Na kole z Ústí domů

Fantastická letní neděle sezvala Kubu, Jorgeho (čti chorcheho) z Guatemaly, Martina a mne už v šest ráno na Hlavní vlakové nádraží v Praze. Brzké ranní hodiny byly pro mnohé z nás kritické. Načas jsem se dostavil jen já. Jorge bloumal po staré hale Hlavního nádraží a velice se divil, že nemůže najít místo srazu. Kuba hřešil na to, že když je z Prahy, že mu to nemůže ujet. Martin se nedostavil vůbec a navrhoval, že nastoupí v Podbabě. To je sice vlaková stanice, avšak náš rychlík tam nestavěl. Protože se jeho požadavek, abychom mu tam zastavili, jevil jako značně nesplnitelný, dopádloval na nádraží Holešovice, kde náš rychlík stavěl. Takže jsme se nakonec ve vlaku sešli všichni. Ale byly to nervy!

Letním dnem jsme putovali podél řeky Labe a za Mělníkem pak podél řeky Vltavy. Byla to parádní jízda, kterou jsme si po 10. hodině dopolední, kdy začaly otevírat hospody podél cyklistických tras, zpestřovali gastronomickými dýchánky. V přepočtu jsme vypili každý 5l limonád a spořádali přibližně půlku prasete. Dopřávali jsme si jako horda dobrodruhů, co týden nejedla. Tak na nás působil čerstvý vzduch a jízda na kole. Většina týmu totiž přípravu a trénink na kole hluboce podcenila a tělo si pak žádalo své.

Délku trasy jsme původně odhadovali na 100 km. To se ale na základě společných vyjednávání změnilo a po 130 km jsme byli doma. Trasu jsme rozdělili do 10 km dlouhých úseků, na jejichž konci jsme vždy sedli někam na limonádu, jídlo a podobně. Působilo to blahodárně na tělo i ducha. Zcela neblahý vliv to mělo na průměrnou rychlost. Těch deset kilometrů jsme zvládali hluboko pod 30 min. Jenže v hospodě jsme pak seděli nejméně tři čtvrtě hodiny! Naše průměrná rychlost díky tomu padala na dramatických 10 km za hodinu. Když by člověk přidal do kroku, dosáhl by téhož i chůzí pěšky bez kola! Na druhou stranu jsme si po stránce obživy přišli na své. Svět byl krásný!

Přibližně 40 km před Prahou začal jorge simulovat píchlé zadní kolo. Na každé gastro zastávce si půjčoval pumpičku, odmítal pomoc, natož že mu píchlou duši slepíme. Nejenže neměl pumpu, on neměl ani lepení, helmu, držák na flašku na vodu, blatníky a další. Moc nechybělo a vlastně neměl ani kolo! Přesto tento zběsilý jezdec vezl největší batoh, za kterým zcela mizel vždy, když se pořádně opřel do pedálů. V batohu měl vesměs prd: kalhoty na přeslečení, mikinu do -20°C, půl litru krému na opalování. Který cyklista něco takového na letním výletu využije? Jorge je úžasný člověk.

Celý chrabrý tým našeho cyklistického výletu byli pracovníci v oboru IT. Díky tomu jsme si nesmírně rozuměli a svět kolem chápali jednoznačně a správně. Dva z nás měli v neděli tzv. “on-call” pohotovost. To znamená, že když se někde něco v IT vymňoukne, někdo zavolá, kolo letí do příkopu vytahuje se notebook a řeší se. Služba zaskočila Martina, který se s tím vyrovnal hravě a vzal si s sebou na kolo notebook. Naštěstí pro něj se nic nevymňouklo a nenadálý výpadek webových stránek společnosti, pro kterou pracuje, urovnal přes telefon. Jeho notebook tak poprvé a možná naposled ve době své existence urazil 130 km na kole! Stejnou službu, tedy “on-call” měl i Jorge, ale ten nám s nehynoucím úsměvem oznámil, že to vyřeší přes telefon, protože zavolá kamarádovi.

Fyzická přípravenost týmu na nedělní výlet se různila. Očividně nejvíce v kondici byl jorge. Upaloval na svém kole schován za nepoměrně velikým batohem jako někdo, kdo šel vykrást banku a ke vší smůle tam neměli cash, tedy peníze, ale jen zlaté cihly. Batoh s ním na kole lomcoval, až se tajil dech. Zpočátku jsem se neubránil úžasu, jak s takovou almarou na zádech chce dojet až do Prahy? Martin jako jediný jel na kole s 26” koly. Na základě vlastní zkušenosti jsem si všiml, že při stejném úsilí lze na kole s 29” koly, jako měli my ostatní, v klidu jet o 5km/hod. rychleji. Martin prvních 30 km láteřil, že zastávky po 10 km jsou moc brzy. Pak se propadl na konec pelotonu se slovy: “Já jedu, co můžu a nějak vás pořád nemohu dohnat.” Zastávky po 10 km si nakonec nejenže pochvaloval, ale také zamiloval! Zcela rozsekaný zadek jako první hlásil Kuba. Přišel s tím dost brzy, takže mu to nikdo nezáviděl. Já jsem také nebyl žádná cyklistická hitparáda. Byl jsem v rekonvalescenci po prodělané angíně a soustředil jsem se, abych jel tak, aby tělo nepoznalo, že jsme na výletě. Šlo to snáze, než jsem čekal, ale uvidím v následujících dnech, až se k tomu vyjádří i mé tělo.

Výlet se nám nesmírně líbil. Další plánujeme již na tento rok! Jedinou změnou, ke které jsme se zavázali, bude maximální délka trasy 100 km. Počet gastronomických zastávek hodláme zachovat. Přesněji řečeno, stalo se podmínkou konání dalšího cyklistického výletu.