Cesta do školy

Hravě jsme autem prokličkovali ranní špičkou. Je to mistrovství jízdy krokem s přesností na neodrané zrcátko. Marťa se sousedovic Toníkem, se kterým chodí do třídy, vyskákali z vozidla jako osvoboditelská armáda. V úprku k hlavnímu vchodu do školy se sotva stačili rozloučit. Než se za nimi zavřely pojížděcí vchodové dveře, stačili ještě houknout, abych se na ně nezapomněl dívat oknem do šatny. Je to rituál, který se tady zavedl na základě silného mateřského pouta rodiček. Pokud jej my, alfasamci rodu, nedodržíme, jsme pak pronásledováni a persekuováni dětmi, ženou a nakonec i názorem kuloárů naší ulice, když si to maminky ze sousedství mezi sebou řeknou.

Oknem do šatny jsem nahlédl se zájmem. Přišel jsem si na své, to se musí nechat. Marťa s Toníkem prosvištěli chodbou ke svým skříňkám jako dvě vytrénované myšky tajným průlezem do sýpky. Šaty do skříněk naházeli zřejmě v rámci nějakého závodu. Muselo jít o rychlost a vyhrával zřejmě také ten, kdo to nejméně poskládá. Ani sedlák by tam nenaházel seno hůře! Pak skočili do cviček, kecek či v čem to ve škole chodí, Toníkovi ještě zazářila do světa v dřepu obnažená zadnice a už si to ti dva hlodavci metli kamsi pryč za vzděláním. Úžasná podívaná. Myslím, že příště je povezu zase. Má to náboj, ta jejich cesta do školy!