Ňufík

Králíka si přál můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Po jeho vstupu do našeho rodu jsem se, jak ze zkušenosti říká můj táta, posunul v žebříčku důležitosti v rodině na krásné 6. místo - hned za ledničku! Ňufík, béžový tvor ve tvaru chomáčku srsti příjemné na omak, je tele na tulení. Sám k vám dohopká jen ze zvědavosti. Netrvalo dlouho a jeho nevinnost vzala za své, když mi přehryzal napájecí kábl. Naše přátelství se otřáslo v základech. Jestli ho jednou při něčem takovém nezabije elektrika, pak já určitě! Ňufík neloudí jako pes, nepřede jako kočka, pro potěchu si jej musíte chytit. Zdrhá vždy, když má-li příležitost. Na zavolání se nevrací. Ach!

Ale je to zajímavé tele. Náš Ňufík rozhodně netrpí nedostatkem radosti ze života. Ve chvílích volna, kdy má dveře dokořán po celém našem obydlí, pobíhá a očichává, zalézá a - očichává a okusuje. Tak mi překousal ten kábl. Když jsem ho jednou náhodou pozoroval, byl zrovna na koberci. Vypadal jako na výstavě. Seděl tam na bobečku a bloumal pohledem, jestli ho někdo nepozoruje. Myslím, že si mne nevšiml. Najednou mu zničeho nic vyletěl zadek do vzduchu. Jeden by řekl, že kontrolovaně vyskočil, ale ne. Zatímco zadek letěl do vzduchu, přední část těla se přikrčila leknutím. Letící zadek vytáhl chlupaté tělo do vzduchu a překvapený a polekaný králík po dopadu pelášil pryč jakoby mu za patami hořelo. No, jelito. Ňufík mu říkáme.