Den potápěče

Den začínal v šest. To mi pípl budík. Pokoj tonul ve tmě, protože roleta přetažená přes průzor o velikosti lidské dlaně, který v naší sklepní kajutě představoval okno, svou práci zastávala naprosto dokonale. Můj spolubydlící Tomáš, velmi zkušený potápěč, se, soudě podle zvuku, hystericky zamrskal na posteli jak losos v průhybu, otočil se čelem ke zdi a spal dál. Očividně mu ranní vstávání nedělalo dobře. Myslím, že mu přesně v šest díky mému budíku dokonce vynechalo srdce! Když o dvě minuty později zvonil náš potápěčský průvodce Pepa na svolávací gong, nemohl to Tomáš zapykaný pod pokrývkou ani slyšet. Na ranní ponory zásadně nechodil. Já ano!

Ve čtvrt na sedm se nás v poradní místnosti na třetí palubě ldoi sešlo každý den méně a méně. Šamst, domorodý egyptský osmaha, který nám byl na týdenní plavbě potápěčským průvodcem a provázel nás na každém kroku, přiblížil povahu a průběh plánovaného ponoru, vypíchl přínosy a možná nebezpečí a jak se jim vyhnout, a šlo se na to. O půl sedmé jsme skákali do mořských vln! Teplota vody byla každý den stejná: 28-30°C. Mělo to obrovskou výhodu: člověk se nemusel osmělovat a když do moře skočil, nevyrazilo mu to dech. Pod vodou bylo vždy to krásné, pro co jsme si do Egyptu přijeli. Po padesáti minutách jsme se většinou hrabali z vody ven. Bylo to takové prima eňo-ňuno potápění!

Když jsme se vynořili, nejpoctivější z poctivých potápěčů na lodi, tedy matka Radka a dcera Iveta, se sklonily nad svými potápěčskými deníčky a zaznamenávaly si do nich, co všechno pod vodou viděly, kolik toho bylo a jak to bylo veliké. Následně jsme své zážitky konzultovali a při polehávání na třetí palubě přešli na další a obšírnější nezávazné hovory, ze kterých nás vytrhl až nástup na snídani. Horda hladových potápěčů se často předháněla v tom, kdo si dřív a rychleji uchmátně ranní krmi, pokrm, prostě něco k snědku. Jídla bylo dostatek, stres, že by na někoho nevyšlo, tedy nebyl namístě. Na druhou stranu většina z nás měla soutěživého ducha a značně vyvinutý smysl pro předbíhání, takže snídaně docela ocípala. Nebylo překvapením, že snídani nevynechávali ani ti největší spáči čítaje nejen mého spolubydlícího Tomáše. Chybíval akorát Marmeláda. Ten již od druhého dne vykazoval znaky člověka v posledním tažení, takže jsme měli na lodi díky němu vlastně takovou polozombie, která ne a ne se ani uzdravit, ani zdechnout. Absenci na snídani mu omlouval můj táta Ivan, který s Marmeládou sdílel kajutu. Občas jsem měl z vyprávění pocit, že Marmálada už nepřijde nikdy. Když táta popisoval stav, ve kterém Marmeládu ráno na posteli zahlédl, často nešlo o nic, co by normální smrtelník přežil. Poprvé jsem slyšel, že bledá barva má několik odstínů, jak daleko může mrtvola vypláznout jazyk a kolik dnů vlastně dokáže člověk nedýchat? Drámo se naštěstí nekonalo, k obědu Marmeláda už většinou přišel.

Další ponor byl většinou kolem 10:30 hod. Do té doby jsme se na lodi váleli, hovořili, koketovali, tokali a točili se kolem děvčat Radky a Ivči, zejména někteří z nás. Když se loď zrovna přemísťovala, tedy vydala se na svou další pouť po moři, byla vertikální poloha pasažéra, tedy poloha naznak ležíce na libovolné vodorovné ploše, jednou z nejvýhodnějších poloh. Vlny na moři nebyly sice největší, ale cloumaly lodí natolik, že v jídelně padaly židle, na baru skleničky a na lodi cokoliv a kdokoliv, kdo to neustál. Házelo to fakt hodně. Když nás jednou přemísťování lodi zastihlo u snídaně, shodli jsme se na skupinové výhradě vůči kapitánovi. Takové to byly vlny! Když jsem se vydal odvážně na cestu do kajuty na nejspodnější palubě, praštila mne levá strana chodby do ramene, pravá do čela a moc nechybělo a dýmla by mne do obličeje i podlaha, jak jsem se v chodbičce skládal jak metr!

Svolávačka na oběd přicházela v nenásilné návaznosti po návratu z druhého ponoru. Nejdříve jsme si u oběda vyprávěli zážitky z ponorů, pak napínavé situace z jiných ponorů někde úplně jinde a jindy, nakonec zážitky ze života a koncem týdenního pobytu zhola nic. Utřeli jsme hubu a šli spát v rámci poledního klidu. Na každého dolehla únava z propotápěného týdne a polehávní po palubách se stalo životní nutností.

Kolem třetí odpolední byl další ponor. Pak byla svačina. Následoval noční ponor před večeří. Na tento ponor se nikdo dvakrát nehrnul, takže nás chodilo méně a méně. Ale vždycky někdo šel. Aby ne, noční ponory jsou špica! Alespoň pro mne.

U večeře jsme si naposled zazávodili v předbíhání ve frontě na jídlo a začala volná zábava. Až do středy to byla nejtoužebněji vyhlížená část dne. Pak došly zásoby tvrdého alkoholu. Také síly a výdrž účastníků začaly kvapem ubývat. Na intenzitě a prožitcích se to však nikterak nepodepsalo. Naše moudré večerní rozhovory vždy stály za to a legrace, která u nich byla, často rozesmívala i hvězdy na obloze. A to jsou panejo nějací držáci!

Spaní na lodi bylo na pohodu. Když jsem na loď vstupoval, napadalo mne, jak budu z naší sklepní paluby vybíhat nahoru na palubu a šavlit do mořských vln až chytnu mořskou nemoc, když je to taková štreka? Pohupování lodi jsem nakonec ani nevnímal a vzpomněl jsem si na něj až poté, co jsem vystoupil po týdnu na pevninu a na chvíli se na ní při chůzi zastavil. Země se se mnou zahoupala dost povážlivě, až jsem si musel sednout. Co se týče spaní, tak v naší kajutě, tak to bylo naprd. Loď byla prošpikována průduchy klimatizace, které hučely jako včelí úl. Hlavně v noci. Když to bylo zapnuté, šel z toho chlad. Když to bylo vypnuté, zalykal se člověk vedrem. Ale co bylo nejhorší, že to foukalo, fučelo, chrlilo proud vzduchu a to se mi stalo osudným - začaly mne bolet uši. Nachladil jsem se! Člověk se s klimatizací musí nejdříve naučit žít.

V noci se spalo. Mírně se to houpalo, ale spíše to uspávalo, než aby to bylo nepříjemné. Za tím okénkem v naší kajutě, okénkem o velikosti lidské dlaně, to tiše šplouchalo, jinak byl klid. Kdo se obával deště či bouře, obával se marně. V Egyptě snad ani bouřky nebývají a o dešti nemůže být ani řeč. Jestli jsou všehovšudy 4 dny, kdy nějaká kapka z nebe spadne, pak je to hodně, říkali domorodci. Ráno raníčko v šest hodin mi pípl budík, já vyskočil z postele a Tomášovi vynechalo srdce. A tak začal nový den!