V cizích vodách

S Marťou chodíme pravidelně na hodiny plavání. Jeho nadšení je tak veliké, že se ani popsat nedá. Tytéž hodiny plavání, když je popisuje Táňa, jsou spíše námětem na horor, kde se vraždí a většina přítomných na konci příběhu utone! Co člověk, to názor. Těžko si představit, jak by popsala Táňa okamžiky, kdy jsme si s Marťou šli jen tak volně zaplavat na bazén v mém rodném městě!

Marťa se mne v dětském bazénu držel jako klíště pouze do okamžiku, kdy jsem mu ukázal, že bez problémů dosáhne na dno. Něco takového doposud nepoznal, neboť bazén, kam chodíme, je pro děti hodně hluboký. Ihned mne odstrčil a odkráčel vodou jako robátko samotného Neptuna, kterému se klaní veškeré vodstvo a nemůže se mu tedy nic stát. Byla to ztělesněná neohroženost. Ach! Rád si ale na mne vzpomněl hned, když mu nevyšel krok, uklouzl a nemohl se vyhrabat nad hladinu. To jsem byl zase milovaný PojďSemTáta. Dětský bazén si ten náš vodotvor zamiloval. Jenže tím děťátko neptuňátko ještě své možnosti nevyčerpalo!

Hned vedle dětského bazénu s vodou sotva nad kolena dospělého člověka, byl bazén s vodou vysoko nad hlavu stejného chlapa! Zatímco v dětském bazénu byla voda o teplotě termálu, ve velkém bazénu nebyl hřích se podívat, jestli kolem neplave nějaký tučňák, jaká to byla ledárna! Marťa po vlítnutí do chladné vody vykvikl nadšením, mně to odrazilo ledviny. Při dovádění ve velkém bazénu jsme se drželi v bezpečí u kraje, kde se Marťa chvíli oddával ručkování sem a tam. Na volnou vodu se nepouštěl. Přeci jen při minimálním rozumu, co již v životě pobral, dobře očíhl situaci a své možnosti. Chlad vody ho vyhnal na břeh, kde se krčil, vykrucoval a chystal jako závodní plavec, který každou chvíli skočí do vody šipku. Takže jsem trčel v chladné kapalině, odrážel si dál ledviny, modral jako Šmoula a čekal, jestli ten prďa skočí nebo ne, abych po něm mohl hned sáhnout. Takže si myslím, že náš Marťa má vodu rád!