Odpůrce ranního vstávání

Po mamince. Ta také ráno ráda pospává. Když ráno v sedm vtrhnu do Marťova pokoje, abych ho zachránil od prospání dětství a zmeškání příchodu nového dne, mlátí sebou na posteli jako Šípková Růženka, která se nedokonale píchla o trn růže a její tělo se kouzelnému píchnutí chvíli brání a chvíli mu podléhá. No, strašné věci se ráno dějí!

Marťa je v nitru duše rád, že za ním ráno vtrhnu. Je na mne připravený. Jen, co vstoupím, už sedí na posteli a div po mne nehodí svou vlastní rukou, jak rychle ji vystřelí do jasného, celosvětově srozumitelného gesta, abych laskavě vysmahl přesně tou cestou, kterou jsem do pokoje přišel. Výstižněji něco takového vyjádřit snad ani nelze. To by pochopil i tydýt kdesi z pralesa, který ještě nikdo neobjevil! V ten okamžik nabývám dojmu, že je Marťa odpůrce ranního vstávání a říkám si, že se to třeba zítra změní.