Poděkování pro Sandokana

Páááťa je na svahu za hvězdu. Veškeré jeho výkony, při kterých se udrží na lyžích, jsou velikánským a nečekaným překvapením. Při jízdě se pohyboval jako proměnná v rovnici, ve které nemá vůbec být. Jeho pohyby byly přirozené, pohotové, nenásilné, avšak více by se uplatnily při úplně jiném sportu. Prostě valných výsledků se nedosahovalo. Ovšem to by nebyl Páááťa, kdyby mu to vadilo. Naopak. Mrzkých výkonů využíval k přizvání statné lyžařské instruktorky na pomoc. Ta ho postavila a dva kroky od něj už ho čekala s otevřenou náručí, do které Páááťa padal jako do peřin. Chlapi, kdo by se takto neučil lyžovat rád?

Marťa měl instruktora ze včerejška. Chlap. Statný pořez s ošlehanou tváří zvrásněnou jako pohoří Tater. Plavý vlas, osmahlá pokožka. Jasné a strohé vyjadřování, jako když mluvíte se sekačkou na trávu, která to prostě poseká a říkej si, co chceš. Připomínal mi Sandokana, přemožitele malajského tygra. Marťa ho očividně neměl rád. Mračil se na něj. Asi to bylo za to, že mu Sandokan říkal, co všechno Marťovi na těch lyžích nejde, až Marťa nabyl dojmu, že mu vlastně nejde nic. To by sklíčilo i mne. Marťa se tvářil na lyžích jako kakabus. Protože je to ale kluk šikovný a například zatáčky a vykrajování obloučků mu jde, rval se s tím přemožitelem tygrů jak to šlo. Například, když ho Sandokan vybídl, aby ho Marťa následoval a trpělivě čekal na druhé straně sjezdovky, až k němu Marťa přijede, Marťa kliďánko v prostředku sjezdovky udělal parádní oblouček a ukázal instruktorovi záda. No, chudáci ti dva. Sandokan nevycházel z úžasu a Marťa ho očividně nemohl setřást. Sandokan byl dobrý lyžař a do konce lekce na Marťovi pracoval, co mohl. Sandokane, díky za to!