Šlaháč jak višňa

Základem dobré šibačky, řachandy či všeho dalšího, co představuje přemístění síly, zdraví a nové mízy z vrbového proutku do těla bičované ženy, je recitační doprovod. To znamená, že bohabojný bohatýr zmírňuje produkované násilí recitací básně. Vyhledávané a ženami doceňované jsou známé rýmovačky, při jejímž přednesu má oběť přehled o tom, jak daleko v recitálu bohatýr je a tedy kdy přibližně ten nářez skončí.

Marťa velikonoční básničku ovládal bezchyby a dělal dojem. Páááťa dělal také dojem, ovšem při každém přednesu jiný. Natrénovaný text básničky opouštěl u každého zadku jindy a jinak. Vrcholem bylo, když předstoupil před zadnici tety Radky. Teta Radka je přísná žena, kovaná životem a milosrdná jen v ojedinělých případech. Páááťa navnadil její očekávání líbezným: “Hody, hody, doprovody.” To šlo krásně. Pak se zarazil. Jeho pomlázka nikoliv. Dál rytmicky předávala do tlučené ženy zdraví, mízu a sílu, jen barevené mašličky šustily tichem. Páááťa vzhlédl vzhůru do výšin do hlubokých očí nesmlouvavé tety Radky, která výrazem svého obličeje neskrývala, že očekává mnohem větší řečnický výkon.

“Dál to neumím,” zašeptal upřímně Páááťa rychle, sebral užaslé tetě Radce výslužku a mazal pryč. Ona to teta Radka neřekla, ale určitě si o něm myslela, že to byl šlaháč jak višňa!