Naše vlastní bobová dráha

Teplá zima. Kolem Prahy to jsou syrová rozbahněná pole, sem tam zelená tráva přikrčená chladem. A v tomto blátivém marastu jsme se vydali na chatu. Paní ze sousední chaty v telefonu říkala, že prý žádný strach, že žádný sníh není a že můžeme kliďánko přijet. Nebyla to přesná informace. Jak jsme se blížili od Prahy k chatě, náhle se ukázal sníh, přibývalo ho a cestu na zaparkování u chaty jsme už museli odhazovat! A začalo sněžit. Vločky jako dlaně!

Ráno bylo všude bílo, všechno zarovnáno pod jednou souvislou bílou sněhovou peřinou. Krásné! Hned jsme přišli s tím, že si v zahradě za chatou uděláme bobařskou dráhu. Celý rok totiž dumáme, proč právě naše zahrada musí být ze svahu a že to nemá žádný užitek. A ono je to všechno proto, abychom si v zimě mohli postavit bobařskou dráhu - jak je ta příroda chytrá!

Páááťa jezdil od ohniště, Marťa z kompostu. Byla tam vyvýšenina, kde nabral rychlost a mohl tak projet zahradou velkým vyhlídkovým obloukem. Páááťa naproti tomu vsadil na rychlost své kratší trasy. Když jsme s Marťou ladili detaily jeho trasy, Páááťa už svištěl jako na olympiádě a dole u chaty z dlouhé chvíle začal budovat skokánek! Zajímavostí stavby bobové dráhy bylo, že sníh byl příliš měkký a načechraný a byla ho potřeba ve dráze pořádně zmáčknout a udusat. Použili jsme na to dětské boby, pochopitelně, a do nich naložili sto kilo zátěže. Udělalo to parádní stopu, takže dětští jezdci v ní pak jezdili jako vlak po kolejích! Zátěž těch těžkých bobů jsem dělal já. Musím pochválit výrobu plastových bobů, že mne to uvezlo a že mi to dalo možnost se zase na chvíli vrátit do dětských let. Však taky bylo křiku, abych boby ihned navalil zpět, když jsem svižně vybíhal svah k další jízdě!