Web pro zábavu

Páááťa žije za odměnu. Jeho životním posláním je všechno prozkoumat a prožít. Ty tam jsou naděje, že by naslouchal radám, byť by byly sebelepší. Vše si musí okusit sám, nejlépe jinak než ostatní. A tak se dostal na to skalisko vybíhající do studených vln řeky Sázavy kousek za Petrovem u Prahy ve směru na Kamenný Přívoz. Šli jsme tamtudy po Posázavské turistické stezce. Pěkná procházka, to vám řeknu.

“Páááťo, nechoď tam k vodě, je to mokré, ujede ti voda, žuchneš do řeky!” upozorňoval jsem. Protože vím, že je to marné, je to marné, je to marné, zaujal jsem strategickou pozici a  vybral místo, kam rychle odhodím batoh a zimní bundu, abych měl alespoň něco na sebe, až polezu s mokrým Páááťou ze studené Sázavy. Páááťa, jak se dalo čekat, neposlechl, šel až na poslední kluzký balvan a šup - ujela mu noha! Rozplácl se na kameni jako žába, oči vykulené. Dobře věděl, že se mu to říkalo a že to neměl dělat. Teď ho to samotného mrzelo, že neposlechl. Je to holt rodové jelito, ŽuchBácBum a musíme to z něj nějak rychle dostat.

Jako každý rok, když jdeme na podzim na bowling, maloši měli dráhu se vztyčenými zábranami. Je to nejen proto, aby se jim koule pořád nekutálely pouze ve žlábku, ale hlavně proto, že když háže Marťa (8+ roku) nebo Páááťa (5+ roku), je se koule schopna dostat mnohem dál, než jen do žlábku, ohrozit sousední dráhy nebo rovnou celou bowlingárnu! Zatímco Páááťa se plahočil s těžkou koulí a byl rád, že ji nějak rozpohyboval ve správném směru, Marťa házel kouli jako pytel uhlí - z výšky a nemilosrdně. Bylo to vždycky rána, že jsem myslel, že vyletí ty lakované parkety, na které těžká koule s dřevěným řáchnutím křápla. Ať už to házeli oba jak házeli, nehráli vůbec špatně. To bylo dobře, protože kdyby se jim nedařilo, dali by nám to sežrat.

V našem družstvu malochů byla také Lucka, dříve zvaná Lucinka. Jenže narostla a už je to Lucka. Házela snaživě a velmi dobře. Nejlepším bodovým výsledkům v našem družstvu jsem se těšil já, avšak jen do té doby, než mne zcela deklasoval můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Bylo to sice o pár bodíků, ale na to se historie neptá.

V sousední dráze se utkali dospěláci rodu jako Honza, Oldřich, Jiřka a další. Jistě házeli srdnatě. Jak jsem zaslechl, záviděli naší dráze dětské mantinely, zvláště když jim dávaly koule pá-pá ze žlábku a s veselým koulením míjely stojící kuželky. Střevem utkání byla Verča. Nedávno povila potomka Filípka a od té doby se prý nevyspala. V jednu chvíli jsme ji našli u sklenice limonády, kdy se jí spát podařilo. Vypadalo to výmluvně a přáli jsme jí to. Rodinný bowling byla pohodová událost, na kterou se za rok těšíme zas!

Dostaveníčko jsme si dopřáli v Čejkovicích na Jižní Moravě, u Rovena ve sklípku. Rozjel podnikání s vínem ve velkém tak, že už je mu malá i rodná země a obchoduje se zahraničím. Vína měl více druhů, často i dobrá, a ochutnali jsme více, než mé tělo dokázalo bez následků přijmout. V bojaré náladě a mátožní jak námořníci po šichtě na plachetnici jsme do zdí sklípku vyzpívali a povyprávěli řadu svých životních zážitků.

Lákadlem setkání bylo pohoštění. Na to jsem se těšil. Hlavně na pečená prasečí koleno. Maso, to já rád. Žel, Píchače a Pípu chytila mlsná adoslescentních let, jako dříve zavětřili příležitost a pláchli ze sklípku nahánět vesnické děvy do baru. Strhli s sebou většinu podobných povah, včetně hostitele. Pečeného kolene - zlatého hřebu programu - jsem se tedy již nedočkal, protože neměl kdo servírovat. Na druhou stranu ve sklípku zůstali životně stálejší jedinci, což stačilo, protože to jsou ti, se kterými si máme co říci a vzájemně se obohatit o životní zkušenosti. S Mazim jsme probrali programování, Aleš nám pověděl o zážitcích z elektrikářského světa, které bychom my ostatní měli také, kdybychom zůstali v oboru, jenž jsme na střední studovali. Major, organizátor našich každoročních dostaveníček, přiblížil kouzla a čáry fungování společnosti ČEZ, kde pracuje odnepaměti. To stálo za vyslechnutí, jen co je pravda! Když nám pak zahrál na tahací harmoniku, proměnil se v jednu chvíli Aleš ve starostlivého zdravotníka. Major se totiž u své hry nějak strašidelně rozkašlal a klátil se s harmonikou sem a tam jako v lítém boji se sedmihlavou saní. Když jsme zkoušeli využít toho, že je ještě při vědomí a ptali se, jak můžeme pomoci, rozhořčeně nás odháněl jako dotěrné mouchy, že je to prý dobré a podobné nesmysly. Osobně jsem měl pocit, že ho každou chvíli ztratíme. Bylo to napínavé, to vám řeknu. Ale přežil, tak je to dobré. Prý se jenom zakašlal. Hnus. Srdce nám vynechávala a adrenalinu nám kolovalo v těle asi tolik, kolik by ho bylo, kdyby na stole tancovala vnadná, spoře oblečená tanečnice. Takové napětí bych příště raději zažíval u toho druhého, má-li být upřímný.

