18. 08. 2019 | Sotva jen na chvíli horký dech léta polevil a denní teploty klesly pod 20°C, už tu byl fuk vítrfuk, který ofoukl nezkušeného a nic netušícího KolemČumila a Kukukendose, našeho druhorozeného syna Páááťu (0+ roku). A rýma byla na světě. Hepčííík!
Páááťa oslabení těla nedbal a dál radostně třepal ručičkama a nožičkama, jak to má ve zvyku. Bacil, který se mu ubytoval v tělíčku však nelenil, oslaboval mu organismus a bral Páááťovi údy a končetiny z ruky. Motorné pohyby děcka se stávaly stále nemotornějšími, těžkopádnějšími až nakonec zcela vysílen Páááťa usnul. Po probuzení se děj opakoval. Páááťa se naučil hepčííík a v noci se nevyspal ani on, ani ošetřující osoba, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Chmury přišly do naší haciendy.
Leč rod Modlů, kterým jsme se svorně stali, nelenil a obrátil se se žádostí o pomoc. A našel ji v chemolaboratorních výrobcích 21. století, kterými děťátko robátko napustil, napumpoval, nadopoval, našlapal. Páááťovi se vrátila barva i úsměv do tváře. Bacil hostující v jeho tělíčku dostává napamětnou, ba co více, nemá kam uhnout a trpí po celou dobu svého pobytu. Dle posledních pozorování to má za pár a Páááťa bude moci spokojeně prohlásit, že porazil prvního bacila!