Mašinka na kole

Vyrazili jsme na první letošní vyjížďku na kolech za hlaholného výskání a dalších projevů nadšení. Páááťa se spokojeně pohupoval v sedátku vzadu na mém kole a vychutnával si jízdu jako nějaký král - nemusel šlapat a všude byl první. Kynul z vyvýšeného sedátka a tvářil se jako na kontrole světa, při které ho nemůže nic překvapit a vše je tak, jak to udělal. Spokojenějšího cyklisty by ten den člověk těžko dohledal.

Marťa byl vždy na kole živel. Také letos ihned šlápl do pedálů a jel, jel a jel. Nebral ohledy na nikoho a na nic. Přednost zprava dával až po krvavé slovní potyčce s rodiči, kteří to, ač Marťou zcela nepochopeni, s ním vždy myslí dost dobře. Když se na cestě kolem pole objevili v dáli lidé, Marťa na ně začal pořvávat hlasité: “Pozóóór! Jedůůů!” a hrnul je na stranu jako velikananánskou sněhovou radlicí rolba sníh. Lidé uskakovali stranou s úsměvem a pobavením, že na ně vyřvává takový prcek a ještě na takovou dálku. Uvidíme, jak to vezmou zítra, pozítří a tak dál. Marťa si totiž očividně plete cyklistu s něčím zcela neuvěřitelným a to je, jakoby on byl železniční lokomotiva, tedy mašinka, která jede na kole a všichni se jí musí klidit z cesty!