06. 12. 2024 | Na rodinném bowlingu se nestalo nic zvláštního, přesto nebo právě proto jsme se všichni rádi viděli.
Jako každý rok, když jdeme na podzim na bowling, maloši měli dráhu se vztyčenými zábranami. Je to nejen proto, aby se jim koule pořád nekutálely pouze ve žlábku, ale hlavně proto, že když háže Marťa (8+ roku) nebo Páááťa (5+ roku), je se koule schopna dostat mnohem dál, než jen do žlábku, ohrozit sousední dráhy nebo rovnou celou bowlingárnu! Zatímco Páááťa se plahočil s těžkou koulí a byl rád, že ji nějak rozpohyboval ve správném směru, Marťa házel kouli jako pytel uhlí - z výšky a nemilosrdně. Bylo to vždycky rána, že jsem myslel, že vyletí ty lakované parkety, na které těžká koule s dřevěným řáchnutím křápla. Ať už to házeli oba jak házeli, nehráli vůbec špatně. To bylo dobře, protože kdyby se jim nedařilo, dali by nám to sežrat.
V našem družstvu malochů byla také Lucka, dříve zvaná Lucinka. Jenže narostla a už je to Lucka. Házela snaživě a velmi dobře. Nejlepším bodovým výsledkům v našem družstvu jsem se těšil já, avšak jen do té doby, než mne zcela deklasoval můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Bylo to sice o pár bodíků, ale na to se historie neptá.
V sousední dráze se utkali dospěláci rodu jako Honza, Oldřich, Jiřka a další. Jistě házeli srdnatě. Jak jsem zaslechl, záviděli naší dráze dětské mantinely, zvláště když jim dávaly koule pá-pá ze žlábku a s veselým koulením míjely stojící kuželky. Střevem utkání byla Verča. Nedávno povila potomka Filípka a od té doby se prý nevyspala. V jednu chvíli jsme ji našli u sklenice limonády, kdy se jí spát podařilo. Vypadalo to výmluvně a přáli jsme jí to. Rodinný bowling byla pohodová událost, na kterou se za rok těšíme zas!