Odhodil svatozář

Vystoupení recitujících dítek se odehrálo v kostele v sousední vesnici a bylo výzvou pro všechny zúčastněné. Prťavé děti totiž nepostavili na žádné vyvýšené místo, takže lavice v první řadě hlavního dómu kostela je zcela zakryly. Pokud přeci jen někde zbyl průzor, vylepila se do něj postava dychtivého rodiče, který nutně potřeboval na to své dítko vidět. Boj o místo byl na počátku vystoupení až nechutný. Zvěř hadra. Počkali jsme si, až se blázniví rodičové vyčerpají. Stát na jedné noze a k tomu ještě na špičkách dokáže delší dobu naštěstí jen málokdo. Zeď lidské masy postupně umdlévala, rodiče klesli zpátky nohama na zem a hola-hop, rázem jsme viděli i my, co jsme v klidu seděli v zadních lavicích. A že bylo na co se dívat!

Děti recitovaly jako o duši. A recitovaly krásně! Sledoval jsem, pochopitelně, především našeho Páááťu. Měl na sobě kostým Anděla a s nasazovací svatozáří vypadal tak nevinně, až se mi zastavovalo srdce dojetím. Že kostým Anděla o Páááťově skutečné nátuře lhal bylo evidentní. Nad Páááťou postupně převzala vládu nastupující nuda z fádnosti situace a s jeho tělem začali šít všichni čerti. Pusa se mu dál špulila v hromadném recitálu, ale oči nespoutale lítaly po kostele jak zděšený bacil v lékárně. Když jsme mu mávli na pozdrav, abychom ho motivovali k větší soustředěnosti, byl našimi usměvavými tvářemi tak nadšený, že zavýskl, zařval právě recitovanou část básně a bujarým švihem ruky si nechtěně srazil nasazovací svatozář! Část publika, která to nemohla nevidět, zahlučela pobavením. Bylo to působivé vystoupení. Byl to také první moment v historii rodu, kdy Páááťa odhodil svatozář!