Web pro zábavu

“Já ho chci napustit hned!” poskakoval Marťa po kuchyni jako nepříliš nadějný kouzelník při prvních pokusech o chůzi po žhavém uhlí. Vůbec ho nezajímalo, že voda v bazénu bude po napuštění pár dní fakt studená, než se ohřeje. Nehledě na to, že venku sice konečně vysvitlo slunce, ale denní teploty rozhodně nebyly žádné tropy!
“Nevadí!” ubezpečoval Marťa.

“Kdy pro tebe nebude studená voda v sudu, napustím ti bazén,” navrhl lstivý lišák našeho rodu a vyzval jsem Marťu, aby se svlékl, že jde do sudu. Šel. Jeho nadšení bylo horečnaté. Nechal se vysadit a když jsem ho chtěl do sudu s vodou, co včera napršela, ponořit, stalo se něco, co jsem ani ve snu nečekal. Předně, Marťa zjistil, že je voda v sudu studená. Stačilo mu ponořit tam palec u nohy. To byl ten úplně nejmenší z divů na světě. Ještě před chvíli Marťovy natažené nožičky, kterými dychtil po vodě v sudu, se náhle skrčily. Jenže tím to neskončilo. Když jsem dával Marťu níž a níž, abych jej, dle dohody, ponořil do sudu, nožičky mu kamsi zalezly, či co, trup se zasunul kasmi do krku, co já vím - prostě najednou jsem držel Marťu v podpaždí těsně nad sudem a on neměl ve vodě ponořený ani ždibeček těla! To jsem ještě neviděl. Výsledkem byla, a na tom jsme se s Marťou shodli, názorná ukázka, že na napuštění bazénu je ještě příliš brzy a že s tím ještě pár týdnů počkáme.

Nejpřitažlivější činnosti jsou s nějakými nástroji a příslušenstvím, které jsou znakem správného domácího kutila. Čím více je to elektrické a čím více to řeže, tím je to přitažlivější. Ovšem, zkrátka nepřijde ani obyčejná konev na vodu a voda v sudu!

Jen, co jsem se shýbl, abych nabral vodu v sudu do konve a ono to zabublalo, zachrochtalo, odfoukl se vzduch z konve, jak se rychle plnila vodou, hned tu byli ti naši všudybýlci! Protože je plná konev na ně příliš těžká, ihned se rozdělují do dvou táborů. Ideální tábor Páááťa okamžitě běží pro svou pidikonvičku. Unese ji i plnou. Marťa naopak stojí řadu na pořádnou konev a dožaduje se, aby byla naplněna jen do půlky. To totiž unese. Proto máme doma hned tři konve! Dvěma kropím já, mám to jako spřažené kulomety a zalévám jimi současně. Krásná práce. Krásná podívaná! Třetí má Marťa. Jediný rozdíl mezi námi ModlKropiči je v tom, kdo a co zalévá. Zatímco já zalévám to, co má růst, kluci kropí vše bez ohledu na to, jestli to má růst nebo ne. Nezřídka naplňují všelijaké předměty vodou, dělají z nich vodojemy a zvyšují tak spotřebu vody ze sudů. Dělají to sice blbě, ale dělají to rádi!

Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, motivovala Marťu k rychlejší činnosti. Popoháněla ho jako bača ovce, povzbuzovala jako trenér líné fotbalisty a pobízela ho bohabojnými pokřiky: “Dělej! Dělej!”. 

Marťa, neznaje výrazu jako minulost a budoucnost, žijící výhradně v bezbřehé přítomnosti, zřejmě správně neodhadl důležitost situace a zvesela, přesto upřímně, opáčil přes rameno na baču: “Mám dvě ruce!”

Podle posledních zjištění jde o vyjádření, které často používá maminka, a to právě ve chvílích poctivé nálože zodpovědnosti. Absence dalších rukou, které by zvládly potřebný multitasking, tedy zpracování více činností ve stejnou chvíli, je citelná. Přestože je maminka spíše realista žijící s tím, co je, brousívá často k hranicím bezbřehé říše fantazie a touží po větším množstvím rukou, aby pro nás mohla dělat to, co dělá, snadněji a ve větší míře.

