Má plechovou hubu

“Mňam!” pošmakoval si Páááťa a vítězoslavně se křenil na celé kolo. V ručičkách držel půlku citrónu a olizoval ho s chutí pouličního raubíře co někde čmajzl pouťové lízátko. Očividně mu to chutnalo. Jen si dej, říkal jsem si. Pak mne ale jalo podezření, že s tím citrónem nebude něco v pořádku. Přece by měl být kyselý jako pes!

“Ukaž, já si také líznu!” přidal jsem se k Páááťovi. Jsme docela kámoši a občas se se mnou Páááťa o to, co má, i podělí. Podělil se. Byl to citrón. Kyselý. Echt! Můj malebný obličej se mi zakabonil do úšklebku pekelníka v posledním tažení, obočí mi opadalo jako listí z uschlého stromu a spodní ret mi rotoval kolem své osy a litoval, že jsme si citrónu vůbec lízli! No strašná kyselost, to vám řeknu. Domnívám se, že má Páááťa plechovou hubu! To přece není možné, že by to cítil jinak!