Web pro zábavu

Pexeso je zábavná hra, kde se hledají hrací kartičky se stejným obrázkem. Obvykle se začíná každá hra tak, že jsou hrací kartičky otočeny obrázkem dolů, aby bylo co hledat. Marťa naproti tomu holduje hře podle zcela jiných pravidel. Kartičky na začátku hry jsou otočeny obrázkem nahoru! Navzdory této docela malé úpravě se hra stává úplně jiným kláním.

“Je, tady je druhá!” výská Marťa a sbírá dvojice herních kartiček jako na běžícím páse. A jakou má radost, že objevuje další a další dvojice! Odborník se diví, laik žasne. Vždyť dvojice jsou vidět na první pohled!

Uprostřed hry, kdy Marťa má nahrabánu téměř polovinu herních kartiček, dochází zvrat: “Teď ty, táto. Ty jsi ještě nic nenašel,” dí Marťa. Skoro jsem měl pocit, že mne viní z toho, že jsem si ve hře ještě neškrtl. Natolik je Marťa vášnivý hráč pexesa!

Vyrazili jsme na první letošní vyjížďku na kolech za hlaholného výskání a dalších projevů nadšení. Páááťa se spokojeně pohupoval v sedátku vzadu na mém kole a vychutnával si jízdu jako nějaký král - nemusel šlapat a všude byl první. Kynul z vyvýšeného sedátka a tvářil se jako na kontrole světa, při které ho nemůže nic překvapit a vše je tak, jak to udělal. Spokojenějšího cyklisty by ten den člověk těžko dohledal.

Marťa byl vždy na kole živel. Také letos ihned šlápl do pedálů a jel, jel a jel. Nebral ohledy na nikoho a na nic. Přednost zprava dával až po krvavé slovní potyčce s rodiči, kteří to, ač Marťou zcela nepochopeni, s ním vždy myslí dost dobře. Když se na cestě kolem pole objevili v dáli lidé, Marťa na ně začal pořvávat hlasité: “Pozóóór! Jedůůů!” a hrnul je na stranu jako velikananánskou sněhovou radlicí rolba sníh. Lidé uskakovali stranou s úsměvem a pobavením, že na ně vyřvává takový prcek a ještě na takovou dálku. Uvidíme, jak to vezmou zítra, pozítří a tak dál. Marťa si totiž očividně plete cyklistu s něčím zcela neuvěřitelným a to je, jakoby on byl železniční lokomotiva, tedy mašinka, která jede na kole a všichni se jí musí klidit z cesty!

“Marťo, až budeš veliký, budeš programátor jako táta?” zatížil jsem jubilanta dost běžnou otázkou. Říkal, že jo, ale o chvíli později už mluvil o tom, o čem celých pět let, že bude řídit vlak. Že si vždycky vlak vybere, aby byl silný a modrý. Pokud tedy do té doby, než Marťa půjde do práce, nenaspoříme na nákup železniční společnosti České dráhy, abychom mohli výběr vlaku zajistit vlivem rozhodovací moci a postavením ve firmě, budu muset vyčíhnout vhodný okamžik k vysvětlení, že to v práci s tím výběrem mašin, strojů a pracovního místa chodí jinak.

Velevýznamný den jsme s Marťou začali o něco dříve, než jindy. Marťa se probudil daleko před budíčkem, takže jsme se mohli jít dívat z okna na popeláře, co se nebojí si do práce přivstat. Kžižují naši obec v době, kdy ještě všichni ráno před sedmou spí. Byl čtvrtek a venku se rozhučelo to jejich veleauto. Každý kluk se rád na tak velký stroj při práci podívá. Kolem auta pobíhali dva týpci v tričku s krátkým rukávem. Každý měl jedno. Tričko.

“No, kde jsme?” prohodil jsem, protože počasí s teplotou 1.5°C a dešťovými přeháňkami vůbec na tričko s krátkým rukávem nevypadalo. Bylo škaredě. Podle rodinné stupnice krásy počasí šlo o stav hodnocený výrazem Hnus fialový.

“Přece v Bašti,” zpracoval mou řečnickou otázku Marťa s glancem a jednoduchostí, s jakou fotbalový brankář chytá průměrnou střelu na branku. Přestože bylo ten den venku hnusně škaredě, bylo nad slunce jasné, kde jsme.

“Mňam!” pošmakoval si Páááťa a vítězoslavně se křenil na celé kolo. V ručičkách držel půlku citrónu a olizoval ho s chutí pouličního raubíře co někde čmajzl pouťové lízátko. Očividně mu to chutnalo. Jen si dej, říkal jsem si. Pak mne ale jalo podezření, že s tím citrónem nebude něco v pořádku. Přece by měl být kyselý jako pes!

“Ukaž, já si také líznu!” přidal jsem se k Páááťovi. Jsme docela kámoši a občas se se mnou Páááťa o to, co má, i podělí. Podělil se. Byl to citrón. Kyselý. Echt! Můj malebný obličej se mi zakabonil do úšklebku pekelníka v posledním tažení, obočí mi opadalo jako listí z uschlého stromu a spodní ret mi rotoval kolem své osy a litoval, že jsme si citrónu vůbec lízli! No strašná kyselost, to vám řeknu. Domnívám se, že má Páááťa plechovou hubu! To přece není možné, že by to cítil jinak!

