Když Pišta poprvé zdrhl

Pišta je náš zvířecí rodinný příslušník. Je to křeček. Prťavý. Zatímco Marťa s ním již operuje vcelku obstojně a dbá, aby křeček v jeho dlaních přežil, Páááťa je pro křečka jako kolo osudu. Konce kraje Páááťova počínání neví ani Páááťa, ani osud a ani chudák křeček. Domníváme se proto, že za zmizením Pišty stál Páááťa, který Pištu v kleci nezavřel. Protože Páááťa žije výhradně přítomností, našemu detektivnímu pátrání se příliš nevěnoval a na otázky ohledně minulosti, tedy co kdy udělal, příjmal s neskrývaným nepochopením. 

Pišťa patří k nejnatrénovanějším členům naší domácnosti. O jeho fyzické připravenosti jsem se přesvědčil u nedávného sledování celovečerního filmu, u kterého mne vytrvale vyrušoval. Pišta lítal ve své kleci jako splašený, tu běhal v točícím kole, kde můžete běžet donekonečna, jak je to kulaté, nebo lašoval, šplhal a ručkoval po mřížoví klece. Byl neuvěřitelně vytrvalý, obratný a v držení na mřížový extrémně jistý v úchopu!  Byl tak natrénovaný, že v okamžiku, kdy by se mu podařilo pláchnout z klece, měl by všechny dispozice k tomu, aby pronásledovatelům nejen utekl, ale i pěkně zatopil, kdyby se mu přeci jen dostali na stopu. To vše mu hrálo do karet. Pátrací akce po zmizelém Pištovi započala okamžite, byla masivní a intenzivní, plná emocí a černých předtuch. No hnus, znáte to. Leč netrvalo dlouho a svitlo na lepší časy!

Marťa Pištu zahlédl v zákoutích našeho krbu. Ve spodní části tam, kde se uchovává dřevo na podpal, nechali stavbaři škvíru vedoucí někam do útrob říše fantazie. Byla tam tma a z té tmy prý na Marťu zvědavě vykoukl Pišta. Jako dost zkušený rod lovců, který nedávno odlovil hned 6 myší, co jsme objevili po zimě na zimní zahradě, jsme věděli, co dělat. Položili jsme pasti, do nich dali nejprvotřídnější kousek chutné návnady a čekali až Pišta propadne základnímu a dost spolehlivému pudu, tedy hladu, podcení návnadu a nechá se lapit. Hned druhý den ráno jsme Pištu měli. Nevypadal sice nadšeně, ale byl zase náš.