Čekal jsem, až mě zachráníš

Marťa s Páááťou se dlouho nerozmýšleli a hned si našli klacky o velikosti desetiletého stromu. Měli to jako dlouhá bidla a mlátili s tím do ledu u břehu, jako bubeník při refrénu metalové písničky. Led se tříštil jako křišťál lustru, co zrovna spadl na zámeckou podlahu, voda cákala. Rybník vířil a pěnil, dělal vlny a bublal. Možná i trpěl, kdo ví?

Když už jsme byli na odchodu a kluci měli poslední minutu na své vodní radovánky, v okamžicích, kdy všechen led, na který ze břehu dosáhli, byl bezpečně roztlučen na cimpr campr a houpal se ve střípcích na hladině Počernického rybníka, tak tehdy se to stalo. Páááťa se se svým bidlem natahoval dál od břehu, přepjatý byl jak závodní kšandy a bác - spadl do rybníka! Přestože u břehu, kde si hrál, bylo méně než po kolena vody, začal klesat pod vodu, což v zimní bundě a teplé čepici hluboko do čela, oteplovačkách a zimních botech vždycky vyvolá spoustu pocitů a dojmů. A to nejen u Páááti! V nás rodičích hrko, kolemjdoucí na břehu oněměli…

Vrhl jsem se pro Páááťu skokem geparda, šelmy, která je všude rychle a nikdy nemine cíl. Protože Páááťa pořád ještě neváží mnoho, vyrval jsem jej ze spárů vodního živlu s elegancí stavebního jeřábu jednou rukou, aniž bych se sám v rybníce smočil. Přestože v rybníce byl led, den byl slunečný a teplý, teploty byly kolem 10°C. To bylo Páááťovi ku prospěchu, protože jsme ho ihned postavili na nejbližší lavičku, celého vyslékli a oděli ho do nového, suchého ošacení. Většinou nebylo z jeho skříně, natož jeho velikost, takže vypadal jako kopeček nepodařené točené zmrzliny, do kterého dvakrát narazila tatrovka s pískem. Klouček byl zachráněn, avšak jedna záhada tu zbyla.

“Páááťo, proč jsi se hned nezačal hrabat ke břehu, když jsi viděl, že se potápíš?” žasl jsem nad synovou odevzdaností v tak dramatických okamžicích jinak příjemného nedělního dne.

“Já jsem čekal, až mě zachráníš,” vydechl s potěšením Páááťa a byl rád, že jsem jeho očekávání s tou záchranou naplnil.