07. 12. 2019 | VozemBouch a HrrNaNě, náš druhorozený syn Páááťa (0+ roku), vyniká v přesunech čtyřmo, tedy po čtyřech. Jako batole je dost rychlý samohyb, proto je vždy a všude. A má výsledky! I ty dobré!
Páááťa je přílepník. Rád se na někoho přilepí, nechá se unášet v hřejivé náruči, ze které si diriguje, kam se půjde, kam se nepůjde, co se dělat bude a co se dělat nebude. Když není po jeho, čumákuje jako vyoraná myš. Když ho teplá náruč odloží, bulí jako malé děcko tak dlouho, dokud nejde kolem nějaká další hřejivá náruč.
“Jak se tak na mne zase hrnul, zakopl, zapomněl před sebe dát ruce a…,” popsala soucitně druhorodička, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Zakuckávala se přitom smíchy, jak měla scénu stále před očima. Uznávám, že jsem se uhyhňl také. Páááťa prý křápl jako poleno rovnou na obličej. Na ten jeho, pochopitelně. Co následovalo si umí každý rodič představit. Nejdříve to bylo překvapení, pak shledání, že to bolí. Následně došlo k nasání obrovského množství vzduchu do plic, aby tento hnán přes hlasivky pomohl vyjádřit roztrpčení děcka nad celou událostí. Páááťa se prostě rozbrečel. Zarmoucen byl i jeho nosík, který to schytal jako kanec na komoru. Krvácel. A to byl den, kdy Páááťa poprvé v životě prolil svou vlastní krev.