Já neumím ani bruslit

Zaslíbenou ledovou plochou nám byl zamrzlý rybníček kousek za poslední vískou nějakého bílého místa na mapě, co je vidět z dálnice vedoucí z Prahy na Mladou Boleslav, kousek před odbočkou na Starou Boleslav. Led byl úžasný!

Marťa jako vždy nastoupil na led plný očekávání. Zpočátku se na bruslích zmítal jako chudáček pracovníček z elektrárny, do kterého neustále proudí elektrický výboj. Pak ale nad gumovými nožkami získal vládu a krosil to z jedné strany rybníku na druhou. Nejvíce ho lákalo prošlapování děr do ledu. Pramálo dbal fyzikálních zákonů a našich upozornění, že až tu díru do ledu prohloubí, propadne se a zůstane pod ledem. Tam ho bude čekat úplně jiné životní dobrodružství. A nás nad ledem také. Inu, děti. Kde jim to nelze vysvětlit, tam se na ně musí nalepit rodič. Takže jsem se po ledu pohyboval rychlostí střely, abych byl vždy, všude a dříve, než nějaká pohroma.

Páááťa jako vždy nastoupil na led jako vládce, osvoboditel a dobyvatel. Jemu patří na světě všechno, jemu se všechno klaní. Jemu to také na ledu vůbec nešlo. Snažil se, láteřil i bědoval a nakonec zkroušeně a nečekaně sebekriticky prohlásil: “Mně nejde ani bruslení.”

Skoro to znělo, jakoby byl ten nejméně efektivní z rodu. Historie často dokládá, že to s ním tak špatné není. Ba naopak. Bruslení se nám moc líbilo a hodláme v něm pokračovat.