Noční přechod, zima 2020

Trasa nočního pochodu čítala slabých 25 km, vedla napříč Českým rájem, začínala na vlakovém nádraží v Sobotce a končila na vlakáči v Turnově. Počasí bylo slibné, stabilní kosa kolem 0°C po celou noc, obloha vymetená, ani mráček, a v nadhlavníku se skvěl zářivý kotouč měsíce, který šajnoval, že jsme viděli na cestu i bez baterek! Na srážky letos značně chudá zima způsobila, že nebylo památky ani po sněhu ani po dešti. Šlo se navýsost dobře!

Putování bylo zábavné až by člověk brečel. Místy bylo náročné, hlavne ke konci, a poučné zároveň. Ve vlaku z Prahy jsme hýřili vtipem my i drážní personál. Zatímco studentík na vedlejší sedačce dostal sprda a vyhubováno, že nemá jízdenku, na nás vystrčil průvodčí tvářičku, která byla ztělesněním příjemna a náklonnosti. Začalo to hnedle převzetím podané jízdenky. Pan průvodčí ji uchopil jako občanský průkaz legitimovaného, kterého právě vytáhli z hnoje. Lístek držel tak daleko od těla, až se zdálo, že by lístek nejraději vůbec nedržel. V jeho postoji bylo kus setsakramentsky ostříleného kovboje, kterého jen tak něco nerozhází. Ten týpek v uniformě byl fakt třída!
“Ale to je krásné dílo!” zvolal průvodčí a rozmáchl se v typickém gestu, že taková paráda prostě nemá obdoby. Když naši super jízdenku označkoval, odplul dál do vlaku stylem lesní víly. Dveřmi proskočil v úhybném manévru do stoje toporného za stromem. To znamenalo, že vytrčil paži do dveřního rámu a tělem obepsal těsný oblouček kolem křídla dveří. Nad tím by dokázal cestující žasnout snad pořád!

Pěší putování začalo hodně dobře - večeří. Do restaurace na konci světa, kousek od Plakáneckého údolí, jsem udělal rezervaci. Teplá večeře byla část nočního putování, na kterou jsme se všichni tři těšili snad nejvíce, proto nebylo radno udělat chybu, že bychom si v hospůdce nesedli. S úžasem jsme hleděli na naše rezervovaná místa. Byla totiž volná stejně jako zbytek hospody. Nikdo další v ní nebyl! Prý to nebývá zvykem, jak říkala servírka s kuchařkou, přesto se tak stalo. Nenechal jsem se dvakrát pobízet a narval jsem do sebe hned tři hlavní jídla. Dmitrij zvládl dvě, Lucka jedno. Chuťově zvítězil guláš, i když na mne byl dost mastný. Palačinka, ke které jsem se projedl jen já, nesla stopy po čertovském dechu. To znamená, že se to mělo dělat více nasporo, aby se to nepřipeklo. Náš plán bylo zdržet se v hospůdce do desíti večer, aby nám sedmihodinový pochod vyšel tak akorát na první ranní vlak z Turnova do Prahy. Jenže, co čert nechtěl, už před devátou nebylo kam českorájskou gastronomii rvát, břicha byla plná k prasknutí. Nepomohlo ani pobízení. V devět jsme byli v liduprázdné hospodě marní jak fotbalista na prázdném stadionu. Nic naplat, bylo načase vyrazit na cestu.

Byla to krásná cesta. Měsíční svit na ní rozséval svůj stříbřitý svit po širém kraji a odíval spící skály Českého ráje, lesy a rybníky do překrásného stříbrného hávu. Nedalo se na to vynadívat! U pusy se dělaly chuchvalce páry, jak byla kosa, a pod nohama tu a tam čváchla voda z louže, která zamaskovanána ve stínu holé koruny stromu nešla rozeznat od obyčejného tmavého fleku na cestě. Občas se díky tomu naše putování podobalo procházce minovým polem. Kličkovali jsme jako molekuly vody - neustále a neuspořádaně. Zpočátku jsme si dávali na kaluže pozor. Pak, jak šel čas, už ani moc ne.

Parádně se začalo jít kolem jedné hodiny ranní. Přišla na nás únava, opadávala ostražitost. Klasika. Pro to na noční výpravy chodíme. A tehdy se stala krásná věc. Obešli jsme zrovna Věžický rybník, nad kterým visel stříbrný měsíc tak výsostně, jakoby to byla medaile za krásu okolního kraje. Kráčeli jsme nocí odevzdaným krokem turisty, který nemá daleko k tomu, aby při chůzi usnul. Zejména Lucka tak pochodovala. To máte takový nápadně rozhodný krok a jdete kupředu, jako osvoboditel, který se ničeho nebojí. U potoka Jordánka se Lucka nebála ale vůbec ničeho!

