Web pro zábavu

Kolo má 6 převodů, blatníky a odpudivě červenou barvu. Kromě dokonalých jízdních vlastností, jako že se na kole dobře sedí, šlape, dobře to brzdí, si slibuji hlavně od barevného provedení, že mi nikdo nějak vehementně nebude chtít kolo uzmout. To platí jako pro členy naší domácnosti, tak pro cizáky tam někde venku. Navzdory předpokladům se stala červená barva magnetem na cizáky! Hned první vyjížďka po střediskové ulici naší vsi, tedy po naší ulici, uzmula mi kolo na vyzkoušení jedna ze spřátelených přistěhovalkyň, kolo mi pochválila a už si na něj dělá místo v garáži!

Na mé nové kolo dobře reagoval také Marťa. Při souběžné jízdě, tedy když jsme jeli jeden vedle druhého, tíhl k prvníčkářství, to znamená, že ujížděl, předjížděl a kličkoval, aby si udržel prvenství. Osobně nový dopravní pekáč hodnotím velmi dobře a upřímně řečeno, rád bych si na něm zajel až k moři, jak jsme kdysi před lety provedli na úplně jiných kolech. Pravda, s tímto hrc-prc kolem to bude vyjížďka plná překvapení, přeci jen je to kolo chřestítko, ale po stránce technického zpracování a nabízeného komfortu je to slibný zdroj fantastických zážitků.

Do nedávna pouze přízemní cvičenec Páááťa, který na spoustu domácích atrakcí kvůli útlému věku (je mu málo) ještě nemohl a držel se tedy jen při zemi, prorazil do řad řádných raubířů vládnoucích ostatnímu cvičebnímu nářadí. Na trampolínu se vybral i za cenu, že z něj ostatní skákající a poskakující, tedy poskoci, vymlátí duši. Ve chvílích největší krize se rozplácl na skákací plochu do pozice rozpláclá žába a trpělivě čekal, až se poskakující poskoci unaví a trampolína uklidní. Výborných výsledků dosahoval při hře na honěnou po trampolíně, při které sice nerespektoval žádná pravidla ani směr obíhání kolem dokolečka, na druhou stranu byl jediný, který si hru na honěnou nejvíce užíval.

Králem klouzačky byl do nedávna pouze Marťa. Skluzné koryto sjížděl za hlučného hlaholení, aby vzbudil co největší pozornost. Přízemní Páááťa hynul při pohledu, že Marťa sjíždí klouzačku jako na pouti a on nic. Pak se vybral na klouzačku také Páááťa a světe div se - Marťa jej přijal, zapojil si Páááťu za sebe jako vagónek vláčku a oba takto propojení rodoví rodáci jezdili v tandemu dolů po klouzačce do alelujá.

Zaléval jsem zahradní hadicí flóru v naší zahrádce. Rostliny vláhu potřebují. Vím to. Učili jsme se o tom kdysi v přírodopisu. Také má praxe věčně začínajícího zahradníka napovídá, že bez vody to v zhradě prostě nejde. Páááťa vida novou hračku a také činnost, které by se mohl zhostit, jal se toho všeho zhostit a kropící hadici mi uzmul!

Jeden by se ani nenadál, kolik by toho mohl roční človíček s kropící hadicí natropit. Náš rod díky Páááťovu staršímu bráškovi Marťovi (4+ roku) však již nějaké ty zkušenosti má. Když jsem Páááťovi nastartovanou zahradní hadici chrlící proud chladné vody předával, bylo mi jasné, že se budu muset jít brzy přesléci do suchého. A jak říkám, u zalévání kytek dlouho nezůstalo. Páááťa zřejmě vyhodnotil mé zahrádkářské rady o tom, jak se kropí, jako kybicování. Zatímco já naléhal, aby zavlažování bylo rovnoměrné a tedy na všechny květiny se dostalo, Páááťa zakládal jezírka a tůňě. Zápěstíčkem se mu vrtět nechtělo a aby se natáčel s hadicí celý, to ho ani nehlo. Některé části záhonků, ba vlastně celá zahrada nikdy tolik vody pohromadě ještě neviděla. A pak ten proud vody Páááťa obrátil na mne! Proto jsem také říkal, že šlo o proud chladné vody. Pocítil jsem to na vlastní kůži. Obyčejný pozorovatel by řekl, že voda byla studená. Zlitý pozorovatel by řekl chladná, což je více, než studená, a odchází se přesléct. Byl jsem v tu chvíli zahradník na ústupu, což Páááťa sledoval s potměšilým úšklebkem a se zájmem. Dokonce ani neprotestoval, že jsem mu ihned hadici sebral. Očividině svůj úkol splnil.

Kvůli pandemii, což je označení onemocnění zasahující hromadu lidí napříč kontinenty světa najednou, je setkávání s neznámými lidmi plné ostychu, zdrženlivosti a vůbec dost značné odtažitosti. Nikdo dopředu neví, co z takového setkání vzejde a moc z nás si ani moc nepřeje, aby vůbec něco vzešlo. A tak se hledíme nepotkávat. Míst, kde je to možné, je málo, ale jsou. A právě na taková místa často vítáme.

Nahoře na táhlém kopci nad nedalekou vískou je krásná, 1km dlouhá rovinka. Křižují se zde dvě turistické trasy, ale provoz v podvečer všedního dne není téměř žádný. A tady drandíme, to znamená chodíme, běháme, jezdíme na kole a očumujeme okolní přírodu na rozlehlé pláni lemované lesy. SuprTrupr prcek Páááťa (1+ roku) očichává pole s řepkou, my s cyklistou Marťou (4+ roku) svištíme na druhou stranu pláně na posed. Marťa jede na kole, já běžím. Poslední dobou má Marťa setsakramentsky rychlé pedály, takže je napřed. Není to tak dávno, co býval daleko za mnou a potkali jsme se až u posedu. Dneska je to sice stejné, potkáme se až u posedu, ale pořadí se otočilo. Zvažuji koupi skládacího kola. To by mohlo zpestřit naše pandemické procházky a znovu otočit pořadí u posedu tak, aby to odpovídalo.

