Web pro zábavu

Nevšední a zážitky naprosto našlapaná akce s názvem Noční přechod láká k účasti odnepaměti. Zvědavci, zcela prosti zkušeností ze strádání a krás z takového typu výprav, vesměs neznaje rizika, skáčí na seznam přihlášených jako blechy do kožichu. Čeká je nepoznané a nelze jim, než závidět. Jejich zážitky budou silné, v jejich životech nové a často nezapomenutelné. Ostřílení světoplavci už ví, co se na trase děje kolem půlnoci a v průběhu brzkých ranních hodin, kdy tělo unaveno pochodem a nedostatkem spánku pomalu umdlévá a na povrch vyvstává ryzí charakter jednotlivce, ať už je jakýkoliv. Ví, že je to utkání sama se sebou, kde jedinec stojí tváří v tvář tomu, co musí, nemusí a může překonávat. Opakovaně si položí otázku, proč by to a tamto měl ať už v průběhu pochodu či v životě obecně dělat či nedělat. Do dalších dnů a let následně vstupuje s pocitem zadostiučinění, protože na všechny takové otázky v průběhu noci najde skálopevné odpovědi.

Historie Nočních pochodů sahá do dob mé docházky na střední školu. Všichni účastníci těchto nočních výprav, od prvního do posledního, měli vždy jedno společné: chtěli dojít až do cíle. A to se nám vždy podařilo. Jdeme i letos. Troufneš si? Více v Připravovaných akcích na tomto webu.

Solidního výkonu našeho nejmladšího člena rodu jsme se dočkali při přípravě dalšího kulinářského skvostu studené kuchyně - další várky včelích úlů. Starší bráška Martin (3+ roku) si přisunul židli, aby byl ve středu dění. Páááťa přikvačil na svém čtyři krát čtyři, tedy po čtyřech, vyšplhal mi po nohavici do stoje opřeného a začal se dožadovat také nějakého důležitého úkolu.

Jeho zápal pro věc byl maximální. Stoj vzpřímený zachoval i poté, co jsem se svou nohou ukročil. Dokonce se ve stoji stojném odhodlal k otočení hlavy a bědovavým vzlykem poslal přihlížejícím stížnost, že je mu zase něco odpíráno. Tím vlastně dosáhl svého prvního, samostatného a nijak nefalšovaného stoje na nohou!

Marťa se, jako spousta jiných dětí a dokonce i já kdysi dávno v dětských letech, rád předvádí. Taneční rytmus má v krvi a k tancování v mase dalších dětí se nechá strhnout snadno. Když byla masa tancujících dětí, včetně Marti, vybavena stuhou, se kterou se dělaly vlnky a kruhy, rozvazovali se do stuhy zamotaní kamarádi a vůbec bylo veselo, Marťa se chutě přidal.

Se stuhou sice neplatil Marťa za žádného supertalentovaného stuhaře, ale šlo mu to. Vlnka sem, vlnka tam, kruh, ovál, dva trojúhelníky, libovolný osmiúhelník. Následovalo zmuchlání stuhy do dlaně a odevzdání cvičebního nástroje paní učitelce, že z toho jako Marťa už jako více nevyžvýkne a jestli by ta masa se stuhou tancujících dětí jako nemohla jít dělat zase něco jiného?

“Je to vysoko na nebi, je to kulaté a žluté a hřeje to. Co je to?” nasadil jsem na Marťu docela jednoduchou ale dost dobře podanou hádanku. Marťa se dlouho nerozmýšlel a vypálil na mne správnou odpověď. Sluníčko! O další hádání následně již neměl zájem. Zřejmě mu mé hádanky přijdou příliš trapné, přízemní a jednoduché.

