Dva kecálisti

Každá naše společná výprava bez dozoru mámy je korunována úspěchem. Sotva napadly dva centimetry sněhu a sáně trochu jely, vyrazili jsme na dobrodružnou výpravu po přilehlém okolí naší haciendy. Marťa má své oblíbené místo u potoka, u kterého háže do vln všechno, na co dosáhne. Pak zvedl hlavu, bradu, pohlédl v dál a zvesela nakráčel do koryta! Vody v korytě nebylo mnoho, takže byl se svýma nepromokavýma botama v suchu. Když jsem ale sahal po fotoaparátu, abyste mi to věřili, nabral směr do hlubší vody, takže z focení sešlo.

Horší to bylo u rybníku na návsi, kde se situace opakovala. Marťa zvedl hlavu, bradu, tátu nechal vzadu a najdenou stojí po kotníky ve vodě! Kliďánko nakráčel do chladné lednové vody jako do termálního bazénu! Na focení jsem neměl ani pomyšlení. Odhodil jsem zimní bundu a již třetím kraulovým tempem jsem Marťu měl. Pochopitelně kecám. Chytil jsem ho ze břehu za límec, a protože je u kraje rybníka vody sotva po kotníky, oba jsme se nad zážitkem s Marťou pousmáli. Marťa mi slíbil, že už se to nestane a já mu slíbil, že to doma mamce neřekneme. Oba jsme, pochopitelně, kecali.