Údolí, do kterého se už nikdy nevrátím

Zlákán přirozenou zvědavostí, co je za další zatáčkou nekonečné sítě lyžařských sjezdovek v italských Dolomitech kolem vísky Falcade, odbočili jsme na dosud nepoznanou trasu. Nečekal jsem nic víc, než další parádní sjezd, restauraci s vyhlášeným horkým nápojem Bombardino, což je něco jako horký pudink nadupaný douškem lihoviny, a lanovku, která nás vyveze zase zpět na kopec. Až na lanovku ten plán neměl chybu. Návrat zpět na kopec byl tak složitou a od začátku se špatně odvíjející událostí plnou překvapení a zvratů, že to snad svět ani neviděl.

“Na lanovku tě nepustím!” vykročil mi v ústrety vysoký, starší, přec na první pohled dost vitální chlapík. Žádný začátečník. Vyjadřoval se krátce a velmi výstižně. Sice italsky, což je jazyk, k jehož porozumění mám velmi daleko, ale rozuměl jsem. Že se mu ani náhodou nelíbily mé superkrátké lyže, v obchodních kruzích nazývané Sledge Dogs, které nejsou ničím jiným než lyžákou s napevno připevněnou lyží o titěrné délce rovnající se velikosti mé boty, jsem rozeznal tak dobře, až jsem si začínal myslet, že umím italsky! Projev toho o hlavu většího Itala s oválnou tváří a rysy strhanými věky práce v horách neříkal nic jiného než to, že jestli se ještě pohnu směrem k jeho lanovce, dá mi přes držku. Podle jeho držení těla a blesků sršících z očí jsem usoudil, že mi to řekl ještě pěkně. Ti přede mnou, které kdy potkal podobný osud, přes ni určitě rovnou dostali.

“Mohu mluvit s vaším nadřízeným, prosím?” požádal jsem slušně anglicky poté, co jsem vyčerpal pokusy ho dost působivou pantomimou přesvědčit, že 21. století můj lyžařský vynález, co jsem měl na nohou, řadí mezi lyže. Prostě jsem mu ukázal skluznici na odvrácené straně lyžáky. Nic, mozek soupeře nenalezen. Obsahem svého požadavku jsem nabyl kontroly nad situací asi jako krasobruslař při dopadu z pirulety na tenký led. Uvědomil si, že k eskalaci našeho sváru ohledně shánění nadřízeného nedošlo jen díky jazykové bariéře. Kdyby jen tušil, co jsem mu právě řekl, už bych asi neměl cokoliv dalšího čím říci a moje česká huba by se kutálela v Itálii po horách. Mezi námi bylo zcela jasno - on byl ztělesněné zlo italských vlekařů, které žilo z odpírání všeho, co jsem potřeboval či chtěl. Ve vteřině se stal mým věznitelem a stál mezi mým zbytkem poklidného života, co jsem doposud docela úspěšně vedl, a nekonečným pobytem v jeho údolí. Na lanovku mne pustit nechtěl a já se jinudy neměl jak dostat. Ne bez pomoci, ne bez botů, které jsem s sebou neměl. A jestli si nedám říci, tak prý i bez zubů…

Situace se pro mne nevyvíjela příznivě. Z té trochy životních zkušeností, které mi kdy zachránily kejhák, jsem usoudil, že toho nabroušeného italského tatíka mohu překonat jen s pomocí silnějšího, ideálně domorodého kamaráda, tedy Itala. Taliána, se kterým se domluvím a bude chtít porozumět a pomoci v boji proti bezpráví, útlaku a křivdě, které se mi dostalo v míře větší než veliké. Po krátkém rozhlédnutí kolem jsem vsadil na opodál postávajícího policistu něco kolem třiceti let. Mohla to být moje výhra, nebo nekonečná trubka, která se stane tak akorát náhrobním kamenem mého napínavého životního příběhu. Moje sněžné, superkrátké lyže si nejdříve prohlížel jako Indián korálky z prodejny Švadlenka a na popíchnutí, že už jsme ve 21. století, asi díky svému věku, reagovat pro můj další osud docela příznivě. Tak mi to alespoň připadalo do okamžiku, než se z budky, kam se šel poradit, vyrojili tři chlapi s xichtem vejčitého tvaru a rysy strhanými věky práce v horách. Připadalo mi, že jsou to další tři jednovaječní bráchové toho lanovkáře. To se pro mne nevyvíjelo dobře.

“Zakázal, uvěznil!” přehrál jsem znovu své vystoupení podobající se ozvučené pantomimě ve snaze předat cizokrajnému publiku přesný popis událostí bez použití slov v cizím, pro ně neznámém jazyce. Následovala scéna Indiánů s darovanými korálky. Kdyby je mé sněžné brusle zaujaly tak, jak je nezaujaly, mohl jsem je rovnou prodávat, protože lepší pomo akci by jim vyšvihl někdo další jen těžko. Má představa, že se ti tři srotí, vezmou policejní obušky a zajdou těch dvacet metrů za roh rozbít bráchovi budku s pákou na ovládání lanovky, mi najednou přišla bláhová a marná. Rozplývala se jako obláček páry nad rybníkem za letního ranního úsvitu. Byl jsem vydán napospas Itálii. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli by mi držet hubu nepomohlo více.

Asi mi byl ale přidělen nějaký italský anděl strážný, protože situace doznala dalšího, pro mne nečekaného zvratu. Přišel další policejní muž s procesím dalších policejních mužů. Jejich soudkovitá těla napovídala, že fyzické testy jako kliky a dřepy dělali neposled v minulém století. Očividně měli ale postavení, vliv a špetku selského rozumu. Moje představení “Zakázal a uvěznil!” shlédli se zájmem a neskrývaným pobavením. Následovali zase Indiáni a korálky. Pak vládce pluku zavtipkoval na mou adresu synkopickou školní anličtinou. Znělo to jako když se sypou matky M8 na blánu vyřazeného tympánu. Vyjádřil jsem pobavení jen v rámci záchrany svého holého života, protože jinak byl jeho výstup z velmi suchého soudku. Přec tento suchý humorista pomohl! Pověřil mladého policistu, aby mne vyvezl na horní stanici mně zakázaného vleku. Policejní skůtr měl vyhřívané sedátko a svištěl do kopce dokonce rychleji, než nejrychlejší lyžař, kterého jsem tam kdy viděl z kopce sjíždět! Byla to úžasná jízda. Všichni v údolí mi ji záviděli. Mladý policista se za mnou ještě dlouho díval, jako Indián na korálky, než to obrátil zpátky do údolí, do kterého jsem slíbil, že se už nikdy nevrátím.