Dřevorubci

Byl začátek září. Slunečno a teplo. Prostředí kempu Lužany na Jičínsku, kde jsme se sešli k rodinnému setkání s ostatními rodovníky,  se spokojeně oddávalo klidu a pohodě. Slunce laskalo stébla trávy hřejivými paprsky, děti výskaly u her, rodičové konzultovali události prožité, aktuální i budoucí. Teplý větřík pomalu slábnoucího léta laškovně lomcoval s listím vzrostlých bříz v hájku na cestě k záchodům sem a tam. Unaveně ležící a zcela vyčerpané pracovní nástroje na řezání a sekání dřeva jako je pila a sekyrka najednou dostaly novou šťávu, směr a poslání. Jakmile se jich chopili Marťa s Páááťou, pracovní činnost v jinak pracovně odpočívajícím kempu ožila.

Marťa řezal, na co přišel. Čím tlustější kláda, tím více ho lákala. Sice žádnou kládu nakonec nepřeřízl, ale na druhou stranu nebylo klády, do které by neřízl. Páááťa vida Marťu tak produktivního, vzal si sekyrku a vytrvalým poklepáváním hloubil do kdejaké klády drážku, prohlubeň či alespoň dírku. Také ve výsledku nic nepřesekl či nepřesekal, ale parádně si zasekal. Na pracanty v oboru dřevo to nebyl špatný výkon. Zvláště, když do dřeva kutali i v noci! Okolí, přihlížející a kolemjdoucí  jim přezdívali dřevorubci.