30. 06. 2019 | Skočili jsme s naším Veličenstvem a Světovládcem Marťou (3+ roku) do vany, jako každý večer. Když jsem se předklonil k další akci zjistil jsem, že musím udělat a rozhodně udělám něco úplně jiného!
V uších mi zahučelo, před očima se zatmělo, jen mžitky zazářily jako světlušky nad potemnělým rašeliništěm. V břiše mi zarachotilo jako ve starém mlýně pět minut před půlnocí, když se chystají strašidla ke strašení, a cokoliv bylo uvnitř, šlo ven! Ladným pohybem laně jsem vyskočil z vany a děkoval náhodě, že mi na podlaze neujela mokrá noha. Ještě jsem pořádně ani neobejmul záchodovou mísu a hola-hop hledíme si z očí do očí s mým dnešním obědem. Hnus fialový. Chuť pachuť. Brutus hnusus. Řekl bych: znáte to, ale ani bych vám to nepřál. Marťa, který mne trpělivě a mlčky pozoroval ukryt za okrajem vany, ani nedutal. Pohotově si ho převzal můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, abych mohl nerušeně hynout. Zmocnil se mne pocit obyčejných smrtelníků. Prostě se mi udělalo zle. Trvalo den, než to přešlo. Byl to krušný den.
Proč o tom ale píši. Sešel se den se dnem a my se s Marťou chystáme zase do vany. On vesele skáče, protože se do vany těší. Já se veselím, protože je mi po dni mrákot a mrtvolného sténání zase dobře. Vlastně skvěle! Však jsem také ve vaně první a užívám si volného pohybu v předklonu i záklonu. Dívám se kolem a hle, Marťa nikde! Pohlédnu z vany ven a co mé oči nevidí - Marťa na mne spiklenecky mrkl, obejmul záchodovou mísu jako já předevčírem a zvolal do ní: “Halóóó!”.