26. 04. 2026 | Hra v šachy s tanečním mistrem Martinem, který se ve volných chvílích věnuje právě hře v šachy, pro mne nebyla hrou, nýbrž mučením neviňátek. Šachy mi nejdou. Martinovi jo. Do hry jsem vstupoval s vírou, že mohu pouze překvapit!
Na šachy byl a věřím, že stále je, dobrý můj táta Ivan. Dodnes se rád ve svých vyprávěních připomene, že platil za předního finalistu šachových turnajů pořádaných v kraji a okolí. Díky jeho příběhům ze závodů jsem si uvědomil, jak může být soupeření ve hře šachy dost agresivní a násilnou aktivitou.
“Jednou hráli proti sobě starší chlapi. Žádní začátečníci,” vyprávěl táta. “Při tahu figurkou jeden z nich loktem shodil svou věž, až spadla na zem. Oba šachisti to viděli, nebylo to nic dramatického. Muž, co si figurku shodil, se pro ni shýbl k zemi, narovnal se a vrátil figurku zpět na místo, kde stála. Tam nestála! Vykřikl druhý muž. Zřejmě to byla poslední kapka do poháru sváru jejich soupeření, protože ten, co si figurku shodil, na to vstal a takovou tomu druhému dýml, až se složil jak ta shozená figurka na zem.” Pak, že jsou šachy klidná hra!
Tak takové drámo moje hra nebyla. Ale je fakt, že jsem trpěl už od okamžiku postavení figurek, tedy od začátku hry. Ale nedal jsem to na sobě znát. Ve hře šachy umím parádně táhnout figurkami a jestli dokáži domyslet tahy pro jednu figurku dál než za dva tahy, tak je to hodně. Jsou lidé, kteří prý dokáží promyslet tahy až do samého konce hry. Ach. Na to bych potřeboval jinou hlavu. Můj soupeř Martin mne v průběhu hry chválil za dobré tahy a tu a tam mne upozornil na mé totální sebevraždy, kde mi dával možnost špatný tah si opravit. To se mi líbilo. Měl jsem pocit, že se hrou učím něco nového. V závěru nijak přemrštěně dlouhé hry jsme si vzájemně pročistili počet figurek na place. Jeho poslední dvě zbývající figurky, král a dáma, mi mého osamělého, leč nebojácného krále zahnaly do kouta. Po vzoru bojovníka v předem ztraceném boji jsem posledním tahem zaútočil na jeho dámu a nebojácně mu ji vzal. Nabízela se, tak co. Vycházel jsem z předpokladu, že přece nedám svého krále bez boje. Martin mi totiž navrhoval, že se mohu vzdát. Jeho herní taktika mi byla cizí. Smrděla zbabělostí. Když padnout, tak ne zadarmo. Vzal jsem mu dámu. Martin šel do kolen v hlubokém překvapení a říkal něco o nepovoleném tahu.
“Nepovolný tah! Nepovolený tah!” čiřikoval jako ptáček na jaře a mával mi vztyčeným prstíkem před očima. Vzpomněl jsem si na tátův příběh o tom, jak se ten druhý šachový hráč zvedl a dýml soupeři, aby ho poslal uspaného pod stůl. Jak já jsem mu najednou rozuměl!