Stejné pocity

Obvykle se za ranního kuropění krásného sobotního rána dokolébá za námi do ložnice jen Marťa (8+ roku). Při chůzi si mne ospalé oči a vrávorá jako námořník v posledním tažení, jen se svalit. Za ním hodinu či dvě nic, a pak teprve procitá Páááťa a s ním humbuk, hlahol, veselí a šviřotení. Ne však dnes.

“Už jsme tady!” hlaholil Páááťa vesele do Marťova ospalého kroku. Vykrucoval se za tím ledabyle kráčícím námořníkem jako housenka na přehlídce a vesele švitořil:
“My jsme už vstali. A oba! Měli jsme totiž stejné pocity!” hlásil hrdě Páááťa. Určitě tím myslel, že se jim prostě zachtělo oběma už vstát. Sobotní ráno vzalo za své a svět ožil…