Potok Pepák není žádná horská bystřina se pstruhem v bojovém postavení za každým druhým kamenem. Ani se to tam nehemží raky, kteří tě štípnou klepítkem do obnaženého lýtka. Je to mělká stružka chladné vody zurčící nad hlubokou masou bláta, ve kterém, když ti zůstane cvička, je s ní ámen a už ji nikdy nikdo nenajde. V tůních je bláto i voda kryta příkrovem naplavených klacíků, větviček, tlejícího listí a vůbec všeho, do čeho by člověk nechtěl šlápnout. Jinak by totiž nebyl jen mokrý, ale také špinavý jako prase. Kameny v potoce jsou spíše špičaté a už na první pohled zvěstují, že ti po nich sjede noha, když na ně došlápneš. Přes to všechno jsou zpřeházeny popadané kmeny stromů, ze kterých jednoho dne bude černé uhlí. Do takové šlamastiky se nehrne ani sluneční svit. Průrva kličkující lesem je nehostinným místem ve dne i v noci. A teď tudy utíkej pro vítězství!
Bez fyzičky to nejde. Nastoupíš-li do závodu, do potoka jen tak nevběhneš, jak nevábně vypadá. Když vběhneš, bez namočení a ušpinění neproběhneš. Když proběhneš, bez důvtipu, sil v pažích i nohou na jílovitý, kluzký a vodou smáčený břeh nevylezeš. Když vylezeš, vychvístneš plíce a doprovodíš posledními silami tělo zablácené jako prase zpátky do tábora, kde v cíli klesneš a padneš na znak a jsi rád, že jsi rád. Kaňon Cross nabízí překonání sebe sama. Je to fantastický závod!
V prvním rozběhu jsem doprovázel malého táborníka Erika a našeho Marťu. Jejich zvědavost překonala ostych se závodu zúčastnit. Bát se neměli čeho, protože neměli ani tucha, do čeho jdou. Vedli si navýsost dobře! Marťa dokonce vylezl rozblácený břeh nahoru bez dopomoci!
Když mne zdravotnice Mirka, která bdělá nad časomírou, odstartovala do mého řádného závodního rozběhu poprvé, byl jsem už špinavý a jetý jako prase z prvního rozběhu s prťaty. V pravé botě jsem měl rybník, kolena od bláta, bicepsy líbaly provozní teplotu, jak jsem byl rozehřátý ze šplhání na laně. Dělal jsem, že mi to nevadí. Vystartoval jsem jako šipka. Za sprchami sešupl do potoka, jak trasa kázala. Dlouhými skoky těžkotonážní laně jsem křepčil po vyčnívajících šutrácích a doufal, že se pod mou vahou žádný nepohne, nevyvalí a jinak mi neublíží. Cítil jsem se jako víla riskantně tančící na okvětních plátcích sedmikrásek. Kolem uší mi svištěl vzduch a zespodu na mne cákala voda a bláto. Když mi noha skončila pod vodou v některé z tůni kryté nánosem dřeva, udeřil mne potok blátivým cákancem přes obličej. Byl to hnus, který mne vybičovával k ještě většímu výkonu. Úžasné!
Za druhou zatáčkou kaňonu jsem předběhl malou Adélku. Je to výřečná dívenka ve věku asi 8 let. Je to holka, která se ničeho moc nebojí. Ani mne vlasně nepřekvapilo, že jsem ji tady potkal. Také mne ráda viděla. Zrovna nejlíp si totiž nevedla. Klopýtala v potoční šlamastice v elegantně růžových gumácích a na každém výmolu vrávorala jako námořník po sedmidenním tahu. Mihl jsem se kolem ní jako střela, nestačila ani heknout překvapením.
“Allle, pomóóóc!” zvolala s notnou dávkou prosíku a zoufalství. Gumáky měla plné vody, k rozumnému kroku se už od startu nedostala a tělíčko se jí hroutilo hned doleva, hned doprava.
“Nemohu, závodím!” houkl jsem přes rameno odhodlán ji ponechat vlastnímu závodnímu osudu. Žádné bezprostřední nebezpečí jí nehrozilo. Byl bych pro ni akorát tak krásný rozmar, ona pro mé závodění zcela jistý náhrobní kámen.
“Alllééé!” zvolala za mnou znovu s naléhavostí v hlase, kterou jsem nemohl ignorovat. Kvičela jako opuštěné zvířátko, které se v přehlubokém lese dostalo do dost kalamitní situace. Řekl jsem si, že ať je to, co je to, pomohu ji na nohy a časovou ztrátu nějak doženu. A s tím jsem do záchranné akce Adélky šel. Mnohé se změnilo, když jsem se zastavil a upřel k Adélce svůj zrak.
Adélka ležela na břiše v potoce. Stejně jako voda přepadávala z malé hrázky, kterou vytvořil nános dřeva v korytě potoka. Ruce měla vetknuté do chladných vod toku, aby si udržela hlavu nad vodou. Nohy se jí kmitaly nahoře a kropily ji gejzíry vody, kolik se jí do gumáků vešlo. Adélka trpěla jako každý, kdo se dostal do nepoznané situace plné vjemů a existenčních zvratů. Vypadala jako motýl připíchnutý na nástěnce, který mele z posledního. Když jsem ji vyrval ze spárů životní zkázy, měla mne za anděla. Ve mne hořel plamen odhodlání pokračovat v závodu. Byl jsem zvědav, jestli i s takovým zdržením dokáži ohrozit vítězného běžce, byť by jím měl být kdokoliv. Nepodařilo se.
