Úžasný Graz

Vyrazili jsme brzy ráno v 05:00 hod. přesně. Jeli jsme třemi auty. První dvě byla na sobě nalepena jako dvojice adolescentů v období říje. Byl to nezdravý styl jízdy ať se na to člověk díval jak chtěl. Jedinou výhodou bylo, že pokud při nečekaném brždění vedoucího vozidla mu to za ním jedoucí nenastoupí do zadního kufru, bylo vysoce pravděpodobné, že oba vozy dojedou do cíle společně, neodkloní se od trasy či nezabloudí. Vedoucí vozidlo laškovalo s nejvyšší povolenou rychlostí, takže náš vůz ctící dopravní předpisy brzy na trase osiřel. Vůdce a adolescentní vlez-do-kufru nám ujeli. Nejrůznější formou dedukce při pravidelném telefonickém spojení s vedoucím vozidlem jsme za Vídní všichni svorně zjistili, že naše vozidlo nejeden jen pomalu, ale také jinou trasou. Trasou, na jejímž konci mělo být sněhové peklo. Cesta, často zasněžená, která vede množstvím serpentýn a zatáček vraceček přes vysoké pohoří Italských Alp. Cesta z kopce do kopce, neustále a pořád. Sněhové řetězy pro naše vozidlo vlivem nedopatření jednoho z organizátorů zůstaly doma v garáži. To pro náš vůz nebylo nikterak příznivé. Sázet na pomocnou ruku štěstěny, že je nebudeme potřebovat, bylo sázkou do loterie, o kterou náš vůz příliš nestál. 

“Prostě jeď na grác!” naléhal pilot vedoucího vozu Marmeláda ve snaze o korekci naší trasy. “Píše se to jak slyšíš: grác!” Těžko tak zkušenému řidiči nevěřit. Jenže ouvej. Marmeláda měl na mysli Rakouské město Graz. To se píše jinak, než se to čte. Poněkud vědomostmi našlapanější navigace si s názvem grác poradila, takové město existuje a dokonce k němu seděla i navigací vypočtená vzdálenost. Pouze směr napříč Evropou byl drobátko jiný. No, ale řeklo se na grác, tak jsme jeli na grác.

Před Lincem, který nebyl na spojnici s naší cílovou destinací vedenou ze kteréhokoliv českého města, natož naší aktuální pozice, posádka našeho vozu zdravě znejistěla a vznesla oprávněné pochyby o doporučovaném směru jízdy. Díky dostatku odvahy a statečnosti se oprostila od špatného vlivu vedoucího vozidla s tím, že se na doporučovanou trasu dostane zcela svépomocně a bez grácu. Protože se nám nechtělo vracet tam, kde jsme se odklonili od doporučené trasy, střihli jsme to zkratkou přes kousek Rakouských Alp, které se nám v té chvíli dostaly do cesty. Při pohledu na mapu to vypadalo jako dobrý nápad. Nahoře na horském hřebeni, kde bylo sněhu jako v pohádce a naše stopy byly často jediné na silnici, která nebyla pod sněhem ani vidět, už to taková hitparáda nebyla. Naopak. Hvízdali jsme nahoru a dolů, stoupali nad mraky a klesali do depresivní šedi zasněžených údolí s bublající horskou bystřinou uprostřed a nabírali solidní zpoždění. Na otázku výzvědného telefonátu s vedoucím vozidlem, jaká je naše aktuální poloha, jsme dost výmluvně přiznali, že zrovna stojíme na semaforech místní okresní silnice uprostřed nějaké rakouské, jistojistě bezvýznamné vesnice. Špatně se to vysvětlovalo, protože vedoucímu vozidlu se to těžko chápalo. Jízda přes Rakouské Alpy nás stála notnou dávku sebezapření a vytrvalosti. Ani týpek z pizzerie toho s těstem tolik za den rukama nenakroutí, kolik jsme toho natočili my volantem při jízdě přes Alpy! Doporučuji mně podobným dobrodruhům od podobně dobře vypadajících zkratek příště upustit.

Rakouské Aply byly posledním povyražením na naší cestě do italské vísky Falcade. Zbytek byla dlouhá cesta po dálnicích evropských zemí, kde se řidič našeho vozidla dostal jen k nepříliš výraznému kroucení volantem. Naše časová ztráta na vedoucí vozidlo činila něco málo přes hodinu jízdy. Přesto jsme stanuli na recepci našeho hotelu jako první! Bez jakékoliv soutěživé motivace jsme vytrvalou jízdou a bez zbytečného natahování přestávek zcela přirozeně stáhli náskok vedoucího vozidla, které přestávkovalo jako o duši. Naše prvenství u recepce bylo nezamýšlené, o to více potěšilo. Tedy potěšilo hlavně posádku našeho vozidla. Vlastně potěšilo pouze posádku našeho vozidla. Posádky ostatních vozidel byly překvapeny. Protřelý kamiónový řidič Marmeláda zůstal v neskrývaném úžasu. I s tím svým grácem…