Web pro zábavu

“Jedna, dvě, tři…,” začal Marťa, když se rozhoupával na houpačce. Myslel jsem si, že až se pořádně rozhoupe, že toho nechá. Když byl Marťa u čísla padesát tři a šel dál, už jsem si to nemyslel. Marťa dál trpělivě počítal a vyslovoval čísla vyšší a vyšší. A přitom se houpal!

“Padesát devět, padesát…,” zaváhal. Padesát deset se nenosí. Chtělo to číslovku něco jako šedesát. Marťa byl za nápovědu vděčný a hned se chytl a pokračoval v počítání. Do stovky mne to bavilo. Nad sto už to zavánělo nekonečností. U sto dvanácti jsem pociťoval stav něco jako vyčerpání. Marťa nikoliv. Je to prostě počítadlo!

Loni nám s Marťou štafetový kolík spadl na zem. Soupeřící panimámy mi dost utekly, ale běžel jsem jako o život a před cílem je ještě předběhl. Ale protože jsem podcenil převzetí štafetového kolíku a kolík padl na zem, bylo v závodu po nás jako po žabách. Rázem jsme byli sice nejrychlejší, ale jen mezi těmi, kterým spadl kolík jako nám. A těch, kterým to spadlo, moc nebylo. Ve zběsilém úprku jsem ještě ke všemu vzal palcem o kapsu kraťasů a roztrhl ji. Bylo to v momentě, kdy mé životní priority byly orientovány výhradně na vítězství, takže i kdyby mne ten palec měl zcela obnažit, ty běžící panimámy bych stejně předběhl. Kraťasy po trhu palcem vypadaly jako dost odvážný model pánských plavek nějaké rovníkové země - nahalily, spíše zdobily. Ale pryč od trapných zážitků.

Letos jsme si s Marťou vedli navýsost dobře. Ve štafetě jsme nafasovali dost rovnocenné soupeře, zvláště já. Všechno chlapi a všichni oba vypadali na to, že ví, jak se běhá. Marťa na tom byl podobně. V rozběhu měl dokonce kamaráda ze školky Mikiho, který se v běhu vůbec neupejpá! Navzdory tomu Marťa přiběhl se štafetovým kolíkem s přibližně metrovým náskokem. Kolík jsme si předali s takovou bezpečností, že nebyla příležitost, aby vůbec spadl. Krásná práce! Před cílem jsem měl sice pocit, že jeden z těch naběhaných soupeřů mne dohání, ale není lehké být dvakrát lepší než ten druhý, takže cílová čára mne přijala jako prvního. Krásný pocit.

Ve skoku do dálky Marťa skákal krásně! Jako do peřin. Já naproti tomu připominíal Boeing, velké a nemotorné tůčo letadlo, které s trapností zelenáče přeletělo přistávací dráhu. Rozběh jsem měl raketový, dal jsem si záležet. Ovšem já amatér zapomněl na odraz. Však mi také na něj nevyšel krok. Silou vůle jsem se do povětří příliš nevznesl, takže můj doskok zcela spoléhal na vše, co jsem dal do rychlého běhu. Víceméně jsem se vůbec neodrazil. Jako ten Boeing jsem pouze zatáhl kolečka, tedy skrčil nohy, a doufal, že můj parádně rozběhlý těloKolos padne do písku co nejdál. S výsledkem jsem si sice nevedl nejhůře, ale můj výkon marného skokana mne dočista romrzel. Byl mizerný asi jako ta roztržená kapsa na štafetě minulý rok. To doskočiště si prostě zasloužilo lepší výkon! Jak se znám, příští rok se na to zase budu soustředit.

Prima disciplínou byl běh přes překážky. Tam jsme se hodně nasmáli. Marťa upažil ruku, aby mi předal plácnutím štafetu, už v půli závodní dráhy. Běžel tedy celou cestu zpět ke startovní čáře jako zapálený mažoret v průvodu na 1. Máje, který ze sebe máváním na ostatní chce dostat veškerou nasbíranou lásku k socialistické vlasti. Okouzlující! Já jsem zase vyrazil na trasu rychlostí svižného avšak nemotorného Boeingu, jako u skoku do dálky mi nevycházel krok na překážky a v jednu chvíli to vypadalo, že při výskoku přeskočím rovnou dvě! Hned jsem si vzpomněl, že mi kdysi v životě někdo říkal, že ne vždy je to o síle či rychlosti, ale o technice. Časy, kdy mi do všeho někdo kecal, jsou pryč, a pak to tak taky vypadá.

