15. 09. 2019 | ŠkolkovéEso a VrahAutorit, náš prvorozený syn Martin (3+ roku), zavítal do další školky. Třídu má plnou holek a Toníka, kluka z naší ulice, který si s Marťou hraje, jen když chce. A to dosud ještě nikdy moc nechtěl.
Marťa vstoupil do třídy a jak uviděl uprostřed hloučku volně žijících holek Toníka, ve tváři se mu rozhostil výraz potěšení. Marťa má rád známé tváře a Toník takovou tvář má. V Toníkovi se naopak zmenšila dušička, zajíkl se a ze všech reakcí zvolil tu nejpitomější. Poukázal na to, že má krokodýla. Ta velká zelená hračka před ním byla vidět i tak. Pro Marťu to, pochopitelně, byl signál, že je o co se bít a zasloužit. Marťa prostě šel a že si krokodýla vezme.
Toník Marťovi nikdy nic jen tak nepůjčil, nedal a už vůbec nedaroval. Proč by taky. Ani krokodýla nepustil. Marťa táhl a popotahoval, ale nešlo to. Toník držel. A srdnatě. Jako skála. A tak se Marťa zvedl a šťouchl do skály. Jednou, až se bude Marťa učit nějaké bojové umění, jistě tomu budou říkat navolnění soupeře. To se do soupeře šťouchne, soupeř se začne soustředit na něco jiného a šup, buď ji dostane z druhé strany, nebo hola-hop a krokodýl je pryč! Toníkovy slzy byly namístě. Ještě že za ním seděla Toníkova maminka, která vše viděla, zhodnotila a urovnala. Nevím, nevím, jak by se to vysvětlovalo, kdybych s příběhem o tom, jak to doopravdy bylo, před ni předstoupil se svými vypravěčskými schopnosti já. A tako to vypadalo, když mne Marťa vzal jednou do školky. Teď si představte, jak to tam musí probíhat, když mne do školky s sebou nevezme!