02. 01. 2019 | Můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, je ostřílený jazykozpytec a hrátek s českými výrazy se nijak nebojí. Když se častujeme nejrůznějšími jazykovými výroky, čas od času se musí pozastavit nad šroubovaností některých mých vyjádření, která tu a tam správně nepovažuje za správná. Například následující šroubel sešroubovaný ze Silvestra.
Jsem vášnivý jedlík. Prodloužené večerky o silvestrovské noci, tedy když se mělo jít spát až po půlnoci, si jako první všiml můj žaludek a hned se dožadoval přídělu. Že prý od večeře nic nejedl, že prý živí celé tělo a že tedy strádá. Znáte to, raději mu vyhovět, než se s ním přít. Obrátil jsem se se žádostí o pomoc na strážce našeho obydlí, velkého vezíra v oblasti stravování a vládkyně jediného aktuálně plného rendlíku s jídlem - moji ženu Táňu. Okouzlen mocí večera zvolil jsem formu dotazu jako vystřiženou z nějaké dost popletené knihy.
"Do čeho bych mohl vetknout své ozubení, prosím?" sdělil jsem choti vznešeně. Obvykle si vařím sám, takže požádat o gastronomickou podporu byla pro mne čest. Táňa, která si vychutnávala chvíle klidu a silvestrovské pohodičky v teple domova na gauči, se napřímila. Nevím proč, ale připomněla mi dobře rostlou lvici, která jednou ranou skolila býka a přihlíží, jak se býk znovu mátožně zvedá na nohy. Vypadala, že je srozuměna s tím, že býk dostne další ránu, a pak další a další, dokud neupustí od tak hloupého nápadu, jako je vstávat na nohy. No, a s takovým výrazem na mne pohlédla.
"Co prosím?" poslala lvice mým směrem dost dobře intonačně modulovanou zprávu, že jsem si ihned a rád vzpomněl, jak se normálně říká, jestli nemáme náhodou něco k jídlu? Hned jsem si také pochvalně poplácal po rameni, protože se mi už dlouho nepodařiloTáňu zaujmout prostinkým slovním vyjádřením, aby to v ní vzbudilo tolik pozornosti. Je, holka jedna, žen má, u mne zvyklá na ledacco a člověk musí překračovat hranice myslitelnosti, aby ji vůbec něčím překvapil. Inu, jak říkám, je to kapacita, ta moje žena.