a přihlížejícím jsme vysokému tempu vlastně utekli.

Na konci dne měl Marťa ušmudlanou pusu od čokolády a ve tváři spokojený výraz. Na cestě domů autem blaženě usnul jako špalek. To je vždy pro mne nějlepší odměna. Když jsem se ptal, jestli pojedeme příště zase, říkal, že ano. Jsou okamžiky, kdy odpovídá i na to, co neví, co znamená. No, a takovýto okamžik, že příště pojede zase, je nejlepší!

Perfektně se mne Páááťa chápe kdykoli, kdy mi reziduje (sedí) v náruči a přes rameno shlíží na svět sezhora. Jemně se mne přidržuje ručičkama tu na hrudní části těsně pod lemem na tričku u krku, tu za krkem na zádech, kde parkuje druhou ručku. Jeho motýlí doteky se záhy mění na zatnutí tygřích pařátů kdykoli Páááťa vycítí, že bych jej potřeboval na chvilku odložit. Většinou tak činím, když fakt už potřebuji obě své ruce. Ne, Páááťa nedbá a smýšlí jinak, dolů nechce ani náhodou! Pochopení se často nedobereme a situace končí zápasnickým zápolením dvou odlišných váhových kategorií. Vítěz je předem jasný. Poražený bečí jako když ho na nože berou.

Mnohem lepších výsledků držák Páááťa dosáhl na plavecké hodině. Probírali jsme zachycení u okraje bazénu. Zavěsil jsem Páááťu jako ručník na háček a pobídl ho: “Drž!” Páááťa, zvyklý poslouchat, držel. Obklopen maminkami z plavecké hodiny, které by v životě děcko zavěšené za okraj bazénu nepustily, ani kdyby co kdyby, jsme s Páááťou vzbudili dost rozruchu. Hned tu byly všechny mamky štěbetalky a nevěřícně kroutily hlavama, že mi Páááťa neploptl dozadu do vody. Asi bych musel týden chodit kanálama, kdyby se tak stalo, protože by mne ženy jistě zařadily v kuloárech jako přední světovou událost a svorně by se shodly nad naprostou neschopností a možná i krutostí mužské části lidského pokolení v odvětví péče o dítě. Zariskoval jsem, ale chlapi jistě prominou, protože když vychováváte držáka, musí prostě držet! A Páááťa v bazénu držel! Je to držák!

“On nemá žádnou probouzecí fázi. Znenadání vytřeští oči a hučí!” posteskla si druhorodička, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Navzdory své skálopevné vůli celou noc prospat má v temnotě naší spící haciendy oči na stopkách. Přibližně již čtvrtý rok v řadě od narození našeho prvoděcka.

S hlídkováním v průběhu noci přišel jako první náš prvorozený šuplík Marťa (3+ roku). Do té doby obyvatelé Modl haciendy uměli spát celou noc jako každý správný Evropan. V noci probuzené děcko propadá mylnému pocitu samoosiření. To by rozplakalo i největšího poustevníka, pro kterého je i prázdná jeskynní sluje přelidněná. Páááťa, stejně jako jeho starší bráška Martin, se umí vyjádřit, takže do tmy noci zvěstuje, jak je to nespravedlivé, že právě on musí řešit tak svízelnou situaci a proč jako to je právě on a ne někdo jiný? Svět je k Páááťovi více než milostivý, protože mu posílá záhy na pomoc čerstvě probuzenou maminku, která má hlavu jen a jen pro něj!

Když se dospělý, přesněji řečeno rodič, pousměje, nedejbože zasměje nad dětskou nápaditostí dříve, než domyslí následky, je vše v troubě. Marťa přiběhl a demonstrativně si vytáhl tričko až ke krku, div se mu obnažený pupík nepotrhal smíchy. Nevím, kde na to přišel a co tím sledoval. Osobně mne to rozesmálo natolik, že jsem se neudržel a propukl v nefalšovaný smích. Marťa si to spojil a obnažuje na nás pupík dodnes! Očekává totéž, co při mé první reakci, tedy hlaholné veselí zaskočeného přihlížejícího. Skoro si až říkám, že jsem se měl tenkrát poprvé udržet a zachovat kamennou tvář.

Marťa na mne naběhl jako vedoucí člen elitního zásahového týmu. Sálala z něj horlivost a důležitost. Namísto zbraně na mne vystrčil pupík! Chtěl jsem jej také patřičně zaskočit a také se mi to povedlo. Vystřelil jsem paže vzhůru jako někdo, koho přepadávají každý den a má tedy gesta bezbranného rukojmího dost dobře nacvičena. Dojemnost situaci jsem přidal křikem překvapeného civilisty, který ví, že nemá proti útočníkovi žádnou šanci. Chyba, chyba, chyba! Marťovi se hra na překvapenou zalíbila a od té doby on vyhrnuje tričko, já zvedám ruce do propnutého vzpažení a řvu strachy.

Houbaření nám jde. Aby ne, sbíráme jen jednu houbu! Je to každá, která má ze spodní strany dírkování jako žínka na nádobí a není moc červivá. Hovoříme o takzvaném mykologickém absolutismu, tedy neprůstřelném neomylnu, že nepřitáhneme z lesa nic jedovatého. Tento houbařský přístup se přenáší snadno z matky na otce a z otce na syna, čehož jsme byli svědkem právě dnes.

HoubuSpatřil a VšechnoSvolal, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), je hlava otevřená. Všiml si, že jakmile spatřím houbu, ženu se k ní s nožem v ruce, setnu nožku jako trávu srpem a už to láduji do košíku, že bude večer smaženice. Marťa neotálel, rozhlédl se kolem, popošel, přiskočil a už hlásil zpod vzrostlého smrčku: “Nůž! Nůž!”