“...musí mít nějakou šišatou hlavu,” konstatovala na závěr svého vyprávění maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Rozhovořila se o tom, jak bloumala mezi přeplněnými regály obchodního centra Globus v Praze a navzdory širokému výběru, ne a ne najít helmu na kolo, která by Marťovi sedla. Bylo to vyprávění plné vášně a hořkosti v závěru. A tak jsem se do nákupu helmy vložil.

“Jdeme k vám koupit helmu, prosím. Začneme barvou!” zvolal jsem hlaholně v prvním obchůdku na jihu Moravy, odkud náš rod pochází. Vsadil jsem na to, že pokud má Marťa šišatou hlavu, což je nesmysl, jediné místo, kde budou mít šišaté helmy, bude kraj, odkud náš rod pochází. Sám jsem v tomto kraji vyrostl a vždy se našlo něco, co bylo na mou hlavu, nohu, a tak. Protože má Marťa strašně rád modrou barvu, bylo nabíledni, že jeho nová helma musí být modrá. Prodavači jsem to proto nijak netajil. Prodavač mne za to zahrnul srdečnou upřímností a první modrou helmu, po které jsme sáhli, jsme si už i nechali. Padla totiž jako ulitá!

Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, většinou žádným přemrštěným nadšením nad změnami či děním, které se oproti zažitému standardu liší, nehoří, nezahoří, prostě ji ani nehne. Na druhou stranu se našemu násilnému počítání, které v podobě velikonoční řežby seslal na její výsostnou zadnici národní folklór, tradice a zvyky, nebránila. Tepali jsme její smyslné ženské tvary proutěnými pomlázkami a třepali stužkami, které již něco pamatovaly. Aby ne, právě tyto pruty, či žíly, chcete-li, zasahovaly u stejné příležitosti již loni! Od té doby vyčkávaly, jako obušek z pohádky, na vhodnou příležitost, aby mohly zaúřodovat znovu.

“Hody-hody!” vykřikoval nadšeně Marťa (4+ roku) a poskakoval kolem matičky, aby se dostal do co nejlepšího výplatního postavení. Více z koledy nepotřeboval, protože bitka o tu výhodnou pozici značně zaměstnávala. Matička Tánička se mrskala a uskakovala na všechny strany, neboť dobře věděla, že jakmile se některý ze zbytku rodu, včetně mne, dostane do výhodného postavení, nepadne rána pomlázkou vedle. Nejmladší z rodu, Páááťa (1+ roku), viděl tak násilný folklór v životě poprvé. Chvíli nadšeně poskakoval a mrskal jako ostřílený koledník, jindy postával a zádumčivě obhlížel situaci. Až ji obhlédl, pustil se do bitky znovu. Takové byly u nás Velikonoce.

Páááťa je tvoreček značně zocelený zvědavostí jeho staršího brášky Martina (4+ roku). Marťa Páááťu terorizuje strkáním, okopáváním, šťoucháním, bacáním a vším tím bráškovstvím. Často si nejeden pozorovatel všimne, že to Marťa dělá především ze zvědavosti, kolik toho houževnatý bráška snese. Kdyby jen tušil, jakého vojáka z Páááti vytváří, ani by na taková počínání nepomyslel.

Pravidelným výcvikem se Páááťa proměňuje v jednoho z nejodolnějších jedinců rodu. Ve spojení s následujícím, je to super truper kombinace. Páááťa nemá hlavu na krku jen tak pro parádu. Při všem tom útlaku, který mu je denně dopřáván, sleduje také vlastní cíle. Pouhým mrknutím dokáže vyzvat k poměření rychlosti v běhu předáka rodu. Zvedne tak přes devadesát kilo živé hmoty z plážové polohy, tedy mně ležícího naznak, z gauče a ke všemu s takovým předákem rodu oběhne třikrát kuchyni! Těžko si představit kouzelnou formuli vyřčenou například mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, která by mne přiměla k něčemu podobnému. Páááťa také dokáže jediným mrknutím požádat o odzátkování zazátkované flašky. Prstíčkem poklepe na víčko a lišáckým pohledem z očí do očí uzavírá dohodu o otevření! Páááťovi je rok, mluvit nemumí ani zbla, ale řeknu vám, komunikace mu jde na jedničku! Páááťa totiž ví!

Marťa jde zásadně po modré florbalce. Je to nejdelší z holí, kterou jsem si koupil schválně tak dlouhou, abych se při hře nemusel moc ohýbat. Mám prd, Marťa mi ji pořád bere. Hraje s ní jak cestář s lopatou, pořád s tím škrrrká po zemi. Hokejka je už zespodu zcela ošoupaná, a to jsem si s ní pořádně ani nepinkl! Marťa pravidelně odpaluje míčky do nenávratna a těžce nese, když někdo míček najde a přinese zpět.

Páááťa hraje očividně pro radost ze hry. Hokejky při hře střídá. Většinou hledá novou hokejku, a když ji najde, hledá zase míčky, které se mu mezitím někam zakutálí. Když je najde, dvakrát si pinkne tak nějak všelijak odnikud nikam, začne ocucávat hokejku nebo si jde najít jinou. Často v herním poli osiřím ve strnulé poloze čekajícího střelce vítězného gólu. Není rodinného příslušníka, ani hokejky, která by mi přihrávku šoupla! Jsme to ale florbalisti!