22. 03. 2020 | ČumSemČumTam a LezuZBezu, náš druhorozený syn Páááťa (1+ roku), hodil tygra jako prase. Spadl na držtičku, kterou mu nyní zdobí šrám ve tvaru seku katanou vedeným zešikma japonským ninjou.
Pád nejpřízemnějšího, tedy nejmenšího tvora rodu Modl, zahlédl pouze můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Hovořila o výjevu značně dech beroucím, s koncem tak šťastným, že kam se hrabe Hollywood! Páááťa hodil držku a při křápnutí na obličejovou část vůbec nepoužil ruce ke zmírnění pádu! Ani neplakal! Takové věci dělají jen opravdoví frajeři.
“On se shýbal pro kamínek, shýbal, shýbal, pak ho to převážilo a on, s úžasem v očích, zaryl rypáček do hlíny,” popsala nějak podobně moje Táňa. Použila určitě jiných slov, možná i větného významu, ale pro zjednodušení a zachycení vývoje velikána, nechť je nám historie lehká, servíruji to zde, jak bych to viděl já, kdybych to já viděl. Páááťa s fejsem, tedy obličejem, jakoby mu po něm přejela sekačka na trávu, nehledí nalevo ni napravo, šrámu nedbá a zvesela se kření, culí a usmívá na svět, jakoby se nechumelilo. Jeho dětská tvářička se šrámem uprostřed tak čas od času nabídne pozorovateli tu úsměvný, tu dost strašidelný výjev. Hodně to závisí na hojící se ráně, jak se vyspala a jak se zrovna do obličejové grimasy seskládala. To je prostě tak, když někdo hodí držku!