26. 03. 2018 | Na sobotním pochoďáku po lesích a skalách kolem městečka Mšeno se Monika tuze obula do úrovně pohostinství v tamním kraji.
V sobotu, dne 17. 3. 2018, zavítalo turistické jádro party ASKO Seals do malebného kraje Kokořínska, do lesů, skal a údolíček v okolí města Mšeno. V noci před výpravou zasypalo široké okolí kraje přes 5cm sněhu, což nebylo zrovna málo! Na všechny milovníky zimy se po dobu výpravy uculovala ta její přeznámá, líbezná, sněhobílá a jako preclík zmrzlá tvář.
S Kubou jsme nástrahy cesty krajinou snášeli chlapácky. Pohled na zasněžený kraj nás těšil a povídání o počítačích, které jsou naším hobby, příjemně hřálo. V okamžicích naší nepozornosti hlídala cestu a turistickou značku, po které jsme šli, Monika se svým věrným psem Donem. Když jsme značku i cestu pod nohama ztratili, my s Kubou zabráni do hovoru si toho ani nevšimli, a Monice s Donem to nevadilo. Monice něco takového nikdy nevadí!
Putování hustým porostem Kokořínska ve směru tam, kde jsme tušili správný směr našeho postupu, nejméně ocenila Monika, nejvíce naopak Don. Monika pochodovala krajem v parádních městských kozačkách. Natřít ji na černo, přidělat fousky na nos a nasadit klobouk se širokou krempou, byl z ní Kocour v botách jako vyšitý! Don je Moničin psí svěřenec hustě prošpikovaný tím nejkvalitnějším z Moničina charakteru. Ten pes vlastně nemá chybu a zrcadlí se v něm vše, co máme na Monice rádi. Po kraji poletoval nadšeně a s hrdě vztyčenou hlavou. Kde se mu to líbilo nejvíce, tam pobíhal jako utržený z řetězu bez ohledu na to, jak moc se při tom nadřel. Na jednom kopci lítal například nahoru a dolů vícekrát, než by si běžný smrtelník uměl vůbec představit! Na ty dva, tedy Moniku a Dona, byla radost pohledět.
Přesně v půli asi 13km dlouhého putování jsme zapadli do hospůdky v Jestřebicích. Její jméno Druhý dech si z cesty unavená Monika vzala za své a z jejího výkonu ve vyhřátém interiéru kdysi čundrácké hospody jsme s Kubou div netrousili magi v kostkách, jak jsme se dusili smíchy!
Vrchní, pravda, byl poněkud výstřední. Prošoupané rifle měl na zadní straně stehen roztržené, jakoby sedl napříč na cirkulárku. Ven se mu dralo vše, na co člověk upíral pohled jen se značným sebezapřením. Na hlavě mu seděl parádně zelený vysoký klobouk. Myslím, že jej nosí na hlavách fanoušci fotbalových nebo hokejových utkání, aby při fandění vynikli. Vrchní měl ránu, to se muselo nechat, a v liduprázdné hospodě byl nepřehlédnutelný.
Žár nadšení z podnikání v očích vrchního musel vyhasnout někdy na přelomu století. Odevzdaně nám přednesl polední nabídku hotovek, které měl uloženy v hluboce mraženém stavu někde vzadu v nitru kuchyně. Výběr nebyl špatný a coby dálkami políbený poločundrák jsem si vybral. Kampak však s takovými esy polní kuchyně na vytříbenou chuť Moničina jazýčku!
"Tak co tady teda máte k jídlu?" natěšeně poposedla Monika hned, jak vyhaslý cylindr dovyprávěl o teplých párečcích, polévce a mexických fazolích. My s Kubou jsme její poznámku přešli z historie pramenícím pochopením. Přeci jen Moniku a její okázalé vrtochy známe. Hůře na tom byl cylindr. Plamen ohně podnikatele v jeho očích zcela vyprchal.
"A o Polreichovi jste už slyšel?" zatla tipec zmírajícímu hostinskému Monika, když viděla, že se dneska v hospodě prostě jídlo podávat nebude. Ta holka si servítky nebere. Jestli bude její pes Don skutečně po ní, má se svět na co těšit!
V hospůdce Druhý dech jsme se nakonec ke vší spokojenosti najedli. Polévka, která nebyla z nejhorších, se sice podávala až po hlavním jídle, ale to již zdrcenou Moniku nemělo kam víc vykolejit. S hospodským v zeleném cylindru jsme se loučili jako ten den první a zdálo se i jako jediní návštěvníci jeho putiky. Pro mne to byla příjemná zastávka a příběh hostinského ukázkový příklad podnikatelského záměru odrážejícího se ode dna. Jiným směrem podnikání v této dříve ryze čundrácké putice snad už ani jít nemůže!
Na okázalou Moniku si za ty proslovy v putice seslal čundrácký bůh kletbu, a promáčel ty její městské kozačky tajícím sněhem. Monika šla jako vodník Česílko - co krok, to mlaskavé začvachtání. I pes Don se na ni občas nechápavě podíval, jak to ta holka chodí?
Výprava do lesů a kokořínských skal kolem města Mšeno se nám velmi líbila. Na zpáteční cestě jsme se v autě ještě dlouho bavili zážitky ze zasněženého kraje a pocitů z hospůdky Druhý dech. Monika prostrkovala rozmočené, varhánky zdobené prstíky u nohy před topení auta a zapřísáhla se, že si příště vezme nejen pořádné jídlo, ale i náhradní ponožky.