Bič na kosa

Mírumilovný a spořádaný klouček Marťa (7+ roku) většinou přijímá nejrůznější bojové úkoly ze zájmu ať už o nějaké to vzdělání, ozkoušení a vyzkoušení, či raubířské dychtivosti. Co mu není po vůli, to označuje slovem nuda a veškerý jeho zájem extrémně rychle upadá. K čemu se ale přihlásí, to dělá dobře. Často více než dobře. A to byl případ i mé žádosti o zahnání černého ptáka, opeřence kosa.

Vysadil jsem právě semena zahradního trávníku, aby nám zeleňoučkým kobercem zkrášlil přírodu za domem. Slunce vábilo hřejivými paprsky semínka k růstu a výtečně zavlažená půda vytvářela ideální podmínky klíčení. Poslední poskvrnkou mého báječného zahrádkářského plánu byl kos. Tento jako uhel černý opeřenec v libovolném počtu nalétával do zahrady a vytrvale vyzobával zasetá semínka.

Věděl jsem, že to Marťu bude bavit, a tak jsem jej požádal o spolupráci. Kladl jsem mu ale na srdce, ať s tím ptákem nakládá hezky, že je to přeci jen tvor, který nemůže za to, že mu u nás chutná. Názorně jsem Marťovi ukázal, jak se vyřítit do zahrady a dojednat podmínky hostování kosa na našem trávníku.

“Já ti dám!” zaburácel jsem. Kdybych byl kosem, asi bych se utloukl smíchy, nebo naopak už nikdy nepřilietěl.

“Já ti dám!” vyřítil se po vzoru svého otce Marťa. Pak se zarazil nad tím, co to vlastně hlaholí a jak to zapadá do plánu vystrnadit kosy, a doplnil: “Nic ti nedám! Už sem nechoď!”. Byl to úžasný bič na kosa, ten náš Marťa, to vám řeknu. Kos frnkl pryč a už se nevrátil. Dodnes si Marťu dobíráme, že si to kosi štěbetají po okolí, že létat k nám na zahradu není radno.