Hádankami doma docela žijeme. Když se to vezme kolem a kolem, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, je pro mne jedna velikánská hádanka. Ale to platí vesměs pro všechny manželské svazky odnepaměti. Netřeba to více studovat, ani měnit. Esem na zadávání hádanek u nás doma je ale náš malý Martin. Inspiraci si bere z webu raubir.cz, který jsem pro něj a pro jeho mladšího brášku vytvořil. Krátce slovy popíše cosi, co může být zároveň ryba, nosorožeč či parní válec a s neskrývaným nadšením zahlásí: “Co je to?” Marně pak na něj chrlíme odpovědi. Rušíme ho přitom při bádání, co vlastně zvolí jako správnou odpověď...

Páááťa je přílepník. Rád se na někoho přilepí, nechá se unášet v hřejivé náruči, ze které si diriguje, kam se půjde, kam se nepůjde, co se dělat bude a co se dělat nebude. Když není po jeho, čumákuje jako vyoraná myš. Když ho teplá náruč odloží, bulí jako malé děcko tak dlouho, dokud nejde kolem nějaká další hřejivá náruč.

“Jak se tak na mne zase hrnul, zakopl, zapomněl před sebe dát ruce a…,” popsala soucitně druhorodička, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Zakuckávala se přitom smíchy, jak měla scénu stále před očima. Uznávám, že jsem se uhyhňl také. Páááťa prý křápl jako poleno rovnou na obličej. Na ten jeho, pochopitelně. Co následovalo si umí každý rodič představit. Nejdříve to bylo překvapení, pak shledání, že to bolí. Následně došlo k nasání obrovského množství vzduchu do plic, aby tento hnán přes hlasivky pomohl vyjádřit roztrpčení děcka nad celou událostí. Páááťa se prostě rozbrečel. Zarmoucen byl i jeho nosík, který to schytal jako kanec na komoru. Krvácel. A to byl den, kdy Páááťa poprvé v životě prolil svou vlastní krev.

Když má Marťa náladu, řinou se z něj proslovy, výrazy, věty a moudra, že by jeden nevěřil! Když náladu nemá, vyskakuje z něj staccatově superkrátké “Ne!”. Je krátké jako psí pšouk a ostré jako psí štěk. Když se člověk doptá na zopakování vyřčeného, zasype ho Marťa odpovědí “Ne!” s kadencí samopalu. Ovšem, když náš Marťa náladu má, pak je to pohádka!

“A-oj Páááťo! Máš?” hučákuje Marťa na svého mladšího brášku vždy, když má Marťa náladu a Páááťa se se svým doprovodem vrací v kočárku z procházky po venku. Páááťa na brášku Marťu vždy nevěřícně koulí oči. Jeden by řekl, že je to proto, že Marťa dost hodně zkracuje svá sdělení. Aby ne, Marťa z nich často vypouští tu slova, tu původní smysl. Slůvko “Máš?” umí intonačně zhoupnout jako na houpačce tak, že posluchače smysl řečeného nemine, ale i tak si publikum zaslouží plnohodnotné sdělení “Jak se máš?” už jen pro krásu jazyka a kouzelnost komunikace jako celku.

Marťova stále se zlepšující motorika, ruku v ruce se zájmem o manuální práce, tvorbu a činorodost vyústily ve vytvoření slabé desítky tanků. Neprůstřelné pancíře byly z plastelíny, děla ze špejlí. Než se milující dozor, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, nadála, stála na hlavním stole v kuchyni tanková divize! Tanky vrtěly děly na všechny strany kolem dokola jako sova, když neví která páčka, a rozhlížely se po soupeři, kterého by rozstřílely na cimprcampr.