“Alllééé, počkej na mněěě! Můžu jít s tebouuu?” ozval se přibíhající klouček Lukáš. Klopýtal potokem jako horda nejhorších námořníků, co slavili snad celý rok, a byl strašně rád, že vidí známé tváře. Ne, Kaňon Cross prostě není pro děti. Měl jsem po závodu. Pro tyto dva jsem se stal rozhodujícím činitelem mezi bytím a nebytím, tedy životem a smrtí. Tyto dva jsem prostě musel doprovodit. Jinak by si je lesní duch za další zatáčkou vzal. U lan tito dva podali výkon asi jako žínka na nádobí. Ručičky měli slabé, aby se na laně přitáhli, nožičky jim nefungovaly, aby se na nich vzepřeli a postavili. Blátivý břeh vytřeli naprosto dokonale. Adélka vypadala jako lesní trest a Lukáš jako Rambo, který se právě vynořil z močálu. Děti jsem zachránil za cenu spotřebování značného množství energie, kterou jsem potřeboval do svého závodu.
Můj druhý řádný závodní rozběh mne zastihl jetého a špinavého jako prase. Rybník jsem měl v obou teniskách, v obličeji bláto, bicepsy vyčerpané z opakovaného výstupu po laně na břeh a vyzvedávání nemohoucích dětí. Skoro jsem si říkal, že budu rád, když závod aspoň doběhnu. Ovšem rozeznával jsem v těch útrapách také jednu obrovskou výhodu, pro kterou se stálo za to vybičovat k maximálnímu výkonu. Přeci jen jsem kaňonem běžel už po čtvrté. Trasu jsem díky tomu dokonale znal a s výmoly, tůněmi a padlými kmeny stromů jsme už byli vlastně staří známí. A právě to mi dodalo na rychlosti. Už jsem něběžel jen jako víla po okvětních lístcích kopretin. Běžel jsem jako závodní čarodějnice, něco jako matka představená všech závodních víl dohromady. Za patami mi lítalo všechno, na co jsem došlápl. Bylo to nesmírně riskantní a nebezpečné. Jediný chybný krok by mne roztřískal a pohřbil ve změti té šlamastiky na dně potočního kaňonu. Doba rekonvalescence by se protáhla minimálně na půl roku. Kolem uší mi proudil vzduch a já se cítil nesmírně vesmírně!
U lan mne čekala jako vždy zrada. Je to jakýmsi nepsaným pravidlem. Asi mám jako závodník na čele napsáno něco jako: “Dejte mi to horší lano a to lehčí si vytáhněte nahoru!” Přesně to se mi totiž vždy děje na Kaňon Crossu. Doběhnu pod břeh, trčím z chladné vody potoka jako zapomenutý pilíř, sbírám síly k výstupu a s úžasem sleduji, jak se to lepší z lan plazí nahoru pryč! Nahoře to vždy vytahuje úplně jiná huba, ale je vždy stejně rozesmátá a škodolibě pobavená! Mít ji dole, zašlápnu ji do říčního kalu jako střevlíka. Vražedné odhodlání zabíjet rychle přetavuji do heroického výkonu a hrabu se nahoru po robláceném břehu jako lítá saň bez ohledu jestli zrovna lano mám nebo ne. Vyšlo to akorát. Na břeh jsem vylezl zcela bez energie, tedy krotký jako beránek. Ty huby, co mi vytáhly lano, jsem musel nechat žít.
Nahoře na břehu vede dost roztomilá lesní pěšinka vinoucí se lesním porostem volně k táboru. Každý dobře ví, že tento úsek závodu je nejtěžší, ačkoliv tak vůbec nevypadá. Těch, kterým zbává dost sil na to tímto úsekem běžet, bývá pomálu. Nebyl jsem jedním z nich ani náhodou. Lapal jsem po dechu, vyčerpaný jako zahradní jímka. Tělo mne upozorňovalo, že jestli nezvolním, hodí mne do keře za prvním pařezem a nechá mne tam. Znělo velmi přesvědčivě. Vrávoral jsem k táboru jako námořník, který spadl do láhve s rumem, všechen jej vypil a nějakým zázrakem z té lahve zase vylezl. Do tábora jsem doběhl na výpary životních sil. V cíli jsem se vyvalil na záda a prožil jedno z nejkrásnějších uvolnění, které ve Vrážném znám. Byl to krásný závod! Vrážné, díky!
Letošní Kaňon CROSS stavěl Přema. Je to vysoce trénovaný táborník, zručný kutil, prostě takový český McGiver (čti mekajvr). Závod postavil dobře. Prosekal a zprůchodnil dno lesní průrvy, aby dal potoku tvář, kterou jsem popisoval. Za to patří Přemovi velký dík. Druhý dík mu patří za to, že je to chlap, a že ústojí, když ho někdo ve vlastnoručně postaveném závodě předběhne o 14 sekund! Díky tomu se les u vísky Vrážné může příští rok těšit na chlapíka se sekerou v ruce, jak nám tam kutá, předává a klestí cestu dalšího závodu. A my, ostatní táborníci, se budeme těšit také!