Do party ASKO Seals Marťa pronikl a splynul s ní zcela nepozorovaně. To jediné se o Marťově vpádu do řad sehraného turistického týmu rozhodně nedá říci. Už při dopravě na parkoviště ve vsi Příhrazy, odkud jsme do přírody vnikli, si kamarádi z party ASKO Seals nemohli Marti nevšimnout. V autě, kde trůnil v parádní dětské sedačce, totiž zabíral nejvíce místa. Sedačka se prostě roztahovala a na úkor ostatních spolujezdců vytvářela nechutný komfort pouze pro toho, kdo v ní seděl. Po mimořádné zastávce, při které jsme Marťův trůn přemístili ze strany doprostřed zadního sedadla, se mnoho nezměnilo. Do té doby jednostranně zmáčknutá dvojice Lucka a Dmitrij, které Marťova sedačka hnala do protějšího rohu rodinné Fabie, tito dva dál podstupovali kompresi. O samohybu, tedy autě, se začali bezostyšně vyjadřovat, že je malý! Jízdu tak strávili v sedu na jedné polovině zadnice a na jeden nádech. Poznali jsme to podle toho, že po výstupu z auta vykazovali známky značného opotřebení a protahovali se jako skládací metr. Při jízdě se do rozhovoru zapojovali jen sporadicky, neboť šetřili dech v plicích, které se při nádechu vlastně neměly ani kam roztáhnout.

Za dopravu autem jsem si u kamarádů z ASKO Seals vysloužil příslovečný políček s doporučením, že jestli je ještě někdy chci vézt na výpravu, měl bych si koupit větší auto. Něco takového vám mohou říci jen opravdoví kamarádi, to vám řeknu! Přestože Marťa během 45 min. dlouhé cesty v podstatě vyřídil hned tři lidi tím, že jim sebral dostatek životního prostoru, byl na výpravě přínosem. Ve svých pěti letech toho neujde více něž přibližně 8km, takže i kamarádi z party se mohli těšit, že je výprava fyzicky nezruinuje.

Příhrazské skály vydaly svá odvěká tajemství plná přírodních krás v podobě lesních pěšin a výhledů z vrcholků pískovcových skal daleko do kraje. Byl krásný svěží jarní den. Přestože slunce svítilo a hřálo, denní teploty se ostýchavě držely těsně nad 10°C. Kromě výstupu nahoru na hřeben skalní cesty nad vískou Příhrazy, kde bylo schodů nahoru do kopce jako prase, už nás ohřívalo jen slunce, což žádná hitparáda nebyla, a mládí. To taky žádný hajcunk nebyl. Když si Kuba dopřál u hospůdky Na Krásné vyhlídce chlazený nápoj, dala se do něj zima, dostal z toho škytavku a po zbytek cesty z toho blafkal jako drahý pes: Uick-uick! Lucka si z něj dělala srandu, že jestli mu to vydrží až do auta, pojedeme domů jako ze zverimexu (prodejna zvířátek, pozn. aut.)!

Drábské světničky, sídlo dávných loupežníků, kteří tady ve skalních věžích měli svá doupata a loupili, na co přišli, byly pro veřejnost zavřeny. Jeden by posmutněl, ne však my. Zvesela jsme kopli do vrtule a putovali jsme dál krásami Českého ráje po vyhlídkách nahoře na pískovcových věžích. Bylo jich všude kolem dost. Ladně jsme se vyhýbali přelidněným úsekům tamního koutu světa a mezi věžemi plných žebříků a strmých výstupů a sestupů vychutnávali liduprázdnost kraje. Když už jsme někoho potkali, za břicho jsme se museli popadat. Většinou šlo o lufťáky, tedy turistické občasníky, kteří se přijeli do přírody vyluftovat. Předvoj dělala obvykle nezadržitelná, přibližně patnáctiletá dcera vzezření modelky uprostřed překotného chvatu na výstavní molo. Za ní kráčela matka s kariérou modelky sice dávno za zenitem, avšak s hlavou stále prudce vztyčenou a bradou vystrčenou tak, že byla všude první. Za těma dvěma děvama nebylo dlouho nic, až pak se dolů po žebříku z pískovcové věže sypal jakýsi chlap ověšený brašnami, na každé lahev s pitím pro slečinky. Tipoval jsem ho na šerpu a smrdutého sluhu, ale když jsme se dali do řeči, byl to táta od rodiny, co právě prošla před ním. Nechápali jsme, ale soucítili.

Hvězdou našeho týmu, která si ani v nejmenším nezadala s tím šerpou, byl Marťa. Kde mohl, tam se držel v popředí. Z fotek to často vypadá, že nás všechny vedl! Poprvé byl na výpravě obtěžkán vlastním batůžkem a poprvé ho nesl málem celou cestu! Trasa se mu líbila. Když ne, dal nám to patřičně znát a šlo se jinudy. V půli cesty se mu unavily nožičky a dál chodil a pobíhal po vlastních pouze když zapomněl, že je unavený. V autě vytuhl hned po nastartování motoru a cestu domů strávil v blaženém odpočinku. Na něco takového neměla Lucka s Dmitrijem ani pomyšlení a v Praze Letňanech se zase lámali z auta jako skládací metr. Příště prý pojedou na výpravu pouze po zásadním přepracováním plánu dopravy našeho týmu do cílové destinace. Odborník se diví, laik žasne!