Již dostatečně užaslá Marťova maminka Táňa žasla ještě více, když důvtipný Marťa vyčlenil jeden z tanků, přisunul jej po stole k mamince a krátkým, univerzálně dorozumívacím pokynutím hlavou ji vyzval k tomu, aby se s tankem jala klást odpor. Osamělému tanku při pohledu na sešikovaný zbytek tankové divize strachy vytekl olej a ke střelbě se neměl ani náhodou. Táňa chtěla pomoci, ale zahajovat mírová jednání důraznou výtkou, že je soupeř v přesile, a že to není fér, rozesmívá dobyvatele od rané historie lidské společnosti. Marťa, určitě značně pobaven, jako ta historická hromada vojevůdců, co vždy všechno dobyli, vytáhl na bitevní pole jeden tank ze své divize. Zbytek chytře nechal v původní palebné formaci. Navenek to vypadalo jako férový boj tank proti tanku, ale známe historii, že ano. Vždy je v záloze plán B, aby férový přístup boje nestál v cestě za vítězstvím. Kam ten lišák Marťa na takové strategické plány chodí? Historie našeho rodu se o tom již nezmiňuje, ale myslím, že jako první vystřelil osamělý tank naší maminky Táni. A tak začala první tanková bitva v haciendě našeho rodu...

Marťa je superpracant. Není rukodělné činnosti, ke které by se nepřidal. Do spolku dobrovolných pomahačů skáče jako blecha do kožichu. Hlásí se do služby málem dříve, než se rozhodne, že se bude něco dělat! Osobně jeho horlivost připisuji na vrub nehynoucí touhy po vzdělání a největšího hnacího motoru lidstva - zvědavosti. Ve značné míře to má jistě po mně. Navrch má určitě i trošku od mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni. Ta je také občas dost zvědavá.

“Můžu taky?” vykřikne Marťa, když se jde něco dělat. Jeho horlivost a okamžité zapálení pro věc, tedy naprosto ideální charakterové vlastnosti spolupracovníka, jsou degradovány minimálním smyslem pro systematický přístup a pochopení principu jako celku. Z výšin idealismu padá pracovník Marťa dolů na úroveň zdravého děcka přesvědčením, že vykonávaná činnost se má dělat, jak řekne on. Vše ostatní je špatně a je třeba to okolí jakkoliv, hlavně za každou cenu, sdělit. S Marťou u ruky se tedy dají dělat pouze věci, které buď nejde rozbít, pokazit či dělat jinak, nebo na kterých vůbec nezáleží. Marťa totiž dokáže vymyslet nevymyslitelné i při natírání bílé zdi bílou barvou!

S Marťou u ruky jsme v posledních dnech udělali kus práce. Příkladem je vyřezání letos již třetí dýně! Ty dvě předchozí shnily ještě před Halloweenem. Ta poslední naopak nechce shnít vůbec! 

Malovali jsme bílou zeď bílou barvou. Nenatřeli jsme skoro nic, ale zato jsme vypotřebovali veškerou barvu! Kouzlo? Nikoliv - Marťa! 

Zahlazování zasádrované zdi zůstalo bez patálií. Marťovi se nepodařilo vydržet cukat smirkovým papírem v trapných pohybech sem a tam, takže mi to nechal. Naopak u zatloukání neviditelných obrubníků v zahradě ho jal pocit, že zatloukací kolíky musí být v každé díře pro ukotvení. Tahal se se mnou o poslední kolík tak dlouho, až jsem mu ho nechal. Protože jsem v rodu alfa samec já a ne on, lstivě jsem si počkal, až ho zaujme jiná činnost, kolík jsem si vzal zpět a zatlouhl ho do země na tři sáhy, že ho už nevytáhnu já, natož Marťa. 

Navážení mulčovací kůry Marťu bavilo, protože se u toho nenadřel, přestože byl s kůrou neustále ve styku. 

Při doplňování vody do ostřikovačů rodinných povozů (aut) ho nějaké doplňování vody do ostřikovačů vůbec nezajímalo. Dělali jsme to v přítmí garáže, kde si se zájmem svítil svítilnou na všechno a všude, hlavně tam, kde jsem svítit vůbec nepotřeboval. Díky Marťovi tak umím dělat spoustu věcí i potmě a často i bez nástrojů k tomu určených, protože to jsou první věci, co mi Marťa brává z ruky. Takový je to pracovník! Na co dosáhne, za to vezme!