Napříč přes cestu se rýsoval jakýsi velikánský světlý flek o velikosti několika vedle sebe položených stavebních panelů. Často se z nich staví provizorní mostky přes potok. Po hodinách chůze po křivolakém lesním terénu to slibovalo tři až čtyři kroky po rovném betonu. Krásná představa, to vám řeknu. Také bych si v tu dobu rád šlápl na rovné. Jenže ta světlá rovná plocha měla při pozornějším prozkoumání k betonovým panelům daleko. A to víte, že to také betonové panely nebyly! Nikde pořádně nekončily ani nezačínaly, vypadalo to jako jeden jednolitý panel o velikosti, ve které se betonové panely obvykle nedělají. Čím více jsme se blížili, tím hladší byl jejich povrch! No, jako sklo!

Lucka maršovala kupředu jako održděná lokomotiva. Z ní vyloženě cákalo natěšení, jak si pěkně šlápne na rovný beton. Srovnal jsem zrakový vjem s povědomím o místě, kde jsme se nacházeli, s tím, co jsem znal z denních zážitků a došlo mi, že místem, kde je ten parádní beton, obvykle teče potok. Takže to nebyl beton, ale číhající voda! S ohledem na šíři toho rádoby betonem přemostěného místa mohlo být uprostřed tak po kolena vody! Napadlo mne, že Lucka bude za chvíli asi dost mrkat na drát!

Lucka do vody nakonec nevkročila, co vás budu napínat. Chyběl jí jediný krok. Ale co tomu předcházelo, bylo až neuvěřitelné. Když jsem totiž odhalil vodu v přestrojení za beton, vytanula mi myšlenka na to, že jdeme nocí rychleji, než s čím počítal náš časový plán. Příchod do Turnova se rýsoval tak na třetí hodinu ranní, což nevěstilo nic jiného než nekonečné kodrcání odnikud nikam po dobu více než čtyř hodin v ulicích města zcela bez nočního života, než pojede první ranní vlak. Takové vysoušení mokrého ošacení nad mihotavým plamínkem ohníčku uprostřed Českého ráje slibovalo báječné dobrodružství! Zkrátilo by nám to čekání na vlak a zpestřilo putování. Stačilo jen Lucku nechat jít dál tím jejím bohatýrským krokem.

“Voda! Voda! Voda!” vydralo se ze mne dříve, než jsem se uchýlil k tak barbarskému, byť ryze dobrodružnému plánu. Jeden by pro dobrodružství málem obětoval kamarádku! Lucka sebou trhla, zarazila se na místě, jako správně vycvičený voják, který vycítil nebezpečí, a tím se zastavila na krok před číhající vodní hladinou. Báječný výkon! Dobrodruhové utřeli, žádné vysoušení nad mihotavým plamínkem se nekonalo. Nevím, co na to říkal Dmitrij, ale Lucka byla určitě ráda.

Náš pochod napříč Českým Rájem byl nečekaně svižný. Postupovali jsme nečekaně rychle. Na místa, kam jsme se měli dostat až za svítání, jsem byly ještě za hluboké noci. Marně jsem za černočerné tmy lákal Lucku s Dmitrijem na skalní vyhlídky. Jednak byly vidět jen skály v kouzelné záři měsíce, což ale bylo vidět od začátku putování, a druhak jsme měli v tu dobu tolik nachozeno, že by si člověk raději spíše sedl někam do tepla a hleděl se vrtnout někam do teplé peřiny, aby dospal noc.

Příchod do cílového města Turnova byl provázen jásotem nad tím, že je hluboká noc a nikdo nevidí, jak se belháme. Mnozí z nás při práci v kanceláři citelně vyměkli. Šourali jsme se na pusté vlakové nádraží jako rebelové, o které pan starosta rozmlátil palici sukovici, jak jsme byli uchození a utrmácení. Jiný by zatrpkl, nikoliv však my. Vida fyzických rezerv, umluvili jsme se, že na podobnou akci vyrazíme zase. Do té doby potrénujeme, abychom mohli poměřit svou připravenost. Noční putování krajem je totiž kouzelné a přes všechno, co to obnáší, stojí rozhodně za to!