Pryč du!

“Tati, tati, pomoč!” brebentilo robátko a trčilo ke mne rozehranou hru na tabletu. Rýsoval se tam svízel v podobě vyskakovacího okénka, v něm pro děti nečitelný shluk informací a jediné tlačítko volby pro další postup. Barevně to ke kliknutí moc nenabádalo, a tak se na tom Páááťa rozbil a zastavil. Hned natahoval krk, aby viděl, jak to opravím.

“Tak, tady na to klikneme,” pravil jsem jistým hlasem odborníka na zavírání vyskakovacích okýnek, ťuk a okýnko bylo pryč. Vítězoslavně jsem se podíval na Páááťu a otevřel pomyslnou amfóru na dva kubíky, do které jsem chtěl nachytat to dětské nadšení a potěšení, které jsem si myslel, že si v tu chvíli zasloužím a od Páááti se dočkám. Prd! Páááťa se na obrazovku tabletu, kde zmizelo vyskakovací okýnko, zaškaredil, na mne ještě více a na odchodu ke mne přes rameno dotčeně prohodil: “ Pryč du!”