Hod oštěpem byla disciplína, která poutala pozornost už svým názvem. Těžko jsem si v představách spojoval našeho Marťu, kovový oštěp a bezpečnost. Oštěp nakonec bylo pěnové udělátko tak akorát na hraní do bazénu. Lítalo to prd a dalo se s tím soutěžit v hodu na dost malém prostoru - nikam to nedolétlo. Navíc jsme házeli proti větru, takže bylo štěstí, že ta pěnová imitace rakety do vesmíru skončila za startovní čarou. Se zkušeností mně vlastní jsem si hod nejdříve stranou soutěže natrénoval. Na startovní čáře jsem si lstivě vyčíhl okamžik, kdy na chvilku přestalo foukat. Hod byl překrásný a předaleký. O tom, jak moc mi ho okolí nepřálo jsem poznal záhy podle bouřlivého potlesku a výskání, juchání a jiných ejchuchů přihlížejících. Nic. Nikdo ani nepípl. Jediný Marťa mne objal a pravil:
“Jsem na tebe tak pyšný, tati.” A to bylo nejvíc, co si snad může soutěžící rodič přát. Letošní atletické závody byly masy přítomných hodnoceny jako velmi zdařilé. I my s Marťou si slíbili, že příště půjdeme zase. Aby ne, musím si opravit ten skok do dálky! Marťa se nakonec, podle později zveřejněných výsledků, umístil někde v první desítce soutěžících. Ach, co já bych za to dal!

Páááťa bacila v těle nedbá a žije jako o duši. Kašle, nudle mu visí u nosu o délce zubu tygra šavlozubého, avšak nedbá toho a žije. Bacil se diví, my ostatní nevycházíme z úžasu. To děcko je prostě nezastavitelné!

Marťa je na tom jinak. S klidem anlgického džentlmena se věnuje nepříliš aktivním aktivitám, aby se mohlo tělo soustředit na boj s bacilem a udělat z něho nudličky do polévky. Třikrát například postavil z hraček hlavní vlakové ModlNádraží u nás v kuchyni a třikrát se utkal se vznětlivým Páááťou, který nad veledílem chtěl převzít vládu. Pustili se do sebe jako dva vrabci v boji o žížalu. V okamžiku zápasu nejurputnějšího je zachvátil kašel jako z almanachu lidských chorob a vysíleni kašlem nechali svár svárem a na všechno se jednotně vykašlali.

“A mami! A tati!” volal Marťa zvesela, když potřeboval naši pozornost. Horlivě nám pak sděloval nejen to, co objevil, ale také proč to, co objevil, tak je, jak to vzniklo, která mašinka se na tom vzniku podílela a jakou barvu mám zrovna semafor. Vím, zní to přinejmenším zajímavě, kde by se vzal na cestě na nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku vlak a semafor, ale tak to prostě u Marti chodí.

Najednou Marťa našel v potemnělých stinných hvozdech na úpatí hory, kde houštiny dýchaly příjemnou vlhkostí, ptačí pírko. S posvátnou úctou ho zvedl nad hlavu jako bohatýr meč, kterým posekal hordy armád protivníků, a velenadšeně zvolal: “Jsem průzkumník přírody!” Jojo, to je můj kluk!

PidiHurá Páááťa (2+ roku) a JupíJajé Marťa (5+ roku) brali smáčené okolí haciendy v Německu útokem. Nebylo louže, ve které bychom neskákali tak dlouho, až jsme louži dočista vyskákali. Dělá se to tak, že dopadáte snožmo do kaluže, až ji zcela rozstříkáte do okolí. Parádní zábava! Nechal jsem se strhnout.

V polích za říčkou hned za humny byly kaluže podstatně hlubší. Hloubka vody šla nad kotníky dospělého jedince. V Německu nejsou kaluže žádní troškaři. Já, byť majitel obezřetného kroku, jsem musel chtě nechtě tuto disciplínu vynechat. Měl jsem tenisky, což není pro dovádění v loužích žádná hitparáda. Kluci ve slušivých holínkách měli navrch. Probíhali hluboké kaluže hned sem, hned tam. Bez dozoru maminky nejsme žádné holé prcky a řídíme se pravidly, která nám dávají na jednu stranu volnost, na druhou stranu musí zabezpečit, že se vrátíme všichni a v celku. Ten den platilo jediné pravidlo: kdo zakopne a v louži spadne, je kopyto. Byli jsme nejspokojenější! Jediný Páááťa, tradičně, jediné vyřčené pravidlo buď neposlouchal, nebo mu jen nevyšel krok...

