Tak se žije naplno

Páááťa žije okamžikem. Smutní nebo se raduje teď. Nenechává nic na potom. Když pláče, vypláče celý zásobník, až srdce člověku usedne. Když se raduje, nakazí svou radostí celou planetu až se smějí i mravenci. Jsem si jistý, že právě tomu my, dospělí, rádi říkáme žít naplno. Mnozí si přejí, aby se tomu naučili. Ti ostatní říkají, že to už dávno umíme, jen je třeba to použít. Páááťa je důkazem toho, že to jde i bez učení, protože je to vrozené. A jak se to dělá? Například takto…

Jednoho, nikoliv jediného, z největších životních spojenců má Páááťa v babičce Haničce z Hodonína. Myslím si to proto, že když dělají nějaké prdlé věci, blbnou a věnují se klukovinám, babička Hanička mu často, ráda a výchovně dobře rozšiřuje obzory. Pozná se to tak, že Páááťa vymyslí klukovinu a pyšně a hrdě vypíná hruď a trčí bradičku, jak dobře to nevymyslel. Například, že postavil z kostek věž. Byla by překrásná, nebýt postavena někam do cesty například z obýváku do kuchyně, aby co nejvíce zavazela. Tu přijde na scénu babička Hanička, ukáže mu pár fíglů, co lze s věží ještě udělat a v rámci dobrého nápadu věž přesune stranou, aby ochránila ji i frekventovanou cestu do kuchyně a zpět. Páááťovi spadne brada nad tím parádním nápadem, mozkovna mu to přechroustá, Páááťa překalibruje možnosti a radostí zcela bez sebe se pouští do dalšího dění. Funguje tak celý den se vším a všude, dokud mu večer spánek nenechá spočinout to jeho dětské tělíčko plné života. A tak, si myslím, se žije naplno!