Pizza den

V dnešní internetové době, kdy lze na spoustu věcí najít radu, manuál či rovnou parádní recept, má kutil vystaráno. Na co pomyslí, to si může naštudovat a rovnou vyzkoušet. A to se stalo i nám s Marťou. Marťa toužil upéci pizzu. Já jsem toužil se naučit dělat pizzu. Dali jsme to dohromady a začali. Podle návodu z internetu to nemělo být nic těžkého. Pro jistotu jsme ale začali s přípravou v sobotu hned zrána, abychom v případě kalamity stačili před obědem objednat pizzu z pizzerie. Tomu se říká záložní plán. Ale žádný strach, přátelé, nebyla ho potřeba.

Začal jsem těstem. Z nějakého důvodu jsem na to byl sám. Marťa nikde. Kvásek čpěl jako bolavá noha. Myslím, že kuchař těžký život má. Radost mi udělalo až parádně nakynuté těsto, co z toho kvásku dalším postupem vzešlo. První, poslední a jediné trable přišly při tvorbě kulaté placky z těsta. Měl jsem těsto nějakého srabáka, protože se mi pořád smršťovalo. Bylo jako žvýkačka. Vzal jsem na něj váleček. Nějaká moderna. Mělo to nastavitelnou výšku okrajů. Chtělo to ale trošku grif a zkušenost. To jsem zrovna neměl. Než jsem se s tím naučil, měl jsem z placky něco jako kolejiště nějakého fakt komplikovaného železničního depa, jak jsem si to nastavitelnými okraji válečků rozšmelcoval. Jeden by nevěřil. Kde jsou časy, kdy váleček byl kus kulatého dřeva s madly a člověk mohl válet do alelujá!

V potu tváře jsem uválel dvě placky na pizzu. Chvilku jsem se lopotil s nahnáním okrajů, ale těsto se stále smršťovalo a vítězilo. Nevzdal jsem to, ale upustil jsem od toho. Konzultoval jsem s mým skvostným kvítkem, ženou a panovnicí Táňou, že se to těsto vyhazuje do vzduchu, chytá se za letu a že to vypadá snadno. Jestli se prý při tom neutvoří ty mé chybějící okraje? Čekal jsem nějaké doporučení, ale poslala mne i s přípravou pizzy na zahradu, že si to tam mohu vyhazovat jak chci. Hlavně, ať to nedělám v kuchyni. Řekl jsem svým dvěma pizza plackám, že máme malou podporu a že na nějakou preciznost si musí počkat, až se to naučím.

Pustil jsem se do zdobení. Osobně jsem to považoval za nejsnazší část přípravy pizzy. Mýlil jsem se. Byla to dost rozhodující část. V tu dobu mi přišel na pomoc Marťa. Houby pomoc. Přišel se zrealizovat. Osvojil si jednu placku a dost pečlivě si ji nazdobil. Moc se mu to povedlo. Bylo to jako obrázek na výstavu. Na můj vkus ji nazdobil dost decentně a přišlo mi, že tam toho má málo. Já, na druhou stranu, naložil na pizzu, co se vešlo. Vypadalo to jako mozaika po zemětřesení. Samá dobrota. A ve značném množství!

“No, uvidíme, kdo to bude mít lepší!” těšil se Marťa. Určitě mi přál, ale bylo vidět, že by ho morálně zabilo, kdybych vyhrál já. A já, přátelé, nevyhrál! Marťova decentně nazdobená pizza, prostá přílišného množství ingrediencí, chutnala báječně! Oproti tomu mé těžkotonážně naložené kolo směsi dobrot připomínalo pizzu jen tvarem. Chutnalo to všehochutně a sytě. Výživovou hodnotu to muselo mít asi jako Amaroun vytlačený z tuby na talíři vesmírného cestovatele - tuna kalorií a chuti v každém kousku. Sebekriticky jsem zhodnotil, že na pizze z myslitelných ingredinecí vůbec nic nechybělo! Pohrával jsem si s myšlenkou, že jsem ji možná přeplácal.

Po obou našich prvních pizzách se ten den jen zaprášilo, jak nám chutnaly. S Marťou jsme si spokojeně poplácali spokojená bříška a svorně prohlásili, že to byl pěkný pizza den!