“Já-já-já! Můj-můj-můj!” drmolí toto děcko vždy, když někdo jiný někde v některé činnosti zaujímá jeho místo. Podle nikým nevypracované studie trpí Páááťa chronickou představou, že on a jen a pouze on má právo na veškeré tulení s tátou, veškerou pozornost táty. Také má jedinečný a neochvějný nárok na hodinky na zápěstí mého skvostného kvítky, ženy a panovnice Táni! Po hodinkách jde Páááťa snad od narození. Asi bude hodinář. Když ale dostane nějaké na svou ručku, dlouho u nich nevydrží.

Poslední bitka o tátu proběhla dnes ráno při vstávání. Dorůstající a rozum pobírající starší bráška Marťa (4+ roku) se na chvíli přitulil. Zrovna jsme se si povídali o vláčcích, které má Marťa rád. Hned tu byl Páááťa a neváhal použít násilí pro narušení tohoto souznění. Nejraději by Marťu odtáhl do vedlejšího pokoje za nohu, ale tolik síly ještě nemá. Zabušil tedy do chudáka Marti jako kanibal do tympánů s mocným nápřahem k úderu vedeným zvysoka nad hlavou. Chvíli jsem myslel, že Marťu takovým úderem přerazil. Pak jsem měl pocit, že Marťa za to přerazí Páááťu. No, hrozné okamžiky se dějí, kdy chce Páááťa tátu jenom pro sebe!

“A-prsk!” vyjádří své nejniternější pocity, názory a osobnostní postoj Páááťa vždy, když to nejméně čekáme. Zatímco my, jako naslouchající a milující okolí dychtíme po nějakém tom slovním vyjádření, kterého je u tak malého človíčka ještě pomálu, dostává se nám namísto toho projevů neverbálních, společensky velmi nízkých, skoro bych řekl až zvířecích.

Páááťa se na nás namísto odpovědi prostě vyprská! Poslední dobou ho trápí po ránu kašlík, takže není ojedinělé, že se vám vykašle do tváře. Nově si oblíbil také kýchání, takže vám do obličeje dopraví nejniternější tekutiny v podobě masivního prsku i takto. Obecně řečeno je Páááťa dost oprsklým členem rodu. To znamená, že je troufalý, svéhlavý, svévolný a pohybuje se často na hranici neposlušnosti. Je to oprsk Páááťa, poslední dobou zvaný krátce Oprsk!

V souladu se vším, co zrovna z vládních nařízení platilo, vydali jsme se o Velikonocích vyšlahat všechny dobré duše z naší ulice. Jsme spolu jako jedna rodina a vládneme ulici. Marťa od včerejška trénoval říkanku Hody, hody, doprovody, kterou bázlivě odšeptal pouze Janě od Honzy. Pak už nikde ani nehlesl a následně ztratil o Velikonoce zájem. A to i přesto, že všude vyšlahal solidní tašku plnou cukrovinek!

Páááťa, zatím stále bez velikonočního rozumu a pochopení, mával pomlázkou jako na prvního máje, cupital s košíčkem na šlahačku a radostně vítal každou nebožačku, která otevřela. Nechápal, proč se k němu nastavuje zadkem napřed, na druhou stranu věděl přesně, jak naložit s odměnou, kterou si vyšlahal. Rval to do košíčku hlava nehlava. Když byl košíček plný a další vařené vajíčko se tam již ne a ne vejít, deformoval ho, rozmáčkl a hola hop, jakou měl radost, že má všechno v košíku! Kdyby mu u tety Moniky nesežral půlku košíku pes, hafan o velikosti skříně, kterého Monika má, mohl tu svou první kompresovanou šlahačku ukázat i doma mamince. Takto z události zbyl jen příběh o tom, jak byl Páááťa na svém prvním Hody, hody, doprovody.

Marťa se už umí dívat do minulosti. Dost na tom nejspíš nese zásluhu fakt, že jsme mu s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, začali říkat, že vyrostl a že je veliký. Vzhledem k ošacení, které z Marti padá jako podzimní listí a člověk aby kupoval pořád větší a větší velikosti, se člověk ohledně Marťova růstu nemá jak splést či vyjádřit zcestně. Jenže kampak děcko na nějaké racionální uvažování. Marťa prostě usoudil, že na něco je už velký.

“Nene, Páááťa nemůže do auta, protože to auto nemá kdo řídit,” poznamenal učeně Marťa na adresu svého mladšího brášky Páááti (2+ roku). “To když jsem byl ještě malý, tak jsem řídit uměl!” vystřihl Marťa do éteru, že se překvapením postavil do pozoru i skládací metr v garáži. Takový to byl slogan! A to nebylo poprvé a ani naposledy, co Marťa zavzpomínal na mládí!