Všichni z naší třídy dnes žijeme rodinným životem. S rozvodem má zkušenost většina, někteří dokonce násobnou, čímž dost citelně navyšují rozvodový průměr. Perličkou v tomto tématu je samotný hostitel Roven, který se nejenže rozvedl, ale záhy, bezmála do dvou měsíců, si tu svou bývalou ženu vzal znovu! Odborník se diví, laik žasne.

Na příští rok se chystá kulaté setkání po 30 letech. V kuloárech se proslýchá, že by se mohlo dostavit více dávných spolužáků, kteří doposud hýřili permanentní absencí na našich každoročních setkáních. Určitě to bude zajímavé omrknout, kam jsme se v životě posunuli od střední, kde jsme všichni vykročili do života tak nějak podobně se stejným ranečkem pěti švestek. Tak čavajs příští rok! Hlavně, aby se zase nevytratil hostitel!

Výběr zoubku nebyl náhodný. Šlo o přední tesák a jako jediný se kýval. Vypadal na snadnou kořist. Žel držel, mrška, docela pevně. Sice se viklal, ba i natáčel, ale jakkoliv jsme s ním casnovali, tahali ho a škubali s ním, až Marťovi lítala klapačka i vlasatá kštice, zoubek ne a ne se pustit a nechat se vytrhnout.

“Tak jo,” smířil se nakonec Marťa s tím, že počkáme, až přijde ten správný čas a zoubek se sám uvolí vypadnout. Marťa to tipoval na následující den, kdy se ve škole chutě zakousne do chleba. Velmi přesně popsal posloupnost událostí, které to budou doprovázet. Jak si vybalí svačinu, jak kousne do chleba, jak tam ten zoubek uvízne v těstě, kolik z toho bude krve a kde - no, myšlenkově to měl zmáklé dokonale. Druhý den přišel, svačina snězená a zoubek pořád v puse na svém místě. Od té doby jsme téma opustili a zoubek i my máme klid.

Ňufík reziduje v parádní dřevěné kleci. Má to dvě patra, odklápěcí horní víko - hotová hacienda. Tam má několik pelíšků, kde si spokojeně lebedí. Nejuvolněněji mi připadá, že ležívá na patře s miskou žrádla. Má recht, kde jinde se leží lépe, než u zdroje jídla?

Každý ocení to své místo, kde má klid. Kdepak Ňufík. Marťa ho dokáže ulovit kdekoliv v našem bytě a vytáhnout z jakékoliv polohy v jeho kleci. Hojí si tím touhu po pošumlání k naším ušatým chlupáčem, kterému tak dopřává nemalého přísunu lásky. Ňufík to příjmá a nehnutě se nechá chovat jako děcko v náručí, či nosit přitisknutý k Marťově hrudi. Kdyby byli v kresleném filmu, lítají kolem nich srdíčka! Ňufík si u toho poňufňává a rytmicky krčí ten svůj králičí nosík. Působivé. Někdy si ale říkám, jestli na něho té lásky není moc. Hlavně, když ze všech sil bojuje, aby ho Marťa z té klece nevytáhl. Prozatím vždycky marně. Láska holt musí být.

Sběr hub je v našem rodu oblíbená přibližně hodinová kratochvíle. Přesně hodinu totiž Páááťovi trvá, než ho ustavičné strkání nalezených hub do košíku, který těžkne a těžkne, omrzí a přestane bavit. V tu ránu si vzpomene, že ho bolí nožičky, že se mu už nechce ťapat a že doma je stejně nejlépe. Dost důmyslnou oklikou skrze temné lesní hvozdy, kde nelze další houby neminout, vedu rodinnou výpravu zpět k vozu, abychom zpátky do civilizace nepřijeli s prázdnou a přitom Páááťa dosáhl svého.