Začínal na traktůrku. Byl to obyčejný klouček v obyčejném plastovém vehiklu, se kterým dokázal objet dva a více obytných bloků v naší satelitní čtvrti. Opíral se do pedálů co mohl a přestože často na stroji vypouštěl doslova duši, aby udržel krok se zbytkem výpravy na procházce po okolí, na svůj pomalý traktůrek nedal dopustit. Ještě dnes se pochichtávám, když to vidím před očima, jak mu lítala kolena až k uším, jak se snažil dohonit mladšího brášku Páááťu (2+ roku) na motorce. Pro pomalý trakač byl moped zcela nedostižným. Jak kvůli tomu Marťa trpěl, řval, lkál a bědoval. Špatně se mu přijímalo, že ho někdo předhonil a předjel.

Nedávno přišel zlom. Marťa dostal šlapa-káru. Už od pohledu je to stroj nápadně moderní konstrukce a nebezpečně závodních tvarů. Jeho nový majitel, provozovatel a jezdec v jedné osobě, tedy Marťa, se ve stroji hned našel. Fantastické zpřevodování hnacího ústrojí, nízký valivý odpor kol a zápal pro radost z rychlé jízdy činí Marťu jedoucího na káře nedostižným! V rozjezdech na delší vzdálenosti se na něj dotahuje pouze nejrychlejší běžec rodu, ovšem to si vždycky máknu. Svižný mopedista Páááťa zůstává zcela bez šance. Ovšem Páááťa nějaké to prvenství vůbec neřeší a těší se radosti z jízdy vesměs na čemkoliv. Přestože Marťa vystupuje na vozítku značně sebejistě, pokorně a bratrsky umí pustit mladšího brášku Páááťu za volant a nechat mu pocítit jaké to je, když má pirát silnic nový stroj.

Pohledem soustředěným a skálopevným propalují display tabletu, na kterém hrají hru. Mají v tu chvíli navázané se hrou tak silné spojení a pouto, že je nikdo a nic nevyruší. Páááťa, po vzoru staršího brášky Marti, začal do tabletu ďobat prstíkem úplně stejně, takže když se člověk na ty dva hráče zadívá, je to jako spartakiáda dvojice elektrikářů pod proudem! Jeden by nečekal, že by hráč hry na tabletu měl při hře tolik pohybu!

Najednou se ozval bojový pokřik a zoufalé fňuknutí. Páááťa! Něco ho rozmrzelo. Pak do tabletu dvakrát švácl rukama jako orangutan, tedy seshora dolů bác-švác, a smýkl tabletem pryč.

“Co se stalo?” zajímal jsem se. Tak náhlá změna nálady u mladšího rozumbrady nebyla obvyklá. Společně jsme se podívali na hru, se kterou Páááťa nebyl spokojen. Dotykem do obrazovky se dávala mašinka na kolejích do pohybu. Vše fungovalo správně, takže co-co? Á-ha, Páááťa chtěl, aby mašinka nejela doprava, ale doleva. To byl fakt problém. S tím tvůrci hry nepočítali a Páááťa nebyl na takový vzdor techniky připraven. Naštěstí je to ale kluk chápavý a spokojil se s vysvětlením, že mašinka většinou jezdí v tom směru, kde má lokomotivu. V našem případě doprava. Páááťa znovu zposlušněl a chutě se vrhl do hraní. Začal do tabletu ďobat prstíkem a klátil se u toho jako vedlesedící Marťa. Jsou to ale pařmeni!

Vytáhl jsem z garáže obstojné sněhové hrablo a jal se uhrnovat sníh. Šlo to dobře a do deseti minut jsem měl mít všechno hotové, jak to dobře šlo. Jenže tu se zpoza rohu vyřítili naši kluci a že budou se sněhem také pomáhat. A kdepak, že by si na to vzali hrablo na sníh jako já a postavili se do rojnice, abychom si při práci nezavazeli. To vůbec ne! Oni si na ten sníh vzali rovnou stroje a neorganizovaně se rozptýlil po pozemku!

“A tady to jako uhrnu,” sliboval Marťa. Nakvačil na scénu se svým traktorem z pískoviště s parádní radlicí a vlečkou na cokoliv. Odklízel sníh velmi pečlivě, důsledně, bezezbytku a také extrémně pomalu. Páááťa přijel s jiným traktorem a sníh nabíral namísto výkonnou radlicí úzkým rypadlem. Pekelně se nadřel, a přitom vůbec nic neodpracoval! Odborník se diví, laik žasne! Jediné, co oba kluci s těžkou technikou na sníh dělali skutečně dobře, tak zavazeli. Pohyboval jsem se mezi nimi jako Popelka na bále a musel jsem dávat pozor, abych je lžící neodhrnul do závěje. Můj dosavadní výkon hodný obdivu klesl až zcela zanikl. To je holt tak, když se na pořádnou práci namísto holých rukou vezmou stroje!

“Neběhej, uklouzne ti to!” je typická výzva adresovaná dítěti. Tato typická výzva se setkává s typicky malou odezvou adresáta a bývá zakončena pádem, typicky nejhorším myslitelným.

Páááťovi to uklouzlo při úprku z vířivky u strejdy Leoše. Strejda Leoš má úžasný vodní svět v útulném kumbále hned vedle jednací místnosti. Rozměrná vana s důmyslným rozvodem vodních trysek a metačů bublinek je dětem do pěti let fantastickým cvičištěm vodních sportů a řízených i neřízených ponorů na nádech i bez nádechu. U toho se nacáká kolem jen co je pravda. Kdo při chůzi kolem vířivky přidá do kroku, spadne. Páááťa šel původně do pádu na záda. Dost obratně se však stačil v letu přetočit, takže šel na tvář. Majzl se jako když tenista dribluje tenisákem. Ouvej! Hned ráno měl na očním oblouku stín, jako když se nějaká dost vášnivá teenagerka dekoruje na Halloween. My to přešli s pochopením a říkali tomu modřina z vířivky.