19. 09. 2022 | Víkend byl studený a ubrečený. Přešelo, že by psa nevyhnal. Jenže dobrodružství nečeká. Vzali jsme si, co bylo potřeba, a vyrazili na Kokořínsko na houby.
Houby u nás doma rozezná akorát maminka, tedy můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. My ostatní, tedy Marťa (6+ roku), Páááťa (3+ roku) a já jsme na houby tak akorát specialisti. To kromě všeho znamená pouze to, že poznáme houbu.
“To je muchomůrka!” prohlásil Páááťa znenadání doširoka rozkročen před vzrostlou houbou jako osvoboditel, který právě zachránil celý les před celosvětovým nebezpečím. “Tygrovaná!” dodal učeně. Dle Táni měl pravdu. Mne málem omyli. Houba sice na první pohled vypadala nezdravě, měla jakousi bledou barvu, takže by se mi do košíku nedostala, ale že bych ji zařadil a pojmenoval jako Páááťa, to ani náhodou!
“Rodino, pojďte!” volal Páááťa z pod smrčku. Hnal nás od houby k houbě jako kapitalista námezdní dělníky. Jako nejmladší z rodu nacházel houby jako nic. Vysvětlovali jsme si to tím, že je nejmenší a má ten svůj čenich nejblíže k zemi. Spolu s Marťou je oba nejvíce bavilo hledání a hlavně nacházení hub. Po dostavení se mykologické specialistky rodu, tedy naší maminky, prohlášení houby jedlou a přemístění houby do košíku, oba pelášili najít další. Skákali v lesním prostoru jako blechy sem a tam a vůbec jim nevadilo, že tu a tam se parádně rozpršelo. Jsou to naši pěkně zapálenií houbaři.