Poněkud dobrodružnější toulky za houbami jsou s Marťou. Jak se ukázalo na poslední letošní houbařské výpravě nahoře na severu Čech nedaleko Hřenska, Marťovi nevadilo ani hnusné počasí, kdy chvílemi lilo jako z konve, foukalo nebo obojí. Nožičky ho nebolely a ke vstupu do hustého houští ho člověk dvakrát přemlouvat také nemusel! Trpělivě, zvědavě a svědomitě si po mém boku klestil cestu hlubokým lesem a s vrozeným smyslem lovce popobíhal od houby k houbě. Do cesty se nám stavěly výhradně slušné kusy hřibů a sběr šel tudíž parádně od ruky.

“Ty budeš sbírat ty veliké a já ty malé,” pravil Marťa, když si všiml, že sice vidím kde jaký hřib na větší vzdálenost, ale pak si klidně pošlapávám u nějakého malého, o který jsem zrakem ani nezavadil. Role v našem sběračském duu jsme měli bezpečně rozděleny. Dobrý výsledek našeho sběru byl nevyhnutelný - plná přepravka o velikosti krabice od banánů parádních hřibů! Tak takoví jsme letos byli houbaři!

Páááťa je neposeda, takže nějaká polehávačka, u které nečinně leží, je u něj spíše předzvěstí nějaké větší bujaré aktivity než známkou lenosti. Je nečitelné, co přijde, ale je jisté, že něco přijde. Do klidové polohy blažené nečinnosti se Páááťa vrhá snadno a rychle. Většinou mu k tomu stačí nějaké dost neobvyklé místo a trocha představivosti.

Pozornost vzbudil při lehu vertikálním, tedy kdy byl vesměs ve stoje, na kmeni stromu. Sice nešlo o žádnou polohu ležícího rekreanta, ale Páááťa si to pochvaloval. Poněkud větší rozruch vzbudil při pozorné prohlídce našeho vozu. Do zadního kufru osobního auta padl jako partyzán do krytu. V neskrývané spokojenosti nad prostorem, který v zadním kufru auta máme, prohlásil vozidlo za karavan, zadní kufr za svůj pokoj a že tam bude spát, bydlet, a tak.
“Ležím si tady jako frajer,” pravil na vysvětlenou a dožadoval se schválení jeho nároku na karavan. Také připomněl, že by chtěl na to klid.

Na dobrodružnou jízdu na kole ze Sázavy (město) do Prahy (velkoměsto) jsme vyrazili dva. Zbytek s ASKO Seals party už buď nemá kolo, v pořádku haksny nebo čas. Martin z Fortuny byl pro celodenní putování na kole parťák k pohledání. Je to nabušený sportovec, tělo upletené ze svazků silných a vytrvalých svalů. Kdysi dělal cyklokurýra po Praze, takže je na kole fakt namakaný. Má v sobě energie více než běžná Duracell baterie. Lepší ho mít za kamaráda, než s ním v jízdě na kole soupeřit. Na výpravu ze Sázavy si na své kolo zakoupil blatníky. Doposud je neměl a vracel se z výprav na kole kropenatý jako vejce. Tentokrát je ale měl a byl v cajku. Akorát říkal, že se na to jeho sportovní kolo blatníky vůbec nehodí a že se na své oblatníkované kolo nemůže ani podívat, jak se mu to hnusí!

Blatníky se nám na výpravě hodily. Přestože byl krásný slunečný den, kousek za Sázavou bylo nejen bláto z nedávných dešťů, ale dokonce přes cestu stékala močůvka. Asi výsledek povodní z minulého týdne. Bylo to pár vteřin jízdy smrdutým hnusem na silnici. Bez blatníků by to určitě zadělalo na zážitky, které člověk nechce. Martin tedy s blatníky udělal parádu. Já, který jezdím s blatníky pořád, jsem tentokrát pěkně utřel. Při manipulaci s kolem ve vlaku jsem si blatník pootočil a vyhl, takže mi šel bokem a zadní kolo ze mne dělalo kropenaté vejce. Myslím, že mi tam poslalo i něco z té močůvky. Martin se mohl umlátit smíchy.

Kromě nepříjemně kopcovitého terénu nemělo putování ze Sázavy do Prahy chybu. Den byl jak lusk, slunce svítilo a hřálo a jelo se pardáně. Na každé gastro zastávce, kde jsme šli na jídlo nebo na pití, jsme se zakecali s dalšími kolaři a prožívali s nimi další a další cyklistické zážitky. U Zbraslavi jsme tak narazili na požárního bezpečáka přivydělávajícího si k důchodu. Dlouho jezdil na běžném kole, než přesedlal na elektrokolo. Žádné ořezávátko to kolo. Překrásně oblé křivky a dojezd na jedno nabití až 180 km. Solidní kousek. Z takového kola snad cyklista nikdy nemůže slézt nadřený!

Do Prahy jsme dorazili s 90 najetými kilometry. Jízdu českými luhy a háji jsme si velmi pochvalovali. Dokonce natolik, že bychom si chtěli za dva týdny zkusit ještě jednou sjet z Ústí nad Labem do Prahy. Již jsme to jednou jeli a dosud se tato celodenný vyjížďka drží vysoko na žebříčku hodnocení našich nejlepších cyklistických výprav!