Bojový úkol, který hodlá splnit

Páááťa nastoupil do školky jako osvoboditel. Vstupními dveřmi proplul jako Bílá Paní a lehkým pokývnutím ruky dal přihlížejícím pážatům pokyn, aby bylo o něj dobře postaráno a aby nebyl při své bohulibé činnosti rušen. Záhy naučil telefon telefonovat, autíčko střílet a hromadu hraček hrát hru Škatule hejbejte se. Tím částečně reorganizoval uspořádání předmětů ve třídě. Nešlo o nic nevratného. Když jsem na něj přišel s dotazem na mezilidské soužití, neskrýval své překvapení.

“Páááťo, a máš už ve školce kámoše?” vyhrkl jsem na Páááťu zvědavě. Čekal jsem, jak mi popíše, že Jůla si s ním hrál na schovku, Pepa neumí do čtyř napočítat, Klára se pořád jen řehní a Sabča bulí v rohu. Nic takového! Páááťa se vystrašeně zarazil jako někdo, kdo zapomněl v odjíždějícím vlaku kufr s miliónem, a vybalil:

“Nemám!” Ve výrazu jeho vyjevené tváře jsem četl, že jde o bojový úkol, který hodlá brzy splnit.