06. 05. 2018 | Vždy, když s Marťou doma osiříme, posune se jeho osobnostní vývoj o další stupeň. Někdy i o dva! Dnes se například naučil jíst sám. Teď ještě, aby mu to vydrželo!
Bylo jaro. Sobota. Práce v zahradě jako na kostele. Stavěl jsem zrovna vesmírnou loď nebo co, prostě mi chyběly ruce, které by našeho Marťu nakrmily. Usoudil jsem, že se to stejně jednou bude muset naučit sám, tak proč ne dnes, a tak jsem do nepopsané knihy jeho samostatných hříchů vepsal první řádky. Dal jsem Marťovi lžíci a otevřel mu lakrumáček, který si vybral na svačinu.
Pravda, robátko se chvíli zdráhalo a snad ke mně obrátilo svůj prosebný pohled, aby se dočkalo obvyklé automatizace procesu krmení. Prostě se na mne Marťa podíval těma svýma velikýma očima, abych jej nakrmil. Jenže vzápětí jej udolala zvědavost a pocit moci. Vtlačil jsem mu totiž do ručičky lžíci, řekl mu o možnostech, které samostatnost v životě skýtá a hola-hop, výcvik v svépomocném pozříváním krmě byl hotový! Ještě musíme dopilovat práci se lžící u dna kelímku, kde protentokrát ještě ponechal dost lakrumu na jedno sousto. Jinak, si myslím, že je Marťa po stránce výcviku samostravování hotový.