Výprava do Prokopského údolí

Na výpravu Prokopským údolím nás pozval strejda Olda. Začíná s turistikou a říkal si, že by to mohlo být terno i pro nás. Počasí tomu nasvědčovalo, a tak se to nakonec ukázalo být velmi dobrý nápad. Prokopské údolí nám nabídlo báječnou vycházku jarní přírodou. Množily se na ní drobnolisté jarní kvítky, hmyz a lidi. Těch příbívalo ve směru ku Praze jako much!

“A kdy už tam budeme?” poskakoval netrpělivě Marťa. Vydrželo mu to celou výpravu. Má totiž doma rozdělanou stavebnici Lega a jestli exstuje posedlost něčím, tak Marťa byl jejím stělesněním. Do normálu ho hodila až spásná myšlenka, že jestli ho to nepřejde, tak půjdu a stavebnici mu dostavím sám. Byla to výzva pro obě strany, protože Marťovi by to vzalo kus radosti ze života a mně několik nocí. Marťa je ve stavění Lega fakt dobrý a asi by mi trvalo déle postavit to, co on má za chvilku.

“Já si tady sednu, tady si dám nohu nahoru, aby se to hojilo rychleji,” vysvětlil mi Páááťa, který chvíli před tím sebou řáchl na zem. Zakopl o něco tak obyčejného, až člověk nemohl uvěřit, že si tak moc natloukl. Říkal něco o zlomené noze a k balvanu, na kterém spočinul, se dobelhal z posledních sil. “Bude to chvilku trvat, ale neboj, tati, ono se mi to hojí rychle!” ubezpečoval mne. S úžasem jsem hleděl, jak si vyložil naraženou nohu jako na výstavku a důležitě se tvářil jako že se noha hojí. Přitom mi vysvětloval, že je to dobré, že už se mu ta trčící kost zasunula zpátky a teď, že to srůstá uvnitř. Než jsem se vzpamatoval z toho, kam na takové nápady chodí, vyskočil, otřepal se jako vrabčák po koupeli v kaluži a pelášil dá vstříc poznání v Prokopském údolí.