Předávaný štafetový kroužek jsem uchopil nesprávně, přesněji řečeno nijak. Rychlomil Marťa (5+ roku), se kterým jsme se atletických závodů dvojic rodič a dítě účastnili, neměl natrénováno a zkušeností prostému kloučku chyběl krok k parádní předávce. Já hlava skopová to mohl vědět a pro ten kroužek si měl jít více agresivně. Příště na to budu pamatovat. Jak jen jsem to mohl tomu našemu kloučkovi takto zkazit! Než jsem se shýbl a kroužek, na který jsem nedosáhl a ten zvesela upadl na zem, byla v čudu vteřina, ne-li dvě. Běžecké samice v sousedních závodních drahách běžeckého stadionu v Praze ve Vysočanech nebyly z těch, které by počkaly. Dvě měly nebezpečně elastické kalhoty obepínající běhy přivyklé zdolávat delší vzdálenosti v nepříjemně krátkém čase. Prostě byly trénované. Ta třetí byla souseda z naší ulice. Přirozený běžecký talent ukrytý v těle, do kterého by to jeden neřekl. Poprvé mi bylo letos při pohledu na kmitající dámské pozadí, které mi ze závodnic na začátku rozběhu zbylo, smutno, stydno, div ne k breku.

“Šikula!” houkl jsem na Marťu na povzbuzení. Jestli je po mne, určitě ho má zpackaná předávka štafetového kroužku zamrzela. Zapl jsem forsáž, aktivoval rodinný dynamit, co náš táta říká, že máme v nohách, snížil těžiště pro větší přilnavost k povrchu a vyrazil vpřed do boje o prvenství, rodinnou čest a záchranu vlastního ega. Boha, Marťa na ty atletické závody přišel soutěžit. Já ne. Já přišel vyhrát. Jéééžiš, jak se mi ale nedařilo!

Běžel jsem jako vystřelená střela. Vítr svištěl kolem uší jako v metru. K mému velkému překvapení jsem nebezpečně rychle dotahoval náskok soupeřek. Makal jsem jako kůň štvaný zběsilým mlýnkem na maso. Přitom v závodu vůbec o nic nešlo. A přeci jen šlo. Mně o vše! Na poslední chvíli jsem nakonec předběhl i tu, která v našem rozběhu vedla. Byl to heroický výkon. Byl to krásný výkon. Úžasný pocit. Byl tak parádní, že jsme si pak s běžkyněmi nevyměnili ani pohled, natož vlídný. Holky to nějak těžce nesou, když dostanou nakládačku. O týden později jsem se z výsledkové listiny na webu dočetl, že jsem v našem rozběhu skončil na posledním místě. To znamenalo, že ty, co jsem vlastnoručně a na své vlastní oči předběhl, jsem oficiálně nepředběhl. Myslím, že vím, které tři závodnice web hackly a jsem připraven je příště předběhnout znovu.

Z rodu nejzvídavější človíček, DoPlenyPrd Páááťa, který nedávno pokořil nočník a hodil do něj první bobek, začíná prosazovat svůj názor, tím pádem i vůli. Než přijme skutečnost, že to na světě chodí jinak, velí! To znamená, že hovoří. Ve dvou letech to ještě není žádná řečnická hitparáda, ale i tak mu to jde.

Mezi Páááťou nejlépe zvládnutá vyjádření patří nahoru, to když chce vzít do náruče, dolů, když potřebuje doma do přízemního patra k televizi na pohádky, tyč, když mají všichni zmizet, nebo naopak již všechno zmizelo. Nejparádnějším výkřikem z jeho dětského hrdélka je “Jeď-jeď!”, kdy se tak, vyvalen a usazen jako král na trůnu ve své autosedačce, připoután a s pamlskem v ruce, dožaduje další životní kratochvíle, o které je přesvědčen, že má na ni, dle nepsaných, neschválených, o to více vyžadovaných zákonů, nehynoucí právo.

VšeSmyslný a zvídavý Marťa na vycházce vykazoval silně vyvinuté smysly lovce, průzkumníka a všeobecného trempíka. Kde mohl, tam uhnul z cesty a vpadl do lesa do trávy a dalšího, většinou bujného porostu. Ten se za ním často ihned zavřel a zdálo se, že les Marťu nadobro pohltil a slupl jako malinu.

Svéhlavý Páááťa v tu dobu popobíhal tak nějak kolem a zdálo se, že si žije po svém a je na stopě nějaké své další klukoviny. Jeden by řekl, že o Marťovi ani nevěděl. Jenže to byl setsakramentský omyl! Jakmile Marťa zmizel v hustém porostu, hned tu byl Páááťa a banzáááj, hups tam za Marťou! Když Marťa skočil do vysoké trávy ve fotbalovém skluzu na kolenou, hned tu byl Páááťa a křáp do vysoké trávy úplně stejně. Musí mít na Marťu nějaké neviditelné anténky, kterýma ho sleduje, i když se na něj nedívá, jinak to ani není možné vysvětlit! Když Marťa něco dělá, Páááťa to chce dělat taky!