Vstoupili do školství

Páááťa neohroženě vplul do třídy místní školky jako osvoboditel, nehleděl nalevo napravo, a už se chápal všech těch nových věcí, hraček a možností, které se mu naskytly v malebném a dosud nepoznaném prostoru školky. Telefonem telefonoval, autíčko naučil střílet a další. Přítomnost dvou paní učitelek mu nevadila. Absenci ostatních dětí, které předběhl svým brzkým příchodem do školky, neřešil. Našeho odchodu, a tedy toho, že jsme ho zanechali napospas státní instituci, si ani nevšiml. Vše běželo krásně jako na drátkách. Poprask způsobil až můj nevinný povzdech, že o Páááťu strach nemám, ale že paní učitelky by se měly držet. Páááťa byl hned diskutované téma. Loučili jsme se s kantorkami se vzájemně usměvavou tváří a přáli si, abychom se vídali jen za příjemných okolností. Páááťa po příchodu ze školky prohlásil jasně a skálopevně, že tam rozhodně musí jít další den zase!

Marťa o půl hodiny později kráčel krokem důstojným a úctu vzbuzujícím do školy. Proprvé. Ve své nové aktovce nesl půlku vesmíru, který prvňák první den ve škole nezbytně potřebuje. K tomu dostal obrovský kornout zbylé poloviny vesmíru v podobě cukrlátek a sladkostí. Účelu jsem nerozuměl, ale vypadalo to dobře. Ve třídě se sesedl s kámošem, známou firmou z naší ulice Toníkem. Při zvonění si ti dva sehraně a synchronizovaně zacpávali uši a při prvním výkladu nepozorovaně osnovali plán buď útěku, nebo jak společně vyzrají nad školním docházkou. Možná to bylo i něco jiného, o čem se tajně bavili, ale bylo to něco strašně důležitého, jak napovídaly výrazy jejich dětských tváří a maskované pohyby úst ve snaze nehýbat pusou vůbec. Takže o tyto dva jsem zase strach neměl. Povzdechu alá chudák škola jsem se ušetřil, abych nevyvolal další paniku. Marťa po příchodu ze školy také prohlásil, že tam musí zítra zase. Očividně tam má něco rozdělaného. Tak ti dva naši kloučci vstoupili do školství.