Vetřelec z Osvětiman

Byla tmavá jihomoravská noc. Osvětlený lyžařský svah v Osvětimanech na jihu Moravy po straně lemoval vlek Poma. To je takové to kruhové sedátko na tyči. Nevyhřívané, tedy studené! První jízda mi dala zabrat, protože o překvapení nebyla nouze. Intuitivně jsem se totiž chopil vlečné tyče, se kterou v ruce jsem předpokládal, že vyjedu až nahoru na kopec, jak jsem zvyklý z jiných lyžařských areálů. Jenže tyč měla jiný názor a vystřelila kamsi vzhůru k vlečnému lanu hned, jak se tažné ústrojí mé sedačky napjalo. V ruce mi zůstal jakýsi oranžový špagát, něco jako uzlovačka na vázání uzlů. Ten mne vlekl a já děkoval svému postřehu, že mi ta vyšvihnuvší se železná tyč nevyrvala ruku i s rukavicí. Mám totiž pekelný stisk a jen tak se něčeho nepustím. Oranžový špagátek, co stoupal vzhůru k vlečné tyči, mi připadal dost tenký na to, aby si člověk plánoval něco na zítra, pozítří či další dny. Říkal jsem si, radši na to nemyslet a věřit, že provozovatelé areaálu ví, co provozují. Opravdu ví?

Byla to má třetí jízda. Nevyšel mi krok a kolemprojíždějící sedačku jsem nechal projet. Počkal jsem na následující. Ani pan vlekař proti tomu nic neměl. Úspěšně jsem vyjel do půli kopce, když se vlek zastavil. Člověk se téměř nikdy nedoví, jestli tam dole někdo křápl, jestli nenastupuje vozíčkář, no prostě nic. Na vrchol kopce zbývalo poslední převýšení. Hleděl jsem na tenký oranžový špagátek, co spojoval mé nevyhřáté plastové sedátko s vlečným ocelovým lanem vysoko nademnou. Mizel kdesi v jícnu té vlečné tyče, za kterou by se dalo držet lépe, než za ten špagátek. Špagát věděl, že se na něj dívám pochybovačně a že mu vůbec nevěřím. Také věděl, že to mé letmé rozhlížení do okolní noci patří přípravě na situaci, kdy se se mnou nedejbože urve. Kdo je připraven, není překvapen, že ano.

No just! Jen se vlek rozjel, prudký tah vzhůru, který mne mohl vytáhnout až na vrchol kopce, náhle polevil. Co polevil - zmizel! Cosi udělalo křup, oranžový špagátek se vyporoučel z železné tyče, která s poskakujícím houpáním odjela kamsi nahoru do tmy. Připadalo mi, že se mi smála, až se za břicho popadala. Já se zarazil v pohotově udělaném véčku z lyží, abych nesjel dolů do údolí v kotrmelcích vzad. Vv ruce jsem třímal oranžový špagátek, který visel schlíple dolů a klikatil se po sněhu až ke svému roztřepenému urvanému konci. Připadalo mi to, jakobych držel za ocas vyčerpaného Vetřelce. Nějaký ten zdatnější kus.

“Ááá, to musela být nějaká těžká večeře!” častovala mne kolem projíždějící Moravačka pozorností. Je to pozitivně lazený a přátelský národ ti mí Moraváci. Mám to rád. Krátce jsme s cizačkou zavtipkovali, což sice mou situaci nezlepšilo, ale co už. Pak jsem sjel dolů k vlekaři udělat obchod. Že když mi dá volnou jízdu, já mu dám urvanou sedačku. Ještě mne napadlo, že by mi to mohl ošvácat o hlavu, že mu likviduji vlek, ale rychle jsem tu představu vypustil z hlavy, protože nebyla příjemná. S vlekařem jsme se dohodli rychle, jasně a k mé veškeré spokojenosti - volnou jízdu mi dal. V dalších jízdách na vleku jsem budil pozdvižení. Aby také ne! Když jede na vleku lyžař v postoji, kdy v každé vteřině čeká, že se to s ním urve, na plakátovou fotku to zrovna není…