13. 08. 2022 | KřikASkok a ŠplíchAHek, náš druhorozený syn Páááťa (3+ roku), tak, jak se dříve bál vodního živlu, nyní se vodní živly obávají jeho!
Páááťa dlouho chodil kolem bazénu jako kolem horké kaše. Do vody si netroufal a když už smočil paleček u své tříleté nohy, přišla mu studená. Dnes tam hépne jako slon a teplota vody je poslední, co ho zajímá.
“Páááťo, vezmi si rukávky. Tak duši. Tak tu pěnovou štangli, ať tě něco udrží na hladině!” doporučuje vždy maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Marně. Páááťa nedbá a skokem dravce se hrouží do vzedmutých vln dobrodružství.
“Já nepotřebuji,” hlásí přes rameno důležitě. “Já potřebuji jenom tátu!” vysvětluje. A má pravdu. Do vody skáče se širokým úsměvem na tváři a neskonalou radostí. Tělíčko rozprostírá volně rozložen v kapalině, kde klesá bez hnutí jako sekyra ke dnu. Po celou dobu má oči vytřeštěné nadšením a hubu od ucha k uchu rozesmátou radostí. I pod vodou! V takto strnulé poloze trpělivě čeká, až ho statný alfasamec rodu zachytím, vylovím a šoupnu ke břehu, aby za mnou, na mně, po mně, ke mně a podobně mohl skočit záhy zase. Z plaveckých potřeb v bazénu potřebuje jenom tátu!