První zkušenost s dráhou?

Informační tabule na Hlavním nádraží v Praze hlásala, že můj vlak je na koleji 2J. Ohromen architektonickou krásou stavby haly vlakového nádraží, která se jen tak neohledí, jsem si zašel, takže po krátkých motanicích po Hlaváku jsem se nakonec přeci jen na onom nástupišti vyloupl. Vlak nikde. Namísto toho tam stála souprava mířící do úplně jiného koutu České republiky. Jeden by znejistěl, ne však já. Ve spolupráci se sehranou dvojicí tam přítomných průvodčích se mi dostalo osvěty, co znamenají texty informační tabule a nakonec našel i svůj vlak. Pro jistotu jsem se při kontrole jízdenky, když jsme již uháněli vlakem daleko za Prahou mezi poli, průvodčího zeptal, jestli sedím ve správném vlaku do Řevnice?

Průvodčí pohotově poodstoupil a zvětšil tak pověstnou vzdálenost meče na dvojnásobek. Vzdálenost meče je minimální doporučený odstup od soupeře, při kterém by člověk mohl včas zareagovat na to, že se na něj soupeř nečekaně vrhne. Při fyzickém střetu, potyčce, prostě když vám někdo chce dát na benžo, je lepší mít možnost se bránit. Nádražák vypadal nebezpečně. Byl vysoký, hubený a s tváří zvrásněnou jako západní strana Vysokých Tater. Pačesy měl jako dvakrát nakopnutý suchý trs trávy. Měl je splihlé jako mokrou slámu až na ramena. Kabát zapnutý až ke krku jeho hubenému tělu dodával na objemu a mužnosti. Přísně si mne změřil pohledem od hlavy k patám a zpět. Než mne ubezpečil, že sedím ve správném vlaku na Řevnici, suše prohodil: “První zkušenost s dráhou?”