30. 12. 2023 | Rodinný život je výzvou pro udržení čehokoliv, co má mít jasný řád, pravidla a jejich naplňování. Prostě to někdy nejde. Když naší mamince ráno nezazvonil budík a nám se nepodařilo vstát jako obvykle, dostali jsme od ní pojeb všichni! Ćlověk se nestačil to ráno divit!
V dětském pokojíčku spokojeně dřímala dvě naše dítka. Jedno školou povinné, druhé čert ze školky.
“Tos mě měl probuditi. Mně se vybil budík!” opřel se do mne ostře můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa po procitnutí. Kde jsou časy, kdy jsme si říkali něco jako: Dobré ráno, miláčku. Nechejme stranou to množství nespravedlnosti tím páchanou, a vnímejme další sled událostí. Takový pláč nad rozlitým mlékem, něco jako příchod s křížkem po funuse, kdy dílo bylo dokonáno a je třeba spíše upřít síly, snahu a fantazii směrem kupředu a reagovat na nastalou situaci, nemám rád. Přijde mi to zbytečné, motivace prosté a zdržující. Nastalá situace, kdy jsme si o čtvrt hodiny pospali déle, mi naopak přišla jako příjemné oživení dění v našem rodu i každodenním životě. Zatímco maminka v dnešním ránu viděla katastrofu přirovnatelnou k ukončení rotace planety Země a tím zániku života na ní, pro nás ostatní to bylo pozdvižení a příležitost ukázat, jací dobrodruzi v nás dřímají. A samotného mne to zajímalo!
Sérií rychlých rozhodnutí, krátkých příkazů vypálených s kadencí úměrnou vážnosti situace, a řadou doporučení jak se udržet v cílevědomém tempu jsme zvládli ranní přípravu. Marťa s Páááťou vklouzli do vycházkových kalhot skoro jako kluci z Večerníčku o Jájovi a Pájovi. Do školy a do školky jsme se dokonce vypravili rychleji a tím pádem i dříve, než kdy jindy! Do nového dne jsme vyběhli s parádně rozprouděnou krví v žilách plni očekávání. Maminka, náš ranní vulkán běsu všelijakách emocí, na nás mohla být právem hrdá. K mému návrhu, že bychom mohli od zítřka, díky zvládnuté situaci, posunout budíček a zase si to zopáknout, se ještě nevyjádřila. Asi ještě vstřebává to pozdvižení, že jsme zaspali.