Táto, kost!

Marťa je společenský typ. Platí to do té doby, než mu někdo sáhne na jeho pověstný zelený svět nebo se Marťa musí dělit o něco, co je z jeho pohledu nedělitelné. Často se stává, že nabízí sousto tehdy, kdy to nikdo nečeká. Ještě častěji ale nabízené sousto není bůhvíjaká hitparáda!

Od jídelního stolu se neslo pomlaskávání spokojeného strávníka. Marťa si pochutnával na dobře propečeném kuřecím stehýnku, které by zaujalo každého jedlíka. Z Marťova pohledu to byla typická nedělitelná strava, tedy pokrm, o který není třeba se dělit. A přesto se to stalo:
“Táto, pojď! Na!” hlaholil od stolu náš povedený řapík a zuřivě gestikuloval, ať se jako odebéřu ke stolu a přidám se k hostině. Stál nahoře na dětské stoličce jako námořník ve strážním koši a máchal rukama jako dirigent na koncertu Iron Maiden (dost tvrdá kapela). Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, sledovala mé pozvání ke stolu s úžasem. Stejně tak já. Marťa a dělit se o jídlo - to tu ještě nebylo. Však se ale ani moc nezměnilo.
“Táto, na, kost!” vyčlenil mi majestátně klouček můj podíl. Sám zasedl zpátky do stoličky s výrazem dobyvatele, jakoby mi právě přistrčil pekáč s pečeným krocanem a ne ohlodanou kuřecí kost. Bylo na ní masa, co by se tak akorát za nehet vešlo! Dobrák od kosti je ten náš Marťa, to se musí nechat!