17. 11. 2020 | Cep a Mlátička, náš prvorozený syn Martin (4+ roku), a Křáp a Písk, náš druhorozený syn Páááťa (1+ roku), používají podúrovňové metody komunikace. Zvláště když se jinak nedomluví.
Když není Páááťa Marťovi po vůli, tak svůj názor Marťa do Páááti prostě natluče. Švác! Páááťa, hlava přirozeně dutá, nechápe ani á, tedy, co se po něm chtělo, ani bé, proč je bit a propuká v pláč a bědování ublíženého. Jeden by se vrhl skokem geparda po Marťovi a vtloukl by do něj poslušnost. Jenže ruku na srdce, 4 letý Marťa je vlastně také hlava přirozeně dutá a skokem geparda bychom činili Marťovi totéž, co činí on Páááťovi.
Takže to chce rodičovské sebezapření a špunty do uší. Zatímco přirozeně dutou hlavu Marti rodič plní moudry a vědomostmi, které jen stěží, leč vytrvale padají na úrodnou půdu, ten stejný rodič na straně druhé konejší ubitého Páááťu s příslibem, že to příště už bude lepší. Marťa přijímá vzdělání těžce, Páááťa bečí, ječí, mečí. Nejeden učitel by se v takovém prostředí raději proměnil v Buchar, jako Marťa, a natlačil by to vzdělání do přirozeně dutých hlav jako do Hmoty. Tomuto přirozenému nutkání náš rod zatím úspěšně odolává. Děti pod taktovkou beznásilné formy vzdělávání přeci jen vykazují pokroky.